DM - kapitola 230

Kapitola 230 – Dočasná rezidence

Tady Satou. Těžká zodpovědnost hypotéky, co získáte, když si koupíte dům, se často nazývá jednou ze tří zkoušek života. A tak je koupě 'domova' vážná věc i na jiném světě.


„Došel Protijedový magický lektvar? Počkejte, copak zrovna minulý týden nedorazil z hlavního královského města nějaký alchymistický materiál?”

„Ano, exkluzivní gildovní alchymisté se ze všech sil snažili to smísit, ale Tesák Požáru to všechno skoupil s tím, že jdou pokořit kohoutoještěra.”

„Pche, zase ti chlápci se štítkem z rudého železa, co?”

Skutečný kohoutoještěr, co? Možná jsem to chtěl vidět.

Ale lidé si u kohoutoještěra obvykle představovali jeho schopnost proměnit něco na kámen, ale mohl použít i jed, co?

„A proto doporučuju zajít do lékárny nebo do alchymistického krámku ve městě...”

„Ty krámky podporuje místokrál, takže jsou dvakrát dražší než gildovní obchod, víš? Hej, nezbyl aspoň jeden?”

Ten muž ji stále obtěžoval. Gildovní slečna vypadala, že ji to trápilo.

„Máme magické lektvary na pavoučí jed nebo na mravenčí jed, ale nemáme žádné univerzální.”

„Nemám peníze na to, abych si koupil několik druhů. Nedá se nic dělat, dej mi dva magické lektvary na pavoučí jed a taky tři léčivé lektvary nízkého řádu.”

„Dobře, jeden protijed nízkého řádu je za dva stříbrné a jeden léčivý lektvar nízkého řádu za jeden stříbrný.”

Bylo to celkem levné.

Průzkumník za to zaplatil, zatímco mince vyskládal na pult. Vypadalo to, že mu počty moc nešly.

„Další, prosím.”

„Ach, promiňte. Vlastně jsem nestál v řadě.”

Zlehka jsem se omluvil za to, že jsem stál na místě, kde se to dalo špatně vyložit.

Zeptal jsem se, jestli by vykoupili léčiva, ale jelikož už měli exkluzivní lékárníky a alchymisty, koupí jenom předměty, kterých měli nedostatek.

„Ale nedostává se nám většiny předmětů. Kolem tohoto města nerostou léčivé byliny a i když máme alchymisty a materiál, co průzkumníci nasbírali v labyrintu, spotřeba je příliš velká, takže trpíme neustálým nedostatkem.”

Vypadalo to, že měli hojnost akorát mastí na zastavení krvácení a alkoholu na dezinfekci ran. Zdálo se, že pokud jste měli magické lektvary, kterých se jim nedostávalo, určité kvality, vykoupili to za osminásobnou cenu, za kterou to gilda prodávala.

Když jsem vytáhl rozředěný lektvar, aby to posoudila, měl cenu čtyř velkých měďáků.

„I když množství vyléčeného HP jen stěží splňuje podmínky, je to úžasně stabilní. Tohle by se nemělo zkazit, ani poklesnout na kvalitě, i když se to vezme do labyrintu.”

Magické lektvary se mohly zkazit, co?

Později jsem musel zkontrolovat magické lektvary v Arisině Uložišti a v Magických měšcích všech ostatních.

To mi připomnělo Dračí bílý kámen, co jsem ve městě Seryuu nakoupil ve velkém. Když jsem se jí zeptal, jestli bych to mohl prodat, zeptala se mě místo toho, jestli by to mohli všechno skoupit.

Když jsem nedávno posílal do města Seryuu dopisy, slyšel jsem od jednoho kupce, že nejkratší trasa, totiž severní trasa, byla zablokovaná. Takže jeli jižní trasou oklikou, což jim nějakou dobu zabere. To byl pravděpodobně ten důvod.

Jedno město v hrabství Lesseu evidentně zničil běsnící démon středního řádu, takže se nedalo nic dělat, že se oběh zboží zastavil.

„Ne, už se to vyřešilo, neboť toho démona vymýtil vážený hrdina, ale—”

„Drak?”

Podle toho, co řekla, se zdálo, že se v horském průsmyku, co se nacházel v hrabství Zetsu mezi hrabstvím Lesseu a královským hlavním městem, uhnízdil drak. V důsledku toho byla severní silnice království naprosto zablokovaná a oběh zboží se zastavil. To byla otrava.

„Jelikož se příští měsíc bude pořádat Královská konference, vyslali královské rytíře a dokonce i Osm mečů Shigy, aby toho draka skolili, takže to prosím chvilku vydrž.”

Pokud bych porovnal dva z Osmi mečů Shigy, s kterými jsem se setkal ve vévodském hlavním městě, s černým drakem Heironem, věřil jsem, že ta blokáda bude ještě dlouho pokračovat.

Takže, když pominu tohle, vraťme se zpět k obchodu.

Vytáhl jsem z magické brašny malou lahvičku a položil ji na pult. Uvnitř bylo 300 gramů jemného prášku z Dračího bílého kamene. Tato malá lahvička byl materiál na výrobu 30 protijedů.

Řekla mi, že to koupí za 30 stříbrných.

Tehdy jsem koupil 18 kilo malých soudků za 10 zlatých. Když jsem odstranil nečistoty a namlel to na jemný prášek, zůstalo mi jenom 10 kilo. A přesto se to dalo prodat za 20 násobek původní ceny.

Ten přehnaný zisk mě mírně omráčil a zdálo se, že slečna lékárnice si to špatně vyložila.

„Chápu, že je nezdvořilé, aby alchymista prodal jenom surový materiál, ale jelikož se ty univerzální protijedy rychle kazí, nezvládli bychom, kdybys přinesl hodně hotového zboží naráz.”

A tak když si chce někdo koupit univerzální protijed, exkluzivní gildovní alchymista jim to smísí.

Rozhodl jsem se prodat dvě malé lahvičky prášku z Dračího bílého kamene a pět rozředěných magických lektvarů. Pokud toho průzkumníka znovu potkám, měl bych mu říct, že protijed je možná znovu skladem.




„Toto jsou tři vily, co splňují podmínky pana rytíře.”

Gildovní pracovník, co měl na starosti reality, ukázal na mapu labyrintového města, aby mi to ukázal.

Byla to dílna v řemeslnické čtvrti, vila v bohaté čtvrti a vila s rančem a farmou nedaleko. Řekl mi, že ta vila s rančem nedaleko byla prázdná téměř 10 let, takže to bude chtít vyspravit.

Když jsem o tom chvilku přemýšlel, vybral jsem si vilu u ranče, neboť bude snadné se zásobit zeleninou a mléčnými produkty.

Arisa příkře řekla: „Nemůžu uvěřit, že jsi koupil dům, aniž by sis ho prvně prohlédl.” Ale stejně bylo zbytečné starat se o stav falešného domu, a tak jsem se rozhodl to rychle koupit. Pokud se mi to nebude líbit, můžu prostě koupit něco jiného.

Mělo to rozumnou cenu, polovinu tržní hodnoty, tedy 150 zlatých. Ale kvůli zásahu gildmistra, co se zničehonic objevil, z toho strhli ještě polovinu.

Na to, v jaké lokaci to bylo, byla ta vila relativně drahá. A to proto, že byla postavená ze dřeva, což bylo v tomto labyrintovém městě vzácností. Sběratel by po tom hned skočil, ale jelikož výdaje na opravu byly vysoké, neměli žádného zájemce.

Roční daň byla po zvážení struktury a lokace vily 15 zlatých. Bylo mi řečeno, že průzkumníci se štítky z rudého železa mohli také zaplatit polovinu sumy daní. Jelikož ta sleva platila jen na jeden dům, nezdálo se, že by nějaký průzkumník měl více domů.

Výměnou za zlaťáky, co jsem vytáhl z magické brašny, jsem dostal registrační dokumenty k vile a svazek klíčů. K registračnímu procesu přišel člověk, co měl techniku Smlouva.




Jelikož jsem si vyřídil své záležitosti v gildě, vyšli jsme z gildovní budovy.

A tam na nás hleděly dětské oči plné očekávání.

Bylo to trochu děsivé.

S těmi dřívějšími malými nosičkami zavazadel v čele na nás z okolí koukalo 30 až 40 dětí. Zdálo se, že i majitelé stánků za nimi nás sledovali. Aha, takže se natlačili ke gildovnímu vchodu tak moc, že je předtím odkopl ten průzkumník, protože tu byla možnost, že by dostali jídlo zdarma, co?

Nikdo nic neříkal, ale tou napjatou atmosférou znělo kručení dětských žaludků.

Bylo by otravné, kdyby takhle zůstali, takže je asi pozvu.

Dal jsem Arise a ostatním pár drobných a požádal je, aby dětem koupily něco k jídlu.

„Takže, holčičky! Rytíř Pendragon vám koupí jídlo. Všechny mu poděkujte!”

„„„„Děkujeme, pane rytíři.””””

Jako reakci na vděčnost velkého množství malých holek a pár chlapců jsem mávl rukou.

„Maso~?”

„Ariso, maso je dobré nodesu!”

„Takhle by to bylo výživově nevyvážené, takže ne. Udělejme něco jako restovanou zeleninu, co zasytí.”

Stánkaři, muži ve středním věku, začali propagovat své zboží směrem k Arise a ostatním, co diskutovaly o jídle.

„Malá slečno, v naší kaši je zelenina a maso, takže zasytí, víš?”

„Co to říkáš, naše knedlíčková polévka je nejlepší. Je v ní i zelenina a naše masové knedlíčky zasytí ze všeho nejvíc~”

„Dobrá, vezmeme oboje! Všichni se zařaďte k tomu, co máte rádi! Dostanete jenom jedno z toho!”

Pro Arisu byla příliš velká otrava se rozhodnout, a tak když řekla tohle, děti bloumaly pohledem mezi těmi dvěma stánky. Nakonec se zdálo, že promarní jídlo, když se v rozhodování opozdí, a tak když se jedno dítě zařadilo do řady, okamžitě vznikly dvě fronty. Pochi a Tama stály u nich, aby zabránily tomu, že by chaotické děti bránily v dopravě.

Když jsme se rozloučili s najezenými dětmi, šli jsme do domu, co jsem zrovna koupil.




„Jejda, všude je plevel.”

„Nech to na mě~?”

„Beru sekací vybavení nanodesu!”

Arisa si před vilou, co byla zarostlá plevelem, postěžovala. Tama a Pochi zaujaly pózu se srpky, co vytáhly z měšců, v ruce. Nana také vytáhla velkou kosu. Takhle to bylo i předtím na silnici, ty tři měly sekání vážně rády, co?

Vsunul jsem klíč do velkého visacího zámku na bráně do vily. Bylo to mírně zrezlé, ale silou se to dalo otevřít.

Takže ve vile bylo zhruba pět dětí. Nebo přesněji řečeno za soukromými stájemi na pozemku vily. S největší pravděpodobností to byli sirotci, co na pozemku přebývali nezákonně. Měli nízký level. Řeknu Naně a ostatním, aby se na ně podívaly, až budou sekat.

„Nano, vezmi si Pochi a Tamu a prověřte stáje.”

„Ano, master.”

„Rozkaz~”

„Nanodesu!”

Ty tři se vydaly plevelem ke stájím, zatímco si vytvářely cestičku.

My zbývající jsme se rozhodli zkontrolovat studnu. Arisa po cestě zručně sekala plevel prostorovou magií.

Kláda na zavěšení vědra shnila, její zbytky ležely na zemi. Vedle víka, co bránilo tomu, aby se do studny dostaly odpadky, bylo vědro s provazem. To vědro bylo mírně vlhké. Ti sirotci ho pravděpodobně používali.

„Tohle je zlééé!”

„To je zlé nanodesu!”

„Stav nouze, to hlásím! Život v nebezpečí. Co možná nejdřív si přeji naléhavou podporu.”

Ty tři, co odešly do stájí, se přihnaly zpět sem.

Zdálo se, že ti sirotci evidentně nebyli jen pouzí nezákonní obyvatelé.

-----------------------------------------------

~ To se to někomu kupuje, když má v inventáři x zlatých z bůh ví kolika zemí... ~

Hlavní stránka novely
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>