ICDS - kapitola 125

Kapitola 125 – Ty ve Světě západu slunce (3)

Druhého rána jsem se probudil na lůžku pro hosty, co jsem rozložil vedle své postele. Protože Ludia se mnou chtěla být i během spánku, neměl jsem na výběr a musel jsem rozložit toto lůžko. A navíc jelikož jsem potřeboval spát jen dvě až tři hodiny, dal jsem Ludii svoji postel a spal na lůžku pro hosty.

Každopádně jelikož jsem chtěl spát trochu déle, znovu jsem zavřel oči, ale brzy jsem je zase otevřel kvůli mírnému brnění v ruce. Zároveň s tím jsem si uvědomil, co mě vzbudilo. Ludia natáhla ruku z postele a drželi jsme se za ruce.

„Ludio, jsi vzhůru?”

„...Hm.”

„Dobře, převlékni se jako první. Já se otočím a... Hm?”

Ludia vystrčila hlavu z pod přikrývky. Když se se mnou střetla očima, tvář jí najednou zrudla a ona se vrátila zase pod deku. Ale ruku mi nepustila. Co se dělo?

„Co se děje, Ludio?”

„N-nic...!”

„Řekni mi to. Trápí mě to. No tak.”

„Nic... Jenom jsem si zrovna uvědomila, že jsem ten nejhorší člověk na světě...!”

Co se kruci včera v noci stalo?!

„To není 'nic'!”

„O-odejdi. Když jsem s tebou, nemůžu přemýšlet.”

„Dobrá, půjdu... ale musíš mě pustit.”

Silou jsem ruku vytáhl z Ludiina sevření. Tahle holka, kdy tak zesílila?

Ale poté, co Ludia sevřela prázdný vzduch, znovu mě vzala za ruku. Místo toho, aby mě nechala jít, ještě silně zatáhla a já jsem skoro spadl na deku s ní. Vydržel jsem, protože jsem byl silnější než kněžka, ale stáhl jsem deku a podíval se Ludii do její zrudlé tváře.

„Hej!”

„Promiň, zůstaň se mnou. Promiň. Prosím, zůstaň.”

„...Dobrá.”

Nakonec jsem musel zůstat Ludii na dosah paže. Zatímco jsem měl hlavu otočenou na druhou stranu, Ludia se převlékla. Myslel jsem si, že umřu rozpaky.

Ludia na sobě měla bílé šaty. U mě doma měla vždycky bílé šaty, i když se občas měnila stužková výzdoba nebo materiál šatů. Její bílé a hladké nohy, co se ukazovaly pod šaty, přitáhly mou pozornost a Ludia s klidem řekla něco naprosto šokujícího.

„Myslím, že jsem zrovna došla osvícení.”

„Cože?!”

Nebylo osvícení něco, co se dělo jenom lidem ze Země?! Lidé z jiných světů toho mohli také dosáhnout?! Zatímco jsem na ni v šoku prázdně zíral, Ludia se na mě dívala se spokojeným úsměvem.

„Jsi tak ošklivý.”

„To není tvoje věc.”

„Huhu, jsi vážně ošklivý... Pojď blíž.”

„Nezáleží na tom, jak jsem ošklivý. Záleží na tvé schop...”

„Ach Zemi.”

Nepohnul jsem se, ale podlaha pode mnou se zavlnila a přesunulo mě to před ní. Znovu mě to šokovalo. Jaká 'Země'? Tohle bylo 2. podlaží! Od chvíle, co jsem se vzbudil, se děly šokující věci.

Ludia se ke mně natáhla a pohladila mě po tváři. Jak se rukou dotýkala mé bezbranné tváře, cítil jsem se celkem divně. Snažil jsem se ze všech sil, abych jí neukousl prsty, a otevřel pusu.

„Ludio, tohle je tvoje schopnost z osvícení?”

„Hm. Dokážu ovládat zemi a zužitkovat její moc. Je to schopnost, co se zakládá na animismu. Možná by bylo lepší říct, že se to zakládá na víře v přírodu.”

Nelhala. Ačkoli jsem nebyl ostražitý, nevšiml jsem si, že by mnou pohnula. Možná že její schopnost z osvícení byla silnější než její kněžská schopnost léčení.

„Hm. Kdybych tuhle moc měla na světě Luka... Ne, nemá smysl o tom přemýšlet.”

„Jo, ani já jsem si nemyslel, že na Zemi dojdeš osvícení a získáš schopnost. Jen tak mimochodem, budeš se mě dál dotýkat?”

„Ve snu... jsem se setkala s mnoha lidmi, které jsem neznala.”

„Kdy se mě přestaneš dot... ve snu?”

„Hm.”

Ludia snadno ignorovala moji otázku a řekla to mírně ospalým hlasem. Sen? Ach, věštecký sen. Sen, co jednal jako spouštěč osvícení a získání schopností a ukázal budoucí možnosti... Při tom, co se stalo na světě Luka, jsem si samozřejmě potvrdil, že to nebylo absolutní, ale byla pravda, že se přihodí něco podobného. Začal jsem být zvědavý, co se jí zdálo.

„Byl jsem v tom snu taky?”

„Hm, byl. Proto je těžké se ovládat.”

„Co má co dělat moje přítomnost ve snu s tvou kontrolou... Počkat, řekla jsi ovládat se?”

„Hm. Můžeš se... trochu víc sehnout?”

„Ludio, trochu zhruble dýcháš. Jsi nemocná?”

S pocitem nervozity jsem zvedl ruku, abych Ludii stáhl tu její. V té chvíli se dveře otevřely. Matka, co v nich stála, promluvila se zářivým úsměvem: „Synu, je skvělé, že jsi po ránu tak čilý, ale můžeš s reproduktivními úkony počkat na noc?”

„Cože?! Jaké reproduktivní úkony?!”

„Moje snacho, v noci aktivně vytvořím správnou náladu, takže se pak snaž ze všech sil. Dobrá, pojďte dolů ke snídani.”

„...Ano, matko.”

„Snacho?! Mami, proč Ludii říkáš snacho? Ludio, víš vůbec, co to znamená? Hm?”

Já, Kang Shin, muž mezi muži jsem se ve věku 21 let téměř oženil.

„Takže zatím.”

„Korunní princi, uvidíme se později!”

„Jo, Ludio. Slečno Shuno, uvidíme se později... Řekl jsem později.”

„Ale...”

V Mariannině zahradě, z které se stal gildovní dům, jsem se rozloučil s Ludií a Shunou. Ludii přišlo těžké se ode mě oddělit, neboť po pár krocích ode mě se ke mně s úlekem přišla tisknout. Po pár opakováních jsem už nemohl prostě dopustit, aby to pokračovalo. Stáhl jsem ze sebe Ludii a dal ji Shuně.

„Slečno Shuno, postarej se o ni.”

„A-ano! Korunní princi, jen tak mimochodem... Ty s Ludií chodíš...?”

„Ne, jsme jenom přátelé... Au!”

„Chcípni!”

Překvapivé bylo, že se Ludii podařilo se ode mě oddělit! Bohužel jsem nevěděl, jak přesně se jí to podařilo.

Zatímco nás Shuna sledovala, hořce se usmívala, ale zaťala pěsti a vesele promluvila: „Takže mám pořád šanci...”

„Shuno, pojďme... navěky.”

„Kyak! L-ludio! Ne, promiň, omlouvám se!”

Jak jsem je sledoval takhle nahlas mluvit, vyprovázel jsem je do kobky. Vypadalo to, že Ludia mlátila Shunu, ale věřil jsem, že to bylo jen vyjádření náklonnosti, a tak jsem zamířil do kobky.

Když se člověk nudil, čas plynul pomalu. Když jsem Ludii vyprovodil do kobky, musel jsem akorát třikrát denně ulovit Wendiga a trénovat své techniky. Ačkoli jsem věděl, jak to bylo důležité, bylo to strašně nudné a nevzrušující a já měl pocit, že jsem se k tomu nutil.

Pokud na tom bylo něco pozitivního pak to, že jsem si věřil, že jsem dohnal úroveň techniky Boj s kopím a Perutův okruh, co jsem násilně vyleveloval. Uvažoval jsem, že bych znovu použil technické body, abych vyleveloval, ale jelikož jsem si nemohl být jistý, že vždycky získám další, rozhodl jsem se si je nechat na dobu, kdy ty dvě techniky budou ve vyšším levelu.

[Šplhat kobkou o samotě je celkem nudné.]

„Och? To je nečekané. Nemyslel jsem si, že se ti ve družině bude tak moc líbit.”

Jak jsem běžel po Wendigově paži, odpověděl jsem na zprávu, co jsem dostal.

[Chci být rychle ve družině s tebou, Shine. A navíc poslední dobou nechodíš do školy.]

„Promiň, ale já dávám přednost sólo hře.”

Důvod, proč jsem poslední dobou nechodil do školy, bylo proto, že bylo těžké se oddělit od Ludie.

[Vím, že to je proto, že ti je trapně.]

„Ne, to ne...” odpověděl jsem upřímně. Bodl jsem Wendiga do oka a uvolnil útok bleskem. Vyskočil jsem a vyhnul jsem se ruce ječícího Wendiga. „Na jakém jsi teď podlaží?”

[Na 40. Smrťák mě dvakrát zabil.]

„No, nemyslel jsem si, že to projdeš tak snadno.”

[Ugh, poprvé se mi najednou objevil za zády a zabil mě. Podruhé jsem se ze všech sil snažila si zapamatovat jeho vzorce chování, ale najednou z břicha vystřelil kosu a zabil mě. Když mistrová přišla na to, že jsem zemřela, vyhubovala mi...]

„Copak jsem ti neřekl strategii, jak porazit Smrťáka?”

[Nejsem netvor jako ty, Shine!]

Zdálo se, že Pán 40. podlaží se nedal tak snadno porazit jen s jejím přirozeným talentem a magií. Dávalo to smysl, neboť Smrťák byl jeden z nejsilnějších bossů. Jakmile ho porazí, neměla by mít žádný problém až do 50. podlaží. A od 50. podlaží může ještě víc zesílit.

...To samozřejmě jenom v případě, že se Ye-Eun nějak vypořádá s mrazivou energií. Zatímco jsem o tom přemýšlel, vyhnul jsem se Wendigově vyběleným rukou a přistál jsem mu na hlavě.

„Pár mých přátel se má co nevidět dostat na 40. podlaží. Co kdybys zkusila ulovit Smrťáka s nimi?”

[Přátelé? Jasně! Tvoji přátelé musí být všichni hodní, ne?]

„Hm, no, jo.”

Bylo to dobře načasované. I když Ludia díky své nově probuzené schopnosti zesílila, když se k její družině přidá mocný útočník jako YeEun, bude to jako přidat květiny k výšivce.

[Hehe, chci se s nimi brzy setkat. N-neboj se! Tím myslím, že se akorát těším, až budeme kolegy. Nemyslím tím, že se těším na setkání s jinými muži!]

„Jedna z nich je starší sestra velitelky tvé bývalé družiny. Jmenuje se Palludia. Pokud to půjde, snaž se o její mladší sestře nemluvit.”

[...Dívka?]

„No, jo, to přece sestra znamená.”

Uštědřil jsem Wendigovi do čela Hrdinný úder. Ignoroval jsem, jak se mě snažil setřást, a použil jsem Ustavičný úder bílého blesku.

[Kamarád... ale dívka? Přítelkyně?]

„Je to jenom kamarádka. Jako ty a já.”

[Nenávidím tě, Shine.]

„Každopádně se k ní chovej pěkně, dobře? Nedávno přišla o svou mladší sestru...”

[Jo, dobře.]

Po promluvě s YeEun jsem zakončil svůj boj s Wendigem. Přišla o svou mladší sestru, co... To říkal člověk, co ji zabil. Bylo mi zle. I když se mě Shina pokusila zabít jako první, i když zradila svůj svět a přidala se na stranu Démonického lorda, jednou to byla moje kamarádka a Ludiina mladší sestra. Nic to neměnilo na tom, že jsem ji zabil.

| Vyber si odměnu. |

| 1. Wendigovy kožešinové boty |

| 2. Zmrzlý krystal |

„Zatraceně, taky se přes to musím přenést... křup.”

| Pozřel jsi Zmrzlý krystal až na limit, velmi sis zvýšil svou odolnost a spřízněnost s mrazivou energií! Magie +6! Další konzumace tohoto předmětu už s největší pravděpodobností nebude mít žádný efekt. |

„...Ech?”

Najednou jsem si uvědomil, že od začátku mého drilování Wendiga uplynul měsíc!
-----------------------------------------------

Autorova poznámka:

PS – „Teď jsem člověk tohoto světa” je ta nápověda z před-předešlé kapitoly.

-----------------------------------------------

~ V další kapitole budou ještě další "problémy se ženami" a pak se konečně vrhneme na tu Ameriku. ~

<Předchozí>...<Následující>