KY - kapitola 36

Kapitola 36 – Opětovný útok při jízdě

Když navrátilce pohřbili, pokračovali cestou dál.

Po setkání s nemrtvými některé napadlo, že by se vrátili zpět do Kauffy, ale jelikož tu zakázku přijali s vědomím, že po cestě bude nějaké nebezpečí, vrátit se nebylo možné.

Zatímco se Loren připravoval je pohřbít, zkontroloval jejich věci, ale nikdo neměl u sebe nic podivného. Jediné, co měli, byli peněženky a šperky. Nic, co by mu napovědělo, kdo byli nebo odkud přišli.

Ale na druhou stranu i jen to mu řeklo, že to byl prostý lid z nedalekého města.

Jen pro jistotu jejich majetek naložili do karavany.

Pokud měli nějaké příbuzné, bylo třeba, aby jim to vrátili. A i kdyby žádné neměli, sloužilo by to jako důkaz, že porazili nemrtvé netvory. Ale vézt s sebou majetek mrtvých nebylo zrovna šťastné a morálka družiny mírně klesla.

Klaus a jeho družina, co sami porazili skupinu navrátilců, teď mezi dobrodruhy došli uznání a požívali vysokého zhodnocení. Ale Loren ho dál ignoroval, neboť jeho směrem vysílal domýšlivé pohledy.

Po chvilce došlo k incidentu, co ještě víc snížil morálku družiny.

Kočí, co řídil vůz, na kterém jeli Loren a Lapis, zemřel.

Loren si všiml, že se vůz pohyboval nepřirozeně, i když nebyli pod útokem, a přešel ke kozlíku. Když kočího poklepal po rameni, najednou spadl z vozu.

Loren zpanikařil, chopil se otěží a zastavil vůz, ale kočí už byl mrtvý.

Příčina smrti nebyla známa.

Lapis ho okamžitě prohlédla, ale veškerá zranění na jeho těle byly oděrky a modřiny z toho, jak spadl z vozu, a nemohla najít nic, co mohlo způsobit jeho smrt.

Kromě toho to tělo už bylo napůl nemrtvé, takže ho museli na místě spálit.

„Co se to kruci děje?”

Vedle Lorena seděla Lapis, co řídila vůz.

Kněží Boha znalostí evidentně uměli řídit i vůz a Loren si pomyslel, že pokud byl Bůh znalostí takový všeuměl, možná by ho mělo začít následovat víc lidí.

„To kdybych věděla.”

Z druhé strany seděla Shayna, opírala se o Lapis a hluboce spala.

Vypadalo to, že spala pokojně, ale Loren se mírně zamračil, jak uvažoval, co si v duchu myslela o jejich nynější situaci.

Od včerejška toho moc nesnědla.

Vypadala v pořádku, takže se zdálo, že pořád měla nějakou sílu, ale Lorena trápilo, že nic nejedla. Jídlo bylo důležité bez ohledu na to, co jste dělali. Jelikož nejedla, Loren usoudil, že určitě byla duševně vypjatá.

Jak dál ostražitě přejížděl okolí, Lapis k němu zamumlala: „Zdá se, že pár jich je tamtím směrem.”

Řekla to tak najednou, že Loren nedokázal pochopit, co to říkala. Po chvilce si uvědomil, co tím myslela, a podíval se směrem, kam se dívala.

Spatřil velkou pláň, ale nedokázal najít nic takového, o čem Lapis mluvila.

Ulevilo se mu a myslel si, že se až moc trápil, ale Lapis mu uštědřila dodatečný úder.

„Lidskýma očima nejsou vidět.”

Loren si pak vzpomněl.

Ačkoli to od pohledu nešlo zpozorovat, Lapis měla umělé oči. I údy měla protetické a měla je na to, aby skryla fakt, že je démon.

Loren na to přišel během své úplně první zakázky jako dobrodruh a také se dozvěděl, že Lapisiným cílem bylo nasbírat zkušenosti a také pátrat po svých ztracených údech a očích.

Když tohle pominul, jelikož měla umělé oči, nebylo by žádným překvapením, kdyby do nich měla zabudovanou nějakou zvláštní funkci.

„Pár jich je taky támhle. Zhruba dvacet.”

„Co se s touhle oblastí děje?”

Lapis naklonila hlavu k Lorenovi, co se přestal snažit oblast prohledávat a co to zamumlal tlumeným hlasem.

Jelikož karavana šla mírně mimo cestu, Lapis upravila směr a zašeptala tichým hlasem. Oba dva se snažili brát ohledy na Shaynu, co spala.

„Za denního světla se tu potuluje banda nemrtvých. To znamená, že tu je někde zdroj.”

„To je celkem deprimující myšlenka, když bude zanedlouho noc.”

Nemrtví byli během noci aktivnější než ve dne.

Zrovna teď během dne jich viděli celkem dost a Loren si nemohl pomoct a při pomyšlení, kolik jich tu bude, jakmile zapadne slunce, pocítil melancholii.

„V případě nouze vezměme Shaynu a utečme. To nic, rozhodně se do Hanzy dostaneme.”

„To mám jenom já pocit, že čím blíž jsme Hanze, tím je tu víc nemrtvých?”

„Hahaha. To je tak nepříjemná hláška.”

„To není nic vtipného, ach jo...” povzdechl si Loren, ale jejich starosti se brzy, jen co padla noc, začaly stávat realitou.

Jak se snažili najít si místo, kde stráví druhou noc, začalo být aktivních mnoho různých druhů nemrtvých a začali na ně útočit.

„Zatraceně! Co to je?! Nemá to konce!” zakřičel Broas. Jak kolem sebe máchal sekyrami, létalo kolem krev a maso. Kolem něj bylo spoustu zombií, kterým se pod hnijící kůží ukazovalo maso a vnitřnosti.

Kdyby jich bylo pár nebo dokonce i slušně početná skupina, dokázali by se s nimi bez problémů vypořádat, ale proti zdánlivě nekončícímu počtu nemrtvých měli těžkosti dokonce i dobrodruhové železného řádu.

Dobrodruhové se unaví a nakonec se nebudou moct pohybovat, ale nemrtví takové problémy neměli.

To znamenalo, že bez ohledu na to, jak moc do nich sekali nebo tloukli, pokud se jedna jejich část mohla pohybovat, pokračovali v útoku.

A aby toho nebylo málo, mezi zombiemi byli sem a tam navrátilci.

Jelikož to byli netvoři ve vyšším řádu než zombie, byli silnější a pohybovali se plynuleji a ani oni nepociťovali únavu.

Přidali se k zombiím, co obkličovali dobrodruhy, a také začali útočit.

„P-přestaňte! Jděte ode mě!”

„Au, to bolí, to bolí! Přestaň hryzat! Přestaň mě žrát!”

Dobrodružky, co první den jely s Shaynou a upadly do bezvědomí, se úplně nezotavily a znavily se rychleji než ostatní. Zombie je srazily na zem a začaly jim okusovat maso, co neměly chráněné brněním nebo oděvem.

Ostatní dobrodruzi se jim snažili pomoct, ale zaútočili na ně navrátilci, jako kdyby čekali na to, až se odvrátí. Srazili je k zemi a začali je kousat do hrdel.

„L-lorene...”

Loren, Lapis a Shayna byli samozřejmě také uprostřed toho všeho.

Lapis stála vedle něj a Shayna se mu tiskla k pasu, Loren se natáhl za záda pro svou zbraň, chopil se jí a zamumlal: „Poštěstí se mi to vyzkoušet na hnijícím mase, co... Smůla.”

„To máš čas si stěžovat?”

„Evidentně moc ne.”

Jak mluvil, sundal ze zbraně látku, naprosto ji stáhl a široce jí máchl.

Jak se ta obrovská čepel prohnala obloukem stranou, přeseklo a rozdrtilo to jak zombie, tak navrátilce, a v jejích stopách tryskalo maso a krev.

Tím Lorenův útok nekončil a když mečem máchl ve zpětném oblouku, odletěly další zombie, co proměnil na kusy masa.

„Jejda, jak tím vůbec dokážeš tak máchat?”

Jak se ta zbraň zastavila před Broasovýma překvapenýma očima, její černá čepel byla zjevná i v temnotě noci. Na čepeli byl vyrytý zlatý vzorek, ale nejpřekvapivější byla její velikost.

Byla delší a masivnější než velký meč, co Loren používal předtím, a také o něco širší. A kvůli tomu byl jílec o něco kratší. Ale když Loren mečem párkrát máchl, usoudil, že s tím nebyl žádný problém a že ho mohl v pohodě používat.

Kolem jílce byl ovinutý dlouhý, tenký proužek kůže, aby to neprokluzovalo, a i ta kůže byla uhlově černá.

„Říká se tomu zvyk.”

Loren ještě jednou máchl jednou rukou mečem kolem sebe a položil si ho na rameno. Pak druhou rukou poplácal Shaynu, co se mu stále tiskla k pasu, ve snaze ji ukonejšit. A pak se zeptal Broase, co se k nim mohl rozběhnout díky úbytku v počtu nemrtvých: „Takže co s tím budeme dělat?”

Nezdálo se, že by se počet nemrtvých, co útočil na tábor, snížil bez ohledu na to, kolik jich zabili.

Vlastně se zdálo, že jich čím dál tím víc přibývalo.

Ačkoli stále zůstávala otázka, odkud se všichni brali, nebyl čas o tom přemýšlet. Pokud místo toho nevymyslí, jak se z této situace dostat, bylo jasné, že je zombie dřív nebo později přemůžou.

„Proč je jich tu tolik?”

Jak Loren znovu máchl svým velkým mečem a srazil pár nemrtvých, Lapis, co tančila kolem a vyhýbala se stisku zombií, odpověděla: „To musí být tím, že jsme jediné živé bytosti v oblasti. Pro nemrtvé jsou živí jako oheň. Hrnou se k nim jako můry k plameni.”

„To není dobré znamení. Broasi, jet kupředu nebo zamířit zpět, co si myslíš, že je lepší?” zeptal se Loren Broase, co byla lepší volba. Jestli se dostat před nemrtvé a pokračovat do Hanzy nebo jestli se vrátit zpět do Kauffy.

V této chvíli už byli téměř všichni dobrodruhové mrtví a bylo obtížné v zakázce pokračovat. Broas úpěl nad těmi dvěma možnostmi, co dostal.

„Není to tak, že bych byl velitel všech tady, víš?”

„Ale i tak. Potom si nebudu stěžovat.”

Broas by měl být ve družině, ale Loren s ním nikoho takového neviděl.

Loren si nebyl jistý, jestli se rozdělili nebo jestli padli nemrtvým za kořist, ale usoudil, že názor veterána jako Broas byl v této situaci nejspolehlivější.

„Tak bychom měli zamířit do Hanzy. Už to není o zakázce. Směrem na Kauffu možná bude méně nemrtvých, ale bude lepší, když půjdeme do Hanzy, i když tam bude více nemrtvých, protože jsme blíž. Není možné, aby Hanzu obsadili.”

„Máš nějaký lepší nápad, Lapis?”

„Nic mě nenapadá.”

„Jsi s tím v pohodě, Shayno?” zeptal se Loren dívky, co se mu stále tiskla k pasu, a ta přikývla.

„Takže dohodnuto. Je tu vůz, co můžeme stále použít?”

Nemrtví jako zombie nebo navrátilci z nějakého důvodu neútočili na živé bytosti kromě lidí. Útočili jenom na ty, co se jim podobali, a na zvířata jako koně neútočili. Takže všichni koně byli v pořádku, ale panikařící koně za sebou táhli dva ze tří vozů.

Poslední vůz byl ten, v kterém jel Loren, a ten škodě unikl, protože koně vyvázali a uvázali je ke sloupku.

„Já se postarám o nemrtvé v oblasti. Broasi, ty jdi zapřáhnout koně do vozu. Lapis, strč Shaynu do vozu, abychom mohli kdykoli vyrazit.”

„Dobře.”

„Jasan! Zatraceně, nikdo z mé družiny nepřežil!” vykřikl Broas, jak se dal do práce.

Lapis odtáhla Shaynu od Lorenova pasu, rozběhla se k vozu a dala ji dovnitř.

Zatímco oni pracovali, Loren sundal velký meč z ramene a znovu jím máchl. Použil hrubou sílu, aby zahnal nemrtvé, co se k nim blížili.

„Ti, kdo jsou stále naživu, pojďte sem! Hodláme se prodrat do Hanzy!”

Ačkoli neměl v úmyslu pomoct komukoli dalšímu, nechtěl tu nikoho nechat, a tak takhle zavolal. Ale nikdo mu neodpověděl.

Loren si pochmurně pomyslel, že museli být jediní, kdo zůstal naživu, ale pak viděl, jak to nemrtvé sekalo v linii přímo k nim.

„Nemůžu uvěřit, že jsi ze všech přežil zrovna ty, nízký řáde.”

„To bych měl říkat já.”

Ti lidé, co přišli, byl Klaus, co už z dálky klel, a členové jeho družiny.

Ačkoli byli zamazaní krví a špínou, to, že byli stále naživu, mu řeklo, jak byli zruční. Ale pro Lorena to nebyli lidé, co by uvítal s otevřenou náručí.

„Jedeme do města Hanzy? Jaká je šance?”

„Velmi nízká. Pokud se ti to nelíbí, jdi k někomu jinému,” vyplivl Loren.

Klaus se mračil, ale v okolí nebyl nikdo jiný naživu a každý z nich věděl, že neměli čas přemýšlet o nějakém jiném řešení.

„Klausi, teď není ta správná chvíle na hádání.”

„Správně, Klausi. Musíme spolupracovat, abychom se z tohohle dostali.”

Po Laylině a Rollině námitkách Klaus zdráhavě následoval Lorena k vozu.

Bez ohledu na to, co si o nich Loren myslel, neměl v úmyslu odkopnout nikoho, kdo byl stále naživu. A tak hlavou kývl k vozu a řekl jim, aby si pospíšili a nasedli.

Klaus mu to oplatil ošklivým pohledem, zatímco se vydali k vozu.

Jak si Loren pomyslel, že je tu možná měli nechat, upoutalo ho něco za kouzelnicí z Klausovy družiny, co byla jako poslední v řadě. Když spatřil, co to bylo, instinktivně nahlas zakřičel: „K zemi!”

„He?”

Loren si nebyl jistý, jestli si ta kouzelnice jménem Ange uvědomila, že to varování bylo určeno jí. Podívala se na něj se zmateným výrazem a vydala ze sebe tichý zvuk.

Okamžitě poté ji něco chytilo postranním švihem, chopilo se jí to a zvedlo ji to vysoko nad zem.
-----------------------------------------------

~ A co přesně to bylo zase příště... Do té doby můžete samozřejmě hádat. Kdo už to četl, žádné spojlery ^_^ ~


Hlavní stránka novely

<Předchozí>...<Následující>