ZW - kapitola 28

Část 2

Byla jsem v horách pokrytých jehličnatými stromy. Však víte, takové ty hory, co jsou úplně všude. Byl to takový ten druh venkovské oblasti, co si získal mnoho nenávistných pohledů kvůli veškerým těm alergiím na cedr, co každé jaro způsoboval. Projížděla jsem tím půjčeným autem, co jsem si vypůjčila na falešné jméno.

Mířila jsem ke zchátralému penzionu.

Byl to pokus o nenápadnost, ale bylo těžké spokojit se s těmi nemoderními auty a ubytováním, co jsem si vždycky musela vybrat. Možná to bylo právě v reakci na takovou kamufláž, že nájemní vrazi a špehové nosili ve volném čase okázalý oděv, co vypadal jako vystřižený z nějakého snu o filmové hvězdě.

Když jsem dorazila do svého pokoje, prohlédla jsem to tam kvůli kamerám a štěnicím a pak hodila svou malou tašku na postel. Otevřela jsem ji a vytáhla nějaké to líčení. Pak jsem otevřela malou skrytou kapsu a složila nekovové části skryté uvnitř.

Nakonec jsem měla revolver dost malý na to, aby se mi vešel do dlaně, a tlumič, co vypadal, že byl tak třikrát větší než revolver. Byla jsem si vědoma toho, že tlumič naprosto ignoroval malou velikost zbraně.

V té chvíli ze zdola zavolal dětský hlásek.

„To máš ale podivné vybavení.”

„V realitě to nefunguje jako v hollywoodském filmu. Abys naprosto utlumil výstřel, nestačí akorát přidat na hlaveň tlumič. Kalibr jsem takhle moc snížila, aby to bylo co možná nejtišší.”

„A je to vážně nutné?”

„Jak to mám vědět? Mojí prací je to prošetřit a zjistit to. Ale pokud se nedá zaručit 100% bezpečí, je nejlepší to mít při sobě. Ne že bych kdy v takové situaci byla.”

Pokud bych byla v situaci, kdy jsem se v Japonsku musela spoléhat na něco takového, pak už jsem na 80% prohrála.

Bylo důležité začít bojovat, až když jste si připravili prostředí, kde jste něco takového nepotřebovali.

„Město Shirakido je... nebo spíš trosky vesnice Ubasute jsou 5 kilometrů odtud. Celá tahle věc mi přijde podezřelá, tak si dávej pozor,” řekl hlas.

„...Jeden dotaz.”

Skryla jsem si malý revolver a tlumič do boty. Moje boty byly něco jako trikové umění. Byl rozdíl v tom, jak vypadaly a kolik tam vlastně bylo místa. Byla jsem oblečená jako hloupá turistka, v tílku a kraťoučkých šortkách. Ten oděv byl celkem vyzývavý, takže tam bylo jen pár míst na ukrytí zbraně.

Každopádně jsem sklopila zrak.

Sklopila jsem ho na úroveň hlasu, co jsem slyšela.

Nebylo to jen ve výšce dítěte. Z takové výšky bych nemohla promluvit, pokud bych tvář nepřitiskla úplně k podlaze.

„Co jsi zač?”

„Co tím myslíš, co jsem zač? Jsem Sunekosuri. Jsem Youkai. To jsi ještě nikdy neslyšela o Sunekosuri?”

„Vypadáš jako malý pes.”

„Jsem Youkai, co vypadá jako malý pes.”

To jsem věděla, ale mou otázkou bylo, proč mi mladá slečna z Hyakki Yakou poslala něco takového. Vrhla jsem k zemi na psí Youkai, co už se mi ovíjela o kotník, pochybovačný pohled.

„Co jako Youkai svedeš?”

„Nečekal jsem, že od agenta, byť nezávislého, uslyším něco takového. Sunekosuri se otírá tváří o holeně poutníků. Takhle: kšt, kšt.”

„Co dalšího?”

„To je celé.”

„Máš schopnost těm poutníkům ukrást životní energii, takže se zhroutí, nebo jim pomást smysl pro orientaci, takže najednou zamíří špatným směrem?”

„Prosím, nemysli si, že každá Youkai na tomto světě má nějakou skvělou a užitečnou schopnost.”

Tehdy jsem to nevydržela.

„Ach, to nezvládnu!! Jsi tak zatraceně rozkošný!!”

„Eee?! P-počkej chvilku!! Nezvedej mě! Nazývají mě Sunekosuri, protože se otírám o holeně! Pokud mě budeš nutit otírat se o tvář, stane se ze mě jiný druh Youkai!!”

„Dobře, dobře. Tak z tebe udělám Paizuri Youkai.”

„Berme tu tvář jako kompromis! Mám svou důstojnost!! Pokud mě začnou nazývat takovým jménem, vážně bych zvažoval sebevraždu!!”

Zatímco psí Youkai protestovala a vstávaly mu všechny chlupy na těle, dál jsem ho chvíli hýčkala. Poté jsem si upravila vlasy a narovnala tílko, oboje jsem měla plné štěněcí srsti.

„Dobrá, když jsem se teď osvěžila, je na čase, abych zamířila do trosek vesnice Ubasute.”

„...Hee... hee hee. Dobrá práce, že jsi jen za pár minut oslabila skutečnou Youkai. Chápu, proč s tebou Hyakki Yakou spolupracuje...”

A tak jsem odešla z toho staromódního penzionu, nastoupila do staromódního půjčeného auta a zamířila k staromódním troskám.

Svahy kolem klikaté horské silnice byly pokryté cedrovými stromy. Otravné bzučení cikád a zpěv divokých ptáků vyzývajících k páření byl čím dál hlasitější a na mě padla nudná atmosféra venkova.

„To musí být ta přehrada... Ta je taky v troskách?”

„Vesnice i přehrada jsou v troskách, takže to může být trochu zmatečné.”

Zastavila jsem auto na malém prostranství podél horské cesty, které bylo určeno na nasazování sněhových řetězů. Odtamtud jsem to z dálky pozorovala.

Mezi dvěma horami stála obrovská betonová konstrukce. To byla přehrada. Ale to masivní množství vody, co měla zadržovat, bylo pryč. Na dně prázdného rezervoáru bylo několik napůl shnilých japonských domků.

„Vážně přemýšlí o tom, že to obnoví? Základy a centrální pilíře změkly. A střecha a stěny jsou pryč.”

„Byly to doškové střechy a hliněné stěny, takže není takovým překvapením, že když se domy potopily, že je to odneslo.”

Nemohlo to být tak dlouho, co vodu vypustili, protože země byla stále zablácená. Bylo to tmavé bláto. Cesty musely být dlážděné, než se ta oblast stala dnem přehradní nádrže, ale už se nedalo říct, která část byla země a která cesta. Všechno bylo naprosto pokryté blátem.

Kolem těch staveb, u kterých bylo těžké je nazývat troskami či prostě opuštěnými, bylo zaparkováno několik aut. Rodinné čtyřdvéřové auto bylo obklopeno stavebním vybavením.

Vytáhla jsem dalekohled a podívala se na tvář majitele toho auta.

„Ten člověk, co zírá na ten nákres, musí být učenec. Když zacházejí takhle daleko, vypadá to spíš jako kdyby zkoumali dávnou kofun hrobku než že by obnovovali starou vesnici.”

„Pročpak jsou tak neodbytní, že tu vesnici obnoví? Není tu ani známky po tom, že by se sem vrátili staří obyvatelé.”

„U Intelektuálních vesnic to není vždycky logické. Dá se tomu říkat náboženství, co uctívá venkov, nebo sekta, co ctí přírodu. Vytvářejí je lidé, co si přejí najít hodnotu, co přesahuje jakékoli vědecké poznatky.”

„?”

„V podstatě je to kolekce takových těch myšlenek ve smyslu 'za starých dob to takhle nebylo' nebo 'kdyby se všechno vrátilo k tomu, jak to bylo, všechno by bylo dokonalé'. Venkovské oblasti samozřejmě nejsou bezproblémové a za těch 'starých dob', jak to lidé nazývají, docházelo ke zločinům a sociálním problémům. Takoví lidé mají schopnost zapomenout na všechno, co je vůči jejich víře nepraktické.”

„Ale je to všechno, o co jim jde? Pokud ano, pochybuji, že by tě sem Hyakki Yakou zavolalo.”

„To potřebuju prověřit.”

„Co když to má spojitost s nějakým smrtícím Youkai?”

„Na dražbách se prodávají mumie. Slyšela jsem, že obři a mořské panny se můžou vyšplhat na šílené částky. Pročpak lidé s takovým zápalem vyrábějí léčiva z Youkai?”

„...Vy agenti jste děsiví...”

Sunekosuri se začal chvět, ale já neměla čas se mu věnovat. Instinkty mě nabádaly, abych si ho otřela o tvář a válela se s ním po zemi, ale než zapadne slunce, musela jsem najít vodítko, odkud začít.

„Pokud Hyakki Yakou začalo jednat, musí to být víc než jen prostý Paket.”

„Hodláš provést nějaké staromódní vyšetřování? Však víš jako dohlížet na to, co dělají, a v restauracích poslouchat, co si povídají. Ale informace, co takhle získáš, mohou být celkem nahodilé.”

„Ještě jsem tu neviděla restauraci, takže jedinou možností stravování můžou být dovezená benta a jídlo v hostinci. Já mám rychlejší metodu.”

„C-co to je s tím troufalým úsměvem?”

„Jen musím strhat ty stabilní okolnosti.”

-----------------------------------------------

~ Sunekosuri - malí zlomyslní duchové, co se objevují v noci za deště na ulicích, kde chodí lidé. Vypadají jako malí psi nebo kočky. Otírají se lidem o holeně, prolétají se jim mezi nohama. Nejsou smrtící, ale člověk může zakopnout. ~

~ Paizuri = prsa. Takže když z něj chce udělat Paizuri youkai... ~

~ Kofun = starověké období Japonska trvající cca od 3. do 7. století a během něhož se pohřbívalo do hrobek, na nichž byla mohyla z kamení nebo hlíny. Do současné doby se dochovalo zhruba 160 tisíc kofunů, některé zapsané na seznamu UNESCO ~ 

<Předchozí>...<Následující>