ICDS - kapitola 145

Kapitola 145 – Co zvládneme (3)

[Měl jsem pocit, že mě brzy zavoláš.]

„Vážně?”

[Ano. Tvoje mana se začínala projasňovat. Věděl jsem, že se brzy dostaneš do nezbytné říše.]

Znělo to, jako kdybych byl kultivátor v novele o bojovém umění. Peruta samozřejmě pravděpodobně říkal pravdu.

„Tehdy na světě Luka jsem se od tebe hodně naučil.”

[Huhu, zdá se, že sis uvědomil něco ohledně Perutova okruhu. Nejdřív si cvičně zabojujme. Potom ti můžu předat svou techniku kopí.]

„Jasně.”

Nepotřebovali jsme moc mluvit. Okamžitě jsem zavřel oči a Peruta vytvořil Imaginární svět. Teď jsme měli 37 hodin k dobru. Během této doby jsem se musel naučit Perutovu techniku Boje s kopím. Jinak bych musel čekat další měsíc.

Perutův okruh byla metoda, jak přinést proud many ke svému uživateli. Spirála many do sebe nasávala externí manu a zároveň manu posilovala prostřednictvím rotační síly. K tomu víru many nedocházelo jen v trajektorii many, ale šířil se celým tělem i ven. Uvnitř toho manového víru docházelo ke zvláštnímu plynutí, s kterým mohl manipulovat jen uživatel. V závislosti na tom, jak se to použilo, to mohlo vykrýt útok protivníka nebo posílit vlastní útok.

„Ho, už ses naučil praktické uplatnění.”

„Ale nedá se to srovnávat s tvým uměním s kopím.”

Kopím, co Peruta držel, cirkuloval vír, co se naprosto shodoval s proudem Perutova okruhu. Jelikož každý jeho útok byl těžký, abych je vykryl, musel jsem ve svých útocích použít stejný vír nebo vlít do svého kopí auru až na limit.

To samozřejmě platilo o mém minulém já. Po tom zvláštním tréninku, kterým jsem si prošel, jsem mohl prosytit svou aurou kopí a vytáhnout z něj vír Perutova okruhu. Ale i tak byl rozdíl mezi Perutovým vírem a tím mým jako nebe a dudy.

„Při tvém nynějším stavu to přirozeně pochopíš během cvičného boje.”

„To doufám.”

„Ne, za to ručím. Pokud to zakusíš jen 30 hodin...”

Jak Peruta pozvedl své kopí ovinuté vírem, věnoval mi škádlivý úsměv. Byla to moje vlastní tvář, ale chtěl jsem mu dát pěstí! Ale než jsem se k němu mohl vrhnout, zaútočil na mě jako první.

Uskočil jsem stranou, abych se vyhnul jeho kopí, co po mě sekalo vertikálně, a pak zahájil protiútok. Jak se dalo čekat, Peruta mé pohyby předpověděl a odrazil mé kopí svým, co se točilo vírem.

„Oho, tvá schopnost vyhýbání se zlepšila!”

„Zrovna jsem se vrátil z místa, kde bych zemřel, kdybych... se nezlepšil!”

„Ale pořád to nestačí!”

Perutovo kopí bylo strašlivě rychlé a mocné. Jeho technika kopí nevyužívala jenom vír Perutova okruhu. Pohyb jeho kopí a jeho trajektorie byly svobodné jako nestálý vítr. Jeho metodické plynutí se najednou pokroutilo a překroutilo. A kdyby mě to zasáhlo, spolklo by mě to jako zuřící příliv. Bylo to lehké a pak těžké. Bylo to klidné a pak násilné. Pro mě jako pro člověka, co tomu čelil, to nemohlo být víc otravnější.

„Zvládneš to. Klíč už znáš!”

„Já... si to vůbec... nemyslím...!”

Perutovo utěšování ve mně vyvolalo akorát zoufalství. Ačkoli jsme sdíleli stejné tělo, říše bojového umění, co ztělesňoval, byla daleko a nadřazená. Byl nazýván starodávným Bohem boje a Bohem války. Ale i tak jsem já...

BUM!

„Dobře, začínáš být přirozenější!”

„Ne, vůbec...! Jenom začínám!”

Doženu ho! Nebylo to tak, že jsem předtím ten rozdíl mezi námi neviděl. A teď jsem věděl, že ta výška před mýma očima byla úroveň, na kterou jsem se mohl dostat!

Než uplynulo 10 hodin, moje bílá aura začala vířit kolem mého kopí ve tvaru víru. Začínaly se ukazovat výsledky toho, jak jsem se opakovaně střetával s Perutovým kopím.

„Udělal jsi první krok! Dobře, ale jsi spokojený jen s tímhle?”

„Samozřejmě že ne!”

Jeho umění s kopím nebylo to jediné, co jsem musel dohnat. Jeho pohyby při boji s kopím, kopí, co plynulo jeho pohyby, práce nohou, jak mu mana z Perutova okruhu vybuchovala z nohou, proud, co zesílil, zamířil a uvolnil!

„Nemusíš se snažit následovat mé pohyby. Perutův okruh je neomezený vír. Jen to musíš smíchat, jak jen chceš.”

„Samozřejmě, to už... vím!”

Vír kolem mého kopí byl rychlý a ničivý. Ačkoli nebyl tak nevypočitatelný jako ten Perutův a ani tak záhadný a nepolapitelný, když se řítil na protivníka, sílil a přemáhal ho svou nepředvídatelnou ničivou silou! Bylo to vytrvalé a neúnavné!

Jak proud Perutova okruhu plynul, byl čím dál mocnější. I když zakolísal, nezastavil se a neustále, donekonečna natahoval manu. Kvůli té bolesti, co mi to způsobovalo, jsem měl radost. Měl jsem pocit, jako kdybych konečně pochopil, jak používat manu. Teď zbývalo ji už jenom směrovat, ne jenom s použitím kopí, ale za použití celého mého těla!

| Naučil ses jedinečnou techniku kopí Peruta – Šílený tajfun. Ačkoli se to zakládá na Perutově okruhu, tuto jedinečnou techniku kopí jsi vytvrdil svým stylem boje, co přirozeně manipuluje jejím šokujícím tokem many a mění ji na rychlost a ničivou sílu. Získal jsi 2 technické body. Momentální počet bodů: 10 |

Tuto zprávu jsem zaslechl 24 hodin poté, co jsem s Perutou začal bojovat. Ačkoli to, jak jsem spirálu bílé aury ovíjel kolem svého kopí, bylo jiné než u Perutovy metody, dokázal jsem se s ním střetnout, aniž by mě odtlačil zpět. Zdálo se, že si to uvědomil i Peruta, neboť se jeho úsměv prohloubil.

„Blahopřeju. Vydláždil sis vlastní cestu vpřed.”

„Myslím, že to je trochu moc přímočaré.”

„To je prostě tvoje povaha. Jakmile se k tomu přidají tvoje pohyby, nebude moc lidí, co se tvému kopí bude moct vyhnout.”

Když se Peruta dozvěděl, že jsem se naučil svou vlastní techniku kopí, zastavil se. Se spokojeným výrazem se na mě a moje kopí podíval.

„Abych se já dostal na takovou úroveň, trvalo mi to 70 pozemských let. Toto je jenom začátek, takže nebuď přehnaně sebevědomý.”

„70 let...”

I když Peruta strávil 70 let, aby se dostal na tuto úroveň, považoval to jenom za začátek? Jak jsem si myslel, měl jsem se z jeho postoje ještě hodně co učit.

Poté mi Peruta dal pár rad ohledně Perutova okruhu a umění s kopím. A pak zmizel se slovy, že mě uvidí za měsíc. Jakmile jsem ve sklepní tréninkové místnosti zůstal sám, zhroutil jsem se. Jelikož jsem se během 24 minut pohyboval stejně jako za 24 hodin, bylo jenom přirozené, že se u mě nahromadila únava. Podíval jsem se na hodiny. Byly dvě odpoledne. Neměl jsem čas zůstat takhle ležet na podlaze.

„Ruyue, umyj mě...”

[Dobře!]

V mžiku mi celé tělo obklopil led a pak zmizel. Mé zpocené tělo teď bylo čisté. Spolu s čistotou se přes mě přirozeně přelila ospalost.

„Haaa... neměl bych...”

Ne. Jdi s proudem. Zdálo se, že mi to tak říkal Peruta. Nemohl jsem se příčit slovům mého mistra, a tak jsem šel poslušně spát.

Když jsem se vzbudil, byla přede mnou Sumire.

„He?”

Zamrkal jsem. Pak jsem si uvědomil, že jsem měl hlavu Sumire na klíně.

„Ehm, Sumire? Co se to děje?”

„Podlaha je tvrdá, Shine. Moje stehna jsou také tvrdá kvůli svalům, ale myslela jsem si, že to je lepší než podlaha.”

„Ne, nemusíš zacházet tak daleko... No, stejně díky.”

„Dobře! Trénoval jsi hned poté, co ses vrátil z tréninku, imponuje mi to!”

Vstal jsem. Sumire také pomalu vstala.

„Všichni jsou zpět?”

„Ano. Jelikož ses měl dneska vrátit, všichni jsme šli zpět, jen co jsem pokořili 3 Akční kobky. Zatímco jsme čekali, šla jsem dolů trénovat, ale pak jsem tě tu našla.”

„Měla jsi mě vzbudit... Chceš si cvičně zabojovat?”

„Ano!”

Sumire zářily oči. Zdálo se, že přesně na ta slova čekala. Při pohledu na to, jak se Sumire chopila svého kopí a zaujala postoj, jsem se široce usmál. Pak jsem se podobně chopil svého kopí.

Po tom cvičném souboji se Sumire dostala techniku kopí středního řádu. Tahle dívka... byla vážně génius.

„Shine!”

„Jo, čekal jsem tě.”

Ludia mi vběhla do náruče, jen co mě spatřila. Poplácal jsem ji po zádech, abych ji uklidnil, a ostatním jsem nahlásil, že jsem zpět. Teď jsme mohli mluvit o věcech, co byly třeba.

„Dostali jsme se na limit. I když se zbývající Akční kobky promění na Plošné kobky, země, v kterých se nacházejí, je dokáží zvládnout. Kolem bran je přísná bezpečnost, takže se k nim nikdo bez svolení nedostane. Takových kobek je 162,” vysvětlovala Hwaya, zatímco skřípala zuby.

Už jsem o tom tak nějak slyšel v komunikačním kanálu, ale když jsem teď slyšel přesný počet, mohl jsem si akorát povzdechnout.

„Jak dlouho trvalo, než se první vlna Akčních kobek proměnila na Plošné kobky?”

„Dva měsíce, Shine,” odpověděla Sumire rychle.

Jelikož se ty Akční kobky objevily před měsícem, zatímco jsem byl stále na 3. podlaží Beyond, pořád jsme měli měsíc.

„Nebudou naklonění diskuzi,” promluvil Walker s jedním koutkem úst vytočeným vzhůru. Jelikož byl tady, zdálo se, že Yua už byla doma.

„I když Mastifordová obzvláště kontaktovala britskou vládu, stejně se snaží ochránit své brány.”

„Problém není jen v tom, že se Akční kobky promění na Plošné kobky. Akční kobky se možná nepromění na Plošné kobky a jejich bossové se dostanou na svobodu. To by bylo mnohem otravnější...”

„Kang Shine, lidé si přirozeně namlouvají, že dokáží všechno ovládat. A zvlášť pokud na to existuje precedens. Budou si myslet, že jsou připravení a že není třeba se tím trápit. A výsledek bude téměř vždycky katastrofální.”

Walker měl na svět celkem zvrácený pohled. Podle toho, jak to pokračovalo, jsem to samozřejmě nemohl zamítnout. Taková otrava.

Když jsem se podíval na Hwayu, mračila se. Bylo to proto, že jsem měl Ludii stále v náručí? Byla jako vilejš, neslezla ze mě, ani když za ni tahaly Shuna a YeEun.

„Co je, Hwayo?”

„Vůdci Strážce jsou nesmírně troufalí ve své ochraně bran.”

„Můžeš to říct rovnou. Brightman, že?”

„Jo.”

Měl jsem toho chlápka předtím zmlátit.

„Není to jen Brightman. Většina ořádovaných SS pomáhá řádně chránit brány své země. Až kvůli tomu trvá déle pokořit kobky řádu S+ nebo výš.”

„Huu, doufal jsem, že alespoň ti, co své schopnosti získali ve snech, budou lepší...”

Ne, nemohl jsem tu zůstat celý den a vzdychat. Musel jsem udělat, co jsem mohl.

„Začněme s Koreou. Korea také chrání své Akční kobky?”

„Z 18 Akčních kobek v Koreji byly tři Akční kobky řádu D a níže zničeny, jen co se objevily. A ani nedošlo na Akční nájezdy. Jsou tu 4 kobky řádu S a výše, z nichž dvě jsou řádu S a dvě řádu S+. Jak víš, Korea nemá žádného uživatele schopností řádu SS a jenom pár řádu S. Kvůli tomu nedostali ve Strážci prioritu. Pravděpodobně je během příštího měsíce nepokoří.”

„Co ostatní?”

„Seznam dalších 11 Akčních kobek je následující: jedna A+, dvě A, jedna B+, tři B, dvě C+ a dvě C. Korejská vláda se také snaží ochránit kobky řádu B+ a níže. Kobky, co mají vyšší řád než to, se nedají pokořit kvůli nedostatku uživatelů schopností. Jakmile uživatelé vstoupí, nemůžou odejít, dokud kobku nepokoří, takže si dávají pozor, kam své jednotky posílají.”

Když jsem o tom chvilku přemýšlel, došel jsem k rozhodnutí.

„Nejdřív chci vyčistit Koreu. Nevadí to?”

„Synu víš, že vláda brány chrání, že?”

„Ano, otče, ale udělám to násilím. Bude to v pohodě. Naše země je příliš slabá na to, aby nás zastavila.”

„Jsem překvapená, že to jako Korejec dokážeš říct...”

Ale byla to pravda! I kdyby 3 korejští uživatelé schopností řádu S spolupracovali, nedokázali by prolomit ani obranu Sumire nebo Shuny!

„Rozdělíme se na tři týmy. Hwayo, ty jdi s Walkerem a Shunou.”

„Dobře.”

„Otče, ty jdi se Sumire a YeEun.”

„Aach, jít na procházku s kandidátkou na mou novou snachu nezní tak špatně.”

„Já půjdu s Ludií.”

Ludia vypadala, že jí co nevidět vytrysknou slzy, takže pravděpodobně by bylo obtížné se s ní znovu rozdělit. A navíc s její mocí země na obranu a schopností léčení byla bezpochyby nejlepší kandidátkou na to, abych ji vzal s sebou. Ach, Ludii se rozzářila tvář. Jak rozkošné.

„To, jak jsem nás rozdělil, je prosté. Udělal jsem to tak, aby nás v Koreji nebyl nikdo schopný zastavit. I kdyby došlo na Akční nájezd, měli bychom být schopní se o to postarat. Rozdělme si těch jedenáct kobek nízkého řádu na tři na základě jejich vzdálenosti a začněme. Otevřeně nevyjevujte svou totožnost. Vezměte si něco jako Otovo tajemství.”

„Jak příjemné. Rozkazuješ nám, jen co se vrátíš.”

„Tohle je jenom začátek, Walkere. Mým cílem je naprosto zamést veškeré Akční kobky na Zemi.”

„Bez ohledu na lidi, co nás budou chtít zastavit?”

„Kdo nás zastaví?” namítl jsem s úšklebkem. „Teď mě nikdo nemůže zastavit, Walkere.”

-----------------------------------------------

~ Jaká arogance! I když si to asi může dovolit. ~

~ OPRAVA! - Peruta zůstal povolán 37 minut a 21 sekund. Ale v tom iluzorním světě to bylo jako 37 hodin a 21 minut... Nebo tak jsem to alespoň pochopila. Každopádně to bylo dost času na to, aby se Shin naučil, co potřeboval. ~ 

<Předchozí>...<Následující>