ICDS - kapitola 52

Kapitola 52 – Hermes (7)

Běželi jsme k bojišti. Nezdálo se, že by se ve stínech skrýval někdo jiný než ti černokněžníci, o které jsme se postarali. Ačkoli jsme narazili na pár rytířů, co prchali z bojiště, vyděsilo je to a utekli, aniž by s námi promluvili.

| Získal jsi 80 zlatých. |

| Získal jsi 72 zlatých. |

„Hm, vážně mám rád podlaží, kde se objevují zombie. Je tu víc netvorů než obvykle. Možná bych měl chvíli drilovat na 25. podlaží...”

Zatímco otec řval hlášky jako „Yuino pojištění na vzdělání” nebo „splátka rezidence”, kosil zombie. Zdálo se, že měl v plánu koupit budovu v Gangnamu.

Každopádně jsem se také přidal. I když tu bylo 100 tisíc zombií, zabíjeli jsme zhruba 3 za sekundu, což znamenalo, že každou minutu mizelo 360 zombií. Nechtěl jsem přesně počítat, jak dlouho bude trvat zabít všech 100 tisíc zombií. Předpokládal jsem, že to zabere tak 5 hodin.

„Guooo.”

„Guo co?!”

„Guooo!”

„Jak jsem řekl, guo co?!”

„Synu, jsi v pohodě?”

„Tohle je jenom můj zvyk. Po všech těch letech s tím nic moc nezmůžu!”

Odpovídal jsem každé zombii, zatímco jsem jim drtil lebky. Otec a syn, kopinické duo načrtávalo budoucnost nadějí a snů, jak si probíjeli cestu kupředu. Dokonce i v mých očích se jevili strašlivě. A pak jsem si uvědomil, že jsem byl jedním z nich, a zoufal jsem si.

„Peiko!”

[Hřmící bomba!]

Kulová koule blesku, co Peika ledabyle hodila, rozmetala v mžiku tucty zombií. Postarali jsme se o zbývající zombie a běželi jsme stezkou, co nám Peika vytvořila. Běželi jsme k jednomu z táborů bojujících zemí. Jen pro případ jsem se chtěl poohlédnout po zbývajících členech těch podivně okřídlených mizerů a otec mě následoval.

„Bouře!”

„Kyaaak!”

„Nárazová vlna!”

„Kuaaa!”

Dokonce i naše nejslabší techniky dokázaly zombie snadno zničit, takže netrvalo dlouho, než jsme se postarali o všechny zombie v táboře. Pak jsem zašel do největšího stanu v táboře, kde jsem našel, co jsem hledal.

Zdálo se, že černokněžníky nikdy nenapadlo, že bychom jim mohli ukrást deník, neboť tam zaznamenali všechno, co provedli v obou táborech.

Velící generál tohoto tábora evidentně rád pil červený čaj s brandy. A tak mu špeh, co sem nasadili, daroval prvotřídní brandy prokletou nějakou černou magií. Stačilo, aby ji vypil, a černokněžníci jej mohli ovládat, kdykoli chtěli. Našel jsem právě tuto prokletou brandy.

| Získal jsi předmět Podivně okřídlených vran. K tvému konečnému skóre pokoření se připočtou body. |

„Pojďme i do druhého tábora!”

„Říkáš, že bychom měli projít bojištěm zamořeným zombiemi?”

„Samozřejmě.”

Zabralo nám zhruba 30 minut probít se skrz bojiště. Během toho jsme zabili zhruba 10 tisíc zombií. Přesně jako v předešlém táboře jsme vyčistili zombie a našli jsme prokletý předmět.

| Získal jsi všechny předměty Podivně okřídlených vran. K tvému konečnému skóre pokoření se připočtou body. |

„Fuu.”

Hm, co byl tenhle záhadný pocit dosažení? Stíral jsem si z čela pot jako sedlák, co zrovna sklidil veškerou svou úrodu. V té chvíli ze sebe otec vydal překvapený výkřik.

„Aaach! Podívej se na to, synu!”

„Ano? Huk!”

Uprostřed kopce, co se stalo bojištěm zombií, se něco zvedalo. Čípak tělo bylo tak velké? Byl by vůbec Titán z mýtů tak velký? Před našima očima řvala obrovská zombie o 7 metrech.

[GUOOOOOO!]

| Objevil se netvor boss Útoku obrovské zombie, Obrovská zombie! Když ji porazíš a pokoříš kobku, získáš zvláštní odměnu! |

Když Obrovská zombie zvedla svou obrovskou paži a udeřila jí do země, ten třes se donesl až ke mně a otci. Zároveň s tím ta nárazová vlna vyhladila stovky zombií. Nemohl jsem si pomoct a ten pohled mě dojal.

„To byla ale epická týmová vražda...”

„Zatraceně! Pospěšme si, synu. Ukradne nám všechno zlato!”

„Pravděpodobně jsi jediný, kdo něco takového dokáže říct poté, co se zrovna stalo, otče.”

Byl jsem smutný. Nerad jsem netvory lovil jen kvůli vydělávání zlata, ale pro otce to byl pravý opak. Předpokládal jsem, že proto se tak snadno registroval jako uživatel schopností. Ačkoli nezačal být nijak aktivní, se svou probuzenou schopností a slávou bojovníka se zanedlouho proslaví.

[GUOOOOO!]

„Uch, otče, dívá se sem.”

„To chce bojovat v zírání?”

[GUOO!]

„Sebral pár zombií.”

„Hodlá je sníst?”

Špatně.

Místo aby je snědl, hodil je na nás, jako kdyby to byly kameny. A s neuvěřitelnou rychlostí!

„Utíkej, otče!”

„Ten bláznivý mizera doslova odhazuje zlato!”

„Prostě se tomu vyhni!”

[GUOOOOO!]

Otec a já jsme teď byli jediní žijící lidé na tomto bojišti. Zdálo se, že Obrovská zombie měla radši žijící lidi než ty mrtvé, neboť ignorovala zombie kolem a rozběhla se k nám. Při každém kroku se rozléhaly hřmotné rány a každou zombii, co po cestě popadla, po nás hodila jako kameny. A pak v reakci na útok Obrovské zombie desítky tisíc zombií, co zůstaly na bojišti, obrátily svou pozornost na nás.

Ale to nebylo to, co mě zaujalo.

„Jů, podívej na všechny ty týmové vraždy kvůli vlastnímu běhu.”

„Kuk, zrovna v jeho rukách zmizelo 2.100 zlatých!”

Křup, křup! Obrovská zombie pod svýma nohama drtila další zombie. Bez ohledu na to, jak byla pomalá, se svou rozměrnou velikostí zabíjela tucet zombií při každém kroku. V mžiku jsem si pomyslel, že bych mohl Obrovské zombie využít, abych ty zombie snadno zabil.

„Otče, chceš ulovit Obrovskou zombii a pokořit Akční kobku nebo se jí chceš vyhnout a ulovit si víc zombií?”

„Samozřejmě musíme ulovit víc zombií! 100 tisíc nebo 200 tisíc, pro mě to není rozdíl!”

„Dobrá, takže já upoutám pozornost Obrovské zombie. Otče, ty můžeš jít na opačnou stranu a lovit normální zombie.”

„Dobře.”

Otec a já jsme se rozdělili. Když jsem se ujistil, že se rozběhl k táboru na opačné straně bojiště, rozběhl jsem se k Obrovské zombii a zakřičel jsem: „Jsem tady, ty hlupáku! Jak mě můžeš chytit s tím svým pomalým tělem?!”

| Použil jsi techniku Provokace! Přilákal jsi k sobě nepřátele z okolí! |

[GUOOOOOO!]

Obrovská zombie společně se zombiemi v mém okolí na mě upřely svůj zrak. Když jsem Černým zemským kopím skolil normální zombie, zašklebil jsem se.

„Pche, myslíš si, že to stačí? Abys mě uspokojila, budeš muset přivést alespoň 3 krát víc zombií!”

| Použil jsi techniku Provokace! Přilákal jsi k sobě nepřátele z okolí! |

| Dokonale jsi zvládl Provokaci nízkého řádu! Tvoje slova budou efektivněji lákat nepřátelství nepřátel. |

| „Naučil ses Provokaci středního řádu! Tvůj hlas se dostane do širší oblasti a přiláká k tobě ještě více nepřátel. Je snazší vyprovokovat nepřátele s vysokou inteligencí! |

Provokace se dostala do středního řádu!

Zároveň s tím, jak se řád Provokace zvýšil, nepřátelství zombií, co mě probodávalo, začalo být úplně jiné. Obrovská zombie ke mně také bez nejmenšího zaváhání běžela. Při každém kroku Obrovské zombie, co vypadala jako běžící člověk ve zpomaleném záběru, se země otřásla. A při každém otřesu zemřelo víc zombií.

„Dobře, dobře, jen pojď!”

Začal jsem v klidu kráčet. Obyčejné zombie mě nedokázaly ani škrábnout. Když se ke mně jedna přilepila, popadl jsem ji a máchnul jsem jí, abych skolil příchozí zombie. Po chvilce obloha ještě víc ztmavla, což mě přinutilo vzhlédnout. Tam, spatřil jsem, jak na mě shlížela Obrovská zombie očima plnýma červů.

Žánr kobky byl rozhodně horor. Bylo to jako 3D film, ale ve skutečném životě a ne v kině. Obrovská zombie byla zblízka mnohem strašlivější.

Ale i když jsem řekl tohle, pořád to byla zombie!

„Chyť mě, jestli to dokážeš!”

[GUOOOOOO!]

Já vím, taky jsem to chtěl zažít s roztomilou dívkou a ne nějakou 7 metrovou obrovskou zombií! Ale jakou jinou možnost jsem měl? Otec chtěl ulovit víc zombií a já chtěl vyčistit tohle bojiště, kde se to zombiemi jen hemžilo. To proto, že jsem měl intenzivní pocit, že dostanu další bonus, pokud zabiju všechny zombie.

Zabít Obrovskou zombii bude snadné, ale pokud bychom to udělali, Akční kobka by skončila. Měl jsem podezření, že otec a já jsme byli jediní, kdo by odmítl pokořit Akční kobku z takového důvodu.

[GUOOOOO!]

„Pokud si chceš stěžovat, stěžuj si, až mě chytíš! Bouřka!”

Neměl jsem v úmyslu přimhouřit oči nad jeho zločinem používat lidi (ačkoli se z nich staly zombie) jako zbraně. Používal jsem Bouři za Bouří a přitom jsem hltal Manové lektvary nejnižšího řádu.

Po dvou hodinách takového pobíhání jsem byl vyčerpaný. Teď už jsem musel zabít aspoň 10 tisíc zombií. Když jsem se ze shora podíval, abych zkontroloval nynější stav, bojiště začalo být celkem prázdné.

V dálce jsem viděl otce, jak shromažďoval a lovil zombie. Otočil jsem se a viděl, že v cestě běžící Obrovské zombie nezbývalo moc zombií. Zdálo se, že bylo na čase skončit tuhle hru na honěnou!

„Peiko, postarej se o zombie, co jsou pořád ještě naživu.”

[Budu potřebovat spoustu many. Nevadí to, pane?]

„Ne, vezmi si ji všechnu.”

Spolkl jsem Dvojitý manový lektvar, co mi MP obnovil o 2.000 bodů. Měl cenu 3 milionů wonů, takže jsem si nemohl pomoct a když jsem ho pil, potřásl jsem hlavou.

Z jiného úhlu pohledu to mělo cenu jen zhruba 100 zombií! Myslel jsem si, že od doby, co jsem vyrůstal jako průzkumník kobky, jsem začal být celkem velkorysý. V mžiku jsem ten lektvar za 3 milionů vypil. Chutnalo to jako pomerančový džus. (Pozn.: Kdo pozapomněl, cca 56.000 Kč).

[GUOOOO!]

Zároveň s tím Obrovská zombie smetla těch pár tuctů zombií, co tu zbývalo, a dala si je do pusy. Zdálo se, že po tom dlouhém pronásledování byla také vyčerpaná. Jakmile začala Peika spalovat zombie, Obrovská zombie ze sebe vydala naštvané zavrčení a začala si hledat jiné zombie k snědku. Byl to vážně pohled, ze kterého se zvedal žaludek.

Ale z nějakého důvodu mi na té scéně, kdy Obrovská zombie pojídala zombie, přišlo něco divného. Neměl jsem z toho pocit, že to udělala impulzivně. Spíš jako kdyby to bylo naplánované. Nicméně jsem se rychle postaral o zombie nedaleko. Obrovská zombie se mě pokusila naštvaně zadupat, ale neměla naději, aby mě chytila.

„Otče, pokud jsi skončil, pojď mi pomoct!”

„Už jsem na cestě!”

Otec běžel ke mně, zatímco svými nárazovými vlnami odpaloval těch pár zombií, co tu zůstalo. Trochu mě udivilo, jak moc se jeho technika vyvinula. Ale jakmile jsem si vyslechl tu zprávu, co jsem dostal, ztuhl jsem.

| Dokončil jsi vedlejší misi! Vymýtil jsi všechny zombie v kobce. Obrovská zombie pohltila 5,8% zombií v kobce. |

| Při nízké absorpci zombií se Obrovské zombii nepodařilo vyvinout na Obrovského ghoula! Obrovská zombie ztratila kontrolu a proměnila se na Masového golema. |

[Guooooo!]

„Jů.”

Vydal jsem ze sebe krátký překvapený výkřik. Když Obrovská zombie snědla zombie ve svém okolí, otočila se tváři k nebi a zaječela.

Ach, odpadává z ní hnijící maso. Rychle jsem se tomu vyhnul a se zaduněním dopadl zub a vytvořil pod sebou kráter.

Fuu. V duchu jsem si povzdechl, jak jsem si uvědomil, že mě málem rozdrtil zub. Kdyby se mě Loretta zeptala, jak jsem zemřel, bylo by mi příliš trapně na to, abych jí to řekl.

V následujícím okamžiku Obrovské zombii vypadaly všechny zuby jako déšť. A nejenom to. Sloupla se jí kůže a vypadaly jí její červy prožrané oči, nehty a pár pramenů vlasů. Pro mě neexistovala žádná jiná katastrofa. Nejenom že to bylo špinavé, ale kdyby mě to zasáhlo, byl jsem si jistý, že bych utržil obrovskou újmu. Zachvěl jsem se a rychle jsem z toho místa vypadl.

[GUOOOOO!]

„Ach, kéž bych to tak mohl cenzurovat...”

[Jsem zpět, pane! Co dál? Tenhle chlápek?]

„Jo, už tady nechci být.”

Z té pozdní noční honěné s Obrovskou zombií jsem byl unavený a byla mi zima. Poslal jsem Peiku do Černého zemského kopí a podíval jsem se na Obrovskou zombii, co se proměnila na Masového golema. Ta mírná podoba člověka, co měla předtím, byla teď pryč. Její vnější kůže se rozplynula a odhalila cévy a černé shnilé maso. Z jejího nepopsatelně nechutného vzhledu jsem pocítil nebývalou touhu po ničení.

[KUOOOOOO!]

Ale bylo to rychlé a silné. S tou rychlostí, při které člověk jen stěží věřil, že to kdysi byla Obrovská zombie, udeřil pěstí do země. Země se přitom zachvěla a já přišel k újmě. Kuk, bylo to stejné jako útok zemětřesením u Ještěřího rytíře! S tímhle na mysli jsem vzlétl. Ale druhý zde přítomný průzkumník kobky, můj otec, zareagoval jinak.

„Pohlcení nárazu, Odraz nárazu!”

„Co to kruci je?! To je skvělý!”

Otec to ustál a přijal útok Masového golema. Pak bodl kopím dopředu a vystřelil nárazovou vlnu, co byla na úplně jiné úrovni než jeho obvyklé nárazové vlny. Ta nárazová vlna letěla kupředu a narazila do paže Masového golema. Ačkoli to svým způsobem vypadalo skvěle, nemohl jsem si pomoct a při tom pohledu, jak maso Masového golema vybuchlo a všude se rozprsklo, jsem se zamračil.

[KUOOOOO!]

„Taky jdu!”

Kdybych prostě jen tak stál, otec by nastřádal body zásluh. To jsem nemohl dopustit. S odhodláním jsem vyrazil k Masovému golemovi se svým Černým zemským kopím obaleným blesky. Když se Masový golem pokusil zvednout paži, v které měl kráter po otcově útoku, vyskočil jsem mu na předloktí a zakřičel jsem:

„Talaria!”
-----------------------------------------------

~ Můj slovník se mě snaží přemluvit, že se píše absorPce a ne absorBce. Nějak se mi to nepozdává, když sloveso je absorbuje... ~

~ Masový golem neboli golem, co není z hlíny, ale z masa... To jen, že mi to "masový golem" přišlo hloupé. Kdyby někoho napadl nějaký chytřejší výraz, rozhodně napište do komentářů. ~

~ A kdybyste o tom přemýšleli, ani v další kapitole se k Palludii ještě nedostaneme. Aneb dojde k dalšímu zdržení. ~


Hlavní stránka novely
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>