ICDS - kapitola 218

Kapitola 218 – Co je vůbec Hrdina (4)

Když jsem se Lorettě konečně vymanil a vrátil jsem se zpět do gildovního domu, setkal jsem se s Hwayou, co vypadala nezvykle šťastně.

„Hwayo?”

„Shine! Poslouchej, stala jsem se Dimenzionálním žoldnéřem!”

Po těch slovech jsem to zkontroloval a spatřil jsem, že se stala průzkumníkem První kobky řádu Zlato. Než jsem se dostal na 65. podlaží, slyšel jsem, že byla téměř na konci 79. podlaží. Než jsem se nadál, dostala se do řádu Platiny v Druhé kobce a postoupila do První kobky.

Pokud se stala Dimenzionálním žoldnéřem, znamenalo to, že získala magii, která jí chyběla, Dimenzionální cestování. Jinými slovy porazila Pána 50. podlaží Wendiga sólo. To samozřejmě nebylo překvapující, neboť Hwaya by měla být přirozeným nepřítelem Wendiga, co bojoval pomocí ledu. Možná ho vlastně zabila ve chvíli, kdy souboj začal.

Každopádně poté, co mi to Hwaya nahlásila, živě zakřičela: „Pojďme přijmout misi Dimenzionálních žoldnéřů! Jenom my dva~!”

„Moje Dimenzionální cestování má stále ještě víc jak měsíc prodlevu.”

„Nemůžeš s tím něco udělat s technickými body a vůlí?”

„Ne.”

„Tsk.”

Otevřeně nespokojeně mlaskla. Pak najednou naklonila hlavu ke straně a zírala na mě.

„Shine, ty ses nějak změnil?”

„Och, jen jsem získal novou techniku. Celkem dobrou.”

„Hm, na to, aby to byla pravda, vypadáš víc než jen trochu silnější... Pche, až získám boží pravé jméno, překonám tě. Jasné?”

Hwaya byla na manu vážně citlivá. Když jsem viděl, jak zaťala pěsti, s úsměvem jsem odpověděl: „Jo, doufám v to.”

„Uuu, tenhle styl mluvy... To je jedno, pojď se se mnou napít. Neodmítneš i tohle, že ne?”

„To nemá prodlevu.”

Zdálo se, že dneska už se do kobky znovu nedostanu. Jak jsem následoval Hwayu, co mě vzrušeně vedla, hořce jsem se usmál. No, dneska jsem si mohl prostě odpočinout a zítra budu pracovat pilněji!

Druhého dne kolem poledne jsem poslal zprávu Lebuik.

„Jaké to bylo?”

[...C-c-co jaké bylo?]

„Podle tvé reakce to vypadá, že se Ren zařídil dle mé rady.”

Nechtěl jsem si to myslet, ale Ren byl možná vážně idiot. Ne, možná byl Renem právě proto, že byl idiot!

S úšklebkem jsem Lebuik vyzpovídal.

„Co se stalo?”

[J-j-j-j-jak bych to mohla každému říct! Ne... ne že by se něco stalo.]

„...Ech?” Jelikož jsem nevěřil vlastním uším, zeptal jsem se znovu: „Nic se nestalo?”

[N-ne. Jen jsme spali ve vzájemném objetí.”

„...To chceš, abych tomu věřil?”

[Co jiného jsem měla dělat?! Už tak jsem byla celá ztuhlá nervozitou! Vlastně si zasloužím pochvalu, že jsem s Renem tak dlouho vydržela, aniž bych omdlela!]

„Ach...”

Může dospělá žena a muž jen tak spát v jedné posteli, aniž by k ničemu nedošlo? No, asi kdyby byli unavení... Ne, i tak...

„Zrovna když jsem ti dal dokonalou příležitost...”

[Mě spíš trápí, že Ren tak pokojně spal... Určitě mě nevidí jako ženu...]

„Ach jo, na tom nezáleží. Měla jsi prostě...”

[Můžu ostatním dívkám říct, co jsi zrovna řekl?]

„Ne, prosím, ušetři mě. Já se ti tady snažím pomoct, Lebuik! A taky jsem jiný než Ren!”

[Pche, to máš za to, že mluvíš, jako kdyby to bylo snadné. Ale stejně díky...]

„Ech, hodně štěstí.”

Jelikož jsem nevěděl, co říct, zavěsil jsem. Bez ohledu na to, co se stalo, by se po tomhle měla s Renem sblížit. Předvídal jsem, že Ren začne Lebuičinu ložnici navštěvovat častěji. A pak jednoho dne...

Ačkoli si na ty slavnostní nudle budu muset trochu déle počkat, nynější situace nebyla tak špatná. S touhle myšlenkou jsem se vrátil do kobky.

Na 66. podlaží byli překvapivě znovu netopýři. Mohl jsem snadno předvídat, jakým netvorům budu čelit. Ačkoli jsem si nemohl potvrdit své podezření, neboť na 66. podlaží byli jenom netopýři, znal jsem člověka, co mi na to mohl dát odpověď.

„Jo, máš pravdu. Jsou to inkubové.”

„Věděl jsem to!”

Poté, co jsem se jen za hodinu a půl dostal do Obchodu na 66. podlaží, jsem si to u Loretty mohl potvrdit. 10 podlaží naplnit jen netopýry a Marami, nebylo to příliš laciné? Ehm, tím myslím, že je pravda, že by bylo nefér poslat jenom succuby.

„Odolnost vůči okouzlení je velmi důležitá. To musí mít jak průzkumníci, tak průzkumnice.”

„To je pravda. Hodnotu Charisma teď poslední dobou vidím v novém světle, ale stejně... inkubové...”

„Uhuhuhu, chceš vědět, co se stane průzkumnicím, co se nechají očarovat inkuby?”

„Ne!”

Zacpal jsem si uši a Loretta se roztomile usmála a odpověděla: „Akorát jim vysají životní sílu a manu až k smrti. Jen tak mimochodem, to samé platí u průzkumníků, co se nechají očarovat succuby. Shine, ty jsi to akorát nikdy nezažil. Kobka je místo, co průzkumníkům pomáhá růst. A ne takové, co by si zahrávalo s jejich srdcem a tělem. Možná tě to zklamalo?”

„I moji přátelé stoupají První kobkou. Včetně mojí sestry a dce... Iny!”

„Och? Hohoho, nejsi rád, že jsem ti to řekla, než ses začal pořádně bát?”

Loretta se rozpačitě usmála a odvrátila pohled. Ačkoli jsem jí věnoval ošklivý pohled, byla pravda, že jsem zvažoval, že se k dívkám přidám, kdyby toho bylo potřeba. S úlevou jsem odešel do Beyond.

Na 16. podlaží Beyond byli Dullahanové... Správně, Dullahanové, množné číslo.

[Člověče, se ctí se mnou bojuj muž proti muži!]

[Jsi rytíř? Bojuj se mnou!]

Jelikož mě o ten férový souboj žádalo přes sto těch takzvaných rytířů, okamžitě jsem se vzdal toho, že bych bojoval férově. Jelikož jsem věděl, že budu čelit Dullahanům, už jsem měl na mysli jeden plán. Byl jsem odhodlaný na 16. podlaží zůstat dlouho, a tak jsem začal se svým plánem – všechno podpalovat plamenem.

„Haaaaaaa!”

Poté, co jsem své Chaotické kopí ovinul vírem chaotických plamenů, jsem ho vystřelil vpřed. Jen jednou samozřejmě nestačilo. Po tom všem, co se stalo, jsem měl přes 110 tisíc MP. Prohnal jsem se celým podlažím tak, že jsem vléval manu do tvorby chaotických plamenů.

[Kak!]

[Ty plameny!]

[Výbuch!]

Dullahanové, které zasáhly chaotické plameny, zpanikařili. Ani je nenapadlo prohnat se skrz tu stěnu plamenů, neboť se na mě pokoušeli zaútočit svými technikami.

Ale když kamenné úlomky vytvořené Výbuchem proletěly skrz stěnu chaotických plamenů, zůstaly z nich jenom titěrné střípky. A když mě zasáhly, nebylo to nic jiného než kousnutí mravence.

„Počkat, co to je?”

[Kuaaaaaa!]

Zahlédl jsem podivnou scénu a zatřásl jsem se. Zvláštní vlastnost tohoto podlaží! Podcenil jsem zvláštní vlastnost 16. podlaží! Na 15. podlaží se netvoři při nárazu do zdi rozdělili a dokonce i kostěná kopí Dračí zombie se znásobila a střílela. Naopak na 16. podlaží se po nárazu do zdi všechno sloučilo. Například kamenné střípky, co spadly na zem poté, co mě zasáhly, se vnořily do podlahy a obnovily promáčklé stěny.

Důvod, proč jsem použil termín „sloučení” místo „vstřebání”, bylo proto, že i chaotické plameny, co jsem vystřelil, se sloučily s podlažím. V celém podlaží začínalo být víc horko a bylo zbarvené víc do rudočerna. Pokud každá magie a technika, co použiju, promění prostředí podlaží, bylo možné, že mě zraní vlastní útoky.

Takhle řečeno jsem byl vděčný, že jsem na to přišel teď. A ne až poté, co použiju jiný útok. Ačkoli chaotické plameny planuly donekonečna, nikdy mě – jejich tvůrce – nemohly zranit.

[Kuaaaak! To bolí!]

[Zhas ten plamen! Pokud jsi rytíř, bojuj se mnou čestně a spravedlivě!]

„Neměli byste říkat něco takového, když je vás přes stovku!”

I když jsem nic neudělal, kvůli tomu, že na podlaží měly vliv chaotické plameny, se Dullahanové svíjeli bolestí, až dokud nezemřeli.

Zdálo se, že si uvědomili, že ty chaotické plameny zmizí, když zemřu, neboť se na mě vrhli. Ale já jsem se Dullahanů bez Výbuchu nijak nebál. Prostě jsem s nimi všemi bojoval pomocí Bouře kopí blesku. A pak jsem je vyřídil Hrdinným úderem s chaotickými plameny.

[Je silný! Zaútočte Výbuchem!]

[Ale v tom případě se stěny zase sloučí...!]

[Rytíři se smrti nebojí! Rytíři se bojí akorát zbabělých porážek!]

Zdálo se, že se sloučivá vlastnost stěn neaktivovala jen tak nahodile. Všechno bylo od začátku navržené tak, aby měli netvoři výhodu. Ke sloučení došlo, když Dullahanové použili Výbuch. To jsem pochopil z jejich konverzace. A když jsem viděl ty tisíce kamenných úlomků, co vytvořili Dullahanové, co se nebáli smrti, bez váhání jsem vytvořil obzvláště velký chaotický plamen.

[Kuaaaak!]

[Zbabělče!]

[Možná tu zemřu, ale neprohrál jsem!]

Upřímně řečeno to bylo hloupé.

Nicméně jelikož se chaotické plameny rozšířily po celém podlaží, prolomil jsem se 16. podlažím Beyond jen tím, že jsem prostě 5 hodin běžel. A celou dobu jsem přemýšlel o tom, že to možná bude nový rekord.

Poté, co jsem odešel z Beyond, jsem jako vždycky vypil Šťávu na zotavení z únavy za 10 zlatých a zamířil jsem do gildovního domu. Překvapivě tam byla i Yua.

„Yuo, neměla bys být ve škole?”

„Bratře, je 9 večer.”

„Ech?”

Podíval jsem se na hodinu a vážně bylo devět. Zdálo se, že při všem tom čase, co jsem trávil v kobce, jsem ztratil pojem o čase. S hořkým úsměvem jsem pohladil Yuu po vlasech, když ke mně přišla.

„Moje chyba.”

„Copak jsi nešel do Beyond? Co se stalo?”

„Hm, no, měl jsem štěstí a skončil jsem rychle.”

„Bratře, jsi vážně úžasný...”

Pěkné! Přirozeně jsem si zvýšil Yuinu úctu vůči mé osobě!

„Bratře, dneska jsem se dostala do řádu Zlata.”

„To už?!”

Porazila Wendiga?! Yua samozřejmě musela zesílit, ale nemělo by být tak snadné se vypořádat s Wendigovou mrazivou energií... V šoku jsem si Yuu prohlédl od hlavy až k patě.

Yua pak s náznakem rozpaků řekla: „Jsem v pořádku, bratře. Nejsem zraněná.”

„Vážně?”

„Majitel Obchodu mi prokázal laskavost a za levno mi prodal vybavení, co se vypořádá s mrazivou energií. Naše gilda je vážně úžasná.”

„Uch, jo.”

Loretta musela v zákulisí něco provést... Jelikož jsem Yuě nechtěl pokazit dobrou náladu, rozhodl jsem se zůstat zticha.

Ale brzy jsem si všiml, že na mě Yua upřeně zírala, skoro jako kdyby se mě chtěla na něco zeptat, ale váhala.

„Ehm... bratře.”

„Pokud něco chceš, řekni mi to. Pro tebe snesu z nebe dokonce i měsíc.”

Opravdu jsem si věřil, že bych to dokázal. Ačkoli by bylo obtížné snést oba měsíce, původní pozemský měsíc bych měl zvládnout, pokud použiju veškerou svou moc...! Ale Yua se zasmála a zakroutila hlavou.

„Jsem šťastná, jen když se na měsíc dívám. Stejně ho nemáme kam dát.”

„Správně.”

„Místo toho... Víš, chci zkrotit i nějaké jiné netvory než kudlanky. Vím, že takhle ještě zesílím... Pokud nemáš čas, tak nevadí, ale kdybys měl čas... mohl bys se mnou jít na území netvorů na Zemi?”

Bez náznaku zaváhání jsem odpověděl: „Vlastně jsem měl v plánu se taky postarat o pár území netvorů. Co takhle za týden?”

„Vážně? Miluju tě, bratře!”

A přesně takhle započalo opětovné získávání Filipín.
-----------------------------------------------

Autorova poznámka:

Vím, že mnoho lidí nemá Yuu rádo, ale pro příběh je to nezbytné, tak to prosím vydržte. Tento autor do této postavy vložil až příliš mnoho osobního vkusu, takže se můžu akorát omluvit. Ale stejně...

Yua je roztomilá!

Yua je roztomilá!!

Yua je roztomilá!!!
-----------------------------------------------

~ Já osobně spíš nemusím Palludii, Yua tak nějak proplouvá pod mým radarem... ~

<Předchozí>...<Následující>