ZW - kapitola 42

Část 5 (Kotemitsu Madoka)

Jsem ten typ člověka, co nevěří v žádné takové nápady, co tvrdí, že o osudu celé planety už rozhodl Nostradamus, Mayové, Aztékové nebo jakékoli další proroctví.

Ale věřím v malé, pomíjivé střípky štěstí. Vlastně každý, co něco takového nepocítil do svých náctiletých let, už vlastně svým způsobem prohrál. Pravděpodobně z nich nikdy nic nebude.

A tohle vám říká slečna Madoka a mám zhruba 30 bilionů japonských jenů, takže mi můžete věřit.

Ale i tak jsou ty malé, pomíjivé střípky štěstí obvykle něco, co nedokážete ovlivnit svou vlastní mocí. Náctiletí mají sklon věřit, že výsledek jakéhokoli soupeření, v kterém se ocitnou, závisí na jejich vlastním nadání, úsilí, smýšlení nebo nějakém jejich výtečném tahu. Ale v tom se mýlí. Lidé spolu navzájem mají komplexní vztahy už jen tím, že jsou naživu. A když tohle říkám, nesnažím se tím nikoho uklidnit. Mnohem častěji jsou ty vzájemné vztahy negativní.

Naučit se chápat, co ostatní cítí, není jen pěkný počin; je to jediná tajná technika, jak získat jisté vítězství. Existuje jedno známé rčení o tom, že aby člověk poznal svého nepřítele, musí nejprve poznat sám sebe. Ale to není úplně přesné. Co je potřeba, abyste znali, je obecný proud názorů a ideí, jestli lidé patří mezi vaše nepřátele, spojence nebo dokonce mezi naprosté cizince.

Naprostí cizinci často ovlivní výsledek, aniž byste o tom vůbec věděli.

A tak...

Obklopují mě téměř naprosto lidé, co ostatní podrážejí, co ostatním závidí a co vyvádějí na základě nesmyslné zášti nebo představě, že jsou něčeho obětí. A proto se k těm zřídkavým nevinným a dobrým lidem nakonec chovám, jako kdyby byli výjimečně vzácní.

„...He he he. He he he he he. Nesmíš podceňovat problémové dítě, předsedkyně třídy. Pro tebe jsem možná jen jedna adresa mezi celkovým trojciferným množstvím dalších adres. Ale pro mě jsi vysoce vážený kolega mezi mým celkovým jednociferným množstvím adres. He he he he he he he.”

„Madoko, měníš se na takového toho zvrhlíka, kterým se mohou stát jenom géniové, tak si dávej pozor.”

'Ups.'

Děsila jsem Enbi, s kterou jsem mluvila po telefonu.

Dokonce i poté, co se přestěhovala do města, zůstala jednou z těch „nevinných a dobrých” lidí.

„Takže tenhle výlet je do Intelektuální vesnice jménem Fuuka?” zeptala jsem se.

„Správně, správně. Točí se to okolo mlékárenského chovu, takže by to měla být oblast s pastvinami. A je tam spoustu akcí, kdy můžeš přijít do kontaktu se zvířaty.”

„Slyšela jsem, že krávy a koně mají zdraví regulované přísněji než člověk, co je v dietním programu nějakého fitness klubu.”

Ale když pominu ten idylický výhled (obyvatelé Intelektuálních vesnic měli digitální hodnoty pro věci jako „poklid”), trochu jsem se bála, neboť ta fanatička do záhad byla tak žhavá se tam vydat. Bohužel jsem věděla, že cokoli, o co se zajímala, mělo co do činění s lidskou smrtí.

Ale i tak byla stále „nevinná a hodná”, takže to nedošlo tak daleko, že by bylo třeba, abych se jí aktivně vyhýbala.

„Enbi, než vyrazíme, musím vědět jedno. Neexistují žádné známé legendy, co se o vesnici Fuuka tradují od období Edo, že ne?”

„Povedlo se ti najít někoho na ten lístek navíc?”

„Nedochází tam v předem daných intervalech k sériovým vraždám, že ne? Ten hostinec nepatří nádherné vdově, že ne? Slečny z kanceláře nemají ve zvyku mířit ve skupinkách do horkých pramenů, že ne?”

„A to jsem se bála, že si po přestupu nedokážeš najít žádné přátele, co jsou 'víc než přátelé', Madoko.”

-----------------------------------------------

~ Takhle nám autor představil veškeré účastníky výletu a příště můžeme vyrazit... za krávami na pastvu. ~

<Předchozí>...<Následující>