ICDS - kapitola 40

Kapitola 40 – Akční kobka (3)

„Správně, Shine.” 

Jako kdyby na mou otázku čekala, Loretta kývla. 

„Brány jsou opravdu označené dle pozemského standardu uživatelů schopností. Kobka označená písmenem A znamená, že se s ní dokážou vypořádat uživatelé schopností řádu A.” 

„Takže to je vážně tak, jak jsem si myslel. Jsem zvědavý, jak o tom víš, ale prozatím se nezeptám.” 

„I kdyby ses zeptal, nejsem schopná ti dát odpověď. Ale můžu ti říct tohle, Shine. To místo je kobka, ale není to kobka. Pokud se něco pokazí...” 

Když jsem viděl Lorettin ustaraný výraz, s hořkým úsměvem jsem přikývl. 

„Vím, že to je nebezpečné, ale věřím si. Také mám silnou posilu. Díky, že se o mě staráš.” 

„Haa, pořád mám zlé tušení... ale přece jenom nemůžu jít s tebou, huu.” 

„Ale důležitější je, že si chci něco koupit. Prodáváš masky? Něco, co může naprosto skrýt můj vzhled.” 

„Ano. Maska, co ostatním zabraňuje přečíst tvé informace a dokonce mírně změní výšku, postavu a vlasy. Jmenuje se to Otovo tajemství. Dneska je tento úžasný magický předmět jen za 50 tisíc zlatých!” 

„50 tisíc!” 

To bylo přes 100 milionů wonů! No... od teď se mi to pravděpodobně bude hodit. Bylo velkou výhodou být schopen jednat jako uživatel schopností a přitom skrývat svou tvář. Kdykoli by se objevila Akční kobka, budu se moct zúčastnit, aniž by někdo odhalil mou totožnost. Takhle jsem mohl jednat bez zábran. 

Se slzami v očích jsem si tu masku koupil. Když jsem byl v tom, poslal jsem zprávu otci. Samozřejmě jsme byli registrovaní jako přátelé. 

„Otče, kup si z Obchodu v kobce Otovo tajemství.” 

[Hm? Co to je?] 

„Je to maska. Hodláš odhalit svou tvář?” 

[Hm, později jsem ti o tom chtěl říct, ale dneska jsem se registroval jako uživatel schopností.] 

„Jednáš příliš rychle!” 

Vzpomněl jsem si na rozpravu, co spolu nedávno vedli otec s Walkerem. Ačkoli jsem si myslel, že ho to nijak nenabudilo, zdálo se, že se poddal Walkerově provokaci. Byl to můj otec, ale byl vážně prostý. 

[Moje schopnost taky trochu zesílila. Nemůžu zůstat skrytý navždy, takže jsem se registroval jako uživatel schopností a ignoroval žádost ze Strážce a Křídla svobody. Huhu, teď jsem uživatel schopností řádu A!] 

„Blahopřeju, že jsi dostal A, ale mohl ses registrovat se skrytou identitou, otče.” 

Byla to pravda. Mnoho jedinců, co se nechtělo přidat ke Strážci nebo Křídlu svobody, se při registraci uživatelů schopností převlékli. Pro uživatele schopností byly důležité jejich schopnosti a ne jejich tvář. 

Ale takhle řečeno, v porovnání se Strážcem, kterého vláda oficiálně uznávala, nebo celosvětovou organizací Křídlo svobody, co měli svůj vlastní nezávislý systém, byli nezávislí jedinci mnohem méně důvěryhodní. Také nemohli požívat výhody jako ostatní uživatelé schopností jako snížení daní, členství ve státních zařízeních nebo volný vstup do určitých veřejných a soukromých zařízení. 

Jednoduše řečeno to byly věci, co mě nezajímaly. 

[Ech? Vážně? No, na to už je příliš pozdě.] 

„Huu. No, zítra budu bojovat jen holýma rukama. A taky nedávej najevo, že jsme otec a syn.” 

[Neměl bys využít téhle příležitosti a taky se registrovat?] 

„Registruju se. S maskou. Pořád svým schopnostem nevěřím, takže nemám v plánu se tak otevřeně ukazovat.” 

[Muž by neměl být tak bezpáteřní.] 

„Tohle je obezřetnost.” 

[Můj hloupý syn tak moc vyrostl...] 

Pomyslel jsem si, že hodnota otcovy inteligence nemohla být tak vysoká, a koupil jsem si Otovo tajemství. Byla to černá, kovová maska, co naprosto zakrývala čelo, oči a dokonce i můstek nosu. Ale měl jsem pocit, že to není dokonalé. 

„Neodhalí mě? Neskrývá mi to ústa nebo čelist.” 

„Jak jsem řekla, změní ti to postavu. Nejdřív si ji zkus, Shine.” 

Když jsem si nasadil masku a představil jsem si, že jsem štíhlejší, tělo mi vážně zeštíhlilo. A navíc moje výška, co se díky všem těm Elixírům na kompresi kostí snížila na 190 cm, se ještě smrskla zhruba na 185 cm. Vlasy mi potom trochu povyrostly a zbarvily se do šeda. Vzhled se mi vážně změnil dle vůle. 

Loretta, co přihlížela, se najednou zasmála. Nelíbilo se mi, jak se jí oči zúžily do srpků. 

„Shine, to je tvůj ideál?” 

„Uk?! N-ne! Jen jsem si obarvil vlasy na šedo, aby neodhalili mou totožnost!” 

„Ano, věřím ti. Jů, jak skvělé. Možná se do tebe zamiluju.” 

„Mluvíš monotónně!” 

Musel jsem uznat, že mě Loretta dostala. Zrovna když jsem si přísahal, že se jí jednou pomstím a sundal jsem si masku, někdo po mě střelil otázku. 

„Dneska už nebudeme dělat žádné nájezdy?” 

Byl to Ren, co v tichosti sledoval, jak si ze mě Loretta utahovala. Po třech týdnech boje s Ještěřím rytířem třikrát každý den Ren vyrážel na ocas Ještěřího rytíře mnohem méně, než když jsme začali. Také nasbíral kompletní sadu Ještěřího rytíře a potřeboval jenom pár Elixírů na zesílení svalů. 

Jen tak mimochodem Sada Ještěřího rytíře bylo pancířové brnění s mnohem lepšími účinky než kožené brnění. Zvyšovalo sílu a konstituci o 10 bodů a umožňovalo mi použít Dračí kůži, nejlepší obrannou techniku, co redukovala příchozí fyzickou a magickou škodu o 90%. 

Samozřejmě to nebylo naprosto účinné proti nepřátelům, co překročili určitý level. A navíc mi to snížilo rychlost o 50%. Ale stejně to pořád byla úžasná technika. Větší odolnost znamenalo také to, že i mé útoky zesílily. Tuto techniku jsem si uložil na 4. hodinu kapesních hodinek. 

„Hm, líbí se mi, že je ta rukavice kovová. Vážně jsem neměl rád kožené rukavice.” 

„Hej, Korunní princi. Ptal jsem se, jestli jsme pro dnešek skončili.” 

„Samozřejmě že ne, Rene. Pořád musíme udělat ještě jeden nájezd.” 

„Kuk, ale mě bolí záda.” 

„Ale prosím, oba dva víme, že jakmile nájezd začne, začneš divočit.” 

Když Ren sklapl, naposledy jsem se prohlédl. Kovové brnění a maska. Ačkoli to vážně nebyla dobrá kombinace, nezáleželo na tom. Zkoumal jsem kobku, nehodlal jsem jít na módní přehlídku. 

„Loretto, přej mi štěstí, ať se vrátím v pořádku.” 

„...Když jde o tebe, Shine, věřím, že se dokážeš vyškrábat dokonce i z nejhlubšího pekla.” 

„Haa, nemůžeš prostě říct 'vrať se v pořádku'? Nemusíš tak moc přehánět.” 

„Uuk! Vrať se v pořádku. Neodpustím ti, pokud se vrátíš zraněný! Tak, šťastný?!” 

Když to řekneš naštvaným tónem, nezní to upřímně! 




Druhého dne jsem se rozhodl vyrazit brzy ráno. Nasadil jsem si Otovo tajemství a oblékl jsem si ten nejformálnější oděv, co jsem měl, sadu Královny přízraků. Když jsem se na sebe podíval do zrcadla, musel jsem uznat, že to vypadalo skvěle. Ačkoli jsem byl vděčný, že jsem díky Komprimujícím elixírům zeštíhlel, přál jsem si, abych byl ještě o něco štíhlejší jako teď. Až do 16 let jsem měl dost svalů, aby mě orkové považovali za staršího bratra. A tak jsem vždycky toužil po tom, abych zhubl. 

Když jsem přišel do obývacího pokoje, spatřila mě Yua, co pila mléko, a naklonila hlavu ke straně. 

„Shine, proč máš na sobě masku?” 

„Hm, dneska se jdu registrovat jako uživatel schopností.” 

„Vážně?!” 

Po mých slovech Yue zazářily oči. 

„Takže můžu se chlubit před svými kamarádkami?” 

„Ech? Hm... Jak vidíš podle té masky, co mám na sobě, registruju se pod falešným jménem. Promiň, ale mohla bys ještě chvilku počkat?” 

„Ach jo... Dobře. Chtěla jsem se s tebou chlubit.” 

Jak jsem Yuu sledoval, jak mumlala s přetrvávajícím zájmem, pohladil jsem ji po vlasech. Rychle ji to rozveselilo a vyprovodila mě. Kdyby věděla, že jsem hodlal pokořit kobku, co se na Zemi objevila, plakala by a snažila se ze všech sil mi v tom zabránit. Z toho důvodu jsem jí o tom nic neřekl. 

Jak jsem kráčel po chodníku, cítil jsem pohledy procházejících lidí. S celkem elegantní sadou Královny přízraků, kovovou maskou, co mi zakrývala oči a nos, a šedými vlasy jsem je nemohl vinit, že se na mě dívali, jako kdybych byl blázen. Kuk, vážně mě to bolelo. Proč jsem se k tomuhle upsal?! Musel jsem si pospíšit do Agentury Nový měsíc. Tam se lidé registrovali jako uživatelé schopností a přijímali zakázky vztahující se k uživatelům schopností. 

„Pane Yeon Hwawu, přišel jste se registrovat jako uživatel schopností? S maskou?” 

„Ano, přesně takhle.” 

„Následujte mě. Budete nám muset ukázat svou schopnost.” 

Zaměstnanec mě odvedl do místnosti s nejrůznějšími věcmi. Viděl jsem velký balvan, tisíce malých věcí jako fazole rozházených po zemi a zbraně jako meče a kopí. 

„Pokud k použití své schopnosti potřebujete nástroj, řekněte mi to.” 

„Ne, není třeba.” 

Požádal jsem Peiku, aby vešla do mé rukavice. 

Když v mé ruce v pancířové rukavici začaly blikat blesky, zaměstnance to vyděsilo a odskočil dozadu. 

„J-je to blesk? Schopnosti přírodního typu jsou vzácné...” 

„Huu... Hap!” 

Jelikož jsem měl před sebou dobrý cíl, máchl jsem svou pěstí problikávající jiskrami k velkému balvanu. Ačkoli jsem nepoužíval Hrdinný úder, osvojil jsem si soustředit svou sílu do jednoho bodu. A tak jsem mohl maximalizovat ničivou sílu své pěsti. Jak se dalo čekat, balvan se proměnil na prach a rozpadl se. 

„Tohle... budu muset hodnotu dopodrobna změřit, ale zdá se, že to je minimálně B+. Při prvním zhodnocení získat tak vysoké skóre, úžasné!” 

„Haha, děkuju.” 

Ne, ne B+! Otec si ze mě bude střílet. Prosím, dejte mi A! Zatraceně, kdybych věděl, že dojde k tomuhle, použil bych kopí! 

Ačkoli jsem zaměstnanci vesele odpověděl, uvnitř jsem se cítil pochmurně, jak jsem odešel z místnosti. Zaměstnanec, co na chvilku odešel, se pak vrátil s daty vyhodnocující mou manu a sílu. 

„Mám výsledky. Jen podle many byste byl řád B, pane Yeon Hwawu. Ale když vezmeme v potaz jedinečnost schopnosti, její kompatibilitu s uživatelovým tělem a kontrolu, vyšel z toho řád A. Uživatelů schopností řádu A je na světě zhruba jenom 12%. Pane Hwawu, vy začínáte s takovou hodnotou. Agentura Nový měsíc je ráda, že narazila na člověka s tak silným potenciálem. Pokud byste se rád přidal ke Strážci pod přímým dohledem vlády, pak—” 

„Ne, to není třeba. Rád bych si teď vzal licenci.” 

„Ano, následujte mě. Jakmile pořídíme fotografii, budete muset akorát zaplatit poplatek za vydání licence.” 

S licencí s mou maskovanou tváří na ní jsem odešel z Agentury Dva měsíce. Když jsem zkontroloval čas, blížilo se 13:00. Zhruba za hodinu vstoupím do Akční kobky... Cítil jsem, jak mi tělo ztuhlo nervozitou, ale tak nějak jsem si to užíval. Kobka byla pěkná, ale uživatelé bojových umění vážně zářili, když trénovali v nebezpečí! 

Zhruba ve 13:50 jsem seděl v kavárně nedaleko nákupního centra a srkal jsem kávu. S brněním Ještěřího rytíře a Otovým tajemstvím nebylo vůbec srandovní, jaké pohledy mi lidé věnovali. 

„Kdo to je?” 

„Uživatel schopností, že?” 

„Proč tady plně vyzbrojený uživatel schopností sedí a pije kávu?” 

„Ach, to kvůli tomu. Brána.” 

Vchody do Akčních kobek se oficiálně nazývaly Brány. Nad lidskou schopností dedukce mi naskákala husí kůže a dál jsem v tichosti pil svojí kávu. 

Naproti mně seděl otec, vesele srkal karamelové macchiato, na sobě měl tlusté kožené brnění a silné stříbrné kopí měl opřené vedle. Jen co se mu pohnulo Adamovo jablko, svaly se mu nevzhledně nadouvaly. 

„Hm? Co se děje, Yeon Hwawu?!” 

„Nic.” 

Proč jsme my dva dorazili jako první? Jelikož jsme se nemohli chovat jako otec a syn, nynější situace mi přišla neuvěřitelně trapná. Prostě jsem chtěl jít rychle do kobky. Proč se tohle dělo? Nechte mě jít do Akční kobky! Pokud budu muset, půjdu sám! Prostě chci bojovat! 

„Hm, sy... totiž, mladý muži, proč jsi udělal tak nebezpečné rozhodnutí?” 

Otec mi mohl kdykoli napsat zprávu, ale zdálo se, že se chtěl zeptat tváří v tvář. 

„Můj mistr a otec mi řekl, že uživatelé bojového umění sílí, když bojují s životem v sázce.” 

„Ho, to je ale úžasný otec. Rád bych se s ním setkal.” Otec se bezostyšně chválil, ale pak namítl. „Ale když nastane skutečná situace mezi životem a smrtí, není snadné proměnit slova v činy. Jsem zvědavý, jak ses tak snadno rozhodl jít do kobky.” 

„Říkáš, že jsem přijal žádost Mastifordové bez přílišného přemýšlení.” 

„Přesně.” 

Otcovy oči se zdály trochu hlubší. Ach, měl stejný pohled, jako když mě v 10 letech začal vést na cestu průzkumníka kobky. Jinými slovy jsem mu teď nemohl věřit. 

„Znal jsem obtížnost Akční kobky a měl jsem důvěryhodné kolegy, co mi pomůžou. Yeongdeungpo je navíc blízko mého domova, takže vycouvat z této situace by bylo nejenom nemoudré, ale také by mi to jako uživateli bojového umění nepřidalo na cti.” 

„Spíš než výmluvy bych si rád vyslechl skutečný důvod.” 

Okamžitě mě odhalil. S pokrčením ramen jsem odpověděl: „Dokonce i teď všichni uživatelé schopností bojují proti netvorům a riskují přitom životy. Ačkoli jsou jejich cílem pravděpodobně peníze, nepochybně sílí v krvavých bitvách. Já sílím v klidu v kobce, kde mi useknuté údy dorostou a kde nezemřu, ani když mě zabijí. Pokud bych dál pokračoval stejně, měl jsem pocit, že by mi chyběla dravost, co válečník potřebuje, i kdybych zesílil.” 

„Hm...” 

„To, že ostatní pokračovali beze mě, bylo nesnesitelné. Také potřebuji dravost. Jinak až na to přijde a já budu muset riskovat život, by se ze mě možná stal zbabělec, co se pokusí utéct do bezpečí. Nemám v úmyslu odhodit vlastní život, ale nechci propásnout šanci zesílit jen proto, že to je nebezpečné.” 

„...Tak to je?” 

„Ano, samozřejmě.” 

To byla pravda. Kobka byla rozhodně vzrušující a napínavá. Byla plná nebezpečí a když mě nepřátelé bodli nožem, neuvěřitelně to bolelo. To potěšení, že jsem dýchal stejný vzduch jako žijící netvor, že jsem si s ním vyměňoval údery a riskoval život a že jsem mu nakonec zabodl kopí do srdce, bylo skutečné. 

Ale zároveň to bylo falešné. Věděl jsem, že i když v kobce zemřu, nepřijdu o život. Jednal jsem s vědomím, že vždycky budu mít druhou šanci. Kdyby se na Zemi nezačali objevovat netvoři, bylo by to samozřejmě v pořádku. 

Ale teď to bylo jinak. Měli jsme dva měsíce a ze světa se stalo místo, kde nebylo nic divného, když se jen tak zničehonic vyloupl netvor. Objevily se i Akční kobky. Řekněme, že by nastala situace, kdy bych musel na Zemi čelit netvorům. Kdybych bojoval se stejným přístupem jako v kobce, kdybych bojoval, aniž bych poznal dravost z riskování vlastního života, v jednom okamžiku nepozornosti by mi nůž probodl srdce a byl by konec. 

Mohlo by být něco ještě bláhovějšího? Nechtěl jsem, aby se ze mě stal tak patetický válečník. Nechtěl jsem se stát válečníkem ze hry, kde bylo přijatelným výsledkem, že jsem přišel o život. Ačkoli jsem tak mohl zesílit, nemohl jsem dopustit, abych měl takový přístup v bitvě. 

Život nebyl snadný mód, kde jsem to mohl zkoušet pořád dokola. Vždycky byl v pekelném módu. 

„Myslím si, že jenom takhle skutečně zesílím. Že se stanu... nejsilnějším. Otč... Kang Yungungu.” 

To bylo otcovo jméno a vyslovit to bylo celkem trapné (Pozn.: Yungung = hrdina). 

„Haha, líbí se mi tvoje upřímnost! Taková škoda, to já budu mít titul nejsilnější!” 

„Haha, děláš si srandu. Ten bude můj.” 

„Haha, nedělám. Bude můj!” 

„MMM!” 

„MMMM!” 

Začali jsme na sebe zahlížet. Jakmile otec popadl svoje kopí, z mé ruky začaly jiskřit blesky. Když mělo co nevidět dojít na boj, abychom rozhodli, kdo má navrch, přerušili nás. 

„Jů, vy dva spolu vycházíte celkem dobře.” 
-----------------------------------------------


~ Tak jsme registrovaní a teď šup se proplížit do kobky! ~


Hlavní stránka novely
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>