ICDS - kapitola 124

Kapitola 124 – Ty ve Světě západu slunce (2)

Lovit Wendiga sólo bylo nesmírně snadné, ale stejně jsem mohl získat Zmrzlé krystaly, i když jsem si do družiny přibral pár lidí. A tak jsem se rozhodl lovit Wendiga ve družinách. Když mě spatřili průzkumníci, co se zasekli na 50. podlaží, okamžitě mě poznali jako Korunního prince.

„Korunní princ je už na 50. podlaží.”

„Zázrak. Už na 50. podlaží...”

„Ale dokonce i Korunní princ by měl mít těžkosti se prolomit 50. podlažím. Taky se tu zasekne.”

„Pokud jste s těmi nesmysly skončili, jdeme dovnitř.”

V boji proti Wendigovi měli všichni ostatní jen jeden úkol. A to držet se od Wendiga co možná nejdál. Já to nevěděl, protože mě chránila moc Ruyue, ale mrazivá energie, co z Wendiga sálala, nebyla žádná sranda. I když kněží ze všech sil vrhali ochrannou magii, válečníci veteráni, co se dostali až na 50. podlaží, měli stejně těžkosti.

[Guaaaaa!]

[Shine, to je útok chladem!]

„Jo, jo.”

Samozřejmě i Pán 50. podlaží Wendigo měl svou zvláštní útočnou techniku. S rukou zbarvenou na bílo vytvořil velkou stopu. Pokud se to o člověka jen otřelo, na okamžik zmrzl bez ohledu na odolnost. Já jsem to během svého prvního nájezdu nezažil, takže mě to při druhém nájezdu zaskočilo. Zmrzl jsem, ale naštěstí mě Ruyue ochránila bariérou.

Navíc kvůli své vysoké odolnosti jsem rozmrzl po 5 sekundách. Zdálo se, že Wendigo to nedokázal použít nepřetržitě. Se zmatenou tváří se mě snažil kopnout, což prostě vedlo k tomu, že jsem ho zmlátil. Tohle bylo po pravdě řečeno poprvé, kdy jsem se netěšil na techniku Pána podlaží.

Ale v kapesních hodinkách jsem stále měl tři volná místa na uložení technik. Jelikož jsem měl pocit, že jakmile ta místa zaplním, vedlejší profese se promění, měl jsem v plánu vzít si všechny techniky, co dostanu. Pokud mi cesta na 60. podlaží bude trvat déle, než jsem čekal, uvažoval jsem, že do kapesních hodinek dám i Karmínový řev z Karmínového šupinového brnění.

„Haat.”

Když se Wendigo snažil se po mě svou zbělenou rukou ohnat, s pomocí Ruyueiny moci jsem ve vzduchu vytvořil plát ledu a vyskočil jsem. Jak Wendigo marně vzhlížel, zašklebil jsem se a zakřičel: „Hřmící kopí!”

| Vyber si svou odměnu. |

| 1. Kožešinový plášť Wendiga |

| 2. Léčivý lektvar vysokého řádu |

| 3. Zmrzlý krystal |

| 4. Zmrzlá šipka |

Ech? Copak jsem nepřišel se 6 lidmi? Když jsem se otočil, zatímco jsem polykal Zmrzlý krystal, spatřil jsem, jak se ti tři průzkumníci objímali a třásli.

„K-k-korunní princi, j-j-j-jak to, že jsi naprosto v pořádku?”

„Ř-ř-ř-ř-řekl, že m-má ele-elementála.”

„T-taková zima! U-umrznu!”

„...Ti další dva?”

„U-umrzli.”

„...”

Moje družinové nájezdy na Wendiga obecně končily takhle. Po pravdě jsem se chtěl na drilování vybodnout a prostě s tím skončit.

Když byla Ludia vedle mě, byla naprosto v pořádku.

Ale když jsem se snažil se od ní oddělit, jevila známky duševní nestability. Myslet si, že se vrátila zpět do svého normálního stavu, bylo jen mé zbožné přání.

Ať už jsme jedli, četli knihy, poslouchali hudbu, pletli, pili čaj nebo cokoli jiného, jakmile jsem se pokusil dostat se jí z očí, ona se pokusila na protest zaječet. Samozřejmě jsem to považoval za svůj trest za to, že jsem jí zabil sestru, a přijal jsem to. Byl jsem jen rád, že jsem mohl sloužit jako její emoční pilíř.

Ale nemohl jsem dopustit, aby to takhle zůstalo. Zrovna teď to bylo v pohodě, protože jsem měl hodně volného času, neboť jsem akorát třikrát denně lovil Wendiga. Ale jakmile skončím s drilováním, měl jsem v plánu jít do Ameriky. Nemohl jsem Ludii vzít s sebou.

Když jsem jí to řekl, její reakce mě nesmírně trápila.

„T-to mě opouštíš?”

„Ne, vrátím se.”

„Lháři.”

„To tu bydlíš jenom ty? Jsou tu i moje rodiče a Yua.”

„Lháři, lháři. Až se jednoho dne probudím, všechno bude pryč. Zůstanu na tomhle světě jenom já.”

„Ludio.”

„Ach, je to tamto. Zase mě tu necháš a půjdeš s někým bojovat. Pronásledoval nás D-démonický lord.”

„Ne, tak to není.”

„V-vezmi mě s sebou. Vezmi mě s sebou, prosím. Nechci tu zase zůstat jako hlupák.”

Ať jsem říkal cokoli, nevypadalo to, že by mě poslouchala, a tak jsem zavřel pusu a vzal Ludii za ruce. Ludia té příležitosti využila, vrhla se mi do náručí a nepouštěla mě. Když jsem zvedl hlavu, nevěděl jsem, co mám dělat. A v té dokonalé chvíli matka otevřela dveře s talířem ovoce. Pak se vlídně usmála a dveře zavřela. Zatraceně, nelíbily se mi ty zbytečně laskavé ohledy!

„Nechoď. Pokud půjdeš, vezmi mě s sebou. Prosím?”

„Pokud půjdeš, bude to nebezpečné.”

„Shine, vezmi mě s sebou. Taky mě nech jít.”

Vážně neposlouchala! Zdálo se, že mě nepustí, dokud nebudu souhlasit, že ji s sebou vezmu. Nakonec jsem si povzdechl a odpověděl jsem: „Mám dvě podmínky.”

„Hm.”

„Zaprvé musíš skrýt svou totožnost. Tohle je snadné, protože si v Obchodě můžeš koupit předmět zvaný Otovo tajemství.”

„Hm.”

„Zadruhé musíš zesílit. Nemůžu tě s sebou vzít, pokud se neprolomíš aspoň 40. podlažím.”

„...40. podlažím?” Ludiin pohled se mírně zachvěl. „Jsem teprve na začátku 36. podlaží.”

„Ještě pořád zbývají 3 týdny, než skončím s drilováním 50. podlaží. Jsem si jistý, že to zvládneš.”

„T-tak to se s tebou budu muset rozloučit.”

„Správně, protože se nemůžu vrátit na 36. podlaží.”

„T-to nedokážu. Ne. Nechci.”

„Tak to tě nechám tady.”

„Ach, aaa.”

Ludia se na mě dívala, jako kdyby se jí zrovna rozsypal celý svět. Za chvilku se najednou rozzářila a řekla: „Nemám s sebou nikoho do družiny. Shuna stále nemůže vyjít z Rezidenční oblasti.”

Až do teď jsem na Shunu zapomněl. Ludia o Shuně věděla, ale ani jednou se do kobky nevrátila a teprve teď ji využila jako výmluvu. Chvíli jsem přemýšlel, kdo z nás byl horší, ale nic jsem neřekl. Došel jsem k závěru, že jsme oba byli špatní.

„Ale Ellosova družina na tebe čeká.”

„K-kasina...?”

Ludia namítla, jako kdyby ji to nikdy nenapadlo. Takže k Ellosovi nemá tak blízko... Jak jsem si to pomyslel, přikývl jsem. Ellos mi vlastně nedávno poslal zprávu.

„Jo. Čeká, až se vrátíš na 36. podlaží.”

„N-ne. Já už nemůžu. Ztratila jsem sebedůvěru.”

„Ale pokud nedokážeš pokořit 40. podlaží, nevezmu tě s sebou. Nelžu.”

„N-ne... S-správně, nemůžu se k nim vrátit sama.”

„Bude tam i slečna Shuna.”

„Shuna už nemůže stoupat kobkou.”

Shuna neměla žádný dům, ani gildu. Bylo nepravděpodobné, že by ji jiné gildy přijali. To Ludia řekla.

Jelikož došlo na tohle, rozhodl jsem se říct Ludii pravdu.

„Ludio, víš...”

Jak se Ludia rozhlížela po mé Zvláštní vile, tvářila se prázdně. Viděla víc než sto místností, bazén a velkolepou lázeň, sklepní cvičiště a osobní tréninkovou místnost, velkolepou jídelnu a spíž ve sklepení a nakonec toho Obrovského železného divočáka, co kazil vzhled zahrady. Když už jsme u Obrovského železného divočáka, zmenšil se teď z 60 metrů na 20.

Ludia zakřičela: „Budu tady žít s tebou!”

„Založím gildu.”

„...”

Ludia se zatvářila, jako kdyby zrovna šlápla na hromádku, a promluvila: „Nemůžeme z toho prostě udělat náš dům?”

„Ne, nemůžeme. Copak nejsi nejlepší kamarádka slečny Shuny? A co ona?”

„Dám svůj dům Shuně. Je snadné převést vlastnictví. Takhle se i Shuna může stát nezávislým průzkumníkem!”

„A co ty?”

„N-no, já... samozřejmě...”

Ludia zčervenala, sklopila zrak k zemi a zatahala mě za rukáv. Zlehka jsem svůj rukáv vyprostil a promluvil: „Vidíš, nemáš co říct, co? Založím gildu.”

„...Nenávidím tě. Tolik tě nenávidím.”

„Jo, můžeš mě nenávidět, kolik jen chceš. Ačkoli já tě nenávidět nebudu.”

„Ty jeden strašně necitlivý hlupáku! Vážně tě chci zabít...!”

„Jo, jo.”

Založit si gildu bylo snazší, než jsem si myslel. Musel jsem jen zajít za správcem Rezidenční oblasti a podat potřebné dokumenty. Ale když jsem zašel za Meladelem, když viděl, že do mě Ludia byla zavěšená, otevřel pusu.

„T-ty. Kdo je ta slečna?”

„Kamarádka.”

„Ach, drahý bože. Je tohle osud Hrdiny...? Moje ubohá mistrová...!”

„Přestaň mluvit nesmysly a vezmi si moji žádost o založení gildy.”

Jak Meladel přijal moji žádost, dál říkal nepochopitelné věci jako „Máš rád loďky?” nebo „Navrhuju, abys nosil břišní pás.” Pak mi před očima vyskočila zpráva.

| Založil jsi gildu! Stal ses gildmistrem gildy řádu F <Revival>! |

| Členové gildy: Kang Shin (Gildmistr, zlato), Palludia Gren Ehuir (člen gildy, stříbro). Členů celkem: 2 |

| Řád gildy si můžeš zvýšit zvýšením počtu členů gildy nebo získáním dosaženích při pokoření Akčních kobek nebo Akčních nájezdů. Když bude řád tvé gildy vyšší, bude v kobce známější, získáš v Akčních nájezdech lepší odměny a budeš mít v kobce větší svobodu. |

Nebylo to moc. Nezvýšilo mi to sílu. Jelikož jsem nic nečekal, nebyl jsem ani zklamaný.

„Až se dostaneš do řádu D, můžeš zažádat o změnu gildovního emblému. Lidé ze slavných gild obvykle nosí brože nebo pláště s gildovním emblémem, aby ukázali své postavení.”

„Jako uniformu?”

„Spíš jako bezcennou demonstraci.”

Ludia se ani během mého hovoru s Meladelem nehýbala. Musela tu zprávu taky slyšet. Pak tiše zamumlala: „Revival...”

„Ehm... To je slovo z pozemské řeči angličtina. Znamená to oživení, obnova nebo vzkříšení. Chtěl jsem použít korejské slovo, ale bylo mi řečeno, že taková gilda už existuje.”

„Buwhal. V řeči svět Syrnor to znamená hračka.”

„Proč by založili gildu s takovým významem?! To jsou členové gildy gildmistrovou hračkou? Ek.”

Najednou jsem na svých zádech cítil tíži. Otočil jsem se a spatřil, že mi Ludia zabořila tvář do zad. Neviděl jsem jí do tváře. Nervózně jsem k ní promluvil: „L-ludio?”

„...”

„Ludio... Ludio?”

„...Zkusím to,” řekla Ludia tiše.

„Ty...”

„Zkusím... stoupat kobkou. Kontaktuju Shunu... a taky Kasinu. Zkusím to.”

Nevěděl jsem, proč byla najednou tak ochotná. Možná se cítila bezpečně, že teď patřila do mojí gildy. Možná že celou dobu sbírala odhodlání. Možná...

Dokázal jsem vymyslet mnoho možností, ale nezeptal jsem se jí na to. Takhle to bylo v pohodě.

„Jo. Díky, že jsi vykročila kupředu, Ludio.”

„Hm... Hm.”





Měla jsem sen.

Nebe hořelo a stoupal temný dým.

Ráno se neprobudilo a noc nespala.

Víly, co zůstaly ve fantazii, vyhnali do reality. Jak si držely svá potrhaná křídla, proklínala lidi.

„XXX, vždycky přemýšlím, proč si procházím takovými těžkostmi, když se s tebou zapletu.”

„X, to je špatně. Ti, co můžou říct, že si prošli těžkostmi, když se zapletli s X, jsou ti, co přežijí. Obvykle je těžké přežít, když se zapleteš s X.”

Za krvavého západu slunce si obr a pohledný mladý muž vyměňovali žerty. Jeden držel obrovský dvousečný meč a druhý měl dlouhý meč. Obě zbraně byly přiměřeně velké ke svým majitelům.

„Všichni moc hlučíte. Jděte zabít netvory. Dávejte pozor, ať na mě nestříkne krev. A pokud budete X proklínat, zabiju vás.”

„Čarodějko, zmlkni a připrav si plameny. Kvůli tomu tvému bezstarostnému přístupu jsem si myslel, že se dneska podívám do posmrtného života.”

„Guys, zrovna jsem vymyslela strašně vtipný vtip. Nehádejte se a uklidněte se! Král ještěrů je král ještěřích lidí, že? Ale když se podíváte, řítí se k nám 5 Králů ještěrů! Co si myslíte, že to je? Přidalo se malé království!”

Rudá čarodějka, černý vrah, veselý pistolník a několik dalších. Ačkoli jich nebylo mnoho, všichni to byli neuvěřitelně silní spojenci.

„X, jsi připravený?”

„XX, vážně máš skvělé brnění!”

„Haha, to jo. Alespoň to přitáhne pozornost. Chválím svou odvahu.”

Někdo předstoupil v brnění, z kterého sálala záře pěti barev, a oni se rozestoupili. I když to bylo poprvé, co jsem ho viděla, přeskočilo mi srdce. Pokaždé jsem měla stejnou reakci. Od první chvíle, co jsem ho spatřila, až do teď.

„Stejně tady mám nejsilnější tělo. No vážně, pravděpodobně neexistuje žádná jiná gilda, kde se ke gildmistrovi chovají jako k boxovacímu pytli. Dobrá... Revival, jdeme na to.”

„X!”

„Ach, správně. XXX... Můžu to nechat na tobě?”

Jak tam sám stál v tom světě zapadajícího slunce, otočil se a usmál se na mě. Držela jsem se zpět, abych nemíchala práci a soukromí a sebevědomě jsem zakřičela: „Samozřejmě!” Spolu s modlitbou, co jsem v duchu řekla, a doufala, že budu muži, co miluju, ku pomoci.

„Ach Moci, Požehnání udělené Zemi! Budeme bojovat, abychom tě ochránili, propůjči nám svou moc! Ach Mitare, požehnej a pozvedni tuto moc!”
-----------------------------------------------

Autorova poznámka:

Jen proto, že jsem vyprávěl vždycky v první osobě, neznamená, že to tak vždycky bude!

A taky jsem vás už varoval, že toho budete litovat, pokud tu poslední kapitolu přečtete jen tak ledabyle!

-----------------------------------------------

~ Tahle změna stylu vyprávění není vůbec pěkná... Naštěstí to není trvalé. ~

<Předchozí>...<Následující>