ZW - kapitola 24

Část 10

Kolem tančilo spoustu silných světel a cestou se prořezávaly temnotou.

Ty baterky jsme samozřejmě nepoužívali my. V rukách je měli ostrované. Záhadofanatička a já jsme v tom prudkém dešti zatajovali dech a čekali jsme, až přejdou.

Tu šustění bambusového hájku nad námi bylo celkem nervující.

Srdce mi svírala nevyhnutelná temnota.

Byl jsem promočený až na spodky a kvůli tomu pocitu, jak se mi studená látka lepila ke kůži, mi bylo ještě víc nepříjemně.

Zdálo se, že nás ještě nenašli, ale ta mocná světla byla beztak dost zastrašující. Pokud bychom se dostali do toho kruhu světla, byli jsme mrtví. Ta jasná pravda bez ustání svazovala veškeré naše fyzické schopnosti lidské bytosti.

Nicméně Enbi mě popadla za oblečení a zašeptala: „Utečme.”

„Teď se nemůžeme pohnout. Všimli by si toho.”

„V téhle temnotě pohyb neuvidí a hučení tajfunu pohltí veškeré šustění v podrostu. ...Pokud se ocitneme v tom světle, je po nás, takže se aspoň musíme nějak přesunout.”

Nepotřebovali jsme mezi námi a našimi pronásledovateli fyzickou vzdálenost.

Dokud na nás to světlo nedopadne, přežijeme, i kdybychom stáli našim pronásledovatelům hned za zády. To byl ten druh bezpečí, co jsme potřebovali. Bambusový hájek se svažoval nahoru k horám, ale byly tu i menší kopce. Skryli jsme se za malým výstupkem zeminy.

Chtěl jsem trochu času na přemýšlení a nijak zvlášť jsem se nestaral, jak toho dosáhnu.

Ostrov měl méně než 10 kilometrů na šířku a bylo tu... 400 nebo 500 ostrovanů. Neměl jsem ponětí, kolik z nich bylo vlastně venku a pátralo po nás, ale pokud v tom důkladném pátrání budou pokračovat, nakonec nás najdou.

A než k tomu dojde, museli jsme vymyslet nějaký plán.

Potřebovali jsme nějaký způsob, jak uniknout z ostrova Zashou.

„Naštěstí nejsme na Havaji nebo na Guamu. Pokud bychom si vypůjčili menší rybářskou loďku... no, možná se nedostaneme na pevninu, ale měli bychom se dostat na větší ostrov s letištěm.”

„I když to vážně vypadá jako Paket Funa Yuurei? Přijde mi, že to by bylo jako vrhnout se přímo na území nepřítele.”

„Funa Yuurei, co?”

Mou specialitou byly zločiny, při kterých byli vrahem lidé. Upřímně řečeno jsem toho o těch, co nespadali pod pravidla zákona, moc nevěděl. Můj synovec Shinobu toho o youkai pravděpodobně věděl víc.

Co jsem já se svou amatérskou úrovní vědomostí věděl, bylo...

„To je youkai, co potápí lodě, ne? Rybáři nasednou na loď a zamíří na moře. A pak... počkat, jak se objeví?”

„To je vlastně celkem mlhavé. Standardní teorií je, že se v určitou chvíli na hladině oceánu objeví malé ruce, ale jen málo textů vysvětluje, 'odkud' přesně se berou.”

„To zní, jako že se na tebe můžou zaměřit bez ohledu na to, kde na oceánu jsi.”

Youkai, obzvláště ty smrtící, měly sklon být absurdně přehnaně mocné.

„Takže co je nutí člověka zabít? Pokud si to dobře vybavuju, člověk jim dá naběračku na vodu a oni potopí loď.”

„To jsi něco vynechal. Naběračka na vodu je něco jako ochranné kouzlo. Zemřeš, protože k tvé lodi přišla Funa Yuurei, a tak jí dáš naběračku na vodu, aby ses tomu vyhnul.”

„Takže když nic neuděláš, potopí loď?”

„Skutečná metoda zabití vlastně není jasně definovaná. Jelikož se v tom příběhu objevuje spoustu rukou na hladině oceánu, je možné, že se ty ruce chopí lodi a převrhnou ji.”

Temnotu nad našimi hlavami pročíslo jasné světlo z baterky.

Byl jsem tak nervózní, že mě z toho bolelo na hrudi, ale díky tomu výstupku zeminy jsme zůstali ve stínech.

„Takže Funa Yuurei je smrtící youkai, co zabíjí lidi bez otázek jen tak na potkání? A i když mu dáš 'ochranné kouzlo', co je jediným způsobem, jak se tomu vyhnout, zabijí tě, pokud to uděláš špatně?”

„Správně se jim má dát naběračka na vodu bez dna,” řekla Enbi. „Za pomoci normálních prostředků je nemožné smrtící youkai porazit nebo zastavit. V tom nejlepším případě můžeš akorát zařídit, že jejich proces zabití neponese žádné ovoce, a ty můžeš utéct z nebezpečí.”

Ale jedno mi na tom přišlo divné.

Paket, co vytvořili lidé z ostrova Zashou, byl vytvořený tak, aby nechal všechny nepříhodné mrtvoly naprosto zmizet.

Ano, naprosto.

„Hodit tělo do oceánu naprosto neeliminuje veškeré důkazy zločinu. I když se tělo nenajde, pořád se to dá prohlásit za vraždu. 'Pokud se shromáždí všechno, co je třeba k objektivnímu dokázání vraždy,' dá se vynést rozsudek.”

Například se může nalézt velká krvavá skvrna.

Nebo kovový sud s důkazem, že tam bylo naprosto spáleno lidské tělo.

Stačil jediný důkaz, takže Funa Yuurei na ten Paket nestačila.

Přece jenom...

„Kdyby nás tady zastřelili brokovnicemi, přinejmenším by se všude okolo rozprskla krev a kousky masa. Není možné, aby to všechno vyčistili. Nechápu, jak by tahle metoda mohla způsobit, že vražda 'zmizí'.”

„Tady nemáme co do činění s youkai z období Edo.” Záhadofanatička si trochu povzdechla. „Pokud Funa Yuurei používají v moderním zločinu v Paketu, pochybuji, že to je jen existence, co potápí lodě naběračkou na vodu. Ty symboly by analyzovali a přestavěli na věci a podmínky, co se hodí lidem z ostrova Zashou.”

„Tak mě tak napadá, že můj synovec Shinobu řekl, že se střetl s Yuki Onnou, jejíž podmínky byly sloučené s podmínkami užití nějakého zařízení.”

„O něčem takovém by toho víc věděla moje sestra.”

„...Řekl bych, že ona sama je prakticky youkai.”

'Nezmiňuj ženu, které se PSIA bojí tak moc, aby si o ní vedli záznamy. Když přemýšlíš o moci, co momentálně nemáš, je to známka toho, že jsi přestala uvažovat o skutečném řešení.'

„Takže moderní uspořádání Funa Yuurei zahrnuje ty šílené ostrovany, co mají brokovnice.”

Jak jsem mluvil, vytáhl jsem revolver.

Byl to malý model, co poskytovala policie. Bylo to míněno spíš jako hrozba než vlastní prostředek ke zranění nebo zabití druhých. Ve válci bylo 6 nábojů, ale já měl nabito jenom 5.

Ale i tak to byla poslední zbraň, co jsem měl.

Ať už jsem z ní vlastně hodlal vystřelit nebo ne, jen ten samotný akt vytažení pistole rozdíralo nervy policisty v takové patové situaci, v které jsem se nacházel.

„...Každopádně nemůžeme uniknout, aniž bychom ukradli jednu z jejich rybářských lodí.”

„Rybářský přístav je v podstatě velitelství lidí z ostrova Zashou, ne? A taky...”

„Chceš vědět, jestli budeme v pořádku, když se uprostřed téhle bouře vydáme v lodi na moře, že? Upřímně řečeno o tom pochybuji. Ale možná to bude lepší než zůstat tady na tom šíleném ostrově.”

Najednou jsem přestal mluvit.

To kvůli tomu měkkému pocitu, co jsem cítil pod nohama. A také jsem zachytil závan nakyslého, dráždivého pachu, co byl trochu jiný než železo a co mě štípal v nose.

Cítil jsem silné nutkání se pod sebe nedívat.

Měl jsem pocit, jako že jsem došel k nějakému nedorozumění.

Byl to podobný pocit, jako když jste zjistili, co přesně bylo to jídlo, které jste zrovna pochválili jako lahodu.

„Co—...”

Záhadofanatička začala něco říkat, ale zarazila se.

Spolklo ji to.

Tak mi to připadalo. Enbi, co byla jen krok ode mě, něco spolklo. A za pár sekund se to samé stane mě. Ten, kterého už spolkli, a ten, co měl být co nevidět spolknut. To byl mezi námi jediný rozdíl.

A pak jsem shlédl.

Zjistil jsem, na co jsem to stoupl.

Našel jsem je.

Mrtvoly.

Tohle nebylo něco tak banálního jako jediná mrtvola.

Ty lidské mrtvoly byly naprosto rozložené, vybledlé a ztratily veškerou podobnost ke svému původnímu tvaru.

Všechny byly promísené, až bylo nemožné říct, kolik lidí tady původně bylo.

Ignoroval jsem celkovou situaci, v které jsem se nacházel, a zaječel jsem. Snažil jsem se z bot dostat tu lepkavou substanci podobnou blátu, ale brzy jsem si uvědomil, že to bylo nemožné. Neměl jsem se kam jinam postavit. Na to poznání mi stačil ten pocit, jako kdybych prošel dnem naprosto provlhlé kartónové krabice.

Byl jsem v obklopení mrtvol.

Nemohl jsem uvěřit, že jsem je až do té chvíle neviděl.

Nebo možná že byly dosud neviditelné.

Možná jsme je mohli vidět teprve teď, protože jsme teď byli další na řadě.

„Říká se, že Funa Yuurei potápí loď a zabíjí všechny na palubě, ale to je vlastně také celkem mlhavé,” řekla záhadofanatička s bledou tváří. „Přesněji řečeno se lidé 'ztratí' během plavby 'na lodi'. Za utonulé nebo mrtvé je považují jen proto, že už je nikdy nenajdou.”

Neskryli těla.

Udělali je neviditelná.

Zatímco byli na ostrově.

Zatímco byli na ostrově Zashou.

Ne.

Pokud to, co záhadofanatička řekla, byla pravda...

„Tohle je... loď?”

Naprosto mě to omráčilo, ale horečnatě jsem pohyboval rty. Věděl jsem, že jsem si nemohl dovolit přestat přemýšlet, ale cítil jsem, jak mi to myšlenky trhalo z hlavy.

„To to udělali tak, že samotný ostrov Zashou reprezentuje loď Funa Yuurei?!”

Youkai, co nechal zmizet lidi z lodi.

Pokud tou lodí byl ostrov Zashou, pak mohli téměř automaticky zařídit, že jakákoli vražda, ke které na ostrově Zashou došlo, zmizela.

Ano.

To bylo ono.

„Funa Yuurei je velké množství rukou. To je přesně to, co jsou ti ostrovani, co nás pronásledují! A Funa Yuurei zabíjí pomocí naběračky na vodu. Nedělají to beze zbraně. Jelikož používají nástroj vyrobený lidmi...”

„To není dobré... Jejich pušky!!”

Některé nepříjemné symboly se k sobě hodily až příliš dobře.

Světlo z mnoha baterek zamířilo naším směrem.

Navzdory prudkému dešti byly slyšet kroky v podrostu.

Chtěl jsem utéct, ale nohy mi vypověděly službu.

Byli jsme obklíčení.

Bylo to, úplně jako kdyby nás obklíčilo nespočet rukou na titěrné rybářské loďce na temném moři.

Dokud jsme byli na „lodi”, co představoval ostrov Zashou, nemohli jsme těm lidem, co představovali Funa Yuurei, uniknout.

Okamžitě jsem pohnul rukou, abych si připravil revolver.

To bylo všechno, co jsem zmohl.

V další chvíli se ozval hluboký výstřel pušky.

-----------------------------------------------

~ A teď si představte, že stojíte uprostřed bažiny z tlejících, smradlavých mrtvol... To jenom kdyby to někomu nedošlo... A Enbi je jenom v plavkách, bléé! ~

<Předchozí>...<Následující>