ICDS - kapitola 137

Kapitola 137 – Třetí průzkumník (1)

S použitím Návratu jsme odešli z kaňonu Antelope, aniž by o tom někdo věděl. Po tom, co se stalo v Británii, se lidé dohadovali, že Hřmící rytíř a Ohnivá čarodějka měli spojence, co dokázal použít hromadnou teleportaci.

Ještě problematičtější bylo, že dokonce i při všem tom zmatku nás někdo natočil, jak bojujeme s Ohnivým drakem a poslal to do celého světa. Možná... Ne, byl jsem si jistý. To musela být práce Ciary Kenexové.

Já jsem akorát bojoval s drakem na hřbetě černého okřídleného wyverna, tak proč všechny kanály v televizi mluvili o Hřmícím rytíři? Vlastně jelikož jsem porazil draka na wyvernovi, mé jméno se změnilo z Hřmícího rytíře na Dračího rytíře.

Všechny země se soustředily na totožnost Dračího rytíře a šokovala je jeho síla. Zdálo se, že to, že jsem nejsilnějším uživatelem schopností se šířilo jako nepopiratelná pravda.

Popravdě řečeno to bylo velmi znepokojující. Vážně jsem měl pocit, jako kdyby nebylo nic divného, kdyby se vytvořila organizace. Když jsem pomyslel na to, o kolik víc by to bylo znepokojivější, kdyby se přišlo na mou totožnost, přísahal jsem si, že se skryji mnohem lépe.

Můj otec se na mě samozřejmě díval se závistí. On byl nejlepší na světě v tom, že nebyl schopen chovat se dle svého věku.

„Kuu, také získám boží pravé jméno, synu!”

„Jen do toho. Chceš nápovědu? Už jsem ti to řekl dřív, ne?”

„Možná mi něco uniklo! Zopakuj mi to!”

Pochyboval jsem, že by pomohlo slyšet to podruhé nebo potřetí, ale když jsem vysvětlil veškeré okolnosti, kdy jsem získal boží pravé jméno, otec vypustil vzduch nosem a odběhl do kobky. Copak jsi neříkal, že se snažíš prolomit ve svém umění s kopím? Co se s tím stalo, otče?

Navíc kvůli tomuto incidentu matka přišla i na YeEun a Hwayu. Ačkoli Yua už o YeEun a Hwayě věděla, když je viděla v televizi, zdála se ještě naštvanější.

Neboť Ludia žila ukázněným životem, usínala v deset či nejpozději v jedenáct. Poté, co začala stoupat kobkou, se ke mně přestala tisknout 24/7. Teď se mě držela, jenom dokud neusnula. A když se vzbudila, křičela moje jméno, takže jsem byl celkem osvobozený od... Ech? Proč jsem měl pocit, že se nic nezměnilo?

Každopádně když Ludia usnula, vyslýchaly mě matka a Yua.

„Takže synu, kdo je z těch tří ta pravá?”

„Žádná. Všechny to jsou kamarádky. Jenom kamarádky.”

„Copak tě nepraští vždycky, když to řekneš?”

Jak to věděla?! Když se mi doširoka rozšířily oči, Yua si hluboce povzdechla, zatímco matka se hystericky zasmála.

„Ahaha, to je tak směšné! Myslela jsem si, že můj syn zemře, aniž by šel na rande s dívkou. Kdy začal být tak šikovný? Ani nemluvě o tom, že jsou všechny krásné. Ach jo, tvoje matka si vším tím smíchem ublíží.”

„Mami, proč jsi tak šťastná? Takovým ženám bráchu nikdy nedám. Nikdy!” zakřičela Yua a pak oddupala po schodech do svého pokoje.

Byl jsem zmatený, ale matka se uchechtla a promluvila: „Je na čase, aby se už i Yua dostala přes svého bratra. Jsem ráda, že máte tak dobrý vztah, ale upřímně řečeno je až příliš dobrý. Vážně by ses měl rychle pro jednu rozhodnout. Pokud se teď oženíš s Ludií, nic neřeknu. Upřímně řečeno je nejpěknější. I povahu má dobrou... Kromě toho, že se na tebe až moc spoléhá, je milá. Ačkoli ještě neumí vařit, úklid a praní jí jde.”

Byl to divný pocit od někoho slyšet, že je Ludia laskavá. No, jelikož se matka s Ludií setkala teprve nedávno, nebylo to... Počkat, cože? Oženit se s Ludií? Celý jsem se orosil a vysvětlil jsem jí to.

„Mami, je mi jenom 21. Co tím myslíš, abych se usadil... A s Ludií? Ne Palludií?”

„Požádala mě, abych jí tak říkala. Není to pěkné? Je to tak bližší! Ach, to není to důležité! Když ti dívka otevřeně sdělí své city, neměl bys předstírat, že o tom nevíš. To je ten nejlepší způsob, jak zařídit, aby tě nenáviděla!”

„Řádně jsem je odmítl!”

„Cože? Odmítl? Ach jo, nevíš, jaké máš štěstí. Ach, počkej!”

Silou jsem ten výslech ukončil.

Kdyby Temné křídlo Lotte žila někde blízko našeho domu, za chvíli by mou totožnost znal celý svět. A proto jsem ji přesunul do kobky. Místo do přecpané vily (v zahradě byl nový nájemník jménem Ohnivý drak) byla na lepším místě. Bylo to Místo odpočinku andělů.

[Jů, to je Shin!]

Jakmile jsem dorazil, Plene si mě okamžitě všimla a vběhla mi do náručí. Jelikož k tomu došlo pokaždé, když jsem se s Plene setkal, tak nějak jsem si na tu měkkost jejího těla zvykl. Ačkoli to byla lež... tím myslím, Plene byla až příliš nalehko oblečená!

[Spíš? Co chceš k jídlu? Mám ti chytit rybu?]

Jak její jméno napovídalo, Plene měla oči ve tvaru hvězdiček a dívala se jimi na mě. Bylo tak pro mě těžké ji odmítnout. Ale nejprve jsem se jí zeptal na nového obyvatele. (Pozn.: V originále její jméno vychází ze slova planetárium).

„Kde je Lotte?”

[Nevím. Nenávidí mě. Neustále létá kolem.]

„Hmm.”

Plene využila příležitosti a stěžovala si na Lotte, zatímco se ke mně tiskla. Pomyslel jsem si, že ten Plenin sklon se ke mně tisknout, byl přesně ten důvod, proč ji Lotte neměla ráda. A čekal jsem, až Lotte přiletí. Jak jsem si myslel, zdálo se, že i Lotte cítila moji přítomnost, neboť brzy slétla k zemi a přistála se složenými křídly. Bez ohledu na to, kolikrát jsem ji viděl, byla velká.

[Jdeme někam bojovat, Hrdino?]

„Ne, můžeš dál odpočívat. Ty taky, Plene. Až se na Zemi začnou objevovat kobky, obě budete mít na pilno.”

[Čekala jsem to od chvíle, kdy jsem se přidala na tvou stranu, Hrdino. Jakmile jsme zabili toho draka, je příliš pozdě se vrátit. Budu tě následovat, Hrdino.]

[Hmm, mám tě ráda, Shine, takže ochráním lidi, co máš tak rád! Netvoři jsou špatní, takže je zmlátím!]

Lotte pak shlédla na Plene a odfrkla si. [Ty jsi taky netvor. Nemůžu uvěřit tomu, co říkáš. A to všechno jen proto, že ses zamilovala do muže.]

[Eeeeek! Ale ty máš Shina taky ráda!]

[Já jsem poklekla jen před rozdílem v našich silách. Jelikož jsem přísahala, že ho budu následovat, budu tak dál dělat, ale to je celé.]

[Lhářko, lhářko! Taky máš Shina ráda! Loretta řekla, že by Krocení nezabralo, pokud nemáš Shina ráda!]

[Ty mrchoooo!]

Pokud by se vážně popraly, Plene by rychle prohrála, a tak jsem ji musel ochránit a zklidnil jsem Lotte.

„Hele, nebojujte mezi sebou a trénujte své schopnosti. Prosím.”

[Dobrá! Jasně!]

[Tsk... Pokud to po mě žádáš, Hrdino, nemám na vybranou.]

Když jsem je pohladil po hlavě, Plene byla upřímně šťastná, zatímco Lotte podivně bušila ocasem do země. Přinejmenším se zdálo, že jí to nebylo proti srsti.

Když jsem teď skončil s kontrolou, jak to vypadalo na Místě odpočinku andělů, musel jsem se vrátit ke svému každodennímu programu. To pro mě samozřejmě znamenalo jenom jednu věc.

A to průzkum kobky!

...Jen tak mimochodem, měl jsem velmi prostý důvod, proč jsem Lotte a Plene nevzal s sebou na průzkum kobky. Co se týkalo Plene, netvoři na obyčejných podlažích nebyli dost silní, abych ji potřeboval, a netvoři, co byli silní, dokázali Plenině schopnosti snadno odolat.

Jednoduše řečeno, Plene byla stále příliš slabá. Naštěstí se zdálo, že byla prostě spokojená se zpěvem v Místě odpočinku andělů. Ačkoli svou schopnost neustále vylepšovala, byla stále příliš slabá na to, abych ji s sebou vzal do skutečného boje. Takhle řečeno jsem měl své podezření, že si její schopnost budu muset brzy vypůjčit kvůli situaci na Zemi.

Co se týkalo Lotte, jednou jsem se ji pokusil vzít s sebou, ale byla příliš velká na to, aby mohla v kobce volně létat. Byla to celkem škoda. A tak jsem se 51. podlažím musel prolomit na Ruyueině hřbetě.

Ale předtím jsem chtěl od Loretty odpovědi.

„Ano, Shine. To... zbývá 20 let.”

„Na co?”

Po Lorettině odpovědi jsem se jí znovu přirozeně zeptal.

Odpověděla mi se slzami na krajíčku: „Dokud nezmizí ochranná bariéra Země a všichni netvoři si neuvědomí, že jsi netvor, Shine.”

„Do té doby... zbývá 20 let?”

„Ano.”

Počkat... Moment. Přiložil jsem si ruku k čelu.

Počkat, cože? 20 let? Když jsem se na to dřív Loretty zeptal, proč použila výraz jako 'trochu déle'? Neříkejte mi, že zrovna teď žertuje? Ne, ale vypadala, jako kdyby měla co nevidět brečet!

„Vážně to je 20 let?”

„Ano. Zbývá jenom 20 let... Promiň. Proto jsem ti to nechtěla říct...”

„Loretto, kolik ti letos je?”

„Ano, je mi dva tis... Kyak! Drzost, taková drzost! Proč se mě na to tak přirozeně ptáš? Skoro jsem ti odpověděla!”

„Huk!”

Loretta zaječela. Ta rána pěstí, co proti mně vyslala, mi proletěla kolem nosu. Cože? Dva tisíce...?! Tenhle elf, co vypadal mladší než já, byl starý přinejmenším dva tisíce let?! Samozřejmě jsem nemohl ignorovat číslice, co následovala pak. Ale, aha... S tím jsem to pochopil.

Bez ohledu na to, jak lékařská věda pokročila, momentálně lidé nedokázali žít více než 150 let. Ačkoli 20 let bylo pro lidi dlouhá doba, pro Lorettu, co žila přes 2 tisíce let, to byla relativní chvilka.

Když jsem to teď věděl, každopádně mi z těla vyprchala všechna síla. V panice jsem padl na zem a Loretta se posadila vedle mě. Trochu vzlykala a když viděla, že jsem se zhroutil, zamrkala svýma očima a podívala se na mě.

„S-shine? Praštila jsem tě tou pěstí? Ale ne, vážně to muselo bolet!”

„Pokud si myslíš, že to bude hodně bolet, nemáchej kolem tou svou pěstičkou... A neboj se, nezasáhlo mě to. Jen se mi... ulevilo.”

„Ech? Ulevilo?” Loretta rozkošně naklonila hlavu ke straně. „Jak se ti může ulevit, když ses doslechl, že zbývá jenom 20 let?”

„No, pokud mám 20 let, měl bych být schopen se dostat na konec této kobky. Ne, určitě se tam dostanu.”

„...”

Lorettin omráčený výraz mi přišel roztomilý, a tak jsem se znovu zasmál. Ale když Loretta zaslechla můj smích, suše si odkašlala a promluvila s přísným výrazem: „Shine, tato kobka tu byla, než jsem se vůbec narodila. Ačkoli tehdy byla metoda šplhání trochu jiná, obtížnost se nijak moc nelišila.”

„Tím myslíš dva tisí...”

Něco mi problýsklo před očima a ve zdi kobky se objevila díra. Dokonce i můj Hrdinný úder dokázal na zdi vytvořit jen titěrnou mezírku!

Loretta se sladce usmála a já se přinutil ten úsměv opětovat.

„Co jsi to řekl, Shine?”

„Možná tak před sedm-sedmnácti lety? Tehdy kobka vznikla?” odpověděl jsem celý orosený potem.

Vypadalo to, že moje odpověď Lorettu uspokojila.

„Huhu, kobka vznikla dlouho před tím, než jsem se narodila. Během té doby kobku každopádně vyzvalo na souboj mnoho lidí, ale jenom třem se podařilo dojít na konec.”

„Ale Ellos řekl, že se to nikomu nepodařilo... Ačkoli ty o tom budeš vědět víc, Loretto.”

„Huhu, vlastně má taky pravdu. Poté, co kobka změnila metodu šplhání na tu nynější, se nikomu nepodařilo kobku pokořit. Upřímně řečeno, ta dřívější metoda byla mnohem snazší a laxnější. Kvůli tomu docházelo k chybám mezi dosaženími a udělenými požehnáními, což způsobilo, že více světů... Ne, to je jedno. Není třeba o tom přemýšlet.”

Ale já tě dokonale slyším... Zašklebil jsem se a Loretta se také široce usmála. Ale v další chvíli se vrátila ke svému přísnému vzezření.

„Kobka je přísná. Není to místo, které by lidem svévolně dávalo sílu. Shine, říkáš, že kobku pokoříš za pouhých 20 let?”

„Ano.”

„V tom případě bys měl vědět ještě něco dalšího, Shine.”

Co to je? Když jsem naklonil hlavu ke straně a zeptal se na to, Loretta promluvila odměřeným hlasem:

„Shine... pořád si myslíš, že První kobka je ta nejobtížnější kobka?”
-----------------------------------------------

Autorova poznámka:

ICDS bude pokračovat dalších 20 let! (Lži)

Pokud bude 20 let mír, nezmínil bych se o Hrdinovi tak brzy, že? ^^

Všichni se těšte na budoucí vývoj!

-----------------------------------------------

~ Jedna bonusová kapitolka za veškeré to kafíčko od milých lidiček. ~

~ No, těhotenství by asi byla taky pořádná rána, ale tahle bomba, co Loretta shodila, byla pro Shina určitě větší... Takže co je ještě těžší než První kobka? Nultá kobka? To se dozvíme zítra! ~ 

<Předchozí>...<Následující>