překlady od Tadomi: KY

Kapitola 55 – Výběr po přesunu

„Volfova tréninková škola dobrodruhů byla postavena na počest dosažení dobrodruha jménem Volf z doby asi před tři sta lety.”

Zatímco Klaus vedl Lorena a Lapis chodbou, podával jim vysvětlení, o které ho nikdo nežádal.

Lapis to v tichosti poslouchala a brala to jako další znalosti, ale Loren se nedokázal přinutit k zájmu, i když mu bylo řečeno jméno dobrodruha z doby před stovkami let.

Myšlenkové procesy většiny žoldnéřů byly impulzivní nebo prosté a jen pár z nich přemýšlelo v dlouhodobém horizontu.

I Loren měl některé takové sklony.

Člen skupiny, co měl na starost jeho vzdělání, mu neustále říkal, aby na tom zapracoval, takže některé ty sklony napravil, ale zdálo se, že když v předmětu hovoru nedokázal najít žádný zájem, tento zlozvyk měl sklon se projevit.

Zatímco Loren přemýšlel, že jedním z těch sklonů byla jeho finanční situace, Klaus pokračoval ve vysvětlování: „O Volfovi nemusím nic vysvětlovat, ne? Má nespočetné množství dosažení a nebylo by přehnané říct, že většina studentů si jej stanovila jako svůj cíl.”

„Čeho například dosáhl? Kvůli kněžskému výcviku a tak neznám moc běžných informací.”

Ačkoli Lapis řekla tohle, Loren odhadoval, že to byla lež.

Lapis byla od začátku příslušnice démonické rasy, co žila v jedné části kontinentu, a bylo sporné, jestli vůbec podstoupila kněžský výcvik.

Bylo velmi nepravděpodobné, že by si Lapis předem neobstarala informace.

Jelikož věděla, že jejich cílem byla Volfova tréninková škola pro dobrodruhy, bylo by rozhodně divné, kdyby si o ní nic nezjistila.

Pak ovšem vyvstala otázka, proč to nutila Klause vysvětlovat, a tak se na tom Lapis šeptem zeptal.

„Je to jako kontrola, jestli mám pravdu.”

Porovnávala informace, co měla, s těmi Klausovými.

„Hm. Nejsem si jistý, jestli to je pravda nebo ne, ale existuje nespočet historek o tom, jak zabil draky a jak objevil nespočet trosek. Dokonce existuje historka o tom, jak porazil a zapečetil zlého boha.”

„Copak si lidé nemyslí, že jsou ty historky falešné?” zeptala se ho Lapis chladně.

Kdyby to byl Klaus z dřívějška, naštval by se, že skutky dobrodruha, kterého obdivoval, nazvala falší. Ale zdálo se, že se vážně změnil, neboť se akorát neklidně zasmál a nevybuchl.

„Když si to člověk akorát vyslechne, je pravda, že to zní neuvěřitelně. Ale existují důkazy, co hodně z toho podporují. Ten důkaz je kobka, co se táhne pod Volfovou tréninkovou školou pro dobrodruhy.”

„Cože?”

Pokud se téma týkalo cíle jejich práce, Lorena to zajímalo.

To Lorenovo náhlé přerušení Klause překvapilo, neboť byl celou dobu zticha. Ale okamžitě nasadil mírný úsměv a pokračoval ve vysvětlování.

„Říká se, že tu kobku pod školou vytvořil Volf.”

„Není to tak, že by ji vykopal, že ne?”

Loren měl pocit, že to samotné by byl celkem výkon, ale aby dobrodruh dosáhl toho, že vykopal kobku, vůbec neznělo skvěle.

„Říká se, že ovládl už existující kobku.”

„To jde?”

„Také se říká, že vyřešil mechanismus jádra kobky, ale nejsou o tom žádné záznamy. Ale když se na tu kobku podíváte, napadlo by vás, že je to možná pravda.”

Podle toho, co Klaus řekl, každé podlaží mělo odlišnou obtížnost.

Bylo to strukturované jako cvičiště pro průzkum kobky a povídalo se, že to tak Volf udělal pro dobrodruhy pozdějších generací.

Mělčí podlaží měla jen málo nebezpečí a stupňovalo se to, čím hlouběji se podlaží nacházelo. To bylo stejné jako u ostatních kobek a Lapis řekla, že tato kobka možná nebyla nic zvláštního.

A Klaus odpověděl: „Tato kobka má deset podlaží, ale můžete jít jenom na deváté podlaží. Ke vstupu na desáté podlaží potřebujete svolení ředitele.”

„Takže říkáš, že tam je důkaz Volfových dosaženích?”

„Přesně. Ale já jsem tam byl před dostudováním jenom jednou. Pokud se studenti během této zkoušky dostanou na deváté podlaží, můžou jít za odměnu na desáté podlaží.”

Klaus vysvětlil, že dostanou svolení, ještě než zkouška začne.

To byla pro Lorena dobrá informace.

Tuto zakázku přijali, protože se v této kobce možná nacházela část Lapisina těla. A podle toho Klausova vysvětlení hádal, že byla vysoká šance, že ta část byla na desátém podlaží.

Takže se zdálo, že snadno dosáhnou svého cíle, pokud budou následovat studenty na desáté podlaží poté, co se jim podaří dostat na deváté.

A kromě toho teď zjistil, proč tato kobka nebyla přístupná veřejnosti.

Nebyl si jistý, jakou to mělo ochranu, ale zdálo se, že to dokonce mělo nějaký mechanismus, co cizím lidem zabraňoval proniknout na desáté podlaží a ukrást ty důkazy Volfových dosažení.

„Jen tak mimochodem, zkouška bude pokračovat, dokud se studenti nevzdají, takže byste měli být připravení tam dole nějakou dobu pobýt. Nejdelší pobyt, o kterém vím, byl jeden měsíc.”

„Takže s nimi musíme zůstat celou dobu. To není moc zisková práce, co?”

„Ne. Proto tu zakázku přijímají většinou dostudovaní studenti. Ale proč jste se ji rozhodli přijmout vy?”

Loren přemýšlel, jak by měl na Klausovu otázku odpovědět.

Nemohl přímo říct, že v kobce měli nějakou práci.

„Zaujalo nás to. Loren ani já nejsme řádní dobrodruzi, takže nás zajímalo, co je tahle tréninková škola za místo.”

Na rozdíl od Lorena byla Lapis schopná okamžitě odpovědět.

Po té její odpovědi, co byla tak hladká, že se zdála nacvičená, Klaus vypadal, že ho to přesvědčilo, zatímco Loren odvrátil zrak, aby skryl svou podrážděnost nad Lapisinou reakcí, co se zdála předem připravená.

Konečně se dostali do kanceláře ředitele.

Tu zakázku zadala škola, ale jejich klientem nebyl nikdo jiný než ředitel.

Takže se s ním samozřejmě šli setkat a když dorazili, Klaus otevřel dveře do kanceláře.

„Vítejte! Já jsem ředitel Volfovi tréninkové školy, Volf X.!!”

Při tom náhlém hlasitém zvuku, co se ozval, Klaus ztuhl, zatímco Loren si zakryl uši a Lapis se svižně skryla za ním.

Loren viděl, že se Klausovi třásla kolena, jak utrpěl plný nápor toho zvuku. On a Lapis dokázali včas zareagovat. Přeběhl mu mráz po zádech a to mrazení se pak ještě zhoršilo, když spatřil člověka, co měl být zdejším ředitelem.

Naproti nim byl muž, co byl jako malá hora.

Měl na sobě formální oblečení, co se shodovalo s jeho titulem ředitele, ovšem jeho rozsah byl mnohem jiný než u ostatních lidí.

Loren byl také celkem vysoký, ale ten muž, co seděl u stolu na druhé straně místnosti, byl tak velký, že měli oči ve stejné výšce, i když ředitel seděl.

„Na co tam stojíte! Honem pojďte dovnitř!”

Loren měl stále zakryté uši a když viděl, jak se zdi třásly, postrčil loktem Klause, co na místě ztuhl. Přitom přemýšlel, jestli bylo vážně nezbytné takhle křičet.

Klaus pomalu vkročil do ředitelovy kanceláře, na tváři měl přilepený úsměv.

„D-dlouho jsme se neviděli, řediteli. Vypadáš dobře jako vždycky.”

„Taky rád vidím, že máš pevné zdraví.”

Jeho hlas byl stále silný, jak se dalo čekat.

Loren sebou při tom hlasu trhl. Pořád ho slyšel, i když si zakrýval uši.

Lapis, co se mu stále skrývala za zády, měla ruce na hlavě a snažila se snést ten hlasitý zvuk.

„H-hele řediteli. Mohl bys trochu ztišit hlas?”

„Zmlkni, Klausi! Myslíš si, že jsem neslyšel o tvých skutcích poté, co jsi tuto školu vystudoval!”

„Za ty případy se omlouvám...”

„Hmm? Ano? Zdá se, že jsi trochu jiný, než co jsem o tobě slyšel.”

Tón jeho hlasu mírně klesl.

Pořád to bylo nahlas, ale dalo se to snést, aniž by si člověk musel zakrývat uši, a tak Loren spustil ruce a Lapis vystrčila hlavu zpoza jeho zad.

„Změnil ses, Klausi. Vypadá to, že ses naučil být trochu pokornější.”

„Omlouvám se, že jsem ti dělal starosti.”

Jak Klaus sklonil hlavu, ředitel si odfrkl.

„Pokud bys byl pořád stejný, jak jsem slyšel, hodlal jsem ti dát před tou zakázkou lekci nebo dvě, ale zdá se, že už toho není třeba.”

„Už jsem měl to požehnání a dostal jsem příležitost.”

„Měl jsi štěstí.”

Klaus a ředitel si povídali o něčem, čemu Loren nerozuměl, ale zdálo se, že dospěli ke vzájemnému porozumění.

Jak to Loren předpokládal, zavolal na ředitele, co se na Klause díval se spokojeným úsměvem. A přitom se přesunul do pozice, aby mohl kdykoli utéct.

„Hej, nebude vadit, když si teď promluvíme o té zakázce?”

„Och, za to se omlouvám. Slyšel jsem, že jeden můj dřívější student působil problémy, a tak jsem si myslel, že je třeba mu dát varování, ale nebylo toho třeba.”

„To rád slyším, ale už znovu nezvyšuj hlas.”

Když si ředitel vyslechl Lorenova slova, která vyřkl s myšlenkou, že varovat by možná potřeboval ředitel, podíval se na Lapis, co vykukovala zpoza Lorenových zad. A pak zpět na Klause.

„Zdá se, že letos jsme dostali celkem zručné lidi. Klausi, to díky nim ses polepšil?”

Klaus rozpačitě sklopil pohled, když na něj ředitel začal zase zahlížet.

„Je trapné to říct, ale ano, to jsou oni.”

„Hmm. Hele, velký chlape, zdá se, že ti musím poděkovat.”

„Jsem si celkem jistý, že ve velikosti s tebou tratím, ale na poděkování mi moc nesejde, takže můžeme si promluvit o té zakázce?”

Po Lorenově pobídnutí ředitel položil na svůj stůl dva štosy papíru.

Ačkoli ty papíry měly normální velikost, Loren si pomyslel, že bylo zajímavé, že v rukách ředitele vypadaly jako malinké lístky. Pak přešel ke stolu a vzal si jeden štos.

„Tohle je seznam studentů, co budou skládat zkoušku. Budou dvě skupiny, jedna s Klausovou družinou a druhá s vaší. Půjdete s nimi do kobky.”

„Já jsem Loren. Ta za mnou je Lapis. To my dva jsme tu zakázku přijali.”

Lapis zpoza Lorena jemně pošoupla dokument, co obdrželi v gildě dobrodruhů v Kauffě, před ředitele.

Ředitel si to pročetl, potvrdil si, že v tom nejsou žádné chyby, a založil si to do jednoho šuplíku.

To znamenalo, že to přijal, a až zakázku dodělají, vrátí jim to i s razítkem.

„Popis zakázky je doprovod zkoušených. Asistovat jim není obecně dovoleno, ale pokud vás požádají o radu, můžete jim poradit. Všechno, co se tam dole stane, jde na jejich vlastní zodpovědnost. A i kdyby přišli o život, nebude to na vás.”

„Nevadí, kdybychom je zachránili, že?”

„Jistěže ne. Ale pokud na to dojde, pojďte rovnou nahoru. Zkoušení budou muset za pochodu vytvářet mapu, ale vám poskytnu mapu předem.”

Jelikož se zkouška konala už mnohokrát předtím, dokázali vytvořit téměř kompletní mapu a v případě nouze ji měli použít k návratu na povrch.

Pokud by zkoušející obdrželi pomoc od svých dozorců, nedaly se změřit jejich schopnosti.

Což znamenalo, že zkouška skončí, jakmile se bude mít za to, že potřebovali pomoc.

„Zkouška končí, jakmile se dostanou přes páté podlaží, ale můžou jít, kam jen zvládnou. Počet podlaží, kterými projdou samozřejmě přímo souvisí s jejich ohodnocením. Když to řeknu z druhé strany, zkouška neskončí, dokud se nedostanou přes páté podlaží. Pokud to vzdají, zkouška končí. Nějaké dotazy?”

„Od Klause jsem slyšel, že když se dostaneme na deváté podlaží, dovolíš nám vstoupit na desáté podlaží. Je to pravda?”

„To vskutku je. Přesněji řečeno pokud porazíte hlídače na devátém podlaží, dostanete se ke schodišti na desáté podlaží. To místo je obvykle zapečetěné, ale dám studentům propustku.”

„Není to celkem ubohé nazývat to odměnou?”

„Můžete si i něco vzít, pokud to dokážete.”

Ta slova, co ředitel s úšklebkem řekl, Loren nečekal.

To si myslel, protože svolení vzít si něco z věcí, co měly spojitost s dobrodruhem Volfem, byla výjimečná odměna.

„To samé platí o dozorcích. Pokud si dokážete něco vzít, klidně to zkuste. Ale nepřijmu zodpovědnost za nic, co se stane, takže to mějte na paměti.”

„Och, takže tam je asi nějaká nanicovatá past nebo strážce.”

Ředitelův přístup Lorenovi řekl, že tam dole bylo něco, co lidem bránilo si něco vzít. A nebylo to něco, čemu by mohli čelit studenti nebo dobrodruhové nízkého řádu.

Muselo to být tak, že když jste na to narazili, nechalo vás to projít, pokud jste nic nevzali. Ale pokud jste něco vzali, museli jste to porazit nebo kolem toho projít, abyste se mohli dostat z kobky.

„Takže z těch dvou skupin, kdo bude mít kterou na starost?”

Loren se podíval na Klause, ale ten Lorenovi řekl, aby si vybral jako první.

Jelikož Klaus byl absolvent, musel si věřit, že se mu povede dobře s jakoukoli družinou, s kterou skončí.

Když si to Loren pomyslel, prohlédl si ty štosy papíru, na kterých byly informace o skupinách. A pak si jeden štos vzal do ruky.

„Tak nám nechte na starost tuto skupinu.”

„Velmi dobře. Ale... je něco, na čem to rozhodnutí zakládáš?”

Když se na to ředitel zeptal Lorena, Loren odpověděl, zatímco očima projížděl po papírech.

„Hádám, že se tomu říká osud.”

Lapis, co se stále skrývala Lorenovi za zády, mu vykoukla přes ramenou a podívala se na papíry, co měl v ruce.

Lapis spatřila, že velitelem té družiny byl Ain, a také popis ostatních členů družiny. A uvědomila si, že to byla družina, které Loren minulou noc pomohl v baru. A věděla, že právě proto si je Loren vybral.

-----------------------------------------------

Hlavní stránka novely