ICDS - kapitola 119

Kapitola 119 – Hrabivost pohltí vše (6)

Předtím měl jenom jeden roh. Ale teď mu z čela vyrůstaly dva dlouhé, tlusté rohy. Nevěděl jsem, jestli byl počet rohů důležitý, ale ta aura, co z něj sálala, byla dvakrát tak mocná než předtím. Navíc měl kůži tmavě rudou jako vybuchující sopka, když předtím měl kůži tmavě modrou. Na pokožce mu vystupovaly žíly, což ještě víc přidávalo na jeho strašidelném vzezření.

Vyrostl do výšky přes 2 metry a tělo měl jako Hulk. Se svými dvěma netopýřími křídly a tlustým šupinatým ocasem, co mu vyrůstal z pozadí, vážně vypadal jako démon, co se objevoval v mýtech. Překvapivé bylo, že i když se tak moc změnil, paži si nezregeneroval.

Nevím, jestli to bylo kvůli tomu, ale ten kyj, co držel, vypadal silnější a odpornější. Byl rudý, černý, dlouhý, tlustý a vršek byl rozštěpený na dvě části, co vzduchem plynuly jako vodní hadi.

Žoldnéř ve středním věku poplácal svého wyverna a krátce to okomentoval: „Je velký.”

[Huu... Měli byste být poctěni, že vidíte toto vzezření. Je to mé skutečné tělo, co i v Démonické říši ukazuji jen zřídka!]

„Nemyslím si, že to zvládne jen jeden z nás. Dobrá, pojďme.”

„Soustřeďte se na obranu. Kromě mě se nikdo nevyrovná jeho rychlosti,” odpověděl Peruta na slova jednoho z žoldnéřů.

Jako kdyby chtěl dokázat, že má Peruta pravdu, Shatuno okamžitě zmizel z místa, kde byl, a objevil se za žoldnéřem. Máchl bičem k zemi. Žoldnéř, co u sebe měl obranné vybavení, zahodil prsten, co se rozbil poté, co vykryl Shatunův útok a zakřičel: „Aspoň 300 mrštnosti! Pokud si nevěříte, že se dokážete vyhnout jeho útokům, utíkejte!”

„Ksakru, vždyť to ani není Démonický lord. Jak to, že je velitel démonické armády tak silný...?!”

„Haa, aspoň tu zbyl jenom on! Odměna za tuto misi nebude žádná sranda!”

Po výkřiku žoldnéře povolavatele sebou žoldnéři, co užuž chtěli otevřít bránu do kobky, trhli. Pokud byla obtížnost mise vysoká, kobka přirozeně dá lepší odměnu. Bez ohledu na to, jak moc velkou prioritu Dimenzionální žoldnéři přikládali vlastnímu bezpečí, pokud nebyli ochotní to riziko přijmout, od samého začátku by se nestali Dimenzionálním žoldnéřem. Byli tu, protože byli ochotní se vrhnout do nebezpečí a přijmout výzvy.

Díky dobře načasovanému výkřiku toho žoldnéře ostatní žoldnéři, co dokázali vykrýt Shatunovy útoky, znovu nabyli bojového ducha.

Pak Peruta o krok postoupil a promluvil: „Omlouvám se, ale je můj.”

„Cože? To říkáš, že s ním chceš bojovat sám, nováčku?”

[Počkej, Hrdino. Vypořádám se s tebou, až vyřídím všechny ostatní.]

„Jako že budu čekat, démonický vojáku. Jsi silnější, čím víc pohltíš, takže se s tebou musím vypořádat, než k tomu dojde.”

Po Perutových slovech všichni žoldnéři zbledli. Všichni včetně mě si to uvědomili. Nezměnil se kvůli tomu, že by se nahněval. Změnil se kvůli tomu, že pohltil energie démonů, co jej doprovázeli! Ale jak to Peruta věděl?

Žoldnéř povolavatel pak řekl se zvědavým výrazem: „Počkej, nováčku. Neznamená to, že jsi ty démony shromáždil, aby zesílil?”

„Samozřejmě že ne. Právě naopak. Oslabil jsem ho.”

„Cože?”

Navzdory rozporu v jeho slovech působil Peruta dominantně. Shatuno, co ho poslouchal, se na něj také se zájmem podíval.

[Celkem vtipné, Hrdino! Já? Slabší? Vyzkoušej na vlastní kůži, jak jsem zeslábl!]

„To udělám.”

Shatunovo tělo znovu zmizelo z oblohy. V mžiku se objevil přede mnou a zároveň s tím, co ten jeho bič se dvěma částmi letěl ke mně, svým ostrým ocasem vykreslil zespodu diagonálu. Zatraceně, jen stěží jsem to viděl! Jak mohl tak moc zrychlit?!

Ale Peruta jeho pohyby viděl. Po pravdě řečeno, kdyby Peruta neovládal mé tělo, vůbec bych jeho útok neviděl. Zlehka máchl Kopím nenasytnosti a odtlačil ten bič stranou a také zastavil ocas, co šel zespodu. A pak s úsměvem levou nohou obklopenou vírem kopl do ocasu.

Ocas mu explodoval.

[Kuaaak!]

„Démone, už jsem si vědom všech tvých vzorců. Stačí se mi podívat na tvé vzezření a prohlédl jsem tvou profesi, výběr zbraně, metodu útoku, potenciál a osobnost!”

Peruta neustal v útoku. Kopím, nohama nebo prázdnou rukou! Po každém jeho útoku Shatunovo tělo podivně vybuchlo. Dokonce se zdálo, že Shatunovo falešné tělo bylo silnější!

Perutův modrý vír obklopoval celé mé tělo. Uvědomil jsem si to. Když Peruta předtím bojoval se Shatunem, nepoužil svou plnou moc. Mé techniky použil, aby ho porazil, aby si šetřil své vlastní techniky na boj se Shatunovým skutečným tělem.

„Nekončící vír. Starověké národy mi říkaly Bůh války a Nebeská kalamita, protože vír, co spojoval zemi a nebe, byl dost silný, aby zničil svět.”

Kdykoli Shatunovi z částí těla vybuchly víry, musel zaskřípat zuby a ustoupit. Nakonec si se za ječením odsekl vlastní ocas, co měl napůl roztrhaný Perutovými útoky. Ten ocas pak pohltil svým bičem a ten se proměnil na kyj.

[Co jsi mi to provedl?! Myslíš si, že mě můžeš zabít, mě, velitele démonické armády, Shatuna Nenasytného?!]

„Ha,” odfrkl si Peruta.

V jedné ruce držel Kopí nenasytnosti a zamířil jím Shatunovi na krk. Jeho kyj ignoroval.

„Pojď sem, démonický vojáku.”

[Kuaaaaa!]

Objevil se. Zatraceně, i když jsem měl důvěru ve své smysly, nedokázal jsem naprosto zachytit jeho pohyby. Viděl jsem jenom, že se objevil po mé levici a že máchl kyjem. Nedokázal jsem přečíst přesné načasování nebo trajektorii.

Ale Peruta se jeho útoku snadno vyhnul a vypustil vpřed modrý vír, takže mu zničil tělo. Když jsem viděl, jak Shatunovo maso vybuchlo, konečně jsem to pochopil.

[Můj ty světe... Když jsi použil Stopu vichřice, už jsi...!]

[Co jiného čekat od mého učedníka. 99 bodů. Odečetl jsem jeden bod, protože sis to neuvědomil ve chvíli, kdy jsem tu techniku použil.]

Peruta odvětil hlasem, co jsem mohl slyšet jenom já, a v poklidu pokračoval v ničení Shatunova těla. Shatuno o krok ustoupil a silně dupl do země. Jeho prosté pohyby měly masivní dopad.

V oblasti 10 metrů kolem něj se země proměnila na lávu a vystřelila nahoru. Pro žoldnéře, co sledovali boj mezi Perutou a Shatunem, to bylo jako blesk z čistého nebe, a honem se vyhýbali té lávě. Ale Shatuno už se o nikoho jiného nezajímal. Soustředil se jenom na Perutu.

[Ukážu ti... moc velitele démonické armády!]

Láva vytvořila podobu obrovského hada. Shatuno zlehka mávl rukou a had nechal lávu ve svém okolí klesnout, jak se řítil k nám. A navíc nebyl o nic pomalejší než sám Shatuno.

Zároveň s tím Shatuno znovu dupl do země a země, kde Peruta stál, se zhroutila. Uvědomil jsem si, že Shatuno skrýval svou schopnost proměnit zemi.

Ale pevně jsem věřil v Perutovo vítězství. Peruta měl pravdu. Oslabil Shatuna. Během jeho prvotního boje si uvědomil, jakou zvláštní moc Shatuno má. Jakmile Peruta použil Stopu vichřice, Shatuno neměl žádnou šanci na vítězství.

[Kuhak!]

Jak jsem čekal, když Peruta skočil vzad, aby se vyhnul zemi, co se proměnila na lávu, zlehka kupředu vyslal Bouři a odvanul Shatunovu zbývající paži. Shatunova zbraň spadla na zem a všude, kde se dotkla země, ji proměnila na lávu. I lávový had, co létal ve vzduchu, samozřejmě přišel o svou moc a spadl a proměnil zemi na ještě větší zmatek. Když ostatní později spatří bojiště, vážně budou přemýšlet, co se tu k čertu stalo.

Zdálo se, že i Shatuno si všiml, že s jeho tělem bylo něco v nepořádku, neboť na nás zahlížel chvějícíma se očima.

[T-ty... Co jsi mi provedl s tělem?!]

„Když jsem démony vyhodil do vzduchu Stopou vichřice, provedl jsem malý trik,” odpověděl Peruta se širokým úsměvem.

Správně. Když Shatuno použil svou podivnou schopnost tavení, Peruta si uvědomil, že tu moc mohl použít ke vstřebání ostatních. Já o tom nevěděl, dokud mi to neřekl, ale Peruta měl bohaté zkušenosti s bojem proti démonům a stačilo mu jenom tohle, aby poznal jeho zvláštní moc.

A tak když se ode mě doslechl o Stopě vichřice, okamžitě začal jednat. Použil manu, aby do démonů vpravil nějaké zařízení, než je poslal do vzduchu. Pak přinutil Shatuna do situace, kdy je musel pohltit. A tohle byl výsledek.

Shatuno ze své vlastní vůle pohltil své podřízené a stal se Perutovou hračkou.

„Možná jsi citlivý vůči jakýmkoli změnám na svém těle, ale pravděpodobně jsi nečekal, že by ti někdo do jídla nasadil bomby. Teď už to cítíš?”

[Myslíš si, že mě tak nedomyšlená hříčka zabije?!] zakřičel Shatuno rozhněvaně a udělal něco naprosto nečekaného.

Začal odpalovat manové bomby, co byly nainstalované v démonech, co pohltil! Z jeho těla propukly exploze.

[Jsem velitel démonické armády Shatuno Nenasytný! Dokud mám co jíst, dokážu se zregenerovat! Jsem neporazitelný! Po jeho veličenstvu Démonickém lordu vládnu nade všemi!]

„Jakmile jsi něčí podřízený, nemůžeš se nazývat vládcem, démonický vojáku,” odpověděl Peruta chladně.

Pak bodl svým kopím. Na kusy to roztrhalo Shatunovo křídlo, kterým se snažil vyhnout Perutovi a zaútočit na ostatní žoldnéře.

„Dokud je nad tebou byť jen jediná bytost, jsi jenom podřízený.”

Shatuno nepřestal. Věřil, že pokud někoho pozře, dokáže zvrátit průběh bitvy. Nestaral se o Pertuova slova a pokračoval. Když Perutovo kopí mířilo jinam, odtrhlo to jeden z Shatunových rohů. Roh spadl na zem. Shatuno zaječel.

„Bláhovost. Takhle nemůžeš mířit na postavení Boha. Skutečný vládce nad sebou nikoho nemá a kráčí cestou, na které mu nikdo nebrání.”

[Nepodceňuj... moc velitele armády!]

„Když na této zemi dokážeš stát sám a podpírat nebesa! Tehdy se můžeš nazývat vládcem!”

Shatuno nějak ještě víc zrudl a zvětšil se, ale jakmile Peruta bodl svým kopím, jeho tělo se bez odporu rozletělo na kusy. Shatuno vykašlal tmavě modrou krev a zhroutil se. Stalo se to rychle a drtivě.

„Hu.”

Peruta vytočil koutek úst a vrhl Kopí nenasytnosti. Kopí zasáhlo Shatuna do čela, rozštíplo mu hlavu ve dví a zabořilo se do země. I když byl velitel armády, nedokázal přežít se srdcem na kusy a rozštíplým mozkem. Shatuno zemřel, aniž by ze sebe vydal smrtelná muka.

„Je to cesta, kterou jsem kdysi kráčel, a cesta, kterou bude kráčet můj učedník. Pamatuj si to.”

[Nemyslím si, že tě ještě slyší.]

[Haha, máš pravdu.]

Peruta zlehka mávl rukou a Kopí nenasytnosti mu vletělo zpět do ruky. I Shatunova mrtvola k němu pomalu letěla. Jeho paže, zbraň, odseknuté křídlo a roh. Peruta to opatrně sbíral. Jak to ostatní žoldnéři sledovali, nasucho polkli.

„Hoj, nováčku. To sníš sám?”

„Je tu díl i pro vás.”

Odťaté křídlo, co letělo k Perutovi, změnilo směr a přistálo před žoldnéři. Jak se Peruta díval na prázdné výrazy žoldnéřů, s mrknutím promluvil: „Zbytek je pro mého učedníka. Malé děti musí hodně jíst, aby vyrostly. Jelikož vy jste tady senioři, měli byste ustoupit.”

„Říkáš učedník. Zavolal jsi svého mistra, nováčku...”

„Tsk. Jelikož můžu díky tobě dokončit misi, poslechnu.”

„Správně, bez něj bychom buď zemřeli, nebo při misi pohořeli... Dobrá, pojďte sem. Rozdělme si to.”

Zatímco si žoldnéři rovným dílem dělili křídlo, Peruta se ode mě naučil, jak zacházet s inventářem a uložil do něj Shatunovu mrtvolu. Pak bylo na čase uložit jeho paži, ocas a zbraň, co pravděpodobně pozřela mnoho jeho podřízených. Hm, počítalo by se to jako skutečná zbraň? Jelikož ji tak používal, mělo by, ne?

[Peruto, můžeš se mým kopím dotknout té zbraně?]

„Hm? Takhle?”

Ačkoli můj náhlý požadavek Perutu překvapil, okamžitě to udělal. Pak z Kopí nenasytnosti zasálalo zářivé rudé světlo a vstřebalo kyj.

| Karmínové kopí nenasytnosti vstřebalo Symbol nenasytnosti (epický). Růst: 54% |

[Aach, takže tahle zbraň dokáže růst vstřebáváním ostatních zbraní! Ještě pořád jsou kováři, co dokáží vyrobit takové zbraně?]

[Kuk, jenom 7% ze zbraně epického řádu... Jakou zbraní se tahle věc snaží stát?]

[Haha, pravděpodobně to nesplní tvé očekávání. Zbraně růstového typu mají celkem chabou efektivnost. Ale až jednoho dne dosáhne svého vrcholu, stane se z ní boží artefakt, s kterým se většina zbraní v božím řádu ani nemůže srovnávat. Nevím, kdo ji vyrobil, ale ten člověk musí být tvým blízkým přítelem. Chovej se k němu dobře.]

Po Perutových slovech mi na mysl vytanulo Linovo vzezření. Ačkoli byl pohledný, mračil se a kouřil cigaretu. Také klel kvůli tomu, že už jsem se stal Dimenzionálním žoldnéřem. Ne, to...

[Peruto, zdá se, že všechno nebezpečí pominulo.]

[Správně. Kromě té hojné miasmy v oblasti den cesty odtud tu není žádné nebezpečí.]

Perutova slova mě ujistila. Když jsem byl u toho, zeptal jsem se ho: [Peruto, dokážeš zjistit, jestli je mezi nimi špeh?]

[Hahaha, nejsem všemocný. Ale jelikož se musíš trápit kvůli špehovi, tohle musí být celkem obtížná mise.]

[Po pravdě řečeno musíme jít do té oblasti s hojnou miasmou a někoho zachránit.]

[Hm? Chceš z té díry někoho zachránit? Ho... dávej si pozor.]

[Dobře.]

[Při tom tvém temperamentu se pravděpodobně nemusím moc bát... ale stejně, dávej si pozor. Nikomu nevěř.]

[Haha, takže takový je závěr.]

Peruta odešel poté, co mi dal tipy ohledně Perutova okruhu. Rychle jsem vypil lektvar za 50 tisíc zlatých, co obnovoval jak manu, tak HP.

„Hej, nováčku. Je...”

„Jo, teď tu není.”

„Huu... Dobře. Trochu jsem se děsil. Zatraceně, kde jsi našel takovou techniku?”

„Ach, ten idiot je zase v tom. Proč se rýpeš v tajemstvích ostatních? Co jsi začátečník?”

Žoldnéř povolavatel pleskl muže, co se vyptával na mou techniku Božské manifestace. Jelikož to byl nejsilnější žoldnéř z těch 8, co tu zůstali, ten muž po té ráně nic neřekl. S úšklebkem jsem zavolal jediného člověka, kterému jsem mohl věřit, Ludii. Pak jsem si povzdechl a padl jsem k zemi.

Když jsem znovu vstal s myšlenkou, že jsem si na něco sedl, byla to bezhlavá mrtvola Syrmie Bamirtuno.

„Tsk, správně...”

Během té bitvy mohla nepochybně utéct. Ale zdálo se, že měla Ludii vážně ráda, neboť s velitelem armády bojovala až do konce. Ačkoli jsem nemohl podporovat její lásku, byla pravda, že Ludia dokázala přežít díky ní. Z úcty k ní jsem se rozhodl složit její tělo k sobě.

Co se týkalo ostatních žoldnéřů, shromažďovali mrtvé žoldnéře, rytíře a mágy a spálili je. Zdálo se, že si brali jejich vybavení, ale jelikož mise byla důležitější než lidé, co už byli mrtví, nic jsem neřekl.

A pak po 5 minutách hledání jsem našel její hlavu. Dal jsem ji k tělu a zavolal Peiku.

„Peiko, vybavení nech a spal její tělo.”

[Dobře!]

Promiň, Bamirtuno, ale také jsem průzkumník... Poté, co Peika svou elementálovou mocí čistě spálila Bamirtunino tělo, její vybavení zazářilo. Ach, bylo tu i vznášedlo, ale...

Vznášedlo začalo hamižně pohlcovat Bamirtunino vybavení.

„Peiko, zdá se mi to?”

[Ne, to dítě muselo mít hlad, protože se zrovna narodilo.]

Dítě? Narodilo? Zatímco Peika nonšalantně odpovídala, vznášedlo pokračovalo v požírání Bamirtuniny zbraně. Tedy pokud něco jedlo, nemělo by se zvětšovat? Proč se místo toho zmenšovalo? Jeho stříbrně šedá barva ztmavla. Když pozřelo všechno vybavení, co po Bamirtuně zůstalo, vznikl z toho černý, kovový eliptický míč.

Jen pro jistotu jsem z inventáře vytáhl šíp a zkusil jsem do něj šťouchnout, ale ani v nejmenším se nepohnul. Místo toho jsem ucítil podivnou senzaci. Bylo to neuvěřitelně známé a dotklo se to nejhlubší části mé duše. Tohle...

„Tohle je elementál?! A navíc tenhle pocit... Přijde mi, že je se mnou propojený.”

[Jo. Myslím, že na tohle dítě měla vliv a vytvořila ho moje elementálová moc. Během toho se evidentně propojil s tebou, pane... ale protože je to pořád dítě a nakrmilo se, upadlo do hlubokého spánku. Pane, měl bys mu zazpívat ukolébavku.]

Peiko, pokud mu zazpívám ukolébavku, akorát usne ještě hlouběji. Abychom ho probudili, budeme potřebovat aspoň polnici...

[Ne! Zrovna se narodil, takže potřebuje čas vyrůst! Pane, musíš zazpívat ukolébavku, aby se mu dobře spalo!]

„Ach, takže tohle jsi myslela?”

Dalších pár minut jsem objímal kovové vejce a zpíval ukolébavku, kvůli čemuž na mě Ludia, co se vrátila, zírala podivným pohledem. Nevěděl jsem, jak se mám cítit, když i pár žoldnéřů, co mě poslouchalo, usnulo. Nezpíval jsem, abyste vy mohli spát!
-----------------------------------------------

Autorova poznámka:

Jsem blázen, vážně. Jak z tohohle kruci vzniklo 9.000 znaků... Je těžké to ovládat... Hu...

Nechtěl jsem s Shatunem strávit další kapitolu, takže jsem i tuhle prodloužil. Já už nevím. Jednoho dne mi vyhubují...

V této kapitole je hodně hrabivých věcí, co pohlcuje věci! Musím si to znovu přečíst, až budu mít hlad?!

-----------------------------------------------

~ Všichni už ví, že je autor blázen, a nikdo ho nesoudí (pravděpodobně...). V příští kapitole konečně dojde na velkolepou záchrannou misi, dokonce se jim povede Shinu zachránit - hlavní hrdina přece nemůže selhat! A najdou i toho tolikrát zmíněného špeha... ~

<Předchozí>...<Následující>