Část 12 (Hishigami Enbi)
Nebylo to často, kdy jsem si mohla užít výlet s detektivem bez toho, aby někoho zabili. Normálně jsem se hnala za vraždou a jen náhodou jsem skončila na stejném místě činu jako on, takže bylo těžké očekávat nějaké běžné scény jako z milostné komedie.
Možná jsem celý rok trávila řešením záhad, ale nebylo to tak, že bych si nedokázala užít nic bez vážné atmosféry. Bylo třeba zachovávat rovnováhu, jako ve všem.
„Tohle je moje šance.”
Hodila jsem svou brašnu na postel v hotelovém pokoji a zamířila jsem hned do haly. Pak jsem si uvědomila, že jsem v pokoji nechala smartphone, a tak jsem se vydala zpět do pokoje. Když jsem se vrátila do haly, uvědomila jsem si, že jsem si na pokoji zamkla přístupovou kartu.
Použila jsem telefon v hale, abych se recepční přiznala se svou trapnou situací. Pracovnice na recepci zamířila nahoru, aby mi odemkla přístupovou kartu.
Mimo svou specialitu jsem měla mysl vážně mimo. Když přišlo na lidskou smrt, byla jsem geniální. A to platilo jenom na smrt, při které stále zbývala nějaká ta záhada.
Moje známky ve škole nebyly tak skvělé a vždycky jsem byla popletená a zmatená, co bych měla dělat, aby se do mě detektiv zamiloval. Kdyby bylo na zneškodnění bomby třeba nějaká otázka z historie, dokázala bych na ni okamžitě odpovědět. Pokud bych musela svést muže, abych získala vodítko, dokázala bych to výtečně vykonat, kolikrát jen by to bylo třeba. Ale jakmile jsem se přepnula z tohoto módu, byla jsem beznadějná.
Vím, že to byl problém, ale nemyslela jsem si, že by to byla taková vzácnost.
Například člověk, co každý den píše příspěvky na blog, nedokáže napsat román. A člověk, kterého považují za boha díky jeho schopnosti skládat na ulici básně, nedokáže napsat prodejnou lyriku. Všechno to je možná druh „psaní”, ale když se změní žánr, drasticky se tím může změnit hodnocení jedince.
Předpojatost mé mentální schopnosti nebylo nic víc než právě toto.
A byly chvíle, kdy jste se museli o něco pokusit, i když jste věděli, že vám to příšerně nešlo.
„...Hmm. Kdyby jen v hotelu byl bazén. Pak bych toho detektiva dokázala snadno svést.”
Vzala jsem si na sebe bikini s mikinou a minisukní, ale to selhalo. Když to bral jako mé normální oblečení, už to nepůsobilo nijak zvláštně. Pečlivě jsem sledovala jeho výraz, ale potivost a rozšíření zornic měl na normální úrovni. Nešlo to dobře. Lidé měli sklon si na věci zvykat, ale nebyla jsem si jistá, jak dosáhnout většího dopadu.
Musela jsem vymyslet způsob, jak se z toho mrtvého bodu dostat.
O tomhle jsem přemýšlela, zatímco jsem se řítila chodbou k pokoji detektiva.
5 sekund poté, co jsem začala přemýšlet, jsem svou snahu vzdala.
„Nemá smysl přemýšlet o něčem, co mi strašlivě nejde!”
Detektiva jsem spatřila, jen co vyšel ze dveří. Pravděpodobně mířil do hotelového obchodu. Rozběhla jsem se k němu, zatímco jsem natáhla ruce nahoru do vzduchu a prohnula záda, abych co možná nejvíc zatížila hruď plavek. (Z větší části tahem nahoru.)
„Hej, detektive! Jsem ochotná zajít tak daleko, abych si způsobila selhání plavkového oděvu!!”
„To se vysmíváš japonské policii?!”
ďakujem.
OdpovědětVymazat