ZW - kapitola 31

Část 5

Jak se dalo čekat, nepřítel se dal do pohybu. Co jsem nečekala, bylo, že se tajemství Saishi Kajin nenacházelo u přehrady nebo v troskách vesnice Ubasute. Skupina mužů, co na sobě měla pracovní uniformy, zamířila do venkovského městečka, co bylo trochu dál od horské oblasti.

Bylo to město Shirakido.

Pronásledovala jsem je autem, ale... jak to mám říct? Bylo to až příliš klišé.

Byl to stereotypní neúspěch.

Když město modernizovali jen tak na oko, došlo k neuvěřitelně slabému přílivu lidí a peněz. A v důsledku toho přišlo o svou schopnost fungovat jako město. Budovy podél hlavní silnice byly prázdné poté, co korporace odešly, takže toto město zakoušelo své konečné dny. A ani v místní obchodní čtvrti nebyly žádné známky prosperity.

Navzdory tomu, v jak drtivě ubohém stavu to město bylo, tu také bylo různé znečištění ze zplodin a podobně, takže nemělo naději na záchranu. Celé to místo vypadalo jako jedno velké zavřené obchodní centrum na předměstí, co bylo daleko od obyvatel a nebylo tam co koupit.

„Myslím, že toto místo urbanizovali z nelibosti vůči venkovské estetice Intelektuálních vesnic.”

A jakmile selhali, začali se snažit zalíbit milovníkům přírody.

Ale měla jsem své pochybnosti ohledně toho, jak dobře to půjde.

Přírodní prostředí bylo jako úspory. Když jste byli v plusu, nějaký ten výkyv nebyl nic velkého, ale jakmile jste byli v mínusu, bylo téměř nemožné se zvednout. No, místní se možná soustředili na oblast vně města, kde ještě nějaká příroda zůstala, protože to chápali. Ale jejich odhady byly příliš naivní. Ve svých propočtech byli příliš optimističtí. Intelektuální vesnice byly mimo skutečná čísla. Tlačily hodnotu svých produktů nahoru jako raritu. Používaly k tomu značkový dojem krásy přírody a rozkošnost venkovských oblastí. V oblasti, kterou urbanizovali a která tudíž měla svůj přírodní dojem „znečištěný”, bude neuvěřitelně těžké vytvořit Intelektuální vesnici.

„Možná že obnova staré vesnice ze dna přehrady jim má dopřát velkou událost, co by mohli zpropagovat.”

Ne že by na tom záleželo.

Mou prací bylo vynést na světlo to, co se za tím skrývalo.

Přemýšlet o takových věcech, co s tím neměly nic dělat, mě akorát nudilo. Možná že jsem začala být osamělá. Přece jenom jsem s sebou neměla to pěkné Sunekosuri. Jo, to muselo být ono. Ta psí Youkai řekla, že má problém s moderními městskými oblastmi. Létající křídlo mladé slečny bylo možná v pořádku kvůli pozměněnému interiéru, ale po cestě k troskám vesnice Ubasute jsme projeli pár velkými městy. Ta Youkai to musela snést a celou dobu se skrývala v tašce.

'To byl ale rozkošný drobek.'

'Jakmile se vrátím do penzionu, dopřeju mu lásku hřebenem, až k smrti.'

Jak jsem přemýšlela o tomhle, z tašky na místě spolujezdce jsem zaslechla elektronický tón. Vycházelo to z mobilu. Ale toto nebyl mobil, u kterého jsem jim umožnila zachytávat hovory. Byl to satelitní telefon, kde jsem měla nainstalovaný randomizační program vysoké úrovně. Nevyužíval místní komunikační věže, takže Saishi Kajin neměl jak zachytit tento signál.

Ignorovala jsem dopravní zákony a vytáhla satelitní telefon. Když jsem spatřila monitor, zašklebila jsem se.

„...Utajené číslo pro státní účely.”

Navzdory názvu to číslo nepoužíval žádný úřad japonské vlády. Systém s tímto názvem si nastavila organizace, co byla na zemi nezávislá. Lidé ze světa, kde jsem žila, měli pocit, že bylo v pořádku takový název použít, neboť dělali věci, co měla dělat vláda.

Jinými slovy to bylo Hyakki Yakou.

„Haló?”

„Použilas mě k nastražení léčky pro nepřítele, že?”

„He? Voláš z jiného čísla než předtím.”

„Nemohla jsem volat ze stejné linky jako předtím. Jakmile vím, co se děje, mohu podniknout nezbytné kroky. Nepřítel nás s tímhle telefonem nemůže odposlouchávat.”

'Nezbytné kroky, hm?'

Byla jsem ochotná se vsadit, že zatahala za oděv jednoho ze svých mladých mužů v černém, co jednali jako její stráž, a vzhlédla k němu se slzami v očích. Takhle efektní to bylo jen proto, že si neuvědomovala, co dělala. Jakmile by se pokusila udělat to naschvál, přišlo by to o veškerou efektivitu.

„Takže co chceš, mladá slečno? Tak nějak jsem zrovna uprostřed stopování těch nepřátel, co jsou jako osina v zadku, o kterých tady mluvíš.”

„Neříkej mi mladá slečno. Jmenuju se Hafuri. A taky mi nevadí, že jsi mě do toho zatáhla, ale doufám, že jsi učinila holé minimum bezpečnostních opatření. Jinak se akorát budeš vystavovat nebezpečí.”

A proto lidé jako ona mohli být tak nebezpeční, když si ani neuvědomovali, co dělali.

A taky jsem se chtěla vyhnout tomu, aby se o mě někdo bál, neboť by mě to vykolejilo z mé obvyklé hry. A zvlášť jsem se chtěla vyhnout jakémukoli „rozptylování”, když jsem zrovna dělala něco špinavého. To byl největší důvod, proč se profesionálové nechali zabít.

„Řekla jsi, že stopuješ nepřítele?”

„Ano, ano. Ach, myslím, že jsem dorazila na místo. Vypadá to jako podivné zázemí s uzamykatelnými sklady. ...Ačkoli jsem ochotná se vsadit, že to tak akorát vypadá a že celé to zařízení patří Saishi Kajin.”

„Zázemí s uzamykatelnými sklady?”

„Je to druh skladu. Nebo jsi tak staromódní, že to musím nazvat dozou, abys to pochopila?”

„...”

'Ach, naštvalo ji to. A kvůli tomu je tak roztomilá.'

Ta oblast byla možná původně parkoviště. Na zemi nebyl nic než rozpukaný asfalt. A podél asfaltu byly seřazené prosté úložné skříně.

Velké město plné jednopokojových bytů pro studenty byla jedna věc, ale město Shirakido bylo primárně zchátralé městečko dojíždějících plné bungalovů se zahrádkami. Nebylo možné, aby tu bylo třeba tolik uzamykatelných skladových jednotek. Jasně to bylo zázemí jen tak na oko.

Před tím zařízením parkovalo několik sedanů.

Zdálo se, že se tu kromě těch lidí, co jsem sledovala, sešlo i pár dalších. Celkem jich tu bylo kolem 20. Většina z nich měla na sobě dělnické uniformy. Tady jsme nebyli uprostřed venkova, kde byly lovecké pušky běžné, takže výstřel by byl až příliš nápadný. Možná proto nikdo z nich nijak otevřeně neměl zbraň.

Ale bylo pravděpodobné, že měli téměř tichou pistoli s nízkým kalibrem + tlumič, kuši, co byla dost malá na to, aby se vešla do aktovky, nebo něco podobného.

Přinejmenším to byl ten typ lidí, co by měl něco víc než jen nože.

Kdokoli, co byl v dnešní době a věku bez nějakého druhu střelné zbraně, byl akorát hlupák.

„Co teď budeš dělat?” zeptala se mladá slečna Hyakki Yakou.

„Našla jsem tajnou základnu Saishi Kajin, takže očividně půjdu prozkoumat, co je uvnitř.”

„Ale myslela jsem si, že kvůli tvé pasti se nepřítel shromáždil?”

„To ano.”

„Doufám, že ti nemusím říkat, jakou mají drtivou početní převahu. Nechápu, jak by ses přes ně mohla dostat bez nějakého celkem výtečného plánu.”

„Určitě něco vymyslím.”

-----------------------------------------------

~ Dozou = sklad, samostatná budova na skladování s tlustými hliněnými stěnami, lze hojně vídat v anime (aspoň já na něj poslední dobou narážím téměř v každém, co sleduju. Ale možná to je jenom mnou a mým vkusem). ~

<Předchozí>...<Následující>