ICDS - kapitola 51

Kapitola 51 – Hermes (6)

Teprve zhruba po dvou hodinách se situace změnila. V té chvíli jsme si otec a já grilovali nad rozpáleným roštem kousek bůčku. Ačkoli vojáci na bojišti vypadali a chovali se jako lidé, když jsme si uvědomili, že to byli netvoři vytvoření kobkou, přestali jsme se starat, jestli se zabili nebo se spolu spojili.

„Otče, proč máš v inventáři bůček? Mňam, mňam.”

„Polk. Ty to nevíš? Když si dáš maso do inventáře, bude čerstvější, než když ho uložíš do té nejmodernější lednice! Můžeš ho uložit, jen co ho naporcuješ, aby bylo co nejčerstvější!”

„Ach, to už jsem taky otestoval!”

Ten samý princip jsem využil, když jsem Yuě koupil hamburger. Aha, tak proto si otec nosil maso v inventáři! Ačkoli jsem často jedl v kobce, nikdy mě nenapadlo si přinést maso. Co jiného čekat od průzkumníka kobky, co to už dělal 27 let! Takže těch 20 let nelovil jen orky!

„Na, napij se.”

„Ach, vážně bych to měl být já, kdo ti naplní sklínku.”

Když jsme si dali trochu soju, povídali jsme si a žertovali. Ale najednou jsem na sobě pocítil pohled.

„Otče, všiml sis toho?”

„Ech? Čeho?”

Tohle jsem si myslel už nějakou chvíli, ale otec měl vážně slabší smysly než já. Požádal jsem Peiku, co mi seděla na hlavě a pila kapičky alkoholu ze svého mini šálku pro elementály: „Peiko, můžeš jít prozkoumat oblast?”

[Hmnya? Pane, co to je prozkoumyat?]

„Ach...”

Takové slovo ani neexistuje... Uvědomil jsem si, že Peika byla mimo hru. Nevěděl jsem, že elementálové byli slabí vůči alkoholu. Byla to moje chyba. Poddal jsem se Peičině roztomilé prosbě o šťávu, co ještě nikdy neviděla!

Zatímco mě rozptýlilo Peičino opilé vzezření, ten pohled, co nás sledoval, zmizel. Zdálo se, že otec si konečně něčeho všiml, neboť se rozhlížel kolem, ale bylo příliš pozdě.

„Hm, byla to zombie?”

„Možná to bylo divoké zvíře, co chtělo maso.”

[Paneeee! Co to je prozkoumyat?!]

Já si samozřejmě nemyslel, že to nic nebylo. Ale i tak jsme teď nemohli dělat nic než pokračovat v jídle. A tak jsem se rozhodl to prostě nechat být. A Peiko, prozkoumyat není slovo!

Soumrak pominul a nastala noc.

Otec šel spát jako první a já držel hlídku. Po třech hodinách otec vstal a já spal. Když jsem se po třech hodinách spánku vzbudil, pořád bylo uprostřed noci. Pod temnou noční oblohou bez hvězd osvětloval svět jenom bledý měsíc.

Zdálo se, že vojáci nechtěli bojovat v noci, neboť se obě strany vrátily do svých táborů. Ale těla mrtvých vojáků byla pořád na bojišti. Bojiště prosytil čpavý pach krve a dokonce dosahoval až sem.

„Vypadá to, že ty mrtvoly povstanou.”

„Samozřejmě. Kde jinde by se ty zombie vzaly?”

Pohled jsme měli upřený na to kruté bojiště a dali jsme si ke svačině instantní ramen. Uvědomil jsem si, že ve družině s otcem mě to nutilo něco jíst. Jak lidé stárli, obvykle jedli méně, ale otec měl vždycky něco v puse a říkal, že bojovník musel dobře jíst. Tenhle svůj zvyk si s sebou vzal i do kobky a inventář měl pravděpodobně plný jídla.

Jakmile jsem se já začal soustředit na kobku, nerad jsem něco jedl, dokud jsem nepokořil podlaží. A tak bylo trochu těžké se srovnat s otcovým stylem. Naopak se zdálo, že Peika má ráda ramenové nudle, neboť jedla jednu nudli za druhou.

[Tohle je dobré. To v Duchovní říši nemáme.]

„Hodně se najez.”

[Pane, miluju tě!]

Když jsem Peiku, co srkala další ramenové nudle, pohladil po vlasech, otec mi do toho skočil: „K čemu to už nějakou dobu mluvíš?”

„Už jsem ti řekl, že jsem se stal Elementalistou.”

„Můžu si taky jednoho adoptovat?”

„Elementálové nejsou domácí mazlíčci.”

„Ach, tři vstaly.”

„Nepočítej elementály jako... cože?”

„Tři vstaly.”

Otočil jsem se čelem k bojišti. Ty kdysi mrtví za měsíčního světla vstávali. Všimli jsme si toho díky našim zlepšeným smyslům z levelování. Bude nějakou dobu trvat, než si toho tábory všimnou.

Otec se zeptal: „Co chceš dělat?”

„Samozřejmě je ulovit. Nesnáším, když mě někdo bodne do zad... takže!” Jak jsem otci odpověděl, hodil jsem své kopí do temnoty. Neměl jsem dost času použít Duchovní auru, ale Hrdinný úder se stejně aktivoval. Se svým zářivým bílým světlem to proletělo vzduchem jako blesk. Bylo to mnohem rychlejší než předtím. Překvapilo mě to, protože jsem nevěděl, že se ten 15% nárůst v rychlosti vztahoval i na hozené zbraně.

„Kuk!”

| Získal jsi 1.500 zlatých. |

„Beldon zemřel!”

„Ti chlápci na to přišli!”

„Zabijte je, než zabijí oni nás!”

Okamžitě poté jsem namířil rukama na místo, odkud ty hlasy vycházely, a rozkázal Peice: „Už je příliš pozdě! Peiko!”

[Hřmící poryv!]

Jen co Peika spolkla ramenové nudle, co měla v puse, zakřičela a zazářila zlatým světlem. Z jejího těla vystřelil blesk tlustý jako moje paže a osvětlil temnotu.

„Štít!”

„Kuk, magie štítu se rozbila!”

„Elementál? Co jsou zač?!”

Hned poté, co jsem zavolal Peiku, jsem ze svého inventáře vytáhl Stříbrné kopí a vyrazil kupředu. Díky Sprintu byla rychlost mého běhu nesrovnatelná. Mým cílem byl dav v dálce, o kterém jsem měl podezření, že byl zodpovědný za stvoření zombií.

Otec a já jsme si jich všimli zároveň s tím, co jsme si všimli zombií. Bylo jich pět... ne, čtyři, neboť jeden z nich už umřel. Všichni měli přes hlavu přehozenou černou kápi a nesli si malou dřevěnou hůl. Byl to ten nesmírně malý druh hůlek, co s sebou mágové nosili, když chtěli skrýt svou totožnost. Se všemi nápovědami před očima mi došlo, že to byli černí mágové.

„Š-štít nestačí na to, abychom ho zastavili!”

„Zatraceně, u-utíkejte!”

„Měli bychom být pod vlivem magie utajení!”

Kdyby okamžitě použili magii, možná by se s námi dokázali vypořádat, ale místo toho zpanikařili a zaváhali. Mohlo to být prostě tím, že jejich zaříkávání bylo příliš dlouhé nebo neměli materiál na aktivování magie. Ale to nebyla moje věc.

„P-počkat! I když nás zabijete, nemůžete zastavit, co se děje!” zakřičel jeden z nich pronikavým hlasem.

Byla to žena. Ale jelikož jsem se už rozhodl je zabít, na pohlaví nezáleželo. Byli to netvoři. Byli to netvoři.

Správně. Byli to netvoři.

„”Když vás nezabijeme, co s námi uděláte?”

„Samozřejmě vás zabije—”

„Živelná bouře!”

[Kukuku, volá mě pán silné moci.]

[Ničení. Tekoucí krev mezi uši rvoucím jekotem. To chci.]

[Roztrhl černého mága. Je to přesně můj typ!]

Kvůli místu, kde jsem se nacházel, mi přišli asistovat temní elementálové. Doufejme, že kvůli tomu nebudou slabší. Moje kopí zářilo od elementálů černým světlem. Bodl jsem vpřed a celou oblastí se prohnala bouře.

„Šíp temnoty! Kuaaaak!”

„Š-štít! Kuk!”

Živelná bouře byla technika, co vážně zranila dokonce i Pána podlaží. Nahodilí mágové ji prostě nedokázali vykrýt. Třem z temných mágů se nepodařilo Živelnou bouři vykrýt a okamžitě je to rozcupovalo. Ačkoli to bylo jenom na okamžik, zachytil jsem pohled na celkem hrůznou scénu.

Zatraceně. Použil jsem Živelnou bouři, abych je zabil rychle, ale nakonec jsem viděl něco nevzhledného. Bylo dobře, že netvoři, co zemřeli v kobce, zmizeli doztracena a nechali po sobě jenom kořist a žádné ostatky.

„Kuhak! Haa, haa... zatraceně, tak silný...!”

Shodou okolností ten temný mág, co krátce promluvil, byl jediný, kterému se podařilo uniknout z dosahu Živelné bouře. Zdálo se, že se vzdala pokusů to vykrýt magií a místo toho se ze všech sil snažila vzít nohy na ramena a utéct tomu. Ale i tak se tomu nedokázala naprosto vyhnout. Její kápě byla roztrhaná a záda měla vážně zraněná. Otevřela ústa s velkými těžkostmi a vykašlala spoustu krve.

„Kaf, sen Podivných okřídlených vran neskončí na takovémhle místě...!”

„Podivné okřídlené vrány?”

„S-správně. V této válce se svět dozví o naší exist...”

„Ach, dobře. No, sbohem.”

Kopím jsem jí usekl hlavu. Musel jsem jen pokořit Akční kobku. Vážně mě nezajímal detailní folklór. Jako na důkaz, že byla netvor stvořený kobkou, se z ní staly částice světla a rozprskla se ve vzduchu.

| Získal jsi 2.000 zlatých. |

| Získal jsi Deník Podivných okřídlených vran. |

| Podařilo se ti smést organizátora! K tvému závěrečnému skóre pokoření se přičtou body. |

Sebral jsem své Černé zemské kopí a odplivl si. Nechutné věci byly nechutné bez ohledu na to, co jsem si řekl.

„Cítím se znechuceně.”

„To je normální. Taky mluvili jako lidi.”

„Ale jsou to netvoři, že?”

„Ano, jsou to netvoři. Takže se tím netrap, synu.”

Po otcově ujištění jsem se cítil mnohem lépe. Ačkoli jsem od něj před vstupem do kobky moc nečekal, teď jsem byl vděčný, že tu byl. Vážně se na něj dalo spolehnout.

Své myšlenky jsem nahlas neřekl. Mezi otcem a synem to nebylo nutné.

Také jsem si uvědomil něco důležitého. Akční kobky byly pokořené, když byli boss netvoři v nich mrtví. Ale my jsme dostali zprávu, ve které se psalo, že se k našemu celkovému skóre pokoření připsaly body. Jinými slovy byl důležitý i proces pokoření Akční kobky.

Přemýšlel jsem, jestli by skóre bylo ještě vyšší, kdybychom na bojišti začali běsnit. Ale přestal jsem o tom přemýšlet, protože na to bylo příliš pozdě.

Místo toho jsem otevřel Deník Podivných okřídlených vran. Ukázalo nám to, jak moc nenáviděli své země, věci, co provedli, a co měli v plánu udělat v budoucnu. Většinu informací jsem prolistoval a hledal jsem část, co by pomohla vysvětlit nynější situaci. Myslel jsem si, že se štěstím možná najdu způsob, jak si ještě víc zvýšit skóre.

Ano, bylo to tam.

„Takže nám zbývá udělat jen jednu věc. Huk!”

Ve chvíli, co jsem se snažil změnit téma a zmírnit tu morbidní náladu, jsem otočil hlavu k bojišti a nemohl jsem si pomoct a zalapal jsem po dechu, když jsem viděl, jak tam vstávala jedna zombie za druhou. Obě armády si uvědomily, co se dělo, ale počet zombií narůstal příliš rychle, aby na to mohli řádně zareagovat. Nakonec velící důstojníci obou armád vedli své vojáky na noční bitvu.

„Ti mizerové použili černou magii na naše brachy ve zbrani!”

„Zabijte je! Ať naši brachové odpočívají v pokoji!”

„Guooooo!”

„Ale ne, je příliš pozdě.”

Mágové kosili zombie širokoplošnou magií a poté začali bojovat vojáci. Co si mysleli? Pokud nebyli jako já nebo otec, jakmile je zombie jenom škrábnou, stanou se z nich zombie! Velící generálové, co v takovéhle situaci poslali svoje vojáky do bitvy, nemohli být příčetní.

Dopadlo to tak, že velící důstojníci vážně nebyli příčetní.

Když jsem si přečetl další část deníku, zjistil jsem, že černokněžníci nepoužili černou magii jenom na mrtvoly. Už udělali svůj tah proti velícím generálům. Že byli schopní ovlivnit vyšší posty obou zemí, znamenalo, že se špehové dostali do obou vlád. Tyhle Podivně okřídlené vrány byly překvapivě možná celkem velká organizace.

Samozřejmě jsem se o to vážně moc nezajímal. Jednoduše jsem přemýšlel, jestli mi zastavení jejich plánů přinese vyšší konečné skóre pokoření, ale zdálo se, že už bylo příliš pozdě.

Vojáci bojovali mezi sebou a mezi nimi se vmísily zombie a kousaly je. Počet zombií na bojišti pomalu stoupal. Jak jsem sledoval, co se na bojišti dělo, chvěl jsem se. To, čím jsem byl svědkem, bylo rozhodně hodno toho, abych pocítil strach. Ale pak se k mým uším donesl hlas, co veškerý strach roztříštil.

„Kdy se objeví ta obrovská zombie?”

„Otče, vážně tuhle tvou stránku respektuju.”

Otec si protahoval nohy, jako kdyby byl nešťastný, že promarnil šanci bojovat s černými mágy. Byl skoro jako štěně, co čekalo, až někdo řekne „aport!”. I moje napětí tím odumřelo.

„Jů, co jsou zač, švábi? Vážně se rychle rozmnožují.”

„Jsou vážně strašidelní. Mám pocit, jako kdyby mi po celém těle lezli brouci.”

Zombie v mžiku zaplavily lidi. Zdálo se, že rytíři, co uměli manipulovat s manou, a mágové si všimli, že se něco pokazilo, neboť už uprchli z bojiště nebo se vrátili postěžovat si nadřízeným. Ale i z jejich táborů povstávaly zombie.

Rytíři a mágové si uvědomili, že se z jejich velících důstojníků staly zombie, co dokázaly akorát tak bručet, a rozpoutali svou manu a zabili zombie. Problémem bylo, že zombií bylo příliš mnoho. Nakonec většina utekla, když si uvědomili, v jaké situaci se nacházejí. Teď na bojišti zůstali jenom obyčejní vojáci. Pro zombie to bylo prostě jídlo. Teď už bylo přes 100 tisíc zombií. Když jsem se začal kvůli tomu širému číslu zombií cítit nervózně, promluvil otec.

„Tak uvidíme. Každé dvě nebo tak nějak dávají průměrně 70 zlatých, takže to je 35 zlatých na zombii. Jelikož jsme tu dva, vydělím to dvěma... to znamená 17 zlatých na zombii. Takže pokud je všechny zabiju, je to 1,7 milionu zlatých. To je 340 milionů wonů! To je drahý náhrdelník pro ženu a dokonce to vyřeší i finance na Yuinu svatbu. Aaaach, synu! Tohle je zlatý důl!”

„O tomhle přemýšlíš v téhle situaci, otče?!”

Odvolávám všechno, co jsem řekl o jeho spolehlivosti! Tenhle člověk od samého začátku neměl žádné morální dilema!
-----------------------------------------------

~ A jedno nedělní nadělení, doufám, že už jste po obědě... Případně si to rozhodně nepředstavujte moc živě. ~

~ Soju [sodžu] = tradiční korejský alkohol obvykle z rýže nebo ječmene, čirý a s obsahem alkoholu od 20% až třeba ke 45%. ~


Hlavní stránka novely
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>