ICDS - kapitola 50

Kapitola 50 – Hermes (5)

„První dosažení na 30. a 35. podlaží už udělal ten samý Hrdina z doby před 1.500 lety.”

„Takové neštěstí, Shine. Naštěstí to další... ups.”

Za informace v hodnotě 50 tisíc zlatých jsem necítil nic než prázdnotu. Ale dle Lorettina náhodného dovětku se zdálo, že poprvé Pána 40. podlaží ještě nikdo nevzal. To stačilo. Do té doby se zdržím přílišné dobrodružnosti a zaměřím se na získání titulu Zabiják pána podlaží. Potom se budu moct stát Mistrem Pána 40. podlaží.

Jediný problém, který mi zbýval vyřešit, bylo dostat se přes 25. podlaží a setkat se s Ellosem a Palludií.

Jelikož na 25. podlaží byla směsice zombií a ghoulů přesně jako na 24. podlaží, dokázal jsem jím snadno projít. Ale jelikož tam také byla komnata Pána podlaží, nemohl jsem získat titul za jeho pokoření. Když jsem dorazil před dveře Pána podlaží, zastavil jsem se a zkontaktoval jsem Ellose.

„Ellosi, jsi na 25. podlaží?”

[Hm, jo. Jsem blízko konce. Brzy budu u dveří. Co ty? Vážně se sem dokážeš dostat sám? Pokud chceš, můžeme tě přizvat do družiny.]

„Jsem před dveřmi. Na 25. podlaží.”

[...Vážně?]

„Vážně.”

Ellos na chvilku zmlkl, pak se zasmál a pokračoval: [Aha. Přece jenom jsi Hrdina. Pospíším si a za chvilku se uvidíme.]

„Jo.”

Pak jsem zkontaktoval Palludii.

„Palludio, tady Kang Shin.”

[Co? Řekla jsem ti, abys mě nekontaktoval, dokud se nedostaneš na 25. podlaží.]

Na člověka, co to řekl, odpověděla nesmírně rychle, jako kdyby na to čekala. Nechtěl jsem jí jít na nervy, a tak jsem řekl jenom to, co jsem chtěl říct.

„Jsem na 25. podlaží.”

[Vážně?]

„Nelžu.”

[...Dobře, dobrá práce. Huhu, Shino, ty lhářko. Jak jsem si myslela, místo tebe preferuje...]

„Hm?”

Měl jsem pocit, že jsem zaslechl známé jméno. Ale Palludia řekla, že to nic nebylo.

[Už dva týdny jsem na 25. podlaží! Ale protože jsem měla na pilno s válkou na svém světě, náhodou, vážně jenom náhodou jsem nemohla jít nějakou dobu do kobky. Poprvé vyzvu Pána podlaží s tebou. Měl bys to brát jako čest!]

„To mi připomíná, když jsme poprvé bojovali s Lordem orků.”

[To mi nepřipomínej! To bylo dávno. Já už nejsem malé děcko!]

Pokud bych se podíval na všechny zprávy, co mi do teď poslala, pořád byla bezpochyby stejné malé děcko. Ale ani tohle jsem jí samozřejmě neřekl.

„Ellos řekl, že tu za chvilku bude. Počkáme na něj a pak můžeme spolu vyzvat Pána podlaží na souboj.”

[Dobře. Hej, slyšela jsem, že jsi na 5. podlaží zůstal přes 3 roky. Jsi si jistý, že tvoje schopnosti za tu dobu nezaostaly? Jelikož budeš ve družině této Palludie Gren Ehuir, nedovolím hloupé orkovké chování!]

„A taky jsem se za necelý rok dostal na 25. podlaží. Palludio, slyšela jsi o mé přezdívce Korunní princ, že?”

[Pfft.]

Palludia si odfrkla. V té chvíli jsem cítil, jak mi vřela krev.

„Nesměj se! To není směšné!”

[O-ork je Korunní princ... Pfft, pff.]

„Eeeek! Už nejsem ork, ty malý děcko!”

[A já už nejsem malý děcko! Bu, bu! To já posoudím, jestli jsi ještě ork nebo ne, tak se na to těš!]

„Fajn! A já zase posoudím, jestli jsi malý děcko nebo ne! Pche!”

Nakonec jsme naši konverzaci ukončili po malé hádce. Ach, zapomněl jsem se zeptat, proč chtěla být po tak dlouhé době se mnou ve družině.

Tahle dětinská korunní princezna byla vážně nepředvídatelná. Když jsme se poprvé setkali, začala se hádat, vyrazila proti Lordovi orků jen se svojí holí, protože zabil její kamarádku, a i když se zdálo, že mě nenáviděla, přidala si mě do přátel.

Brzy to zjistím. Jelikož jsem to slíbil Palludii, přišlo mi špatné bojovat s Pánem podlaží, než se s ní a Ellosem setkám. Co mám teď dělat?

Když jsem o tom popřemýšlel, odpověď byla jasná. Použít Vstupenku do Akční kobky, co jsem získal na 24. podlaží, a pokořit ji.

| Vstupenka do Akční kobky: Útok obrovské zombie |

| Vstupenka do Akční kobky. Když ji roztrhneš na půlku, umožní až dvěma lidem vstoupit do Akční kobky. Doporučený level: 25-30. |

Jak jsem se díval na ten popis, zakoušel jsem emoční konflikt. Mám znovu zavolat Palludii? Ne, počkat, to jsem byl nametený? Proč bych šel do kobky s tím ukřičeným malým děckem? S tím jsem ten nápad vyhnal z hlavy. Jakou jinou možnost jsem měl? Ellos se pořád snažil dostat se ke dveřím... Co takhle Shina? Ne, Shina by ještě neměla být ani na 20. podlaží.

Nakonec byl mou jedinou možností otec. Byl jediný člověk, kterému jsem mohl plně důvěřovat, že mi pohlídá záda.

„Otče.”

[Copak, synu?]

„Na jakém jsi podlaží, otče?”

[Na 25. Copak, chceš se mnou do družiny? To odmítám. Když se dám do družiny s tebou, moje zásluhy klesnou.]

Jelikož jeho důvod k odmítnutí byla jen nepřímá pochvala, cítil jsem se trochu trapně. Poškrábal jsem se ve vlasech a pokračoval jsem: „Mám Vstupenku do Akční kobky.”

[Honem mě pozvi do družiny.]

Otcův přístup se naprosto otočil. Jaká horlivost, chtivost a iniciativa! Ačkoli jsem to nechtěl přiznat, příliš jsem toho po něm podědil!

Když otec přijal mou pozvánku do družiny, objevil se přede mnou. Měl na sobě stejný oděv, jako když jsme byli v Akční kobce v Yeungdeungpo. Jediným rozdílem bylo, že na pravém zápěstí měl náramek, co tam získal jako odměnu.

„Ach, jaké výborné kopí! Kde jsi ho vzal?”

„Ach, hm, kořist z netvora se jménem.”

Nemyslel jsem si, že se na to hned zeptá! Otcovi při tom termínu netvor se jménem zajiskřily oči.

„Netvoři se jménem, ty mám rád. Přál bych si, aby se objevovali častěji. Taky jsou příjemní na dotyk, když je praštíš.”

„Pravděpodobně jsi jediný, kdo s nimi chce bojovat, protože se mu líbí ten pocit úderu do masa. Každopádně, jsi připravený?”

„Jo. Víš, 24. podlaží jsem pokořil celkem rychle a dostal jsem titul Ten, co se řítí hřbitovem. Zvyšuje mi to škodu proti všem nemrtvým netvorům s fyzickým tělem o 20%. Úžasné, co?!”

„Ach, to jo, otče!”

Neřekl jsem mu, že jsem získal podobný titul a také boží skutečné jméno. Věděl jsem, jak opečovávat otcovu hrdost. Byl jsem oddaný syn. Na rozdíl od mého dětinského otce!

Když jsem se ujistil, že jsme ve družině, roztrhl jsem Vstupenku na půlku. V mžiku se okolní scenérie rozplynula. Pokud se do Akčních kobek na Zemi dalo vstoupit Branami, vstup do Akční kobky v kobce byl, jako když jsme byli v televizi a někdo přepnul kanál, zatímco my jsme zůstali pořád na místě.

Nakonec se okolí přestalo krabatit a my jsme se našli na pláni, kde létaly šípy.

„Uwat!”

„Co je tohle?!”

Rychle jsme srazili šípy, co letěly k nám, a rozhlédli se kolem. Bylo to bojiště. Vojáci v různých brněních se navzájem bodali meči, zatímco lučištníci a mágové útočili z dálky i za cenu zásahu vlastních spojenců. Bylo to místo, kde lidé vraždili lidi. Když jsem si to uvědomil, začala mě tupě bolet hlava a zhrubl mi dech.

Dostaň se z toho, Kang Shine! Nenech se něčím takovým vyděsit! Jak se můžeš stát nejsilnějším na světě, když jsi tak slabý?

Bez ohledu na to, jak jsem se snažil znovu nabýt klid, byla pravda, že jsem byl v nepochopitelné situaci. Neměl bych být v Akční kobce?

„Kdo jste?!”

Viděl jsem, jak na mě voják útočil kopím, a přitom se ptal na mou totožnost. Jelikož jsem nemohl zabít jinou lidskou bytost, zlehka jsem ho vykryl kopím a poslal ho do vzduchu. Jeho kopí pak dopadlo zhruba 20 metrů od nás a probodlo jednu mrtvolu ležící na zemi. Aspoň jsem doufal, že to byla mrtvola. Vstoupil jsem do Akční kobky, nechtěl jsem se najednou stát vrahem.

„Otče, prozatím se odtud dostaňme. Pokud tu zůstaneme, zaměří se na nás.”

„Souhlasím.”

Vojáci z obou stran po nás šli jak útoční mravenci. Za běhu jsme je posílali do vzduchu. Jelikož jsme byli jako gumy, neboť jsme tu část bojiště, kde jsme byli, naprosto vygumovali, všichni na nás začali koukat.

„Co jsou zač?!”

„Nejdřív je zabijte!”

„Útok, útok!”

I když mě vojáci zasáhli, nebyli schopní mě ani škrábnout. Ale mágové byli něco jiného. Proto jsem se snažil rychle utéct z bojiště.

„Copak se na té vstupence nepsalo Útok obrovské zombie?”

„Ano, psalo.”

„Tak co je tohle? Jsou ti lidi vůbec skuteční?”

„Neptej se mě, synu. Ani já nejsem tak bystrý.”

Jelikož jsem měl pocit, že čím déle si s otcem povídám, tím jsem hloupější, přestal jsem úplně přemýšlet. Kdybych věděl, že se stane tohle, vyptal bych se Loretty na víc informací o Akčních kobkách. Copak se moje inteligence ještě neaktualizovala? Jak zřídka jsem používal svůj mozek... ach, ohnivá koule!

„Otče, vyhni se tomu!”

„Eit!”

Otec zlehka máchl svým kopím a vystřelil nárazovou vlnu. Ohnivá koule se srazila s nárazovou vlnou, vybuchla a zabila okolní vojáky.

Ačkoli na tomto bojišti už umíralo nespočet lidí, naštvalo mě, když jsem zjistil, že lidé zemřeli kvůli té ohnivé kouli, co otec nechal vybuchnout. Jen stěží jsem v sobě držel touhu si nahlas zaklít. Ačkoli se ti vojáci snažili nás zabít, nemohl jsem si pomoct a cítil jsem se tak, jak jsem se cítil.

V té chvíli se ozvalo oznámení.

| Získal jsi 70 zlatých. |

„...Otče, ti chlápci jsou netvoři.”

„Taky jsem to slyšel.”

Alespoň jsem nevěděl o žádných lidech, co po sobě při smrti nechávali zlaté. Ačkoli jsem čelil nespočtu humanoidních netvorů, nemyslel jsem si, že by mi kobka vlastně poslala jako netvory lidi. Najednou jsem měl pocit, že tahle Akční kobka měla příšernou povahu.

„Synu, vytvořili je, když jsme vstoupili do Akční kobky. Nejsou to skuteční lidé, takže je nemusíš litovat.”

„Nemusíš se bát o mé duševní zdraví, otče. Velmi dobře vím, co jsou zač. Jen se mi nelíbí, že je musím zabít, když se tolik podobají lidem.”

„Tak odtud chceš odejít? Podle toho jména by se nakonec měla objevit obrovská zombie.”

„Jo, pojďme pryč... Díky, otče.”

„To neříkej. Mám z toho husí kůži.”

„Vlastně i já z toho mám husí kůži.”

Jak jsme si oba třeli kůži kvůli té husině, spěchali jsme pryč z bojiště. Ačkoli po nás vojáci šli jako mouchy, jemně jsme se s nimi vypořádali během našeho úniku.

Nakonec jsme se dostali na místo, kde se výkřiky z bojiště ozývaly jen tlumeně. Teprve tehdy jsme si uvědomili, jak je to bojiště velké. Z kopce, na kterém jsme byli, jsme viděli, jak se bojiště táhlo až za horizont.

Na širé pláni bez jediného náznaku zeleně se hromadily mrtvoly vojáků a krev tekla proudem. Ačkoli jsem viděl spoustu mrtvol netvorů, nemohly se rovnat kruté scéně, kdy lidé zabíjeli jiné lidi. Dostali jsme se pryč z bojiště, ale boj pokračoval. Zdálo se, že to neskončí, dokud jedna strana naprosto nevyhladí druhou. Kolik lidí tu jen zemře? 100 tisíc? 200 tisíc?

„Myslíš si, že počet konfliktů mezi různými zeměmi na Zemi vzrostl nebo se snížil poté, co se objevily kobky?”

Když jsem tu scénu sledoval s prázdným výrazem na tváři, otec se mě zeptal na tohle. Když jsem o tom chvilku přemýšlel, odpověděl jsem: „Nesnížilo by se to? Přece jenom musíme bojovat proti netvorům.”

„Zvýšil se. Země se společnými hranicemi spolu začaly bojovat kvůli prohlášení, že ta druhá země by měla být zodpovědná za vyhlazení netvorů, co se objevili na jejich hranicích. Do zemí, co měly malou armádu, ale netvory vysoké hodnoty, vtrhly silnější země a uživatelé schopností slabších zemí se pak spojili, aby bojovali proti vetřelcům. Ačkoli to ve většině případů nevedlo k otevřené válce, jsou místa, kde z těchto malých konfliktů vznikly mnohem větší.”

„...”

Otec se na chvilku odmlčel a pak pokračoval: „Lidská hamižnost zraňuje jiné lidi. Tohle se nezměnilo. Neřeknu ti, abys dělal něco tak hloupého jako se to snažit zastavit, ale staň se silnějším. Jinak tě jednoho dne smete lidská hamižnost.”

„Samozřejmě. Mám v plánu stát se nejsilnějším na světě.”

„Já budu pořád nejsilnější na světě.”

„To budu já!”

A tady došlo k menší bitvě. Přidal jsem si ke svému jménu další vítězství.
-----------------------------------------------

~ Už to s Palludií vypadalo tak nadějně, ale ne, nejdřív si musíme jít slupnout obrovskou zombii. ~


Hlavní stránka novely
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>