ICDS - kapitola 43

Kapitola 43 – Akční kobka (6)

Jak jsme kráčeli dál, les začal být víc jako širá planina. Jak se z lesa mohla stát planina? 

Bylo to prosté. Jen musíte nastrčit do lesa s Mastifordovou pár pavouků. S tím budete moc na vlastní oči spatřit, jak se z lesa stane planina. Přesněji řečeno se z lesa stane pole popela. 

„Slečno Mastifordová, ještě máš manu?” 

„Jo, lehké plameny jako tohle nespotřebovávají moc many. Impresivní, co?” 

„Jo, je to impresivní.” 

„P-pche! I když teď upřímně pochválíš mé schopnosti, nemám v úmyslu ti dovolit přidat se k mé organizaci!” 

„Ne, říkám ti, že se nechci přidat.” 

„Proč?!” 

„Pročpak asi,” zamumlal jsem. 

Proč byly všechny dívky kolem mě tak divné? Byla tu Yua, co byla divná, neboť její roztomilost přesáhla říši lidí. Palludia, co mě viděla jen jednou před 4 lety, ale teď mě bez ostychu požádala, abych se za pouhé 3 měsíce dostal na 25. podlaží. Su Ye-Eun, co měla větší fóbii z netvorů než obyčejní lidi, i když měla tu svou podvodnou schopnost utajení. A Mastifordová, u které jsem nedokázal říct, jestli se se mnou chtěla hádat nebo mě nalákat do její organizace... a taky Loretta. 

Loretta byla příliš komplikovaný člověk, ne, elf, abych ji popsal jedinou větou. 

„Hm?” 

Mastifordová, co natěšeně podpalovala les, se najednou zamračila. 

„Nechce to chytnout.” 

„Kde? Ach.” 

Byla to pravda. Oproti pustému okolí byla jedna oblast černých stromů, kam se její plameny nemohly dostat. Zkusila to ještě jednou s pomocí svých sluníčkově žlutých plamenů, ale to stačilo jen na to, aby spálila pár větví stromů. Ty černé stromy byly jasně zvláštní. 

Najednou se mezi stromy začal zvedat černý dým. Bylo to, jako kdyby nás ty stromy volaly. 

„Slečno Mastifordová, měli bychom jít dovnitř. Nevypadá to, že je dokážeme spálit.” 

„A-ale! Co když ze shora spadne pavouk?!” 

„Tak toho pavouka spal, jak jen se ti zamane.” 

„Eeek! Myslíš si, že to neudělám?!” 

Po mých slovech se naštvala a tentokrát vytvořila bílý plamen. Byl jsem zvědavý, jaký řád měly její různě barevné plameny, ale rozhodl jsem se to prozatím jen sledovat. 

Ten bílý plamen, co vystřelila, vyletěl jako šíp a zdálo se, že ovinul celý les, ale než jsme se nadáli, najednou zmizel. Bylo to skoro jako... 

„Nemyslím si, že je problém s tvými plameny. Nevypadá to, jako kdyby ty stromy pohlcovaly manu?” 

„Máš pravdu. Ty stromy jsou teď i větší.” 

S tím si Mastifordová skousla ret, až jí vytryskla krev. Pak tu krev použila, aby si něco napsala na dlaň. 

„Tsk. Přinutili mě použít techniku. Pche, to se mi nelíbí. Jdi, Plamenné zvíře!” 

Nevěřil jsem vlastním očím. Z její dlaně vyrazily modré plameny a utvořily podobu tygra, co byl velký jako ten obrovský pavouk předtím. 

„Pokud máš takovou techniku, proč jsi ji předtím nepoužila?” 

„Na její použití se musím soustředit, takže jsem ji nemohla použít, když jsem zírala na pavouky.” 

„Neříkej to tak hrdě!” 

Obrovský tygr z modrých plamenů jednou máchl ocasem a pak se rozběhl k lesu z černých stromů. Mezitím jsme se vypořádali s pavouky, co se objevili ze země. Jelikož se neobjevovali na místech za stromy, kde je bylo těžké spatřit, ale na otevřeném prostranství, ani jsme se přitom nezapotili. 

Když se tygr dostal k lesu, svou obrovskou přední tlapou máchl po stromu. Tentokrát došlo k reakci! Jelikož ten útok nesestával jenom z many, ale měl v sobě i tygrovu fyzickou sílu, strom se zlomil a spadl. Zdálo se, že tygr byl celý natěšený, jak všechno podpaloval a zuřil. Ale najednou se něco vrhlo na tygra a sápalo se po něm. 

„Ach, Mazlíku!” 

„To má jméno?!” 

Chtěl jsem se zeptat, která část toho 4 metry vysokého tygra byla k mazlení, ale teď na to nebyl čas. Z černého lesa najednou vyskočila pavoučí noha a probodla tygrovo tělo. Ta obrovská pavoučí noha, co vypadala ostřeji než čepele, mu pak uštědřila druhou a třetí ránu a nedala mu šanci uniknout. Nakonec tygr zmizel v plamenech. Oči Mastifordové plály. 

„Ty se opovažuješ zabít mého Mazlíka, to ti neodpustím! Proměním kousek své duše na neporazitelnou armádu! Armáda plamenů!” odříkala Mastifordová v hněvu. 

Ačkoli jsem si myslel, že to zaříkávání bylo trapné, otec si myslel, že bylo skvělé. Brzy teplota kolem nás prudce vzrostla a začala se kolem nás objevovat plamenná ztělesnění jako tygr Mazlík. Tygr, lev, medvěd, vlk, leopard, slon, orel, jestřáb, sova... bylo tu celé království zvířat. 

„Ach, to je království zvířat.” 

K mému úleku si otec pomyslel přesně to samé. Mastifordová se rychle otočila a zahlížela na otce a pak rozkázala království zví... Armádě plamenů. 

„Spalte v tom lese všechny pavouky!” 

Zvířecí armáda odpověděla svým vlastním řevem a vyrazila k lesu. Při pohledu na tu armádu jsem pochopil, proč byla uživatel schopností řádu SS. Kdo mohl bojovat s armádou inteligentních plamenných ztělesněních? Kdyby to byli moji nepřátelé, výsledek by byl tragický. 

Přesně takhle začalo řádění zvířecí armády. Jejich cílem bylo zničit les. Kdyby byl tohle film, byl by to rozhodně trhák. Armáda zvířat ničící prostředí a rozkazovala jim plamenná čarodějka. 

Ale jedno zvíře se k přírodnímu ničení nepřidalo a místo toho vrtělo ocáskem Mastifordové na rameni. Ostatní zvířata byla bílá nebo rudá, ale tohle bylo z modrých plamenů. Zdálo se, že si Mastifordová všimla mého pohledu a řekla: „Není můj Mazlík roztomilý?” 

„To je stejný?” 

„Jo. Je teď menší, protože ho to jednou odvolalo.” 

Když byl velký, vypadal jako tygr. Když teď byl malý, bylo to spíš jako kočka. Plamenná čarodějka a její domácí mazlíček plamenná kočka. Byl to dokonalý obrázek. 

Kuk, jak mohl člověk, co vypadal jako zlá čarodějka komandující své démonické vojáky, vypadat tak rozkošně...? Potřásl jsem hlavou a odvrátil jsem zrak, abych zabránil tomu, že by mě to její okouzlující vzezření pohltilo. Tělo mi pak ztuhlo. 

Spíš než aby se ten černý les zmenšoval, tak se rozšiřoval! 

Pustá zem zčernala. Vyrašily tam klíčky a v mžiku vyrostly na černé stromy. Černá země se dál roztahovala a dosáhla až k místu, kde jsme byli. Ačkoli zvířecí armáda řvala a podpalovala stromy, zadržely je pavučiny, co donekonečna vystřelovaly ze stromů, a pak je ostré pavoučí nohy rozsekly vejpůl. Když se počet členů zvířecí armády zmenšil, rychlost rozšiřování černého lesa se vždycky zvýšila. 

[Kiyaaaaa!] 

Z lesa se ozval ohlušující skřek. Zároveň s tím k nám vystřelila krvežíznivost ostřejší než čepele. Nebylo o tom pochyb. Majitel toho lesa se na nás zaměřil. 

„Slečno Mastifordová, odvolej svou techniku! Takhle ten les akorát přihnojují!” 

„Hwayo, honem!” 

„Kuuuk... Omlouvám se! Velký třesk!” 

Naše výkřiky a úsudek Mastifordové byly svižné. Jakmile zakřičela Velký třesk, ozvala se třaskavá rána. Bezpochyby to byla technika sebezničení. Všechna zvířata kromě Mazlíka, co stál Mastifordové na rameni, vybuchla! 

Výsledek stačil na to, aby se roztahující se les okamžitě scvrkl. Zároveň s tím se ozval pronikavý skřek. 

[Kiyaaaaa!] 

„Všichni se připravte na bitvu! Slečno Minami, chraň slečnu Mastifordovou!” 

„D-dobře! Haap, Strážce!” 

Minami něco zakřičela a začala zářit zlatým světlem. Byl jsem zvědavý, jakou techniku použila, ale rozhodl jsem se jejím směrem nedívat, neboť to světlo bylo téměř oslepující. 

Otec a já jsme stáli ve střehu na levé a pravé straně, když k nám najednou něco vyletělo. 

[Je to jedovaté! Pavučiny jsou jedovaté!] 

„Jsou jedovaté, dávejte si všichni pozor!” 

Poděkoval jsem Peice za varování, praštil do pavučiny a Peičiným bleskem ji spálil. Nevyletěl k nám jeden nebo dva proudy pavučin, ale stovky. Zatraceně, kdybych to sesbíral, stačilo by to na několik košil! 

Mastifordová také vytvořila ve vzduchu několik ohnivých koulí a dle vůle je ovládala, aby spalovaly blížící se pavučiny. Otec nepřetržitě vysílal slabé nárazové vlny a nechal ty pavučiny ve vzduchu vybuchnout. Jak jsem to sledoval, uvědomil jsem si, že schopnosti lidí se daly využít různě. Napadlo mě vymyslet nové způsoby, jak použít svou schopnost Elementalisty. 

Když jsme se v poklidu vypořádali se všemi pavučinami, zaslechli jsme něčí hlas. 

[Ach, lidé. Konečně se s vámi setkávám.] 

Ten hlas byl tak sladký, a tak jsem se na okamžik přestal hýbat. Odkud ten hlas vycházel? Kdo to byl? Jen jsem ten hlas zaslechl a chvěl jsem se. 

[Pojďte, pojďte do mého objetí.] 

Zvedl jsem hlavu. Všichni ostatní také. Tam byl majitel toho hlasu. 

Zpoza ohořelých stromů se ukázalo břicho pavouka. Byl o něco větší než ten obrovský pavouk předtím, ale na místě, kde by měl být hrudník pavouka, bylo něco, co bych na pavoukovi nečekal. 


| Objevil se netvor boss Pavoučího doupěte, Arachne! Když Arachne porazíš a pokoříš kobku, získáš zvláštní odměnu! | 


[Pojďte, honem. Dám vám všechno, po čem toužíte.] 

„Dívka...?” zašeptal otec tiše. 

Ano, byl to člověk. A ještě k tomu nesmírně nádherný. Měla hladké černé vlasy a velké oči. Duhovky se vzorem pavučiny na mě udělaly hluboký dojem. 

Byla to kráska, co v reálu nemohla existovat. Mystická, iluzorní krása. 

Měla moc upoutat pozornost lidí a nepustit je. Neměla na sobě žádné oblečení a její svůdná postava se dala jen stěží popsat slovy...! 

[Pane, vzpamatuj se!] 

Jakmile se mi v mysli ozval Peičin hlas, kousl jsem se zevnitř do tváře. Ačkoli jsem se kousl do krve, naprosto mě to probralo. Když jsem si pomyslel, že jsem se chtěl hnát do jejího náručí, nemohl jsem si pomoct a po celém těle mi naskočila husí kůže. Ani nemluvě o tom, že to pokušení neodeznělo! 

Ale s léty zkušeností jako průzkumník jsem věděl, co teď musím udělat. Tohle mě ještě ani jednou nezklamalo! 

„Ut?! Kdo by se na to nachytal?! Pouhý netvor, ještě ti chybí tak sto let, aby ses mě mohla pokoušet svést!” 


| Použil jsi Válečný pokřik Lorda orků! Všechny členy družiny to zbavilo účinků negativních stavů. Útočná síla všech členů družiny vzroste během trvání o 50%. Všichni členové družiny jsou ve stavu super-brnění, nepřátelské útoky je neohrozí. | 


V tom okamžiku se moje tak nějak zamlžená mysl projasnila. Ta dívka na pavoučím břiše byla určitě nádherná, ale pořád to byl netvor. Jak se někdo mohl nechat okouzlit dívkou s pavoučím tělem a pavoučíma nohama?! 

„C-cože?! Já, co se to stalo?” 

„N-netvor! Je to netvor!” 

„...Huk! D-drahá! Promiň!” 

Otče, o tomhle si později budeme muset velmi vážně promluvit! 

-----------------------------------------------


~ Jako první mě napadlo, že si autor vypůjčil postavu z jiné novely a od jiného autora (Kumo desu ka, nani ka), ale v tom případě by to Arachne musela vyhrát. Protože hlavní hrdina vždycky vyhrává. Jen upozorňuji, že příští kapitola bude drsná... ~


Hlavní stránka novely
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>