ZW - kapitola 38

Kapitola 4 – Ohledně masakru
Část 1 (Jinnai Shinobu)

Byl konec.

Byl naprostý a zásadní konec. Nemělo to ani nejmenší naději. Nikdy přece jenom nebyl ani nejmenší náznak, že by někdo jako ona zemřel!!

„U-uuch...”

Vzedmulo se ve mně nutkání ke zvracení. Kvůli tomu extrémnímu rudému zbarvení se mi točila hlava.

Ale i tak jsem nedokázal odtrhnout pohled od toho, co leželo přede mnou. Jako by mi k tomu místu přirostl. Zbytečně jsem se snažil nespojit si ten hutný pach zrezlého železa s faktem, že jsem byl ve stejné oblasti jako mrtvola.

Bylo to přede mnou.

Krk, co byl zkroucený jako starý hadr. Ženské tělo, kterému chyběla hlava. Poznal jsem tu osobu, z které ještě teď prýštila čerstvá krev. Ta mrtvola měla rozdrcenou tvář a celkově byla roztavená, takže bylo možné, že to vlastně nebyla ona. Ale tahle teorie tady neobstála. Prostě jsem na ní poznal příliš mnoho věcí.

Poznal jsem ty nádherně pěstěné nehty.

Poznal jsem hladkou linii jejích zad.

Tak dokonale se to shodovalo se vzpomínkami v mé paměti, že jsem se zachvěl. Nemohl jsem si pomoct a zachvěl jsem se. Byla tam bezvládně zhroucená... ne, jak z ní vytékala krev, celé její tělo sebou cukalo jako noha žáby s připojenými elektrodami.

Z hlubin svého vyschlého hrdla se mi podařilo vydolovat hlas.

„Hishigami... Mai...?”

Možná jsem na ni zavolal jménem, protože jsem doufal v reakci.

I když neměla ústa. I když neměla hlavu.

Nohy mi téměř vypověděly službu, ale pak jsem si uvědomil, že ta prýštící ruď tekla ke mně. Když jsem pomyslel na to, že se mě to dotkne a pošpiní, do nohou se mi vrátila síla. A pak jsem si uvědomil něco jiného. Měl jsem pocit, že mě to pošpiní, protože to pocházelo z mrtvoly. Už jsem o tom ani nepřemýšlel jako o Hishigami Mai.

A po tomto uvědomění se přese mě hned znovu přelil strach, co ten šok otupil.

„Ach... aaa... aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa!”

Zabijí mě.

Pokud tu zůstanu, zabijí mě. Tohle byla situace, kdy snadno usekli hlavu člověku na její úrovni. Normální středoškolák jako já neměl šanci!!

Rozhodil jsem pažemi a utíkal.

Neměl jsem ponětí, co jsem ječel. Na tom nezáleželo. Potřeboval jsem se odtamtud dostat. Musel jsem se z té budovy dostat. Běžel jsem dlouhou chodbou.

Ale v půli jsem se zastavil.

Nohy mě odmítaly dál nést.

Přede mnou byly jediné dveře. Byly napůl otevřené a na druhé straně byla rozstříknutá čistě rudá barva.

'Zatraceně! Co to kruci?! Sakra!! To je můj strýček! Ten by měl být policista! Symbol moci této země! Proč... Jak to, že má krk chycený v rozbitém rámu okna a uříznuté nohy?!'

Byl to můj příbuzný, takže jsem nevěděl, jestli k němu mám s pláčem přiběhnout, i když byl tak strašlivě poničený. Ale strach mi v tom bránil. Nemohl jsem se přiblížit. Na téhle situaci bylo něco špatně. Nezemřel kvůli ztrátě krve ze zranění na nohou. Udusil se s krkem přimáčknutým v rámu okna. Bylo jasné, že někdo chtěl, aby pomalu trpěl a umíral v pasti, z které by mohl uniknout, kdyby dokázal použít nohy.

Tu záhadofanatičku hodili na plynový hořák v kuchyni a Madoka se pohupovala sem a tam pověšená jako lustr ze stropu na obrovském rybářském háku, na který se chytali tuňáci v Pacifiku. Nebyla tu prostě žádná naděje. Nezáleželo na tom, kdo to udělal. Nedokázal jsem si představit, jak by se to celé dalo shrnout tak, že nás pronásledoval nějaký jedinec. Prostě mi přišlo, jako kdyby byl celý hotel obklopený nějakou neviditelnou mocí jako nějaká masivní zášť nebo nevraživost.

Zemřu.

Rozhodně zemřu.

Nedokázal jsem zklidnit svůj přerývaný dech. Nedokázal jsem vymyslet plán. Byl jsem další na řadě. Zbýval jsem jenom já. Takže kdo to udělal? Byl nějaký způsob, jak bych mohl uniknout? Vlastně...

Vlastně...

Jak?

Jak to dopadlo takhle?

-----------------------------------------------

~ Na varování o nevhodnosti pro citlivé povahy je asi pozdě, že? Takže rychle na další část, kde se autor vrátí časem zpět, aby vysvětlil, jak k tomu masakru vůbec došlo... ~

<Předchozí>...<Následující>