překlady od Tadomi: DM

Kapitola 215 – Dvě hrabství

Tady Satou. Existuje jedno rčení: příliš mnoho lodníků a loď šplhá do hor. Je to rčení, které mám vždycky na mysli, když se účastním schůze, kterou nemá nikdo pod kontrolou. Ale zdálo se, že na jiném světě byla loď, co stoupá do hor, normální scenérie.

Naše plachetnice letěla celkem daleko na otevřeném moři, takže jsme nepotkávali žádné další lodě. Výšku jsme měli jen něco málo větší než vrcholky vln, takže z dálky by to mělo působit, jako že loď normálně pluje.

I když říkám tohle, naše loď plula třikrát rychleji než průměrná loď, takže pozorní lidé by si měli všimnout, že to není normální loď.

Plně jsme si užívali plavbu po moři, zatímco jsme někdy ignorovali piráty, zkoumali podmořské trosky a plavali u břehu.

Jelikož jsem opatrně vybíral kurz s přihlédnutím k lodím, co se plavily v oblasti, začali jsme to brát relativně oklikou. V půli plavby jsem si uvědomil, že bych mohl použít iluzorní magii a udělat odraz moře, ale jelikož jsme se stejně nemohli tak moc přiblížit k ostatním lodím, nakonec jsem ten nápad nerealizoval.

Na začátku třetího dne jsme už urazili zhruba 1.200 kilometrů na jihozápad. Loď se momentálně plavila na hladině normální rychlostí. To proto, že jsme měli vplout do přístavní zátoky hrabství Ukeu před námi. Zdálo se, že Lulu a ostatní začala trápit mořská nemoc, ale prosím, chvilku to vydržte.

V přístavu hrabství Ukeu kotvilo sedm galér, co byly stejně velké jako naše loď, a tři lodě. Zdálo se, že zázemí přístavu bylo nedostatečné, neboť jenom čtyři z nich byly v přístavu, zatímco zbývajících šest kotvilo na moři trochu dál od přístavu.

Také jsem spustil kotvu trochu dál na moři.

Jelikož nebylo třeba se v přístavu zastavovat, rozhodli jsme se spustit malou loďku a jít na prohlídku do přístavního města. Když se všichni nalodili do malé loďky, použil jsem Magickou ruku, abych loďku spustil na hladinu moře. Samozřejmě jsem to udělal na takovém místě, aby nás nikdo z přístavu neviděl, abychom nebyli nápadní.

Strážení lodi jsem nechal na strašácích typu 8, měli podobu papoušků. I když měly tvar papouška, nedokázaly létat. Dokázaly akorát monitorovat nebo poslat upozornění ohledně vetřelců a také uměly trochu manipulace s drátky. To znamenalo, že mohli pohybovat loutkami, co vypadaly jako námořníci, a aktivovat pasti. Loutky neměly schopnost boje, ale jelikož z dálky vypadaly jako pracující lidé, na prevenci zločinů to celkem stačilo.

Lize a Naně jsem svěřil veslování malé loďky. I když jsem tomu říkal malá loďka, byla dost velká na to, aby se do ní vešlo osm dospělých.

„Co to je tady za přístavní město?”

„Je to přístav hrabství Ukeu, ale pokud překročíme hory, můžeme to vzít zkratkou do přístavu hrabství Kirik. Pokud použijeme tu zkratku, nemusíme to objíždět kolem poloostrova, co se táhne 500 kilometrů od přístavu. Takže nám to hodně ušetří čas.”

„Copak by 1.000 km nezabralo jenom dva dny?”

„Ariso, neměla by sis myslet, že rychlost pánovy magické lodi je normální,” poradila Liza Arise.

„Máš pravdu. Normální lodě na to potřebují víc než půl měsíce.”

Zdálo se, že to bylo téma, o které se ostatní nezajímaly. Hrály si tak, že namáčely ruce do moře. Tama zoufale natáhla své tělo z mého klína a pokoušela se rukou dotknout vodní hladiny. Měla by mi prostě slézt z klína, když je to v téhle poloze tak těžké.

„Jak dlouho bude trvat přejít hory?”

„Je to zhruba 20 kilometrů a zdá se, že každých 4 až 5 kilometrů je odpočívadlo, takže se zdá, že tam hodně lidí vystupuje ze svých lodí.”

Myslel jsem, že by bylo dobré, kdyby prostě použili magii, aby tu svižně vytvořili kanál. Ale možná neměli finance na to, aby zaměstnali mágy. Jelikož to vypadalo, že by z toho byl důležitý bod v mořské přepravě mezi královským hlavním městem a vévodským hlavním městem, myslím, že by měli být lidé, co by do toho rádi investovali.

Když jsme blízko přístaviště vystoupili, pokynul nám muž, co vypadal jako úředník z přístavu, navedl jsem loď na místo, kde by se měla ukotvit.

„Hej, pane kupče. Nikdy dřív jsem tě tu neviděl, poprvé v přístavu Ukehaba?”

„Ano, jsem tu poprvé.”

Vytáhl jsem ID, co jsem měl kolem krku, a ukázal jsem ho tomu muži, zatímco jsem pomáhal z lodi Lulu.

„Prosím, odpusťte mi, pane rytíři. Dostavník, co míří do přístavu v hrabství Kirik z přístavu odjel, a další pojede zítra ráno. Jediný hostinec, co je vhodný pro pana šlechtice, je Hostinec Světlo majáku. Mám zařídit, aby vás tam někdo vzal?”

„Ach, díky. Na noc se vrátíme zpět na loď, takže není třeba zařizovat hostinec. Kolik je poplatek za ukotvení malé lodi.”

„Jedna loď je zdarma. Pokud potřebujete stráže, jednoho můžeme vyslat za měďák na den.”

Úředník mluvil plynule, neboť se zdálo, že tu vystupovalo spoustu šlechticů, co mířili do hlavního královského města. Odmítl jsem jeho doporučení hostince a najal jsem si dva strážné. Ale jeden měďák za den, nebylo to příliš levné?

V zázemí přístavu pracovalo hodně zvířecích lidí. Většinou to byli konkrétně mývaloví lidé a opičí lidé. Také tu byli malí krysí lidé, ale ti nepracovali u vykládek a nakládek, ale měli na starosti různé pochůzky a jiné práce, co nevyžadovaly sílu.

„Není to támhle rytíř Pendragon?”

Otočil jsem hlavu po hlase, co na mě zavolal. Nebyla to hlava šlechtické rodiny, co jsem ve vévodském hlavním městě několikrát navštívil? Pokud se nepletu, jmenoval se baron Eguon. Byl to člověk, co měl na starost trasu, po které se dováželo koření ze souostroví, co se nacházelo v přímé linii s poloostrovem. To díky němu jsem mohl koupit římský kmín a kurkumu potřebnou na karí.

„Omlouvám se za tu dlouhou odmlku. Barone Eguone.”

„Jaká náhoda, že jsme se tu setkali. Díky tobě se rapidně zvýšil prodej koření. Osobně jsem sem přišel, abych posílil obchod, víš?”

Tak mě tak napadá, že mi hrabě Houen řekl, že ve vévodském hlavním městě došlo k nebývalému rozmachu ve vaření.

Evidentně se za tři měsíce bude pořádat turnaj ve vaření pořádaný hrabětem Houenem. Jestlipak to byl důvod, proč mě nahodile vyzývali k soutěži ve vaření, když jsem navštívil svitkařskou dílnu ve vévodském hlavním městě. Jelikož jsem o tom turnaji dřív slyšel, na prázdno jsem slíbil, že souboj přijmu, pokud ten turnaj ve vaření vyhrají.

„Kdybys přijel jen o den dříve, setkal by ses s vikomtem Rendem, jaká škoda.”

Vikomt Rendo, o kterém mluvil, byl člověk, co ve vévodském hlavním městě obchodoval se šperky. Několikrát jsem navštívil jeho ryteckou a leštírenskou dílnu. Zdálo se, že vikomt Rendo byl momentálně na cestách po svých zákaznících, co byli rozesetí od vévodského hlavního města po labyrintové město. Zdálo se, že baron Eguon do tohoto přístavu připlul lodí a zamíří dostavníkem do přístavu v hrabství Kirik.

Jelikož mi to přišlo vhod, zeptal jsem se hraběte na povahu hrabat Ukeu a Kirik a také na informace ohledně jejich území. Ovšem dával jsem si pozor, abych se mu nevměšoval do jeho už tak nabitého programu.

Zdálo se, že hrabě Ukeu byl zdvořile řečeno upřímným člověkem. A otevřeně řečeno to byl venkovský balík. Jeho zemská armáda byla relativně silná, zdálo se, že měli jen několik galér jako loďstvo. Takže nedokáží zaručit bezpečnost mořské dopravy? Ale piráti byli jako loupežníci, co se mohli objevit kdekoli. A proto se zdálo, že námořní síly území byly vyhrazeny na chvíle, kdy na přístav útočili netvoři. A ne na zabezpečování mořské trasy.

Hrabě Kirik byl při obchodování veselý a takový hejsek, ale na druhou stranu byl lehkovážný a škudlil penězi. Jeho zemská armáda se zdála slabá, ale zdálo se, že se mohla rovnat silám hraběte Ukeua, neboť posílil vybavení armády a počet lidí. Zdálo se, že jeho námořní síly byly o něco lepší než námořní síly hraběte Ukeua.

Vypadalo to, že ty dva hraběcí rody spolu nevycházely. Navíc se to neomezovalo jenom na vrcholné představitele, lidé z území spolu také navzájem soupeřili a byla tu tendence k šarvátkám.

Nedávno se dokonce dohadovali, kdo by měl pokrýt výdaje za udržování mostu, co spojoval silnici mezi přístavy v těchto dvou hrabstvích a co se klenul přes údolí na hranicích jejich území. A zdálo se, že tentokrát se dohadovali, čí dělníci by na tom měli pracovat. Tak mi to baron Eguon řekl se znaveným výrazem na tváři.

Vně přístavního zázemí byla vnitřní brána a za ní byla rezidenční oblast. Populace byla zhruba 8.000 lidí a 40% z toho byli pololidé. Bylo tu hodně otroků a většina jich pracovala manuálně jako třeba na vykládání v přístavu.

Hodně měšťáků na sobě mělo velmi odhalující oděv, pravděpodobně to bylo kvůli subtropickému klimatu. Hodně mladých žen na sobě mělo úžasné oblečení jako vestičky na zahalení prsou a pod tím minisukně. Většina mužů na sobě také měla jenom kraťasy a tenké košile nebo měli horní půlku těla nahou. Z nějakého důvodu ženy pilně pracovaly, zatímco muži podřimovali a pili ve stínu stromů. Byla to podivná scéna, ale tak to prostě v této zemi pravděpodobně chodilo.

„Je to tu jako v jižanské zemi~ stejně dobře si můžeme dát nějaké místní speciality!”

„Maso~”

„Maso je dobré nodesu!”

„Povídá se, že v takovémto přístavním městě jsou lahodné ryby.”

„Ovoce.”

Liza si nezvykle vybrala ryby. Vešli jsme do velké restaurace nedaleko. Stejně jako okolní domy byla postavená ze smontovaných tenkých klád a nahoře byly nakupené velké listy podobné banánovým jako střecha. Na rozdíl od jiných domů neměla žádné stěny, takže to bylo pěkně otevřené.

Když jsme si sedli na volná místa, přišla si pro objednávku slečna číšnice s pěkným tělem. Byla to nádherná jižanská žena s černými vlasy.

Bylo mi řečeno, že specialitou je tu rybí chod s neznámým názvem, totiž Gebo, a tak jsem si to objednal. Jelikož se zdálo, že to byla celkem velká ryba, objednal jsem jenom jednu porci. Po cestě jsem viděl lidi sušit ryby, takže jsem také objednal grilovanou rybu a grilovanou sušenou rybu.

Zeptal jsem se, jestli tady měli maso, ale jelikož měli jenom maso vodních krys, grilované maso vodních krys jsem objednal jen pro ty, co chtěly. Čekal jsem, že se do toho vrhnou tři zvířecí dívky, ale Lulu tu výzvu také přijala. Věděl jsem, že to dělala za účelem výzkumu, ale pokud bude mít uslzené oči, myslím, že by se do toho neměla nutit.

Zdálo se, že tu byla hojnost ovoce, takže jsem požádal číšnici, aby ho namíchala na talíř.

Gebo byla velká bílá ryba s dlouhými zuby podobná kanici uvařená v dashi, co bylo připravené z rybího základu. To jídlo bylo výborné samo o sobě, ale číšnice nám doporučila, abychom si ho navršili na rýži podobnou pilafu do misky a pak ho přelili vývarem.

„Ta vůně je celkem intenzivní, ale je to chuť, na kterou se dá zvyknout, co?”

„Jo, a ten pach zmizí, pokud se prostě použije tahle věc podobná japonskému pepři.”

„Ach, máš pravdu.”

Tohle Gebo bylo hit. Hrubě jsem dokázal odhadnout recept, a tak si později kupme nějaké ryby. Jelikož se zdálo, že tyto ryby žily na pobřeží, možná je dokonce budeme moct nachytat sami. Předtím jsem viděl, jak prodávali rybí omáčku ve džbáncích. Nesmím zapomenout si nějakou koupit, až půjdeme zpět.

„Mastné~”

„Žblemtá mi to v puse nanodesu.”

„Vy dvě jezte bez stížností. Lulu, nenuť se k tomu a dej si ovoce, aby ses zbavila té chuti. Já to za tebe dojím.”

„Promiň, Lizo.”

Vodní krysa byla evidentně fiasko. Bylo to poprvé, co jsem viděl, že by Pochi a Tamě maso nechutnalo. Co se týče ceny, grilovaná vodní krysa byla relativně drahá, měla zhruba stejnou cenu jako ta hora ovoce, s kterou zápolila Mia.

„Je to dobré, Mio?”

„Hm, lahoda.”

Před Miou byla doslova hromada různého ovoce. Ovoce, co mi přišlo povědomé, bylo ananasy, kokosy, banány, kiwi a manga. Také tam bylo několik druhů citrusů. Nebyla tam žádná jablka nebo hrušky. Ačkoli tam bylo pár rozdílů, jako že kiwi mělo rudou dužinu, podobaly se ovoci na mém dřívějším světě. Konkrétně banán a ananas, oboje to mělo stejnou chuť a texturu. Mango bylo falešné mango. Ačkoli vypadalo a chutnalo podobně, bylo gumové. Arisa, co oždibovala ovoce ze strany, chvíli žvýkala a pak došla k závěru: „Tohle a tamto je přijatelné.”

Když jsme si řádně užili jižanské město, s různými suvenýry jsme se vrátili na loď. Naštěstí se zdálo, že strašáci neměli příležitost zazářit.

Když se setmělo, vyrobil jsem noční mlhu. Byla to magie Mlha. Na rozdíl od toho, když ji použije Mia, celý přístav zahalila hustá mlha. Cirkuloval jsem tu mlhu až k horám za pomoci magie Kontrola vzduchu. A po třech hodinách mlha dosáhla přístavu v hrabství Kirik na druhé straně.

Manévroval jsem lodí pod rouškou mlhy a přešel jsem hory, zatímco jsem se spoléhal na mapu.

V půlce cesty horami most na hranicích hrabství spadl, zatímco vikomt Rendo a jeho vazalové umírali na dně rokle. Ujistil jsem se, že se mlha nedostala do té oblasti, ale ten most pravděpodobně spadl, protože neustále odkládali údržbu. Byli to smolní lidé.

Magická ruka na ně z mlhy nedosáhla, takže jsem to zařídil tak, že loď se stále vznášela ve vzduchu a já jsem je zachránil jako Nanashi s černou maskou a v černém oděvu.

Koně a kočí bohužel zemřeli, ale vikomt a ostatní byli stále naživu, takže jsem potají použil Magickou ruku, abych je přesunul na území hraběte Ukeua. Navíc jsem na ně v utajení použil Aqua léčení, takže pravděpodobně přežijí. Do stínu nedaleko jsem jen tak pro jistotu položil trochu jídla a vody.

Zdálo se, že to uvnitř kočáru vřelo, ale pokud měli dost energie na to, aby takhle vyváděli, pravděpodobně budou v pořádku, i když je tu nechám.

Vrátil jsem se zpět ke své lodi a tentokrát jsem přešel hory, aniž bych narazil na někoho dalšího v maléru. Dál jsem letěl lodí v mlze a ukotvil jsem ji v malé zátoce na okraji hrabství Kirik.
-----------------------------------------------

~ Vůbec nechápu, jak od poslední kapitoly mohly uplynout dva měsíce. Záhada. Asi se mi rozbil můj časostroj. ~

~ Kanic není překlep, ale ryba s latinským názvem Epinephelus lanceolatus. ~

Hlavní stránka novely
Seznam postav