DM - kapitola 236

Kapitola 236 – Rezidence ve vile

Tady Satou. Při pohledu na dům západního typu během popularity žánru zvaného „Mansion” jsem si nahodile představoval nějaké podivné události. Také si vzpomínám, že bylo mnoho her, kde paní domu byla z nějakého důvodu organizátor všeho zla.


Takže dva dny poté, co jsme nainstalovali vyřezávanou pečeť v novém lovišti – v oblasti 74, jsme se rozhodli vrátit zpět do vily. Já jsem se do vily vracel jednou denně pomocí Návratu, abych tam zkontroloval situaci. Ale jelikož Arisa a ostatní chtěly vidět slečnu Miterunu, momentálně se vracely zpět oblastí 4. Den poté se nevrátily proto, aby skryly prostorovou magii. Bylo by divné, kdyby se vrátily dřív, než průzkumníci, co vyhladili labyrintové švábi. Zvlášť když by měly být za nimi. A tak jsme to o den posunuli.

Nana a já jsme se přímo teleportovali do vily. Teleportovali jsme se do stájí. Potvrdil jsem si, že tam nebyl nikdo kromě koní.

Byli to dobří koně, jelikož je nepřekvapilo, když jsme se tak najednou objevili. Rozhodl jsem se, že jim za odměnu dám zvláštní píci. Bylo to nové krmivo, kam jsem přidal drcenou kukuřici.

Odešli jsme ze stájí a zamířili jsme do hlavní budovy. Zdálo se, že si nás všimly dívky, co pracovaly na zahradě, a přišly k nám. Pokud jsem se nemýlil, jmenovaly se Roji a Annie.

„Vítejte doma, pane rytíři.”

„Vítejte doma.”

„Ach, jsem zpět.”

Na radaru jsem zahlédl slečnu Miterunu. Zdálo se, že si všimla veselých hlasů těch dvou, a pak šla do vstupní síně.

Magií Jasnozřectví jsem už zkontroloval, jaká je situace mezi dětmi a slečnou Miterunou. Ačkoli jsem nemohl říct, že by si navzájem skočili do noty, zlepšilo se to.

„Vítejte doma, pane.”

„Jsem zpět, stalo se během mé nepřítomnosti něco?”

„Ano, dorazily dva dopisy.”

V obývacím pokoji jsem naslouchal slečně Miteruně, jak povídala o návštěvách a událostech během mé nepřítomnosti.

Ty dopisy byly od vikomta Shimena a od markýzy Ashinenové. Zdálo se, že vikomt se pozítří vracel do hlavního vévodského města, a tak mě pozval na zítřejší večeři. Markýza Ashinenová mě pozítří pozvala na čajový dýchánek v poledne. Zdálo se, že ženy a dcery vlivné selbirské šlechty pravidelně docházely na čajové dýchánky. Jelikož mi ve vévodském hlavním městě velmi pomohly osobní konexe, napsal jsem dopis, že pozvání přijímám, a dal ho slečně Miteruně.

Ach správně, vzpomněl jsem si na dopisy.

Předal jsem Miteruně zbytek dopisů s pozdravy, co jsem napsal včera v noci. Kvůli tomu, jak byl ten štos dopisů tlustý, to Miterunu mírně překvapilo. Byly to dopisy mým známým ve vévodském hlavním městě a trpaslíkům v Bolhartu. Samozřejmě jsem také napsal dopis pro princeznu Meneu v královském hlavním městě a dceru místokrále Ririnu.

Pro Seru a lidi, ke kterým jsem měl blízko, jsem kromě pozdravů napsal i náš nynější stav.

Na rozdíl od vzdálených míst jako baronství Muno jezdily do královského hlavního města pravidelné kupecké karavany a z královského hlavního města do vévodského mohly vyrazit vzducholodě, takže bylo snadné ty dopisy předat. Trpasličí město bylo trochu moc daleko, ale jelikož tam pravidelně jezdily kupecké karavany z vévodského hlavního města, mělo by to být v pořádku.




Děti, co jsme zachránili, se díky výživovým doplňkům a magickým lektvarům zotavily dost na to, aby vykonávaly jednoduché domácí práce. Až se jim později obnoví svaly, měly by být v pořádku.

Ale na radu Miteruny jsme postele dětí přesunuli z hlavní budovy do budovy pro sluhy.

Důvod, proč ty děti byly na takovém místě, bylo to, že chtěly trávu, co rostla ve stájích. Plody té trávy se nazývají tamimák a zdálo se, že byl velmi hořký, ale dal se použít jako lék na bolest. Ale obsahovalo to mírný jed, takže když si ho člověk vezme ve velkém množství, zakalí mu to vědomí a propadne letargii.

Takový lék proti bolesti potřebovaly kvůli zraněním, co utržily v labyrintu. Co se týkalo nosičů batožiny, co utržili zlomeniny, jejich jedinou volbou bylo se buď prodat otrokářům, nebo umřít jako pes.

Otrokář se těch dětí vzdal. Jelikož se zdálo, že byla taková záchrana celkem vzácná, ty děti byly nesmírně vděčné.

Ale to nebyl důvod, proč jsem ty děti chtěl zaměstnat jako služebnictvo ve vile. V této vile bylo třeba různých pomocníků, neboť tu na rozdíl od šlechtických vil ve vévodském hlavním městě byly magické nástroje. Takže se nám to hodilo.

„Takže je necháte ve vile?”

„Nezdá se, že by měly nějaký cíl, i kdybychom je nechali jít. Mohla bys je trochu naučit, jak pracovat?”

„Dobře. Vychovám z nich výtečné služebné.”

Miteruna to spolehlivě přijala. Byla celkem spolehlivá.

„Správně, kolik se obvykle platí dětem za práci?”

„Pokud bydlí v domě, nemusíte jim platit.”

Podle toho, co řekla, výměnou za to, že jim až do dospělosti nebudu platit, jim musím zaručit jídlo, oděv a přístřeší. Pokud je najmu i poté, co dospějí, běžný plat je stříbrňák. Ačkoli to také záviselo na jejich schopnostech. Ta mzda nebyla za den, ale za měsíc. Když se objem práce zvýší nebo se zlepší jejich schopnost, samozřejmě se zvýší i suma.

Jen tak mimochodem, Miteruně jsem platil zlatku za měsíc.

„Pane, pokud ty děti hodláte zaměstnat, dejte jim oděv a boty. Nemusíte jim dávat nic drahého, ale pokud je necháte nosit staré hadry a chodit bosé, lidé budou pochybovat o postavení rodu Pendragon.”

Strachovat se o postavení rodu, který byl založen před několika měsíci, byla jedna věc, ale chtěl jsem jim dát oděv a boty.

„Rozumím. Kup jim dvě až tři sady oblečení, včetně něčeho na převlečení. Pokud na to peníze nebudou stačit, mám ti přidat?”

„Ne, pokud mi dovolíte použít z té sumy, co jsme mi dal, jeden stříbrný, mělo by to stačit na staré oblečení a podobně. Spodní prádlo na převlečení je třeba, ale každému stačí dát jen jednu sadu oděvu. Kdyby se se služebnictvem zacházelo příliš štědře, mohli by začít být arogantní—”

Slečna Miteruna mě mírně pokárala. Měl jsem v úmyslu jim později ušít služebnické uniformy, to bylo také špatné?

„Ušít služebnictvu shodné uniformy? Ve velkých šlechtických vilách takový zvyk je, ale jenom ve velkých městech jako královské hlavní město a vévodské hlavní město, v tomto primitivním labyrintovém městě není žádná vila, co by dělala něco takového.”

Akorát to neexistovalo, nebylo to zakázáno. A tak jsem se rozhodl, že až děti budou schopné pracovat na svých vlastních úkolech, dám jim uniformy.




Arisa a ostatní se vrátily. Z nějakého důvodu mě kontaktovala Telefonem, jen co vyšly z labyrintové brány. Vypadalo to, že je obklíčili průzkumníci, a nemohly se pohnout. Zdálo se, že se s tím vhodně vypořádají, a pak se vrátí zpět sem.

Arisa a ostatní dorazily za hodinu.

„Bylo to přelidněné, bylo to strašné, víš? Řekli, že na dnešní večer uspořádali párty na oslavu bezpečného návratu. Taky tě pozvali, pane.”

„Rozumím. Jelikož na dneska večer nemám nic naplánováno, půjdu s vámi.”

S bručením mi předala malý váček s penězi. Platba za prodej magických jader a materiálu mi přišla trochu moc. Zdálo se, že jim vůdce družiny, co vymycovala šváby, dala svou platbu za magická jádra švábů, co jsme vyhladili my.

„Omluvil se, že většinu materiálu ze švábů nemohl přinést, neboť si s sebou nevzali nosiče batožiny.”

„Jaké věci se dají vyrobit z materiálu ze švábů?”

„Co já vím? Možná švábí brnění a helma?”

Vypadalo to, že to Arisu vážně nezajímalo, odpověděla roztržitě.




Takže jsem do haly svolal Arisu a ostatní dívky a také služebnictvo. A nechal jsem je, aby se navzájem představili.

Jen tak mimochodem, ty dívky, co téměř umíraly, byly všechno lidské dívky a jmenovaly se Junni, Aina, Kitona, Suna, Teriona a Hoho. V tomto pořadí od nejstarší po nejmladší. Myslel jsem si, že když se jich otrokář zřekl, že byly ošklivé. Ale každá z nich vypadala normálně, byť všedně. Všechny měly vlasy střižené na krátko nebo na mikádo, neboť bylo těžké se o ně starat.

„Takže všichni kromě paní Nany a paní Miy jsou otrokyně?”

„Jo, rád bych Arisu a Lulu propustil, ale kvůli jistým okolnostem nemůžu. Ale okamžitě bych osvobodil Lizu a ostatní zvířecí dívky, kdyby si to přály,” odpověděl jsem na Miteruninu otázku s hořkým úsměvem.

Přece jenom získaly štítky z rudého železa, už byly přece jenom dostatečně dobré, abych je kdykoli osvobodil. Musel jsem ve vší vážnosti začít zkoumat, jak uvolnit Geass, jakmile Arisa a ostatní dostatečně vylevelují.

„Pane, naším přáním je splatit ti veškerou tvou laskavost. Prosím, použij nás jako otroky jako doposud.”

„Nepotřebné dítě~?”

„Prosím, neopouštěj mě nodesu.”

Řekly něco podobného, jako když jsem je chtěl osvobodit tehdy ve městě Seryuu. Co takhle být místo otroky vazaly?

„Nejste nepotřebné děti. Co kdybyste se staly mými vazaly a ne otroky?”

„Vazaly~?”

„Všichni se stanou vazaly nodesu?”

„Ale Arisa a Lulu si budou muset chvilku počkat.”

„Můžeme to udělat spolu~?”

„Tak to uděláme spolu nodesu.”

Arisa dala Pochi a Tamě paže kolem krku a zakřičela: „Roztomilé~ ach jo!” A přitom se klátila sem a tam. I Lulu vypadala vážně šťastně.

„Správně! Jelikož tu budou zaměstnané, co kdybychom je naučily písmena?”

„Máš pravdu, můžete jim půjčit ty kartičky na učení?”

„Aj.”

„Nanodesu!”

Souhlasil jsem s Arisiným návrhem. I Pochi a Tama souhlasily.

Jelikož jim to nevadilo, požádal jsem Arisu, aby děti a slečnu Miterunu naučila, jak si hrát s kartičkami na učení. Miteruna vypadala vážně zmateně, zatímco říkala: „Učit písmena prosté děti?”

„Správně~ Všichni členové týmu Pendragon přece jenom dokáží číst, psát a počítat.”

„I t-ty děti?”

Slečna Miteruna ukázala na Pochi a Tamu a ty dvě odpověděly:

„Samozřejmě~”

„Nanodesu!”

A začaly nahlas číst obrázkovou knížku. Ale po tečce za větou musely řádně zastavit.

Požádal jsem starší dívky, totiž Lulu, Lizu a Nanu, aby na ně dohlídly, zatímco Arisa je učila, jak si hrát s kartami na učení.




Byl jsem pohroužený do čtení knihy, zatímco jsem seděl na židli, co jsem si dal pod strom na dvoře.

To byla samozřejmě finta.

Ve skutečnosti jsem momentálně zkoumal experiment ohledně zdroje moci k Živému brnění. Primárním kandidátem byla nádoba s magickou mocí (baterie), co používaly strašáci. Ale jelikož na to bylo třeba zvláštního materiálu jako míza stromu světa, chtěl jsem něco obecně použitelnějšího.

Najednou jsem pomyslel na ten svatý meč a dřevěný magický meč, co jsem naplnil magickou moci.

Správně, bylo možné naplnit samotné věci magickou mocí i bez použití zvláštního materiálu jako míza stromu světa. Problémem byla úložná kapacita, období a také efektivnost. Takže pojďme najít nějaký obvod, co by se na to dal použít.

Lulu na mě zavolala, jako kdyby vycítila, že jsem se zhruba rozhodl, co bylo mým cílem.

„Pane, co takhle čaj?”

Lulu nesla skleněnou číši s modrým čajem v ní. Byl to studený čaj, co se k této chvíli řádně hodil.

„Děkuji, vychladila jsi ho životní magií?”

„Ano! Používat magii je vážně praktické.”

Lulu, co se mnou mluvila s úsměvem od ucha k uchu, byla vážně oslňující. Její magická kapacita se po levelování zvýšila, takže teď mohla volně používat magii.

Možná by byl dobrý nápad naučit ty děti životní magii a mísení, jen co se naučí číst a psát.

Zatímco jsem přemýšlel o něčem takovém, myšlenkami jsem se vrátil zpět k výzkumu magického nástroje.

-----------------------------------------------

~ Já myslím, že Satouovy koně by mohli vyprávět! To by bylo úplně na další knihu. Takže že se jim zjevil jen tak zčistajasna ve stájích, je určitě vůbec nerozhodí. Zvlášť když je následně uplatí nějakým extra prvotřídním krmivem... ~ 

Hlavní stránka novely
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>