ICDS - kapitola 110

Kapitola 110 – Podmínky k Dimenzionálnímu žoldnéři (3)

„Co... co ty?”

[K-kobka. Utekla jsem do kobky. Většina průzkumníků na bojišti zemřela a jenom mě a Shuně se podařilo utéct do kobky. Jsem vyděšená, nemůžu se vrátit zpět. I-i když jsem korunní princezna. I když musím být na bojišti...!]

„...A Démonický lord?”

[V boji s Hrdinou byl těžce zraněn, než vyždímal poslední zbytek sil a proměnil všechny na kámen. Shina tam byla. Já utekla... zatímco jsem se dívala, jak se to všechno dělo.]

„Takže Shina není jediná, co polapili.”

[Ne... S-shine... J-já, jsem vyděšená. Nemůžu se vrátit na svůj svět...]

Dokonce i prostřednictvím zpráv kobek jsem dokonale slyšel její chvějící se hlas. Kousl jsem se do rtu, nevěděl jsem, co mám dělat. Po chvilce přemýšlení jsem si pomyslel, že ji musím vidět.

„Kde jsi?”

[U sebe doma v Rezidenční oblasti...]

„Nejdřív se setkáme.”

[...Dobře.]

V téhle situaci bych se stejně nedokázal soustředit na stoupání kobkou. Okamžitě jsem zamířil do Rezidenční oblasti a přijal jsem pozvánku do jejího domu.

„...!”

Jakmile jsem dorazil, Ludia mi narazila do hrudi. Ne, vběhla mi do náručí. Naštěstí jsem na sobě neměl brnění.

„Ludio...”

„Škyt... škyt...”

Aniž by propukla v pláč, vzlykala mi v náručí. Cítil jsem, jak mi od jejích slz vlhne košile. Celý zmatený jsem nevěděl, co mám dělat, a tak jsem ji mohl akorát hladit po zádech, zatímco ona brečela. Ludia takhle pár minut zůstala, než se uklidnila a odstoupila.

„...Promiň.”

Ludia měla od pláče zarudlé oči. Pak se bez síly posadila na židli. Její obvyklé já připomínalo kočku se vztyčenou srstí, kdykoli připravenou bojovat, ale momentálně vypadala naprosto bezmocně. Pokud zkontaktovala mě, neměla nikoho, na koho by se mohla obrátit... Na okamžik mi na mysl vytanula taková absurdní myšlenka, ale okamžitě jsem ji vymazal. Potřásl jsem hlavou, jako kdybych ze sebe chtěl setřást své klamné představy a zeptal jsem se jí: „A co slečna Shuna? Také je u sebe v domě?”

„Shuna je princezna z malého království... nemá peníze. Pro teď spí tady, ale... protože není člen rodiny, nemůžu ji registrovat. Pokud její vitalita klesne v kobce na nule...”

„Vrátí se zpět na svět Luka.”

„Ut...”

Jak to Ludia řekla, skousla si rty. Pak si rukama zakryla tvář a mezi nimi vzešel horký vzdech.

„Hrdina zemřel... C-Co mám dělat? Naděje světa zmizela. Ačkoli to Démonického lorda oslabilo, nezůstane slabý napořád. Co Shina? Co otec a matka? Lid naší říše...? Dívají se jenom na mě...!”

„Co ostatní průzkumníci?”

„Všichni, kdo přežili, utekli. Hrdina byl nejsilnější, ale zemřel. Armáda Démonického lorda se brzy připraví a zaútočí. Teď je jediná chvíle, kdy můžu Shinu zachránit... ale já to nedokážu...!”

„Ludio, trochu se uklidni...! Jen proto, že Hrdina zemřel, neznamená, že tvůj svět končí.”

„Končí, Shine... Pokud zemřeš, i tvůj svět skončí.”

Po jejích slovech jsem na sekundu nedokázal dýchat.

„Co... tím myslíš?”

„Přesný důvod neznám, ale všichni to říkají... Že pokud zemře Hrdina, na jeho svět nepochybně padne zkáza... Hrdina je samotný svět. Je v jeho středu a jádru. Dokud je Hrdina naživu, svět může dál vytrvat, ale když zemře, je konec. Není šance na přežití. Můj svět už déle...!”

Ludiina slova jsem neslyšel moc dobře. Pokud hrdina zemře, svět skončí? To znělo jako krutý žert. Nemohl být další Hrdina? Nemohl jeho odkaz převzít někdo další? Proto se netvoři zaměřovali na Hrdinu? Aby zničili svět?

Takže pokud zemřu, Země skončí?

„Proto Hrdinové nesou tak těžké břímě... Proto jsou silní... Proto jsi tak okouzlující...! Protože k sobě potřebuješ přitáhnout ostatní, aby tě ochránili... abys ochránil svět...”

Konečně jsem chápal, proč moje hodnota charisma sama od sebe vzrostla. Nechtěl jsem to vědět, ale už bylo příliš pozdě.

Měl jsem pocit, jako kdybych měl na ramenou něco těžkého. Posedl mě duch? Pokusil jsem se žertovat, ale vůbec to nebylo vtipné.

Začal jsem si to uvědomovat. Ten každodenní život, co Loretta chtěla, se víc a víc vzdaloval. Zarazila mě ta absurdita a z těla mi vyprchala síla. Chtěl jsem sebou plesknout na zem, ale kvůli Ludii, u které se zdálo, že měla ještě méně energie, jsem nemohl. Zaskřípal jsem zuby a vlil do svého těla sílu. Ludia se na mě dívala. Ptala se mě: „Mám se vrátit? Shine, řekni mi.”

„Já... nemůžu být ten, kdo ti to řekne. Co chceš dělat, Ludio?”

„Já nevím. Neptej se na takovou krutou otázku. Já vážně nevím... Ne, po pravdě chci utéct...!”

Nebylo moc, co jsem mohl dělat, abych Ludii v jejím panickém stavu uklidnil. Ale protože se to vzezření bezduchých průzkumníků kobky, co jsem vídal, překrylo s nynější Ludií, bylo pro mě těžké ji nechat o samotě.

„Ludio, nemůžu ti dát odpověď... ale nechci tě vidět umřít.”

„Ty... ty...”

Ludia se na mě podívala s překvapeným výrazem na tváři. Já jsem vážně přikývl hlavou.

„Správně. Jsi moje drahá kamarádka, takže je jenom normální, že se o tebe bojím.”

„...”

Ludii zrudla tvář. Kvůli stavu jejích emocí jsem si nebyl jistý, jak moc se to změnilo.

Pokračoval jsem: „Ale vím, že se slova nevyrovnají činům. Ludio, pečlivě přemýšlej. Pokud bude třeba, přemýšlej celý den a pak podle toho jednej.”

„Odcházíš?”

„Chceš, abych zůstal?”

Zdálo se, že byla hluboce zamyšlená, a pak zamumlala s pusou zavřenou: „Zůstaň na jednu noc... ne, dvě hodiny.”

„...Dobře.”

„Blíž.”

Když jsem se k ní přiblížil, Ludia mě beze slova popadla za rukáv. Přitáhl jsem si židli a sedl jsem si vedle ní. Také jsem byl zmatený. Potřeboval jsem čas, abych si urovnal myšlenky.

Zdálo se, že se Ludia uvolnila, když se mě teď držela za rukáv, neboť usnula s hlavou skloněnou. Její vzezření ve spánku bylo nesmírně rozkošné, ale já to nevnímal.

Přemýšlel jsem. O mě, o Hrdinovi a o Zemi. Od toho, jak jsem se stal Hrdinou, až po to, jestli svět vážně skončí, když Hrdina zemře. Vážně jsem přemýšlel, až jsem měl pocit, že se mi hlava rozskočí. Po dvou hodinách se mi jen stěží podařilo dojít k závěru. Odpověď byla celkem prostá.

Nezajímalo mě to.

Nikdy jsem po nikom nežádal, aby ze mě udělal Hrdinu. Než jsem se nadál, prostě mi říkali Hrdino. Lidé možná řeknou, že jsem silný jenom proto, že jsem Hrdina! Ale pro mě to byla fůra kravin. A navíc to neznamenalo, že jsem musel jednat nějak jinak jen proto, že mi bylo řečeno, že svět po mé smrti skončí.

Svět skončí, pokud zemřu? Co, mám se jít někam schovat? Mám prostě stoupat kobkou, aniž bych riskoval v Akčních nájezdech nebo Plošných kobkách? Ne, ani přes mou mrtvolu.

Budu dělat, co chci, a nikdo mě nezastaví. Nenechám je. Rozhodl jsem se, jak žít svůj život. Nebudu váhat jen kvůli nějakému nesmyslu, že svět skončí, pokud zemřu. A i kdyby to byla pravda, svět pro mě stejně skončí, jakmile zemřu. Ach, ale stejně jsem musel zajistit bezpečí Yui a matky. Co se týkalo otce, ten bude v pořádku sám o sobě!

Trápil jsem se kvůli ničemu. Když jsem teď o tom přemýšlel, bylo to prosté. Vlastně jsem se teď cítil mnohem líp, když jsem si urovnal myšlenky. A měl jsem pocit, že vím, co mám od teď dělat.

Nejdřív se prolomit 48. podlažím! Pak zjistit, jestli můžu pro Shinu něco udělat. Měl jsem silný pocit, že něco zmůžu. Byla tohle také schopnost Hrdiny? Kruci, ne, musel jsem přestat přemýšlet o Hrdinech!

Když jsem vstal, Ludia napůl otevřela oči.

Podívala se na mě a pomalu se zeptala: „Odcházíš? Ne... nenechávej mě samotnou... Zůstaň se mnou.”

„Máš slečnu Shunu, Ludio. Nejsi sama. Pokud mi později zavoláš, přiběhnu za tebou. Ale prozatím musím něco udělat.”

Vlil jsem do svého náramku manu a nasadil jsem si brnění.

Před Ludiou, které se oči doširoka rozevřely, jsem si zavřel hledí helmy a zašklebil jsem se. Ačkoli to nemohla vidět.

„Musí být způsob, jak můžu pomoct.”

„...Ne. To nemůžeš. Musíš ochránit svůj vlastní svět. Nezaplétej se do ostatních světů, hlupáku!”

„Nechápej to zle. Není to jen pomoc tobě. Shina je také moje kamarádka a nelíbí se mi vidět tě takhle. Nesnáším, když jsou lidé tak bezmocní. Takže najdu způsob, jak ti pomoct.”

„Tohle nedělám, abych tě přiměla mi pomoct! Já chci něco jiného! Jenom tvoje teplo! Nechci tě kvůli sobě stáhnout do pekla!”

„Já vím. A také vím... že lidé, co nehledají pomoc u druhých, chtějí pomoct ze všech nejzoufaleji.”

„Ne! Mýlíš se!”

Protože si myslela, že to je beznadějná situace, nemohla se tak nestydatě natáhnout pro pomoc. Ale bez ohledu na to, jak se situace zdála beznadějná, možná se vlastně dala snadno a prostě vyřešit s pomocí ostatních.

Proto existovali. Ignoroval jsem Ludiin křik a odešel jsem z jejího domu. Pro sebe jsem si pomyslel...

Zjistit si věci o Dimenzionálních žoldnéřích.

Když jsem se prolomil 48. podlažím, dorazil jsem do Obchodu. Byla překvapená, že jsem dorazil dřív, než čekala? Zatímco byla Loretta na okamžik ztuhlá, zeptal jsem se, na co jsem musel. Bylo to ohledně Dimenzionálních žoldnéřů.

Loretta po mé otázce ztichla. Pak se mě zeptala tichým hlasem: „Shine, teď už tak nějak víš, co je Hrdina za existenci, ne?”

„Ano, do jisté míry.”

„I tak se snažíš stát Dimenzionálním žoldnéřem, jehož život není zaručen.”

„Ano.”

„Možnost, že zemřeš v jiné dimenzi než své vlastní... uvážil jsi to, že?”

„Ne. Nezemřu, Loretto. Takže jsem to neuvážil.”

„No vážně... Nikdo tě nedokáže zastavit.”

Loretta se po mých slovech usmála a pak mě s rozmrzelou tváří štípla do tváře.

„Neodpustím ti, pokud zemřeš. Budu tě následovat až na konec pekla a budu tě otravovat, jasné?”

„Jak jsem řekl, nezemřu. Takže mi honem řekni o Dimenzionálních žoldnéřích.”

„Aby ses stal Dimenzionálním žoldnéřem, musíš splnit mnoho podmínek. Zaprvé, level. Průzkumníci, co nejsou ve zlatém řádu nebo v levelu 51, nemají kvalifikaci stát se Dimenzionálním žoldnéřem. Zadruhé, magie. Potřebuješ magii Dimenzionální cestování, což slouží jako základ Dimenzionálního žoldnéře, a magii Návrat, co slouží jako bezpečnostní pojistka a umožňuje mu se vrátit domů v jakékoli situaci. Bez této magie se nemůžeš stát Dimenzionálním žoldnéřem. Zatřetí, liga. Pokud jsi nezískal alespoň 10 dosažení a nejsi alespoň vtělení boha, nemůžeš se stát Dimenzionálním žoldnéřem. Ale Shine, ty máš Hermovo skutečné jméno a máš spoustu dosaženích, takže tuhle podmínku jsi už splnil.

„Brzy se dostanu do zlatého řádu, takže potřebuju akorát magii Dimenzionální cestování.”

Zašklebila se a potřásla hlavou.

„Existuje pár způsobů, jak získat magii Dimenzionální cestování... ale existuje jedna nejprostší, a přesto nejtěžší metoda. A to porazit Pána 50. podlaží sólo.”

„Proč je to nejtěžší metoda? To mi přijde nejjednodušší.”

„Shine, ty jsi jediný, kdo by si to pomyslel.”

Po Lorettiných břitkých slovech jsem odpověděl vágním úsměvem. Ale srdce mi planulo. Dimenzionální žoldnéř! Zbýval mi jenom krok, abych se jím stal! Měl jsem pocit, že mě naváděl osud... cítil jsem se špinavý. Ale teď jsem neměl žádnou možnost. Využiju čehokoli, co můžu!

Prvně bude 50. podlaží. Blížil se den, kdy se stanu průzkumníkem První kobky zlatého řádu.
-----------------------------------------------

Autorova poznámka:

Huuu, vrátíme se zpět k bitvám. V příští kapitole se těšte na Pána 50. podlaží!

-----------------------------------------------

~ V téhle části se mi Paludia tak neuvěřitelně zprotiví... tedy né že bych ji měla nějak ráda, ale až do teď byla aspoň trošičku přijatelná... od teď začne být vyloženě protivná. Ale to je jen čistě můj osobní názor. ~

<Předchozí>...<Následující>