překlady od Tadomi: KY

Kapitola 56 – Představení před odchodem

Představení netrvalo dlouho.

Z větší části proto, že to nebylo poprvé, co se setkali.

Když na ně Loren narazil v baru, věděl, že byli celkem mladí, ale když se na ně podíval za bílého dne, nemohl si pomoct a cítil se komplikovaně, když na jejich tvářích spatřil náznak mládí.

„Lorene, ty na svůj věk přece jenom vypadáš trochu staře.”

„Ano, já vím, takže mi to nemusíš připomínat.”

Loren neznal svůj přesný věk.

Pokud počítal od svých nejranějších vzpomínek, mělo by mu být mírně přes dvacet, ale přesné číslo neznal.

Nikomu kolem něj na tom vlastně nesešlo a ani jeho samotného to nezajímalo, neboť pro žoldnéře to nebyla nezbytná informace.

Jedním faktorem bylo, že to byla profese, co nezaručovala, že se člověk dožije do věku, kdy by se mohl trápit stářím. Ale při pohledu na mladé studenty si nemohl pomoct a cítil se staře.

„To nic, Lorene. Pořád jsi mladý.”

„Necítím se kvůli tomu o nic lépe. Kolik je vůbec tobě, Lapis?”

„Ach Lorene. Nevěděla jsem, že máš tak nepřímé přání umřít.”

„Ale no tak...”

„Dělám si srandu. Prostě jsem tak stará, na kolik vypadám.”

Vypadat mladě, ale žít velmi dlouho, což platilo o mnoha příslušnících démonické rasy, na Lapis evidentně neplatilo.

Ale tohle vzešlo z jejích vlastních úst, takže nevěděl, jestli to byla pravda nebo ne.

„Hej, vy dva. Díky, že jste naši proktoři.”

Ten chlapec, co k nim přišel a pozdravil je, byl Ain, vůdce družiny, na kterou Loren a Lapis dohlíželi.

Ačkoli to byl stále chlapec, byl dobře stavěný, měl na sobě kroužkové brnění a nesl si dlouhý meč a kulatý štít, což bylo standardním vybavením pro válečníka v přední linii.

I jeho blonďatý krátký sestřih působil drsným dojmem.

„Ale nepotřebujeme proktora.”

Tohle zamumlal ten menší chlapec jménem Cloud.

Měl na sobě kožené brnění jako to, co měl Loren, ale mělo o něco méně částí a zakrývalo mu jenom hruď. A u pasu mu visel rapír.

Loren odhadoval, že to byl šermíř, co se během bojů spoléhal na rychlost.

„Přestaň s tím, Cloude. Je to dobrodruh. Pokud ho naštveš, bude děsivý.”

Ten, co takhle zakňoural, byl ten chlapec se střihem pod uši jménem Al.

Měl na sobě kněžský oděv, co se podobal tomu Lapisinu, a v ruce palici.

Když se ho na to Loren zeptal, Al řekl, že byl kněz v učení Nejvyššího boha, ale kvůli jeho slabé a bojácné povaze to tak nevypadalo.

„Za včerejší noc moc děkuju! Vážně jsi mě tam zachránil!” zavolala na něj živým hlasem Feim, co byla oděná v róbě a držela dřevěnou hůl jako ortodoxní mág.

Byla mág, jak její vzhled napovídal, a řekla jim, že dokázala použít jedno kouzlo denně.

„Myslíš si, že se dostanou do devátého podlaží?” zeptal se Loren tiše Lapis, když se představili, zatímco se Ain a jeho společníci připravovali na vstup do kobky.

Loren a Lapis už si do školy přinesli všechno, co potřebovali, spolu se svým vybavením. Lapis měla své věci v batohu na zádech, ale Loren nic neměl, neboť měl na zádech připevněný svůj velký meč.

Místo toho mu na levé paži visel vak a na levém boku měl také nůž, co si koupil kvůli této zakázce.

„Lorene, umíš používat i nože?”

Lapis přesunula téma hovoru na něco naprosto jiného.

„Jo, tak trochu. Na bojišti jsem jimi podřezával hrdla nepřátel.”

Jak to řekl, vytasil nůž, ale i když to mělo tvar nože, bylo to mnohem delší, než jak by měl nůž být. A čepel byla tlustá jako u sekyry nebo motyky.

„Tohle vypadá spíš jako krátká čepel než nůž. Překvapuje mě, že v obchodě bylo něco takového.”

„Tohle byl jediný nůž v obchodě v Kauffě. Jeho odolnost je prvotřídní, ale nikdo si ho nekoupil, protože byl tak masivní, a tak mi ho majitel prodal za deset stříbrných.”

„Kdybys mi řekl, nějaký nůž bych ti připravila.”

„Stejně to je záložní zbraň. Stačí, když je ostrý a odolný.”

Lapis si po Lorenově odpovědi nespokojeně odfrkla.

Oficiálně to vybavení a velký meč na Lorenově zádech koupili ve zbrojířství v Kauffě, ale ve skutečnosti se zdálo, že to Lapis všechno přinesla a prostřednictvím obchodu to Lorenovi prodala. Sama to neřekla, ale v této chvíli už to bylo celkem očividné.

Jeho dluh vůči Lapis narostl na třicet zlatých, což bylo malé jmění. Ale věděl, že vybavení se nedalo pořídit za takovou sumu.

Pokud by Lapis požádal, aby mu sehnala záložní zbraň, určitě by mu přinesla něco drahého. A i když by to byla v porovnání se skutečnou hodnotou dobrá koupě, Loren neměl kapacitu, aby si znovu zvýšil dluh o několik zlatých.

„Takže jak jsou na tom?”

„Úroveň jejich schopností? Možná to bude trochu drsné.” Jak se dívala na Aina a jeho družinu, co si balili věci, zhodnotila je celkem drsně. „Pravděpodobně se zvládnou dostat na páté podlaží, ale kamkoli dál bude možná těžké.”

Na mapě, co jim dal ředitel, byl detailní popis, kde se na každém podlaží nacházely pasti a kde se objevovali netvoři.

Lapis ty informace použila a vypočítala obtížnost každého podlaží.

„A to jenom za předpokladu, že netvoři v této kobce jsou stejní jako normální netvoři.”

„Jaký je v tom rozdíl?” zeptal se Loren a cítil se zmateně.

Jelikož býval žoldnéřem, nikdy v kobce nebyl. A nevěděl o rozdílech mezi normálními netvory a těmi, co se rodili v kobce.

„Jednoduše řečeno netvoři, jejichž těla po smrti zůstanou, jsou normální a netvoři, které to nasaje zpět do kobky a nechají po sobě jenom část těla, jsou původem z kobky.”

„A je rozdíl v moci?”

„Ano. Závisí to na věcech jako velikost kobky.”

Lapis řekla, že by je neměl podceňovat jen proto, že vypadali stejně.

Ale ta kobka, do které vstupovali, se používala na trénink studentů, takže Lapis odhadovala, že netvoři byli buď stejně silní, nebo slabší než normální netvoři.

„Když přijde na nejhorší, prostě je budeme muset nechat vyhladit...”

Lapis začala mumlat něco, co bylo překvapivě temné.

Loren okamžitě odpověděl: „Hodláš se zastavit na spodním podlaží, než půjdeme nahoru to nahlásit? Nepomůžu ti, víš?”

„Tady bys mě měl zastavit. Proč máš v plánu prostě jen přihlížet, jak to udělám?”

Loren po její odpovědi odvrátil zrak.

Ti dva s klidem mluvili o věcech, které by byly problematické, kdyby to zaslechli Ain a jeho družina.

„Tak mě tak napadá, pokud je část tvého těla na desátém podlaží, jak se tam vůbec dostala? Jsou to věci, co nasbíral dobrodruh v době před tři sta lety, ne?”

Napadlo ho, že Lapis byla příslušnice démonické rasy, co putovala kontinentem už v té době, ale pokud by věřil tomu, co mu Lapis řekla, nebyla na světě tak dlouho.

Když jí Loren řekl, že nedávalo smysl, že tam dole byla jedna její část, Lapis o tom chvíli přemýšlela a pak mu odpověděla, zatímco pečlivě volila slova: „S největší pravděpodobností to je tak, že... se moje rodiče proplížili dovnitř. Buď je někde vedlejší vchod, nebo pro mé rodiče nebylo ani vzdáleně těžké se infiltrovat dovnitř...”

Řekla to, jako kdyby to bylo snadné, ale tato kobka byla majetkem školy a vchod byl pečlivě střežen. Dokonce neexistovaly žádné historky o někom, kdo by se dovnitř infiltroval.

Ale pokud Lapisini rodiče, co byli také z démonické rasy, dokázali vejít dovnitř a ven, znamenalo to, že zdejší bezpečnost byla s největší pravděpodobností zamýšlena pro lidi.

„Co jsou pro všechno na světě tvoji rodiče?”

„Chceš se s nimi příště setkat? Pokud chceš, pozvu tě domů,” řekla Lapis s úsměvem.

Ale když Loren spatřil její úsměv, měl pocit, že v tom byl i nějaký jiný význam. Ovšem rozhodl se, že by měl být upřímný. „Vlastně ne... Co tě každopádně přimělo věřit, že tu je část tvého těla?”

Když Loren řekl, že nechtěl jít, Lapis vypadala zklamaně, ale po Lorenově otázce ho najednou vzala za pravou ruku.

Lorena mírně překvapilo, když ho Lapis vzala za ruku, ale Lapis tomu nevěnovala žádnou pozornost a zeptala se ho, zatímco ho stále držela za ruku: „Lorene, víš, že je tvoje pravá ruka tady?”

„Jo, samozřejmě. Je to moje pravá ruka. Bylo by divné, kdybych to nevěděl.”

„Je to to samé. Je to součást mého těla, takže mám matné ponětí, kde je.”

Vysvětlila to tak, že vědět, že má člověk pravou ruku, byl stejný pocit jako vědět, že jedna uťatá část těla je v určité oblasti. Ale Loren to vážně nedokázal pochopit.

Ovšem pomyslel si, že to je něco, co nemohl pochopit bez ohledu na to, jak dlouho o tom přemýšlel. A tak usoudil, že už se na to Lapis nebude ptát.

„Řekněme, že se spoléháme na ten pocit. Problém je v tom, jak se dostaneme až tam dolů.”

„Naší poslední šancí je imobilizovat ty čtyři <<Spánkem>> nebo podobně a pak jít dolů a...”

„Jste připravení?”

Jakmile Lapis začala znovu intrikovat, Loren na Ainovu otázku přisvědčil. Zdálo se, že dobalili.

Zatímco Lapis přestala mluvit, Ain začal povzbuzovat svou družinu, co si pobrala brašny.

„Na splnění zkoušky musíme dojít na páté podlaží, ale naším cílem je desáté podlaží.”

„Zvládneme to. Žádný problém.”

„Vážně to zvládneme...”

„Samozřejmě že ano! Na tohle jsme pilně trénovali a studovali.”

Co Ain řekl, Lorena zaujalo.

Podle Lapisina odhadu nebyli dost zruční na to, aby se dostali na spodní podlaží, ale evidentně měli za cíl se tam dostat.

Pokud to bylo takhle a pokud se jim jejich cíl podaří splnit, splnil by se tím i Lorenův cíl, aniž by se musel uchýlit k násilnějším metodám. A tak by to bylo lepší.

„Kdyby jim jen tak stačily rady.”

„Nemyslím, že bychom si měli dělat falešné naděje.”

Loren si pomyslel, že by bylo mnohem snazší, kdyby jim mohli pomoct přímo, ale hlavním aktérem této zakázky byli studenti. A Loren a Lapis byli jen vedlejší postavy.

„Pomozme jim, aniž by o tom věděli, a neustále je tlačme dopředu.”

„Jo.”

„Hej, vy dva, pojďme.”

Po Ainově zavolání šli Loren a Lapis a studenti ke vstupu do kobky.

Vstup byl v jedné školní budově.

To mělo zabránit tomu, aby dovnitř vstoupil někdo jiný než studenti. Ale měli by uvážit nejhorší možný případ, a to, že by se do školy někdo proplížil. A tak Loren kráčel, zatímco se rozhlížel kolem a pátral po pastech.

-----------------------------------------------

Hlavní stránka novely