ZW - kapitola 39

Část 2 (Jinnai Shinobu)

Zatímco jsem seděl na terase našeho japonského domku s doškovou střechou, co měla kdy nějaké využití jen v zimě, má celkově malá babička na mě zavolala.

„Shinobu. Shinobu.”

„Copak, babi.”

„Je tu toulavá kočka. Nevadí mi, když si tu odpočine, ale nechci, aby naši zahrádku začala brát jako záchod. Pokoušela jsem se jí odehnat, ale nic s ní nehnulo. Shinobu, můžeš s ní něco udělat?”

„...Babi. To není kočka. To je Nekomata. Má dva ocasy. Tyhle věci můžou být smrtící, tak si dávej pozor.”

Ke kočičím youkai lidé nepociťovali takový odpor, neboť se říkalo, že mstily své páníčky. Ale to byly jen romantické příběhy. Měly moc lidi zabít, takže jste si vážně museli dávat pozor.

Nazul jsem si žabky a zamířil na naši velkou zahradu. Pak jsem se obezřetně přiblížil k Nekomatě, co byla stočená pod stromem pokrytým brouky nosorožíky.

„Nekomato, co tady děláš?”

„To nepoznáš? Ze všech sil se snažím přetrpět tohle letní vedro. Předpokládám, že vy lidi se svou celoroční klimatizací to nepochopíte.”

„Pokud chceš, můžeš se zchladit uvnitř, ale nedělej nám na zahradě hromádky.”

„Dáma jako já by nikdy neprovedla něco takového. Ale zní to pěkně. Začínala jsem být trochu podrážděná, takže pěkná chladná koupel bude skvělá. Jakmile se mi zlepší nálada, už se nebudu muset bát, že někomu ublížím.”

„Ty se ráda koupeš? Ale jsi kočka.”

„Jsem Nekomata.”

A tak jsem s Nekomatou v náručí zamířil do koupelny.

„Na takový zchátralý domek to je celkem luxusní koupelna.”

„Můj dědeček trval na tom, abychom ji rekonstruovali, dokud můžeme. Říká, že můžou dům kdykoli prohlásit za kulturní památku. A proto je kuchyně, koupelny, lázně, topení a klimatizace mnohem pokročilejší než cokoli jiného.”

Otočil jsem kohoutkem a lavor se začal plnit studenou vodou, ale Nekomata si začala stěžovat.

„Takhle to bude akorát až moc studené. Přidej trochu horké vody.”

„Ty jsi vážně vybíravá.”

„To je až moc horké vody. Nemůže to být vlažné. Chci, aby to bylo osvěžující.”

„Fajn, fajn,” odpověděl jsem a strčil jsem Nekomatu do lavoru.

Navzdory všem těm stížnostem se zdálo, že si to užívala. Slyšel jsem, jak předla.

Najednou jsem si všiml, že mezerou mezi posuvnými dveřmi do koupelny pokukovala Yuki Onna s plochou hrudí. Můj táta jí dovolil tu s námi bydlet pod podmínkou, že se bude držet dál od všeho, co mělo co dělat s výrobou saké, neboť tam se musela teplota přesně kontrolovat. (Jen tak mimochodem, moje matka obecně Youkai prostě milovala.)

„...není fér...”

„Co není fér?”

„Ta youkai se jen tak najednou objeví a ty už se s ní koupeš? A přesto jsem já ještě nezískala takovou příležitost ani po vší té práci, co jsem vynaložila na upevnění základů...”

„Och, žárlíš. Nejenom že je to nevzhledné, ale jsi naprosto mimo,” okomentovala to Nekomata.

„Cože?! Počkat, počítá se to vůbec? Vždyť je to kočka!!” řekl jsem.

„Jsem Nekomata. A jsem stejně smrtící Youkai jako ona.”

'I když jste ve stejné kategorii, pořád v tom je obrovský rozdíl!! A proč se Yuki Onna natahovala po obi od svého kimona?! Jasně sis tady vybrala špatnou osobu k soupeření!! To máš v plánu se vecpat do lavoru?!'

A pak přišla atraktivní Zashiki Warashi. Musela zavětřit pach mého neštěstí. Díky tomu obrovskému úšklebku na tváři bylo od pohledu jasné, o co jí šlo. Bylo trochu nejasné, co to mělo co dělat s tím, že byla Zashiki Warashi, ale to už mě nezajímalo.

„Hej, Zashiki Warashi! Zadrž tu Yuki Onnu!”

„Není fér, není fér☆”

„Proč se kruci natahuješ po obi od své yukaty?! Nesvlékej se do naha jen tak ze srandy! Není to legrace, když máš takhle pěkné tělo!!”

-----------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>