KY - kapitola 58

Kapitola 58 – Spěch a průzkum

„Dobrá, pojďme dovnitř,” navrhl Ain chvíli poté, co Parme a její družina sestoupila po schodech.

Zdálo se, že kromě představy, že nechá jít Parme jako první, aby vyčistila cestu, ho také napadlo, že nepůjde hned po ní.

Ani jedno nebylo nejskvělejší, ale Loren byl tentokrát proktor, a tak věděl, že neměl co mluvit do toho, o čem Ain rozhodl.

„To není nejslušnější počínání.”

Ale vedle Lorena byla kněžka, co se nestarala o jejich postavení.

Studenti jí věnovali nepřátelské pohledy, když řekla to, co ani Loren neřekl bez váhání, byť vedle Lapis kráčel bez náznaku strachu. A její stížnosti pak plynuly jeho směrem.

„Tak zaprvé není dobrý ten pokoutný úmysl nechat ženy kráčet vpředu a zajistit si vlastní bezpečí. Kdybych byla zkoušejícím, strhla bych za to hodně bodů.”

„Dobrodruzi přece jenom nejsou rytíři. Možná je učí, že mají udělat, co můžou, aby přežili.”

To se vztahovalo i na žoldnéře.

Obecně se přijímalo, že bojiště bylo místo, kde byli v právu ti, co přežili. Počínání na základě vychování a dvornosti rytířů se schvalovalo, ale pokud jste při tom zemřeli, nakonec byste byli pro smích.

„Tohle jen říkám, Lapis... ty bys použila cokoli a kohokoli, aby ses dostala k neznámým znalostem, ne?”

Když Loren vypíchl tohle, Lapis na něj zírala a založila si ruce na hrudi.

„Hm? Možná jsou celkem schopní.”

„Začínám se strachovat, jestli mám s tebou dál zůstávat ve družině.”

Loren se na Lapis díval s napjatým úsměvem a po chvilce se Lapis zasmála a řekla mu, že žertovala. Ale Loren usoudil, že bude šťastnější, pokud nebude přemýšlet, jestli vážně žertovala nebo jestli to myslela vážně.

„A pravděpodobně se jejich spekulace ani nevyplní.”

„Pročpak?” zeptala se ho Lapis, ale zároveň s tím se dostali na úpatí schodiště a Ain, co byl vpředu, otevřel dveře do kobky.

Chodba na druhé straně byla temná a Loren spatřil, že se o něco dál cesta rozdělovala na dvě.

„Je příliš velká tma. Feim, rozžni pochodeň.”

„Dobře.”

Feim použila křesadlo a zapálila pochodeň, co měla v ruce.

Jak světlo zazářilo na zdech, Ain a ostatní si vydechli úlevou.

„Dobrá, pojďme.”

Ain a Cloud stáli vpředu a Al a Feim je následovali zezadu.

Chodba byla dost široká, aby se vedle sebe vešli dva lidé. A strop byl dost vysoký, že na něj světlo Feiminy pochodně nedosahovalo.

Když Loren viděl, jak je to vysoko, usoudil, že tam bylo více než dost prostoru na to, aby máchl svým velkým mečem na zádech.

„Strop je celkem vysoko.”

Loren kývl na Lapis, co se dívala nahoru.

„Je tu dost místa, abych máchl svým velkým mečem.”

„Lorene, jak můžeš vidět až tam nahoru?”

Když to vypíchla, Loren si to uvědomil.

Světlo z Feiminy lucerny nedosahovalo na strop.

To znamenalo, že strop byl stále pohroužený do tmy a nebylo možné, že by ho Loren viděl. Ale když se znovu podíval nahoru, velmi jasně ten strop viděl.

„...Už předtím jsem ti řekl, že mám dobré noční vidění. Tolik světla mi stačí, abych to matně viděl.”

„Aha.”

Zdálo se, že Lapis po Lorenově odpovědi ztratila zájem a už se v tom nešťourala. Ale Loren v duchu vyšiloval.

Když zavolal na Shaynu, co prodlévala v jeho nitru, okamžitě odpověděla: 'Oči nemrtvých dokáží prohlédnout temnotu.'

Loren si pomyslel, že Shayna mohla vycítit, co cítil. Ale Shayna evidentně mohla promítnout své vlastní smysly do jeho orgánů.

Nemrtvým byla temnota vždycky blízká a byli schopní věci v tmě vycítit.

Zdálo se, že Shayna svýma očima dokázala prohlédnout samotnou temnotu pravděpodobně proto, že byla nemrtvou entitou nejvyššího řádu, Král neživota. A když svůj zrak zesynchronizovala s Lorenovýma očima, vedlo to k tomu, že viděl i tam, kam světlo lucerny nedosahovalo.

Pomyslel si, že mu to Shayna možná mohla říct předem, ale poděkoval ji, neboť věděl, že to udělala pro jeho dobro.

Zatímco mluvil s Shaynou, skupina pokračovala dál chodbou a dostala se na první křižovatku.

Pokud by se drželi učení školy, šli by vlevo. A Ain a jeho družina o tom ani nediskutovali a vyrazili levou chodbou.

„Myslím, že Klaus a jeho skupina šli vpravo,” zašeptal Loren Lapis a ta naklonila hlavu ke straně.

Počínání Aina a jeho družiny se zakládalo na úvaze, že Parme a její družina se ujistí, že to bylo bezpečné. Ale pokud měl Loren pravdu a oni je tudíž nenásledovali, byl směr, kterým šli, nebezpečný.

Pokud by je Loren varoval, že Parme a její družina nešli před nimi, Ain a ostatní by byli ostražitější, ale Loren neměl potřebu jim to říct.

„Nezeptali se mě na to. Mojí prací je být proktor, takže jsem v postavení, kdy jim mám být schopen dát radu, když o ni požádají.”

Loren si pomyslel, že tam nebude nic, co by je ohrožovalo na životě, neboť nebyli tak daleko od vchodu a pořád byli v ne tak hlubokém podlaží.

Byla jen nepatrná šance, že by se stalo něco znepokojivého. Dokonce ani v případě, kdy si neuvědomí, že neměli Parminu družinu před sebou. A i kdyby se něco stalo, ředitel řekl Lorenovi, že studenti měli na starost zamířit zpět. A tak Loren necítil žádnou zodpovědnost.

„A pokud požádají o pomoc na tak mělkém podlaží, bude pro ně nemožné dostat se na poslední podlaží.”

„To máš pravdu,” souhlasila Lapis s Lorenovými slovy a přesunula pohled na ty dva vpředu.

Ačkoli se hrotem zbraní dotýkali zdí a podlahy, pohybovali se celkem rychle, neboť předpokládali, že to brali stejnou cestou jako Parmina družina.

Kněz a mág je následovali zezadu.

Loren si pomyslel, že to byla formace, co byla zranitelná vůči náhlým útokům zezadu. Ale když o tom popřemýšlel, vzadu byli on a Lapis, takže i kdyby se zezadu něco objevilo, museli by se s tím vypořádat oni.

„Nejednáme jako celkem dobré štíty?”

I když netvory vytvářela kobka, Loren pochyboval o tom, že by ti netvoři byli dost chytří na to, aby rozpoznali studenty od proktorů.

„Možná že součástí zkoušky je i dobře využít své proktory.”

„Pokud to tak je, nejsem ochotný se nechat využívat, když mě dopředu nikdo nevaroval.”

„Podle toho, jak ten ředitel vypadal, nemůžu popřít možnost, že nám to prostě zapomněl říct.”

Loren si vybavil toho obra, co viděl v ředitelově kanceláři.

Opravdu vypadal jako člověk, co se o detaily nezajímal.

Co mohl soudit dle jeho jména, s největší pravděpodobností mu v žilách kolovala krev dávného dobrodruha. Ale pokud by se někdo ptal, jestli je dítě hrdiny hrdina, mnohokrát to tak nebylo. A i kdyby měl moc stát se hrdinou, byla tu možnost, že jako vychovatel selhal.

„Všechno to je součást odměny, takže si vlastně nemůžeme stěžovat.”

„Tak to mi ta odměna potom přijde celkem malá, ne?”

„Asi se to blíží dobrovolnické činnosti.”

Ti dva si za chůze takhle tlumeně povídali, ale měli k tomu důvod.

Velmi se nudili.

Pohybovali se celkem rychle, ale Ain a Cloud měli stále oči na stopkách kvůli pastem a nepřátelům, zatímco Al a Feim byli připravení kdykoli použít magii nebo božské umění.

Ačkoli byli všichni ostražití, neobjevovali se žádní nepřátelé.

Po cestě, kterou je Ain vedl, nepotkali žádné netvory. Jako kdyby byl Lorenův odhad špatný a Parmina družina už tudy prošla a o všechno se postarala.

„Asi to je proto, že jsme na mělkém podlaží.”

„Že se nic neobjevuje, je celkem děsivé.”

„Ano?”

Že se neobjevovali žádní netvoři, znamenalo, že měli spoustu volného času. Ale také to znamenalo, že nebyli v nebezpečí, a Loren si myslel, že to bylo dobře.

Ale Lapis toto jeho rozmýšlení popřela.

„Pokud je toto kobka, měla by tu být místa, odkud netvoři vyskakují, i když jsme na mělkém podlaží.”

A pokud tu byla místa, kde se objevovali netvoři, nezáleželo na tom, jak velká kobka byla, neboť byla jen malá šance, že nenarazí na žádné netvory.

Ale jejich skupina netvora ještě ani nezahlédla.

„Neznamená to, že máme štěstí?” přidala se ke konverzaci Feim, co stále držela lucernu.

Ostatní tři měli příliš na pilno se svou ostražitostí, aby se k jejich konverzaci přidali. Ale jelikož Feim akorát držela lucernu, měla čas s nimi konverzovat.

„Doufám, že to budeme moct odepsat jako štěstí.”

„Jsi tak pesimistická. Začneš vypadat staře jako ten chlápek vedle tebe, víš?”

Loren se mohl akorát poškrábat ve vlasech, zatímco Lapis si rukou zakryla ústa a otočila se k Lorenovi zády. Ramena se jí nekontrolovatelně třásla.

Loren věděl, že se smála, ale byl si toho vědom, a tak si vážně nemohl stěžovat.

„To nic, pane, mám ráda lidi, co vypadají starší.”

„Pfff?!”

Po Feiminých nečekaných slovech Lapis vyprskla z jiného důvodu a začala kašlat.

Loren se dál škrábal ve vlasech, nebyl si jistý, jak na její slova zareagovat.

Zdálo se, jako že mu skládala poklonu, ale stejně zmínila, že vypadal staře. A tak nedokázal vymyslet, co říct, neboť si nebyl jistý, jestli by měl být naštvaný nebo vděčný.

'Lorene, je tahle osoba nepřítel...?'

Zatímco Loren konejšil Shaynu, jejíž hlas mu zazněl v hlavě s mrazivým pocitem, začalo ho trápit, jestli tuto zakázku v pořádku dokončí. Neboť se zdálo, že kobka nebylo to jediné, co mu bylo hrozbou.

-----------------------------------------------

~ Buď to bude neskonale snadné - což je s Lorenovým štěstím (smůlou?) celkem nepravděpodobné, nebo je to "lepší" teprve čeká. ~

Hlavní stránka novely

<Předchozí>...<Následující>