překlady od Tadomi: ICDS

Kapitola 120 – Hrabivost pohltí vše (7)

Po boji s elitami démonické armády jsme přišli o mnoho lidí. Zbývalo tu 9 Dimenzionálních žoldnéřů včetně mě, ale 21 rytířů zemřelo a 7 z přeživších utržilo závažná zranění, které jim bránila pokračovat. Také zbývali jen 4 mágové. S 12 rytíři, 4 mágy, Bellodem a Ludií zbývalo jen 27 lidí. Pokud bylo něco hodno úlevy, pak to, že většina rytířů a mágů byli průzkumníci z První kobky.

Takhle řečeno jsme stále měli šanci. Když jsme vlastně porazili velitele armády, budeme moct Shinu zachránit, než se démonická armáda přeorganizuje. A tak každému ještě zbývalo trochu toho bojového ducha.

Ale na mysli mě tížilo to, že se Démonický lord nemohl pohybovat. Vážně se nemohl hýbat? A nemohli bychom ho v tom případě s naší silou zabít? Vážně Hrdina těžce zranil Démonického lorda?

„Nemáme na výběr a musíme pokračovat.”

Ludia po mých slovech kývla. Správně, neměli jsme jinou možnost než pokračovat. I když jsme věděli, že mezi rytíři nebo mágy byl špeh, nemohli jsme říct, že se od nich oddělíme, neboť by to akorát rozdělilo naši sílu. Jelikož jsem mohl věřit aspoň Dimenzionálním žoldnéřům, chtěl jsem misi s jejich spoluprací splnit. Ale to nebude tak snadné.

Něco se muselo udělat. Nemohl jsem ignorovat Perutova slova.

„Ale Ludio, nemůžeme prostě jen takhle jít dál.”

„Co tím myslíš? Copak jsi zrovna neřekl, že to je v pohodě?”

„Jen chci mít pojistku. Vyslechneš mě?”

„...Jo?”

Během večera na nás kvůli Bellodeho slovům padlo napětí.

„Brzy dorazíme. Musí mít v plánu tady na noc zůstat. Rozbili dočasný tábor a odpočívají. Dneska v noci je naše šance... Nebudeme schopni se vyhnout střetu. Vytvoříme klamnou operaci.”

„To zní zajímavě.”

Jeden tým se proplíží do jejich tábora a zachrání Shinu a průzkumníky, co se proměnili na kámen. Druhý tým zaútočí zepředu a strhne na sebe pozornost. Také tu byl tým, co měl předstírat záludnost a rozptýlit podezření démonů.

Bellode, já, povolavatel a mág z Shinina týmu, co měl schopnost vycítit lokaci členů družiny, jsme se přidali k záchrannému týmu. Tři rytíři, dva mágové a dva žoldnéři se přidali k druhému tajnému týmu a zbytek vytvořil frontální útočný tým.

„Démoničtí mizerové, přišli jsme si pro vaše hlavy!”

„Démoničtí vojáci, přestaňte utíkat jako zbabělci a bojujte!”

Velkolepě jsme spálili netvory na stráži a uvedli tak náš plán v chod. Mág nejprve vrhl magii utajení na všechny tajné týmy.

„Dávejte pozor. Ačkoli magie vymaže vaši přítomnost, pach a vzezření, pokud na vás démoni a netvoři spočinou pohledem, brzy vás odhalí.”

„Takže tím myslíš, že je musíme zabít rychle.”

Shrnul jsem si vlasy z čela a přikývl jsem. Jen tak mimochodem, kovové vejce bylo v Elfí zahradě s Ruyue. Z nějakého důvodu mi nešlo dát do inventáře!

Mohlo to být tím, že bylo naživu, ale když jsem ho poprvé nedokázal poslat do inventáře, bál jsem se, že ho možná budu muset celou dobu držet. Naštěstí ho Ruyue dokázala vzít do Elfí zahrady. Ačkoli Peika řekla, že by bylo lepší, abych ho držel, uprostřed tak nebezpečné operace jsem ho nemohl držet, a tak jsem ho zanechal v Ruyueině péči.

„Takže začneme.”

Druhý tajný tým vyrazil o něco dřív než my, hlavní tajný tým. Brzy jsme se tam také proplížili. Kolem nás se míhaly tucty stanů a netvorů. Vkládali jsme důvěru ve schopnost toho mága a kráčeli jsme vpřed. Toho dotyčného mága nesl Bellode na zádech. Neustále zjišťovala Shininu lokaci a šeptala její pozici Bellodemu. Ale tváře měla rudé. To uprostřed operace flirtovala?!

„Cítíš přítomnost Démonického lorda?”

„Je v oblasti úplně uprostřed. Je také přísně střežen, ale dokonce ani v tom povyku se nehýbe.”

„A co Shina?”

„Zdá se, že nebylo třeba dát zkamenělé průzkumníky blízko Démonického lorda. Ačkoli tam je hodně stráží, měli bychom být schopní je bez větších potíží zachránit.”

„Až budeme prchat, můžeme je vézt na mém wyvernovi. Ale pořád tu je jeden problém,” promluvil povolavatel. „Existuje způsob, jak je proměnit z kamene do normálu?”

„O tom můžeme popřemýšlet později. Nejdřív je musíme zachránit,” řekl Bellode ztuhlým hlasem.

Zdálo se, že povolavatele přesvědčila naléhavost v jeho hlase, neboť pokrčil rameny.

Ačkoli jsem měl na mysli plán, nic jsem neřekl. Pokud to nevyjde, cítil bych se špatně. Když jsme skončili s diskuzí, rychle jsme kráčeli kupředu. Ačkoli mi bylo v oděvu nepříjemně, snášel jsem to a následoval jsem Bellodeho.

„Kyaaa.”

„Lidský... pach?”

„Kdy se velitel armády vrací?”

V cestě bylo víc a víc netvorů a démonů. Tělo se mi během bitvy třáslo napětím. Ačkoli jsme ty nepřátele mohli pobít za pochodu... Prozatím jsem se musel držet zpátky, neboť záchrana Shiny měla prioritu. K bojům samozřejmě čas od času došlo.

„Ech, tady!”

„Chcípni!”

Když jsme v úzkých uličkách narazili na démony nebo netvory, museli jsme se o ně spěšně postarat a jít dál. Povolavatel byl v tomto velkou pomocí, neboť jeho hlavní profesí byl lučištník. Neustále střílel šípy s hojnou aurou, což démony rychle zabilo. Zdálo se, že to byla jeho technika. Vážně to bylo rychlé a přesné.

„Vypadá to, že se ostatním týmům vede dobře.”

Z různých částí vojenského tábora jsme slyšeli výbuchy a řev. Doufali jsme, že je druhý tým v bezpečí, a zrychlili jsme krok. Brzy jsme dorazili ke stanu, kde byli uvěznění Shina a ostatní průzkumníci. Jak se dalo čekat, na stráži tam byly tucty démonů. Zdálo se, že měli v plánu použít je jako rukojmí v jejich boji proti říši.

„Co budeme dělat?”

„Jak jsme plánovali, půjdu já.”

„E-ehm... S radostí.”

Sebevědomě jsem vykročil. Můj vzhled se každým krokem měnil. Bledá pokožka se mi změnila na černou, tuhou a osvalenou kůži, zatímco z čela mi vyrostly rohy a vlasy mi zčernaly. Když mě démoni viděli přijít tak sebevědomě, znervóznilo je to.

„V-veliteli armády?!”

„Pane veliteli, potřebujete něco? Neobdrželi jsme žádné informace, že se tu zastavíte.”

„Cože? Rozhodně jsem poslal zprávu.”

„Ale...! Ještě jsme neslyšeli, že jste se vrátil. Přivedl jste s sebou korunní princeznu?”

„Ta mrcha se skryla. Musíme rukojmí použít agresivněji.”

„Pane veliteli, to...”

Natáhl jsem se a popadl jsem toho démona, co mi odmlouval, za hlavu.

„...Chceš okusit tu čest stát se mou krví a masem?”

„N-ne, pane!”

„Já, Shatuno, jsem absolutní vládce pod jeho veličenstvem Démonickým lordem. Ty si troufáš mi odmlouvat? To máš ale najednou odvahu!”

„Ne, pane!”

„Už jsi určitě slyšel, že tu máme vetřelce! Od teď se o rukojmí postarám já. Vy se jděte soustředit na strážení jeho veličenstva!”

„Ano, pane!”

Všichni démoni se uklonili a zmizeli z dohledu. Odfrkl jsem si a pomyslel si: Tahle technika dokáže pozměnit i to, jak mluvím!

Psalo se v ní, že mě absolutně neobjeví, ale když si pomyslím, že to mělo takový efekt! Myslel jsem si, že svůj plán můžu prohlásit za úspěch, pokud je dokážu oklamat na jediný okamžik. Ale nemyslel jsem si, že ti půjde tak dobře. Ať žije Zeus!

„Úžasné.”

„Myslel jsem si, že ten zatracený démon oživl.”

Když jsem si potvrdil, že přítomnost démonů naprosto zmizela, vrátil jsem se ke svým spojencům. Věnoval jsem jim široký úsměv a vrátil jsem se ke svému předešlému vzezření. Správně. Používal jsem Hru Nebeského boha.

„Ale ta další část mě trochu trápí...”

„Proč?”

Po mé otázce Bellode nedokázal pokračovat a zavřel pusu. Ale v jeho očích se jasně zračila nespokojenost. Jelikož to nebyla moje věc, ignoroval jsem to a vešel jsem s nimi do stanu.

Byla tam. Shina, která zkameněla, tam byla! V duchu jsem z radosti zakřičel a všechny pobízel: „Nemáme moc času. Ujistíme se, že tu jsou všichni, a unikneme!”

„Správně! Osm lidí včetně slečny Shiny. Všichni tu jsou!”

„Všimnou si, že odcházíme, ne?”

„Prostě pojďme! Stejně s nimi nebude možné potají odejít! Honem je naložte!”

Ačkoli jsme ty démony oklamali, nebude trvat dlouho, než na to přijdou. Povolavatel povolal svého wyverna a upevnil na něj zkamenělé průzkumníky. Jelikož byli naživu, nemohl je strčit do inventáře.

A tak jsme se museli zapotit a dostat je odtud. Bylo by pěkné, kdybych prostě mohl použít Návrat a vzít je s sebou na Zemi, ale jelikož patřili na svět Luka, nešlo to. Bylo to celkem popouzející.

Ale... vzpomínal jsem si, že jsem se ve svém snu vrátil na Zemi s Ludií. Jak to mé snové já provedlo...?

Zatímco jsme zkamenělé průzkumníky nakládali na wyverna, mág v klidu vystřelil světlici. Protrhla se stanem a vystoupala vysoko na nebe, značilo to, že jsme úspěšně zachránili průzkumníky.

„Pojďte! Ty taky, nováčku!”

„Jdu, i když mě nebudeš pobízet!”

Držel jsem Shinu v náručí a vylezl jsem na wyverna jako poslední. Wyvern vychrlil oheň, spálil všechno, co mu stálo v cestě, a zamával svými obrovskými křídly.

„Wyvern!”

„V táboře se objevil wyvern!”

„Zatraceně, i tady byli vetřelci!”

Ze všech stran se začal ozývat povyk. Viděli jsme, jak k nám běželi démoni s pozvednutými zbraněmi nebo ocasy.

„Kuk, vzali rukojmí!”

„Sestřelte je!”

„Pitomci, při střílení dávejte pozor!”

Wyvern vystoupal do vzduchu. Ale zasáhly ho dva magické útoky démonů, takže zařval.

„Ti mizerové!”

„Korunní princezna! Je na něm korunní princezna!”

Zdálo se, že se na nás soustředili víc, než jsme si mysleli. V mžiku se k nám slétly tucty démonů a mátly nás. Povolavatel vytáhl svůj luk, zatímco mág střílel magii a Bellode svým mečem střílel aurové čepele. Ale i tak to nestačilo na to, aby se vypořádali se všemi démony.

„Wyverne, rychleji!”

„Zatraceně, vztyčili manovou bariéru! Bude nějakou dobu trvat, než se jí prolomíme!”

„Potřebujeme získat čas...!”

Povolavatel nemohl pomáhat, neboť měl napilno s vlíváním many do svého wyverna, aby se prolomil bariérou. Mág se také soustředil na prolomení bariéry. Zatraceně, když jsme se plížili dovnitř, takové magické zařízení tu nebylo!

„Vypadá to jako bariéra, co můžeš aktivovat, jakmile víš, že přišli vetřelci. Ne že by to bylo mimo očekávání, ale...”

„Je příliš silná! Démoni obvykle nevztyčují takovéhle bariéry... Takhle nás sestřelí!”

„Huu, zatracení špehové. Musím se postarat i o tohle?”

Povzdechl jsem si a vytáhl jsem z inventáře Kopí nenasytnosti. Pak jsem se podíval na Shinu ve svém náručí a promluvil jsem: „Povolat Caducea. Hněv Nebeského boha!”

| Povolal jsi Caducea. Všechny tvé fyzické schopnosti se zlepšily. Dva hadové otevřeli své oči. Můžeš použít moc jen jednoho z nich. |

| Hněv Nebeského boha prosytil zbraň v tvé ruce. Můžeš uštědřit jeden mocný úder nebo rozdělit moc do několika útoků. |

V ruce, v které jsem nedržel kopí, se začaly shlukovat částice světla. Jako had, co se plazil po stromě, se mi nahoru po paži ve spirále plazily dva paprsky světla a na zádech mi vyrostl pár křídel. Zároveň s tím z Kopí nenasytnosti sálalo zářivé světlo a proměnilo se na zlatý blesk. Mí spojenci, co se na mě dívali, doširoka rozevřeli oči.

„Nováčku, ty...!”

„Pokud to někomu řekneš, zabiju tě.”

Se slovy, která i mě přišla arogantní, jsem pevněji sevřel blesk a hodil ho k bariéře, co nám stála v cestě.

BUM!

„Znovu!”

KŘUP!

Stačily dva údery a ozvalo se výbušné křupnutí. Se spokojeným úsměvem jsem znovu vystřelil blesk. Ozval se zvuk, co jsem čekal. Bylo to tříštění stovek oken. Když jsem spatřil šokované tváře démonů pode mnou, ještě víc mě to uspokojilo.

„Wyverne, leť!”

[Guaaaaaa!]

„Ech, proč jí... ho poslouchá!”

„Nenechte je uniknout!”

„Někdo to nahlašte Démonickému lordu!”

„Polapte ostatní vetřelce!”

Zatímco démoni k nám stále vysílali magii, rozptýlili se. Vystřelil jsem k nim svůj blesk, v kterém stále zůstávalo trochu moci. Ačkoli jsem chtěl vrhnout kopí, bylo by obtížné jej znovu získat, a tak jsem prostě vyslal energii blesku v mém kopí. Pár démonů se proměnilo na popel a zmizelo. Zároveň s tím ta energie prosycená Hněvem Nebeského boha z kopí naprosto zmizela. S pocitem osvěžení jsem dal kopí zpět do inventáře.

„Dobrá, teď utečme!”

„Vážně jsi děsivý...”

Wyvern stoupal oblohou. Ačkoli po nebi létalo mnoho netvorů démonické armády, ostatní byli více než schopní se s nimi vypořádat. Přece jenom to byli průzkumníci z První kobky, co byli minimálně v levelu 70.

„Co ostatní týmy? Zkusil jsi jim poslat zprávu?”

„Dva Dimenzionální žoldnéři unikli do kobky. Čtyři rytíři a dva mágové zemřeli. Zbytku se podařilo uniknout z tábora,” odpověděl povolavatel, jak řídil svého wyverna, vypadal uvolněněji.

Wyvern dál chrlil oheň na létající netvory. Ať jsem o tom přemýšlel, jak chtěl, jeho wyvern byl nezvykle silný.

Mezitím jsem si protáhl krk.

„Zkamenělí lidé jsou všichni dobře přivázaní, že?”

„Kromě princezny v tvém náručí jo.”

„Dobře. Takže to uděláme teď?”

„Uděláme co?”

„Uvidíš.” S tím jsem si znovu protáhl krk. A pak jsem zakřičel: „Uwaaaaaaaak!”

| Použil jsi Válečný pokřik Lorda orků! Všechny členy družiny to zbavilo účinků negativních stavů. Útočná síla všech členů družiny vzroste během trvání o 50%. Všichni členové družiny jsou ve stavu super-brnění, nepřátelské útoky je neohrozí. |

Wyverna můj řev poplašil, takže zařval a intenzivně mával křídly. Ostatní můj křik také překvapil a otočili se na mě, aby mi něco řekli, jen aby je to šokovalo.

„Hm? Hmm...”

Shina, co jsem měl v náručí, nabyla svou normální barvu pleti. A nejenom ona, ale všichni zkamenělí průzkumníci přivázaní k wyvernovi procitli ze svého stavového účinku.

„C-co jsi to... Ne, to je jedno. Promiň.”

„Huhuhu.”

'I kdybych vám to řekl, stejně nic nezmůžete,' zamumlal jsem v duchu. Zkamenění byl druh stavového účinku. Dalo se to vyrušit Válečným pokřikem Lorda orků. Teď jsem byl plně připravený souhlasit, že Válečný pokřik byla ta nejpodvodnější technika na světě.

Se zářivým úsměvem jsem zkontroloval Shinin stav. Pořád na sobě měla brnění, co měla v bitvě. S očima otevřenýma se na mě překvapeně dívala.

„Shino, jsi v pořádku?”

„...Sestři? Přišla jsi mě zachránit? Vážně?”

„Jo.”

Shina doširoka rozevřela oči. A pak se s pohledem na mě, co na sebe vzal podobu Ludii, zasmála.

„Takže sestři, vážně... Huhu. Díky, sestři.”

Kvůli jejímu neuvěřitelně nádhernému úsměvu jsem neměl slov. V reakci na její úsměv jsem se také usmál. Shinino další počínání bylo plynulé jako tekoucí voda.

„A... sbohem.”

Vytáhla meč. Z čepele meče, jeho chrániče a jílce sálala podivná černá aura. A pak mě jím bodla do břicha.
-----------------------------------------------

Autorova poznámka:

Jestlipak tu je nějaký čtenář, co si neuvědomil, že se Shin převlékl za Ludii. Pravděpodobně ne, co? Se všemi těmi nápovědami, co jsem vám dal...

Zdálo se, že ne moc lidí si myslelo, že je Shina zrádce. Někdo to vlastně odhadl z toho, co Peruta řekl poslední kapitolu. Poděsilo mě to a odpověděl jsem záhadně. Nevím, jestli to zabralo...

Jen tak mimochodem, bylo tam mnoho nápověd. Jako když mu císař řekl, aby nevěřil nikomu kromě Ludie a Bellodeho; to, že Shina, co by měla být rychlejší než Ludia, stála bez hnutí a zkameněla, zatímco Ludia unikla (ačkoli Ludia si myslela, že to bylo prostě tím, že byla rychlejší T.T); nebo jak se zmínilo v poslední kapitole, kdy Peruta řekl Shinovi, aby nikomu nevěřil...

Hloupá Shino, oklamali tě... pořád vypadá jako tvoje sestra...?

A teď proč na sebe Shin vzal Ludiino vzezření?! Proč držel Shinu v náručí, i když dobře věděl, že je se Shinou něco špatně? Chtěl tu dívku obejmout, i když věděl, že ho to bude stát život?! Odpověď se dozvíte v další kapitole.

PS – Shinův plášť má účinek, že dokáže třikrát denně vykrýt překvapivý útok. To vysvětlím na začátku další kapitoly, ale techniky svého vybavení nemůže použít, když používá Hru Nebeského boha, takže proto ten její útok nemohl zablokovat. Samozřejmě i kdyby ten účinek mohl použít, rozdíl v moci vybavení by to neumožnil.

-----------------------------------------------

~ No, tak mě by naopak zajímalo, jestli je mezi čtenáři někdo, kdo si uvědomil, že se Shin proměnil na Ludii... Protože mě to při prvním čtení došlo až ke konci kapitoly... Příště o tom, proč Shina zradila vlastní svět a proč chtěla zabít vlastní sestru... Ovšem přiznejte se, kdo kdy v životě nechtěl přetrhnout jednoho (či více) vlastních sourozenců... ~