ICDS - kapitola 128

Kapitola 128 – Tým Revival (2)

Nikdo neměl slov. Ale já jsem si urovnal myšlenky a zeptal jsem se na jedno: „Jak jsi je vybrala?”

[Nevybrala jsem je. Už byli vybráni. Já jsem prostě vybrala správný sen, co těm vybraným pošlu. Ačkoli jsem musela použít svou prorockou moc, abych si přečetla jejich budoucnost.]

„Takže jsi to ty, kdo rozhoduje o tom, jestli člověk získá schopnost řádu D nebo řádu SS?”

[Ne. Jak už jsem řekla, je důležité, jak dobře se ta schopnost hodí ke svému pánu. A lidé navíc mají své vlastní nadání a omezení. Pokud by dostali schopnosti, co se k nim nehodí, mohlo by to skončit tragédií. A proto je důležité vybrat, která schopnost ke komu půjde. Pokud dávám schopnosti těm, co splňují všechny podmínky, nezůstává mi mnoho možností.]

Jinými slovy nebyla tak všemocná, jak jsem si myslel. Ten pocit propasti, co jsem z ní cítil, se o něco zmírnil. Ale...

„Proč to tahle 'bytost' neudělala sama?”

[Nejsem si jistá. Mohlo by to mít co do činění s mocí světa.]

To byla ta nejdůležitější část, ale zdálo se, že Ciara na to neměla odpověď. Zatímco jsem přemýšlel o věcech, co jsem slyšel, Ludia se zeptala:

„Takže říkáš, že to ty jsi mi dala moc země?”

[Ano. Překvapilo mě to, protože se najednou objevil člověk, co musel dostat schopnost. Ale jelikož jsem si byla jistá, dala jsem ti vhodnou schopnost. Měla by mít řád S+.]

„...”

Ludia neměla slov. Chápal jsem proč.

Znovu jsem se Ciary zeptal: „Proč jsi byla vybrána? Tím myslím, proč takovou velkou pravomoc a misi dostalo tak malé dítě jako ty?”

[Hrdino, to je to samé, jako kdyby ses zeptal: Proč jsem Hrdina?]

„Tím myslíš...”

[Ani já to nevím.]

Jakmile jsem to slyšel, cítil jsem, jak mě opustila síla. To jsem čekal příliš? Má motivace prudce klesla. Chtěl jsem se vrátit domů. Když jsem se zapotácel, Ludia mě mlčky podepřela.

[Promiň. Nevím, proč jsme byli vybráni my, já a ty, Hrdino.]

„Řekl jsem ti, abys mi říkala Shin,” namítl jsem.

„A taky se takhle s Shinem nezahrnuj do společného my. Je to nepříjemné,” dodala Hwaya něco naprosto irelevantního.

Jak jsem ji poslouchal, najednou jsem si vzpomněl, že jsme nemluvili o tom nejdůležitějším.

„Proč jsi mě sem zavolala? Abys mi řekla o své schopnosti? Abys mi řekla, jak lidé získali své schopnosti?”

[To je jeden důvod. Chtěla jsem ti, Hrdino... Shine, říct o své existenci. Jsi Jádro světa, kterému byla svěřena moc světa. Jsi člověk, co povede všechny Osvícené a kterého bych měla podporovat po jeho boku.]

„A co tato podpora zahrnuje?”

S největší pravděpodobností na tuhle otázku čekala. Zdálo se, že se jí tvář rozjasnila. Jak odpovídala, cítil jsem z jejího hlasu náznak nadšení.

[Mám připravené jak finance, tak personál. Jsem připravená pro tebe udělat všechno, Hrdino. Jelikož jsi oprávněný vést všechny Osvícené, vznikne za tím účelem nová skupina! Skupina, co nebude provázaná s vládou jako Strážce, ani s penězi jako Křídlo svobody. Skupina pouze pro záchranu světa!]

Hm, aha. Přikývl jsem a řekl: „Jdi si najít někoho jiného.”

[Hrdino?]

„Přemýšlel jsem, co hodláš říct.”

Přešel mě veškerý zájem, protože to bylo nudnější, než jsem si myslel. S odfrknutím jsem se odvrátil.

„Pojďme, lidi.”

„Shine, mám hlad.”

„Jsem unavená... chce se mi spát.”

„Kde je člověk, co to má na starosti? Doufám, že nám všem zařídí vlastní pokoj. Shine, chceš se před spaním jít něčeho napít?”

[Počkej, Hrdino! To se vracíš?] Ciara mě zastavila.

Odpověděl jsem, aniž bych se otočil: „Ne, jdu sem na párty. Jsem zvědavý, jak vypadají wyverni.”

[V tom případě se můžeme setkat zítra a promluvit si? Musíme to prodiskutovat podrobněji! Mám spoustu souhrnných dat.]

„Promiň, ale slyšel jsem všechno, co jsem potřeboval. Jak jsem řekl, měla by sis najít někoho jiného.”

[Hrdino!]

„Jmenuju se Shin. A navíc... Něco takového nepotřebuju. Nesnáším otravné věci. Vést všechny Osvícené? Jak jsi řekla, jsou tu dvě organizace, které pohání peníze a rozkazy vlády, takže bys místo mě měla požádat je.”

[Ale tohle je něco, co Hrdina potřebuje! Brzy se kobky objeví ve velkém a hrozba netvorů bude větší! Hrdina bude první, na koho budou mít spadeno! Abychom Hrdinu ochránili...]

„Kobky se brzy objeví ve velkém?”

Když se o tom teď zmínila, ve svém dopisu psala něco o druhé vlně. Zdálo se, že mluvila o Akčních kobkách. V duchu jsem si to poznamenal a odpověděl jsem: „Své tělo si každopádně ochráním já sám. Chceš, abych shromáždil uživatele schopností a hrál si na Hrdinu? Nemám zájem. Nevolej mě sem kvůli něčemu takovému. Tentokrát to nechám být, protože jsem stejně chtěl přijet kvůli Wyvernímu hnízdu.”

[Hrdino!]

„Mám toho hodně na srdci, ale jelikož se toho musíš hodně naučit, nic neřeknu. Měj se. Ach, a ještě jedna věc...”

[Ano, Hrdino?]

Otočil jsem se. Ačkoli byla nevidomá, musela si svou schopností uvědomit, že jsem se otočil, neboť se na židli narovnala a zvedla hlavu.

„Co si myslíš o Kobce?”

[Pokud se o kobky rychle nepostaráme, způsobí tomuto světu újmu. Pokud Hrdina povede pokoření kobek, budeš moct rychle nabrat podporu a...]

„To stačí.”

S tím jsem odešel z místnosti. Hwaya, Ludia a YeEun vycítily atmosféru a také bez jediného slova odešly. Slyšel jsem, jak se mě Ciara snažila kontaktovat svou telepatií, ale když jsem vybudil svou manu, přerušilo se to. Její telepatie byla konec konců schopnost, co zasahovala do svého cíle. Pokud jsem chtěl, mohl jsem se před tím snadno ubránit.

Zatímco jsme scházeli na 12. patro, tiše jsem řekl: „Jak jsem si myslel, neví o ní.”

„Jo, myslela jsem si, že bude.”

„Ale když o tom popřemýšlíš, v našich snech se nikdy neobjevila.”

„Možná že se svou schopností Kobku nevidí.”

I když viděla jiné svět? Zeptal jsem se v duchu.

Když jsme byli v půlce schodů dolů, Hwaya, co kráčela po mé pravici, ustaraně řekla: „Shine, rodina Kenexů je jedna z nejmocnějších rodin v Americe. Pravděpodobně je pravda, že má finance a personál. Nevím, jak moc ji její rodina podporuje, ale tohle by mohla být důležitá příležitost. To, co řekla, přece jenom nebylo špatně... A navíc má o tobě informace. To by mohlo být nebezpečnější než to, že jsi Hrdina.”

„Není takový typ. Neřekne ostatním tajemství, co ví.”

Byl jsem si jistý. Vědět, že jsem Hrdina, bylo zvláštní privilegium. Řekla, že byla vyvolená a srovnávala se se mnou. Možná to bylo tím, aby mi vštípila představu, že jsme přirození spojenci, ale byla na to neskonale hrdá. Znělo to, jako kdyby sebe a mě stavěla v porovnání s ostatními do zvláštní pozice. Bylo to přesně to, na co děti v jejím věku myslely.

A tak o mě nikdy nikomu neřekne. Nedá ostatním šanci do toho zasáhnout. A i kdyby to udělala, samozřejmě bych...

„Nenávidím řídit se podle plánů ostatních. Jen na to pomyslím a mám husí kůži.”

Vytvořit organizaci, protože jsme měli personál? To by řekly akorát děcka na základce. Ačkoli jsem vážně nemohl nic říct, protože byla na základce. Kvůli její vyspělé řeči jsem na to zapomněl, ale Ciara byla děcko. To bylo očividné z toho, jak zareagovala, když jsem nejednal tak, jak si myslela, že budu.

Nikdy jsem nebyl vděčný za to, že jsem se stal Hrdinou. Nevěděl jsem, kdo ze mě udělal Hrdinu nebo proč, ale nelíbilo se mi, že mi dal toto těžké břímě, aniž by něco řekl. A bylo nesmírně popouzející, že tak udělal bez mého souhlasu. Pokud se kdy setkáme, dám mu pěstí do tváře. Neměl jsem v úmyslu se jako Hrdina cítit zodpovědně, protože jsem o to nikdy nežádal.

Navíc se mi nelíbil Ciařin nápad, že musím vést všechny ostatní a chránit se, protože se ze mě stala existence, které nebylo dovoleno zemřít. Nakonec to znamenalo, že bych měl obětovat ostatní, abych sám sebe ochránil. Bylo to přesně to, co jsem nenáviděl.

Zesílím. Aby nezáleželo na to, kdo po mě půjde, aby získal tuto moc, co ve mně dlela. Abych je mohl svou vlastní silou odvrhnout. Všichni by se mnou měli spolupracovat, protože svět skončí, pokud Hrdina zemře? Proto měli Hrdinové vysoké Charisma? K čertu s tím.

Zatraceně, protože jsem se setkal s otravným člověkem a mluvil o otravných věcech, nakonec mě to otrávilo.

Existoval jenom jeden způsob, jak si ulevit od tohoto stresu. A to začít řádit.

„Vy byste měly jít najít naše ubytování. Já se musím někde zastavit.”

„Kde?” zeptala se YeEun s hlavou nakloněnou na stranu.

Naopak Hwaya vypadala, jako že ví, co jsem tím myslel. „Ty... V tuhle dobu?”

„Pche, nevíš, že nejlepší je rybařit v noci?”

S tím jsem odešel. Když jsem viděl, jak YeEun zarazila Ludii, co se mě snažila pronásledovat, ukázal jsem jí palec nahoru. A pak jsem zamířil přímo do kaňonu.

Wyvernové byli očividně létající netvoři. Měli šupiny silnější než ocel a rozpětí jejich křídel snadno dosahovalo 20 metrů. Drápy měli dost silné na to, aby rozbili diamanty. Dalo se je brát jako miniaturní verzi draků, co se objevovali v západních pohádkách.

Byli dost silní a odolní, aby se dali nazývat draky. Dokonce chrlili oheň. A navíc rychle stoupali oblohou a chytali svou kořist. Dokonce i zkušení uživatelé bojového umění měli problémy reagovat na jejich prohnané pohyby. Bylo těžké je sestřelit magií a trvalo celou věčnost, než jste je srazili na zem fyzickými zbraněmi. Bylo pochopitelné, že Plošná kobka zůstala tak dlouho nepokořená, i když od pokoření Hřbitova nad jezerem uplynulo několik měsíců.

Dokonce i takhle pozdě v noci wyverni lovili. I uživatelé schopností horečnatě pobíhali kolem a snažili se ochránit vlastní ubytování a obyčejné civilisty, co žili ve městě nedaleko. Jelikož všichni byli pravděpodobně v řádu S a výše, nedokázal jsem si představit, jaké procento světových ořádovaných tu bylo.

Nasadil jsem si brnění a plášť a stáhl jsem si hledí od helmy a naprosto jsem tak zatajil svůj vzhled. A pak jsem se přidal k uživatelům schopností.

„Hej, tohle je Plošná kobka řádu S! Je přísně zakázáno vstupovat sólo!”

„Počkat, to rudé brnění jsem někde viděl.”

„On... To je Hřmící rytíř!”

„Hřmící rytíř? Proč je sám? Slyšel jsem, že s ním přišla Ohnivá čarodějka.”

Lidé, co si mě všimli, se mi klidili z cesty, zatímco nakláněli hlavy. Se širokým úsměvem jsem vstoupil do kaňonu. Kaňon, co byl jen tak široký, že by tam vedle sebe mohlo kráčet jen pár lidí, rozšířili tak moc, že by tu mohlo po boku kráčet celá ekonomická fakulta. Už tu bylo několik bezpečnostních zařízení a velké reflektory, co osvětlovaly temnotu. Také jsem viděl nespočet uživatelů schopností, co byli připravení bojovat s wyverny, kdykoli se objeví.

Já měl Talarii. S ní jsem mohl 30 minut denně volně létat. Ale jelikož jsem neměl v plánu lovit wyverny jen 30 minut, nemohl jsem se spoléhat jen na Talarii. Při pohledu na wyverny, co létaly vysoko na obloze, jsem zavolal své elementály.

„Ruyue, vejce bys měla nechat tam.”

[Dobře...]

Ruyue šla se smutným výrazem vrátit vejce do Elfí zahrady. Mezitím jsem Peikou prosytil svou rukavici. Od chvíle, co jsem získal Diovo pravé jméno, moje spřízněnost s Peikou rostla každým dnem. Teď stačilo, aby mi Peika prosytila rukavici, a sálala z ní zlatá záře a problikávala hrozivými jiskrami. Lidé, co mě sledovali, sebou trhli a o pár kroků odstoupili.

[Nechala jsem ho tam! Teď mě obejmi!]

„Ruyue, pojď do mých bot.”

[Nezmaterializuju se?]

„Neumíš létat.”

[Kukuku, to máš za to!]

Peika se jí posmívala, zatímco mi Ruyue se smutným výrazem prosytila boty. Pomyslel jsem si, jak dobře spolu vycházely, a znovu jsem vzhlédl k obloze. V té chvíli wyvern s rudými šupinami, co letěl po obloze, začal najednou svižně sestupovat. Podle toho, jak se mu blýskalo v očích, se zdálo, že mě objevil. Lidé kolem se začali rozutíkat a pár dalších rádiem kontaktovali ostatní.

„Oblast Alfa 3-7, sestoupil wyvern! Opakuji, oblast Alfa 3-7, sestoupil wyvern! Je sám a míří na Hřmícího rytíře! Okamžitě požaduji posily!”

Vy jste tak hodní! Příjemně mě to překvapilo. Technicky jsem byl jenom blázen, co nakráčel do nepřístupné oblasti a přitáhl na sebe wyvernovo aggro. Jak jsem přemýšlel o celkem zbytečných věcech, pokrčil jsem kolena. Wyvern byl extrémně rychlý. Zdálo se, že se ke mně dostane zhruba za 2 sekundy.

Ale se mnou se nemohl rovnat.

„Božská rychlost!”

Jakmile jsem aktivoval Božskou rychlost, plnou silou jsem skočil. Při tom, jak dlouho jsem v kobce strávil drilováním, jsem mohl snadno vyskočit desítky metrů do vzduchu. Když se k tomu přidala Božská rychlost, byl jsem před wyvernem za méně než 0,5 sekundy. Zahlížel jsem na wyverna, co extrémně pomalu mrkal, a stáhl jsem pěst dozadu.

„Nepotřebuju ani sekundu, abych tě zabil! Bouře!”

Kolem mé pěsti zuřil malý, a přesto mocný vír, co obsahoval ohromnou energii blesku. Jak se zvýšil level Perutova okruhu, zvýšila se i moc víru. Bez náznaku zaváhání jsem máchl pěstí. Díky účinku Božské rychlosti jsem wyverna udeřil pěstí rychleji než tajfun.

| Kritický úder! |

Po šťastném kritickém úderu wyvernovi explodovala hlava. Spálil jsem ten rozplesknutý mozek energií blesku a usmál jsem se. Cítil jsem, jak to nahromaděné podráždění mizelo, a zakřičel jsem tak, aby se můj hlas roznesl celým kaňonem:

„Pojďte na mě, vy zatracené létající ještěrky!!”

Noční lov teprve začínal!
-----------------------------------------------

Autorova poznámka:

Shin je teď trochu silný. Má Peičinu a Ruyueinu moc a dokonce se (nedávno) naučil, že se Perutův okruh dá použít v technikách bojového umění. S tím by pro Shina nemělo být těžké pokořit Plošnou kobku řádu S.

Další kapitola je začátek pokoření Wyverního hnízda. Těšte se na Shinovu družinu a ostatní ořádované!

-----------------------------------------------

~ Ha, Ciara utřela nos. Ačkoli chápu, že je strašně otravné, když si předem nacvičíte řeč, a pak druhá strana neodpovídá tak, aby to sedělo do scénáře, haa... ~ 

~ Upouštění páry v Shinově stylu nechá ostatní uživatele schopností akorát stát s bradou spadlou u kolen! ~ 

<Předchozí>...<Následující>