ICDS - kapitola 122

Kapitola 122 – Hrabivost pohltí vše (9)

Wyvern se nevrátil do paláce, ale zastavil se v půli cesty a spustil nás na zem. Bylo to místo setkání, na kterém jsme se předem domluvili.

Ludia, co se šla na mou žádost skrýt do kobky, se vrátila a už tam čekala. Shromáždili se tam i ostatní, co v bezpečí unikli z tábora démonů. Jak náš tým prchal, při prolomení bariéry jsme způsobili velký povyk, což odvrátilo hodně pozornosti od ostatních. Takže mohli snadněji uniknout.

„Jaká byla zpráva o nepříteli světa?”

„Copak jsi je nešel zachránit? Proč jsi sám?”

Přišli za mnou Dimenzionální žoldnéři a ptali se mě na otázky. Ale já zvedl ruku a zarazil je.

„Ludio, nejprve odstup od rytířů.”

„Cože? Kyak!”

Jakmile jsem to řekl, rytíři udělali svůj tah. A ten tah nebylo Ludii ochránit, ale polapit ji. No tak! Všichni přeživší rytíři byli zrádci?! Dokonce i mágové...!

„Všichni to jsou zrádci!” zakřičel jsem pronikavě a použil jsem Božskou rychlost.

Bodl jsem svým kopím do rytíře, co se snažil Ludii držet pod kontrolou, a držel ji pod jednou paží. Pak jsem odskočil zpět, a to všechno se událo během pouhých 3 sekund.

„Co se zrovna stalo?!”

„Nováčku, vážně jsi rychlý...!”

„Kuk!”

Rychle tu situaci pochopili. Jakmile jsem Ludii zachránil, pokusili se utéct do kobky. Když jsem se je pokusil polapit Ruyueinou mocí...

| Průzkumníci, co zradili svůj svět a přidali se k nepříteli světa, byli vyhozeni z kobky. |

| Jejich schopnosti průzkumníků byly anulovány. |

Cože? Přimhouřil jsem oči. Co to tahle zpráva říkala? Proč to ta kobka dělala zrovna teď?

Rytíři a mágové, co se snažili otevřít kobku, se najednou zhroutili. Pravděpodobně to bylo proto, že ztratili svou sílu. Dimenzionální žoldnéři si tuto příležitost nenechali utéct. Bez náznaku zaváhání zaútočili na životně důležité body zrádců a zabili je.

„Proč kobka zrovna teď zjistila, že jsou nepřátelé světa?”

| Systém kobky všem průzkumníkům automaticky poskytuje propočet zkušeností, inventář a kořist, ale nemůže se neustále soustředit na konkrétní průzkumníky. Navíc najít průzkumníky, co se přidali k nepříteli světa na světě, kde je síla nepřítele velká, je téměř nemožné. A proto Dimenzionální žoldnéři slouží jako oči kobky, aby našli průzkumníky, co zradili svůj vlastní svět. |

„Jsi chytrá, informační slečno...”

Informační slečna, co ukojila mou zvědavost, na má udivená slova neodpověděla. Zdálo se, že ostatní Dimenzionální žoldnéři o tom věděli. Jelikož odhodlaně zabili zrádce, musela za to být také odměna...

| Zabili jste všechny zrádce. Odměny se náležitě rozdělí. |

| Zabil jsi milenku Démonického lorda. Za odměnu jsi získal 5 stavových bodů a 2 technické body. Stavových bodů: 13. Technických bodů: 2 |

Tsk, nechtěl jsem tak hořkosladkou odměnu. Když mě Ludia sledovala a viděla, že jsem se při té zprávě zachmuřil, polekalo ji to a odtáhla se ode mě.

Pak se zeptala: „Shina, kde je Shina?”

„...Ludio.”

„Shine, kde je Shina?”

Ukázal jsem na wyverna. Na hřbetě měl spálenou mrtvolu Shiny. Když Ludia to tělo viděla, nic neřekla.

„Potvrdili jsme si to. Shina byla... nepřítel.”

„To je... lež.”

„Nováček mluví pravdu. Kdyby nebylo jeho, všichni bychom zemřeli. Zatraceně, kvůli tomu démonickému meči se pořád třesu.”

„Shina měla... démonický meč?”

„Jo.”

Přikývl jsem. Ludia pomalu přišla k wyvernovi a stáhla tu mrtvolu na zem. Když viděla, že tělo bylo přeseknuté ve dví, neměla slov.

Nemohl jsem si pomoct a promluvil jsem na ni: „...Ludio.”

„Kdo... Kdo ji zabil?”

„Já.”

Řekl jsem jí pravdu. Pevně zavřela oči a pak je otevřela.

„Nelži a řekni mi pravdu.”

„Zabil jsem ji. Shina se mě pokusila zabít, protože jsem se proměnil do tvé podoby.”

„Prosím... Nelži!”

„...Promiň, ale nelžu ti. Zabil jsem ji já, Ludio.”

Ludii se chvěly rty. Otevřela pusu a zase ji zavřela, jako kdyby chtěla něco říct. Pak na mě zahlížela.

„Co to má být?”

„Ludio.”

„Co to má být?!” zakřičela Ludia hlasitěji, než jsem ji kdy slyšel.

„Tohle jsi chtěl? Přimět mě utéct do kobky, protože to bylo nebezpečné. Pak na sebe vzít moji podobu, kvůli Shině skoro umřít a pak ji zabít? Já na tebe v kobce čekala, aniž bych něco z toho věděla. Jako bezradná hlupačka! Co mám dělat, když jsi mi to teď řekl? Co to má být?!”

„Ani já jsem to nechtěl. Nechtěl jsem, aby to byla pravda!”

„Měla jsem jít s tebou. Měla jsem jít s tebou, jak jsem si prvně myslela! I kdyby mě Shina zabila, měla jsem jít s tebou! Měla jsem to vidět na vlastní oči a zakusit to na vlastní kůži!”

„Zemřela bys!”

„Radši bych zemřela! Protože jsi mě ochránil, stal se ze mě největší idiot, hlupák a zabedněnec na světě! To jsi chtěl? Chtěl jsi, abych poslušně zůstala v kobce, protože jsi řekl, že to je nebezpečné, a pak když všechno skončilo, abych se vyhrabala ven, spatřila tělo své sestry a kývla a řekla, že se nedalo nic dělat, když byla zrádce?!”

„To jsem chtěl!”

Taky jsem křičel. „Je to lepší, než abys zemřela! Nechtěl jsem přijít o svou kamarádku. Je to špatné?”

„Protože ses mě pokusil ochránit, přišla jsem o svou pravomoc člena císařské rodiny, o svou hrdost průzkumníka a dokonce i o právo být tvojí kamarádkou! Protože jsem se bála, že je moje sestra zrádce, stal se ze mě zbabělec, co nechal svého kamaráda jít zachránit mou sestru. A já se mezitím skrývala v kobce!”

„A co je na tom špatného?! Nechápeš své priority!”

„To ty to nedokážeš pochopit! Podívej se na mě! Zabili mi matku i otce, ale jak jsem se skrývala v tom malém domě v kobce, ani Shinu jsem neviděla na vlastní oči zemřít. A musela jsem si vyslechnout, že ji nezabil nikdo jiný než ty!”

„Cože...?”

„Už nic nemám! Vůbec nic nemám! Nemám co chránit, nemám důvod žít! Radši bych zemřela kvůli Shině. Radši bych tě ochránila a zemřela! Takhle bych aspoň mohla ochránit svého kamaráda!”

Císař a císařovna zemřeli? Chtěl jsem něco říct, ale nevěděl jsem co. Vzpomněl jsem si, co Shina řekla, že démoni nejvyššího řádu šli zaútočit na císařský palác...

Zanechali jí císař a císařovna nějakou poslední vůli? Došli čestného konce? Nevěděl jsem, jestli mám být smutný nebo šťastný, že je alespoň nemučili, aniž by mohli vůbec zemřít, jako v mém snu.

Zatímco jsem kvůli Ludii neměl slov, ona bezmocně padla na zem. A pak stěží slyšitelným hlasem zamumlala: „Promiň, Shine. Promiň... Promiň, že jsem tam poslala jenom tebe... To já jsem tě přinutila vlastníma rukama zabít Shinu, to já...”

Když jsem viděl její náhlou změnu, kdy už mě nezatracovala, zmátlo mě to. Momentálně nebyla mentálně vyrovnaná.

Popřemýšlel jsem o tom, co říct, a pak jsem řekl tichým hlasem: „...Tak jsem to chtěl.”

„Jsem ta nejhorší. K ničemu. Jsem bezbranný hlupák, co se v nejkritičtějším okamžiku vyděsí a co akorát nechá druhé dělat moji práci. Nemám právo být členem císařské rodiny, být průzkumníkem nebo dokonce i jenom žít...”

„Ludio, to neříkej!”

„Nenávidím tě. Nemůžu si pomoct a nenávidím tě. Nenávidím sama sebe. Nenávidím se, že tě nenávidím...”

„Ludio, nejdřív si musíš odpočinout. Prosím tě, na nic nemysli a prostě odpočívej. Pokud mě nenávidíš, můžu zmizet. Chápu, proč bys mě nenáviděla, takže půjdu pryč, abys mě už neviděla.”

„Ne!” zakřičela Ludia najednou. Oči měla plné strachu. „Ukradl jsi mi sestru a teď mi chceš vzít i to, co mi zbylo?”

„Ludio...”

To Ludia mluvila o mě? Její slova mě polekala, a tak jsem tam stál a nevěděl, co říct. Nestabilně se postavila a přišla ke mně. Jak mě držela za paže, vzhlédla ke mně. V modrých očích se jí leskly slzy.

„Ne, Shine. Nechoď. Prosím... Ty jsi jediný, kdo mi zbyl. Přišla jsem o matku, o otce a o Shinu. Nechci přijít i o tebe... Promiň, nebudu tě nenávidět, tak prosím nechoď. Prosím...”

Ludia zeslábla. To jsem si myslel. Duševně ji to postrčilo do takového bodu, kdy se ke mně, k vrahovi její sestry, tiskla. Od toho dne, co Démonický lord polapil Shinu – nebo kdy si to přinejmenším myslela – to Ludii zničilo. To zranění, co zalátala kvůli tomu, že chtěla Shinu zachránit, prasklo. A teď byla bezmocná.

„Ne, nechoď. Nenechávej mě samotnou...”

„Má záchvat duševní paniky. Myslí si, že se svět zhroutí, když zůstane sama, nebo že je k ničemu... Mezi průzkumníky, co přišli o svůj svět, je to běžné. Aspoň má pořád tebe... Nováčku, radši bys měl pořádně přemýšlet, než něco uděláš,” promluvil žoldnéř povolavatel hořce.

Pak zmizel technikou Návrat. I ostatní žoldnéři jeden po druhém mizeli. Nemohl jsem je vinit. Jakmile démoni zaberou císařský palác, půjdou po nás. Bylo správné se co možná nejrychleji vrátit.

Nakonec jsme na poli zůstali jenom Ludia a já. Kolem nás bylo podivné ticho, skoro jako kdyby mělo najednou něco vyskočit.

„Dobrá... V tom případě zůstanu s tebou. I když mě nenávidíš, zůstanu s tebou. Nebudu tě nenávidět.”

„Nenávidím tě, ale... děkuju... škyt.”

Ludia se ke mně tiskla a tiše brečela. Já ji hladil po zádech a cítil jsem se nervózně. Co se s námi dvěma stane? Budeme moct zůstat přáteli? Tento nebezpečný vztah, dokáže vydržet a nezhroutit se?

Jak jsem ji objímal, zatímco brečela, tohle bylo to jediné, o čem jsem dokázal přemýšlet.

„Shinino tělo. Spal ho.”

Jakmile přestala brečet, tohle bylo to první, co řekla. Pořád se mi tiskla k paži. Nemohl jsem žertovat tak jako obvykle.

„Prosím, zbav se všech stop, co po sobě Shina nechala.”

„...Udělám to.”

Když jsem užuž chtěl to tělo spálit, za mnou se ozval hlas. Když jsem teď o tom přemýšlel, někdo tu byl. Byl to Bellode. Přemýšlel jsem, kde byl, ale celou tu dobu ležel na zemi poté, co jej povolavatel praštil. To se zrovna probral a uvědomil si, co se stalo...? Najednou mi ho bylo líto.

„Chci se s ní rozloučit... Prosím, vaše výsosti.”

„Bellode... Dobře. Dělej, jak chceš.”

Ludia se zatvářila překvapeně, ale brzy s hořkým výrazem kývla hlavou. Bellode uctivě kývl a pak pomalu vytasil svůj meč. Ten pak obklopily plameny. Stejně jako Perutův okruh dokázal zhmotnit větrné víry, on dokázal proměnit svou manu na plameny a všechno spálit.

„Vaše výsosti... Nechť odpočíváte v pokoji.”

Vypustil plamen a ten dopadl na Shinino rozťaté tělo. V tichosti jsme přihlíželi, jak její tělo planulo, zatímco Bellode plakal.

Jakmile se Shinino tělo spálilo na popel, Bellode se otočil a uctivě se nám uklonil... Ne, uklonil se Ludii.

„Jsem rád, že jste v bezpečí, vaše výsosti. Měl jsem se nejprve zeptat, jestli jste v pořádku. Omlouvám se, že jsem překročil meze.”

„Odpouštím ti, Bellode... A už nejsem korunní princezna. Odvrhnu své postavení člena císařské rodiny.”

„Vaše výsosti!”

„Bellode, nemáme čas... Měl bys opustit svět Luka.”

Byla stručná.

„Tady nezůstala žádná naděje. Pokud nechceš zemřít spolu s Shinou, okamžitě uteč do kobky. Jsi v gildě.”

„Ale vaše výsosti...!”

„Bellode, jdi. Až mě příště uvidíš, neříkej mi vaše výsosti. Tento svět... skončil.”

| Členka družiny Palludia Gren Ehuir se stala nezávislým průzkumníkem. S jejím svolením můžeš použít Návrat a vrátit se s ní na Zemi. |

Bellode se na Ludii díval chvějícím pohledem a pak obrátil pohled k Shinině popelu, co vítr rozfoukával. Skousl si ret, otočil se zpět a hluboce se Ludii poklonil. Když Ludia viděla, že zmizel, bez síly mi padla do náručí.

„Jsem unavená... Chci si odpočinout.”

Cítil jsem, jak se o mě opírala vahou celého svého těla, takže jsem si až do morků kostí uvědomil, jak moc zeslábla.

Takhle jsem ji nemohl nechat v Rezidenční oblasti.

„Ludio, chceš jít se mnou... na Zemi?”

Po mé otázce se Ludii šokem rozšířily oči. Pak kývla hlavou. Tvář jí zářila víc než předtím. Bál jsem se, že se jí to možná nebude zamlouvat, takže se mi ulevilo. I kdyby se teď vrátila do Rezidenční oblasti, bylo by to pro ni zlé.

Ale svět Luka nás nenechá odejít tak snadno.

[Zachránče, Hrdino. Z jakého důvodu jsi přišel na tento padlý svět?]

Instinktivně jsem to věděl. Tento okázalý hlas patřil Démonickému lordovi. Ludii stačilo, jen aby zaslechla jeho hlas a nekontrolovatelně se třásla a tiskla se ke mně. Jak jsem se otočil, také jsem se zachvěl kvůli přítomnosti, co jsem cítil celým svým tělem.

Na nebi byl netopýr.

[Odpusť mi mou drzost, že hosta nevítám svým skutečným tělem. Ale mé skutečné tělo je momentálně v hlubokém spánku, aby přijalo moc světa.]

„To mluvíš o moci, co jsi získal, když jsi zabil Hrdinu tohoto světa?”

[Správně, Hrdino. Užil sis tu hru? Moje konkubína tě měla zabavit.]

„Bylo to nevkusné. Přijímání hostů ti moc nejde, Démonický lorde.”

Netopýr pokračoval: [Poslední přeživší princezna, pojď ke mně. To tebe jsem od začátku chtěl. Pokud se staneš mou, všechno, co jsi kdy chtěla, bude tvé.]

„Jdi se ve jménu Mitara zabít,” vyplivla Ludia.

Jak se dívala na služebníka Démonického lorda, očí jí planuly strachem a hněvem. Usoudil jsem, že bude nejlepší, když zabráním tomu, aby se Ludia dívala na Démonického lorda.

[Ach, jaká škoda. Ale i ten Hrdina, co tě tak spolehlivě drží, brzy zemře. Hrdinové jsou nakonec jenom obětní beránci. S pár malichernými požehnáními jsou nuceni proti nám bojovat.]

„Návrat!”

Použil jsem Návrat. Okolní scenérie se okamžitě pokroutila a rozpila se.

Než jsem se nadál, Ludia a já jsme byli u mě doma na Zemi. Jak na mě Ludia prázdně zírala, vlídně jsem se usmál a promluvil jsem: „Démonický lord, ten mizera. Myslíš, že jsme ho naštvali, když jsme odešli uprostřed jeho rozmluvy?”

„...Jo.”

Ludia měla stále prázdný pohled, ale kývla. Najednou se zasmála. Jak jsem se na ni díval, také jsem se rozesmál.

Démonický lord 0, Kang Shin 1. Dostalo se mi prvního vítězství.

-----------------------------------------------

Autorova poznámka:

Shin: Démonický lorde, od takových lidí jako ty nechci žádné informace! Zůstaň na světě Luka!

Ludia: Žít společně... Bez přemýšlení jsem to přijala, ale žijeme spolu...!

Shuna, co se zrovna probudila na 2. patře Ludiina domu: Ech...? Proč mám pocit, že na mě všichni zapomněli...? Ludio, honem se vrať T.T

Pokud Ludia během celé této části vypadala mentálně otřesená, pak ano, tak jsem to zamýšlel. Trpí mírnou duševní chorobou. Velmi jsem se snažil to řádně vyjádřit; tato kapitola byla ještě těžší než předchozí. Rozbíjet věci je snadné, ale vyobrazovat emoce je vážně těžké... T.T Doufám, že se to čtenářům líbilo.

-----------------------------------------------

~ Aby Shin toho svého 1:0 nad Démonickým lordem ještě nelitoval. Nebo si snad myslel, že si to nechá jen tak líbit?! ~

~ Příště o tom, jak se ostatní ženy v Shinově okolí vyrovnají s tím, že se Ludia stala Pozemšťankou. A konečně se vrátíme k Ciaře. Tedy aspoň náznakem. ~

<Předchozí>...<Následující>