HK - kapitola 108

Kapitola 108 – Dětský pozorovací deník

...malá nehoda, která se přihodila Klausovi a mladým sestrám během Ritzova pobytu u Sieg doma.

„Hlu—pko! To není pravda!”

„Nejsem hlupák—! Je to pravda—!”

Ti dva, co se spolu tak litě hádali, byli Klaus, syn nejstaršího syna rodu Wattin, a Adeltrauda, dcera třetího syna rodu Wattin. Edelgarda panikařila trochu dál od nich.

„Jako kdyby byl strýček Ritzhard víla, hlupačko!”

„Je to pravda! Je víla!”

Co se týče toho, proč k tomu došlo... Zatímco si Adeltrauda a Edelgarda kreslily obrázky vil, spatřil je Klaus a uvědomil si, že jejich modelem byl strýček.

Adeltrauda nakreslila člověka v zasněžené krajině a Edelgarda zachytila fantastickou sněžnou vílu ve sněhu. S těmi zapletenými vlasy a modrýma očima, dle těchto rysů bylo jasné, že to byl Ritzhard.

Když to Klaus viděl, měl v plánu je zlehka poškádlit. „Strýček není víla.” Ale to prohlášení v Adeltraudě podnítilo hněv, neboť pevně věřila, že Ritzhard byl víla.

„Která jeho část je víla, je to jen starý voják!”

„Strýček není voják!”

„To jsem tím nemyslel!”

„Jí květiny!”

„Haa, co to kruci?!”

Adeltrauda najednou vyběhla z pokoje. Edelgarda ji krátce poté následovala. Za pár minut se Adeltrauda vrátila s květinou.

„Dám ji strýčkovi.”

„Ne, krmit tím strýčka, nelituješ ho?”

„Proč?! Řekl, že miluje květiny!”

„Pokud mu to zaneseš plná očekávání, tak nebude mít na výběr a bude se muset přinutit to sníst.”

„Tak řeknu služebné, aby mu to zanesla!!”

Adeltrauda řekla, že se můžou koukat oknem, co Ritzhard s květinou udělá.

Poté požádali jednu služebnou, aby tu květinu, co utrhli na zahradě, donesla Ritzhardovi.

A pak se děti rozběhly. Mířily k oknu, kde mohly nakouknout do Ritzhardova pokoje. Jelikož na to okno Adeltrauda nedosáhla, požádaly zahradníka o bednu a takhle nakoukly do pokoje.

Uvnitř seděl pár vedle sebe v dobré náladě. Když viděli, že stihli dorazit tak akorát, aby viděli služebnou donést květinu, Klausovi se ulevilo.

„Jé, přines—hmhm!”

Klaus spěšně zakryl Adeltraudě ústa, zatímco Adeltrauda vypadala vzrušeně. Nakukovali do místnosti mezerou mezi závěsy, ale naštěstí je neobjevili, takže si oddechl.

Ritzhard přijal od služebné květinu a když slyšel, že to byl dárek od neteře, mírně se usmál. Přivoněl k ní a pak se usmál víc.

Služebná se uklonila a odešla z pokoje.

V té chvíli děti zatajily dech a sledovaly každý pohyb jejich strýčka.

Ritzhard tu květinu chvilku protáčel v prstech a začal mluvit se svou manželkou. Sieglinde těkala očima kolem a vypadala nervózně.

„Co mohl strýček říct? To je poprvé, co vidím tetu takhle na rozpacích.”

„...”

Klaus znovu zkontroloval, jestli se teta vážně styděla. Tváře měla samozřejmě zbarvené doruda od rozpaků.

Mohlo by to být tak, že začínalo něco, co by malé sestry neměly vidět. Klause to začalo trápit, ale nemohl se pohnout, protože byl zvědavý, co se stane dál.

Ritzhard objal Sieglinde kolem ramen a naklonil se k ní. Vzal ji za ruku a něco jí zašeptal do ucha a pak jí rudé vlasy ozdobil květinou, co měl v ruce.

Když své manželce znovu něco zašeptal do ucha, děti se staly svědkem, jak jejich teta naprosto zčervenala.

„H-hned, pojďme!” řekl Klaus a odvedl sestry pryč.




„Haa, to bylo pěkné~” řekla Adeltrauda s údivem. Zdálo se, že Edelgarda měla stejný názor jako její mladší sestra.

„Později mu můžeme donést další květinu. Až s ním nebude teta.”

„Ne, to stačí.”

„Ech?”

„Potvrdilo se, že strýček Ritzhard není člověk.”

„Vážně?!”

„Jo.”

Klaus si pomyslel: uvést tu dravou tetu takhle do rozpaků byl skutek, co byl pro člověka nemožný.

„Strýček je možná vážně víla.”

„Vidíš, říkala jsem ti to?!”

Když si Klaus vybavil, jak byla jeho teta stydlivá, přeběhl mu mráz po zádech. Jelikož se stal svědkem takové scény, nemohl si pomoct a souhlasil s názorem svých sestřenic.
-------------------------------------------------


~ Pffft. Chudák Ritzhard. Svého vílovství se jen tak nevzdá. ~

~ Příště povídka z daleké budoucnosti o interakci děsivého pradědečka (Ritzhardova dědečka) s pravnoučaty. ~


<Hlavní stránka>

<Předchozí>...<Následující>