KY - kapitola 50

Kapitola 50 – Přijmutí zakázky

„Jen tak mimochodem, Lorene, zapomněla jsem zmínit něco důležitého.”

Loren se odtáhl od Lapis, co se stále nakláněla k němu a řekla, že nedomluvila. A od procházející číšnice si objednal další pití.

Když jí do ruky dal mince na útratu, věnovala mu rozpačitý výraz, ale okamžitě nasadila úsměv zamýšlený pro zákazníky a odkráčela k pultu.

Lorena šokovalo, že možná dokonce i číšnice si myslely, že je divné, že platil. Ale Lapis se k němu natáhla, popadla ho za rameno a přinutila ho se otočit čelem k ní. Nedala mu další šanci k mrzutosti.

„Posloucháš?”

„Jo. Co jsi zapomněla?”

„Jak možná víš, mám misi.”

Lapis se znovu posadila na svou židli spokojená, že se Loren díval zase na ni. Ale Loren neměl ponětí, o čem to mluvila, a s podezíravým pohledem naklonil hlavu ke straně.

„O čem to mluvíš?”

„Moje paže a nohy a oči.”

Když řekla tohle, Loren si vzpomněl, že místo údů a očí měla protézy, ale stejně naklonil hlavu ke straně a přemýšlel, jestli bylo extravagantní říct, že to byla její mise.

„Kromě mise získat na tomto světě zkušenosti a stát se velkou osobností, mám také misi znovu získat části svého těla.”

„Pátrala jsi po nich?”

„Ano... ale někdy si myslím, že ani nevadí, když je nemám.”

Když to Lapis tak nonšalantně řekla, Shayna zakopla.

Pokud tohle stačilo na to, aby zakopla, Loren se obával, že si zraní kolena nebo pas. Ale pak si vzpomněl, že byla astrál a nebylo třeba se toho bát.

„Každopádně hledám své části.”

'Ehmm, co je Lapis přesně zač?' zeptala se Shayna Lorena, co se díval na Lapis, která to zdůraznila zvednutím své pěsti.

Loren přemýšlel, jak jí to má vysvětlit, ale pak si vzpomněl, že ta dívka před ním byla vlastně Král Neživota. A i když přijde na Lapisinu totožnost, nemohla chodit všude možně a rozhlašovat to, a tak jí němě řekl, co Lapis byla.

'Příslušnice démonické rasy, aha. To dává smysl. Poté, co jsem se stala tím, čím jsem, vidím, že není člověk. Ale není nic, co jsem už dřív viděla, takže dává smysl, že pochází z démonické rasy.'

Lorena ohromilo, že sama od sebe zjistila tolik.

Shayna mu věnovala hrdý pohled a ukázala na velký meč vedle něj.

'A ani tohle není obyčejný velký meč. Budu ho muset ještě víc pozorovat, abych zjistila detaily, ale zdá se, že se dokázal snadno prolomit obrannými bariérami Krále Neživota. A také tě léčil.'

Loren shlédl na velký meč a přemýšlel, jestli to, co Shana zrovna řekla, byla pravda.

Když předtím s Shaynou bojoval, jeho útoku se k ní bez problému dostaly.

A to stál proti Králi Neživota, co měl silnou obranu vůči fyzickým i magickým útokům.

Lorenovi došlo, že s tím měla co do činění ta démonka plná zvědavosti před ním. Ale když si pomyslel, že to bylo něco, co mu Lapis připravila, také si pomyslel, že pokud to bylo od Lapis, nebylo by nic divného, kdyby to mělo takové schopnosti.

Loren pak na svých tvářích nečekaně ucítil jemné ruce a hlavu mu to silou obrátilo směrem k Lapis.

„Lorene? Posloucháš?”

„Promiň, neposlouchal jsem.”

Loren usoudil, že být upřímný bylo lepší než jí říct, že poslouchal, a aby se mu to potom vymstilo. Lapis ze sebe vypravila nespokojené zavrčení, ale okamžitě ho pustila, položila ruce na stůl, nahnula se blíž k jeho tváři a řekla silnějším tónem:

„Řeknu to znovu, dobře? Lokalizovala jsem místo, kde by mohla být jedna moje část.”

„Což znamená, že naše další práce bude mít co do činění s tím místem, že?”

„Přesně!”

Lapis mu se zářivým úsměvem ukázala dokument o zakázce, co musela vzít z nástěnky.

Otočila ho k Lorenovi a když si to Loren prohlédl, zíral Lapis do tváře.

„Jsem trochu na rozpacích, když se na mě takhle díváš.”

„Nic takového. Jsi si jistá, že tohle je vážně zakázka určená pro dobrodruhy?”

To vysvětlení na dokumentu bylo rozhodně něco, kvůli čemu by Loren na Lapis podezíravě zíral.

Když viděl, že se Lapis usmála a přikývla, jako kdyby chtěla říct samozřejmě, znovu si ten dokument pročetl, aby si potvrdil, co zrovna dočetl.

A tohle se v tom psalo.

[Od Volfovy tréninkové školy dobrodruhů]

[Letošní absolventský praktický trénink bude trénink boje ve školní podzemní kobce. Zadali jsme tuto zakázku, protože chceme, aby je doprovázeli dobrodruhové. Odměna je třicet stříbrných na osobu. Požadujeme, abyste doprovodili letošní absolventy do kobky. A zároveň je ochraňte, pokud to bude třeba.]

„Dobrodruhové se trénují?”

Loren se rozhlédl po dobrodruzích, co seděli kolem. Přišlo mu těžké tomu uvěřit.

Ne že by on byl nějak lepší, ale když je viděl, jak hned po ránu pijí a blábolí, bylo těžké uvěřit, že byli trénovaní.

Loren sám trénovaný nebyl, a přesto se nazýval dobrodruhem.

Po Lorenově otázce Lapis odpovídala pomalu, jako kdyby opatrně volila slova.

„Na papíře to je jejich cílem... ale pokud si to dobře pamatuju, je to instituce, co si bere pod křídlo nadané děti aristokratů i obyvatel a vychovává je na budoucí hrdiny a statečné.”

„Jako Klaus?”

Loren si vzpomněl na rusovlasého mladého muže, s kterým se setkal během zakázky ohledně Hanzy.

Klaus měl Talent, schopnosti, o kterých se říkalo, že je měli jenom lidé s vlohami na to stát se hrdinou. A také se povídalo, že takoví lidé měli podporu gildy dobrodruhů nebo nějakého národa. A Lorenovi se na něj dokonale hodila představa trénovaného dobrodruha.

„Ano, Klaus pravděpodobně absolvoval takovou instituci.”

„Pokud je to tak, pak s touhle zakázkou tak úplně nesouhlasím.”

Jednoduše řečeno to byla instituce, co vychovala lidi jako Klaus. A to znamenalo, že tam mohlo být mnoho podobných povah jako on.

Lorenovi příliš nevadilo, když na něj lidé shlíželi. Ale pokud by se ho někdo zeptal, jestli mu nevadilo jít na místo, kde bylo spoustu takových lidí, pak by musel odpovědět záporně.

„Takže co mají vůbec společného tato závěrečná zkouška a to, co hledáš?”

„Takže takhle Volfova tréninková škola dobrodruhů má ve svém podzemí velkou kobku.”

Lapis Lorenovi řekla, že na světě se nacházelo celkem dost kobek a že bylo celkem běžné na ní vystavět tréninkovou školu dobrodruhů.

Různé nástroje a zdroje, co se v kobkách nacházely, bylo to, co k nim lidi táhlo. A pak s tím lidé začali obchodovat a obchod pak přivedl víc lidí a oblast se dál rozvíjela.

Školy se na kobkách stavěly proto, že se pak sešli učitelé se schopnostmi nad určitou úrovní. A pak se shromáždili mladí a učili se pod jejich vedením.

Kdyby se cokoli stalo, ty talenty by byla síla proti kobce. A samotná škola byla zamýšlena jako víko na vchod do kobky.

„Obvykle jsou studentům otevřená jen nízká podlaží, ale kvůli tomuto konkrétnímu tréninku se otevře celá kobka.”

„Přece to není majetek školy, ne? Není v pořádku se tam prostě vydat jako dobrodruhové?”

„Kdyby to byla jiná kobka, ano.” Lapis se zamračila a pak pokračovala: „Kobka pod Volfovou tréninkovou školou dobrodruhů je trochu výjimka. Přiznali škole výlučná práva na kobku, takže dovnitř nesmí vstoupit cizí.”

„A pročpak?”

Loren nechápal výhody, proč mít výlučné použití kobky.

Zdroje zevnitř se na trhu prodávaly za vysokou cenu. Ale pokud lidem nedovolí jít dovnitř, dobrodruhové by si stěžovali. A nezdálo se, že tamější studenti a učitelé průzkumem dokázali vydělat nějak moc peněz.

„Je tu hodně spekulací. V porovnání s velikostí kobky je její obtížnost nízká. Možná se tam nacházejí zdroje, co sami potřebují. Nebo je tam něco zapečetěné. Pokud dovnitř vkročí lidé, co situaci nechápou, mohly by z toho vzniknout problémy.”

Lapis věřila, že to všechno byly jen povídačky, a jediným faktem bylo, že Volfova tréninková škola dobrodruhů měla výhradní právo na kobku pod sebou.

„Moc mě to nezajímá, ale to, co hledáš, je dole v té kobce, že?”

„Věřím, že ta šance je vysoká.”

Jenom v této části Lapis přikývla s vážným výrazem na tváři a Loren si dlouze, tiše povzdechl.

„Asi to je jedno. Stejně nemáme žádnou jinou práci. Vezměme tuhle.”

„Co jiného od tebe čekat, Lorene, díky tobě je to o tolik jednoduší. Jdu nás dva zaregistrovat. Transport a přípravu nech na mě.”

Jakmile Lapis získala Lorenův souhlas, chňapla dokument o zakázce a blaženým krokem se vydala do gildovní oblasti.

Jak ji Loren vyprovázel pohledem, číšnice donesla sklenici levného alkoholu, co si objednal. Když ji přijal, dal si pořádný lok, i když mu to ani moc nechutnalo.

'Onii-san. Není tvoje zbraň na průzkum kobky trochu moc velká?'

Velký meč, co Loren používal předtím, byl také celkem velký, ale ten černočerný velký meč, co momentálně používal, byl ještě delší.

Nebyl dělaný na šarvátky ve stísněných prostorách. A nebylo to tak dlouho, co ho začal používat, takže ho nedokázal použít na takové úrovni jako svůj starý velký meč, se kterým to uměl, jako kdyby to byla část jeho těla.

A proto když přišlo na výpravu do těsných prostor jako kobky, možná ho nebude schopen použít dostatečně dobře.

„No, pokud to bude trochu širší, stejně ho dokážu použít celkem dobře.”

Pokud popis zakázky byl správně, hlavním úkolem bylo doprovázet studenty ze školy a ne s něčím bojovat.

V případě nouze by musel bojovat, aby studenty uchránil před smrtí. Ale Loren byl optimista, myslel si, že pokud na krizi nedojde, vůbec nebude třeba bojovat.

'Myslím, že by bylo lepší mít nějakou záložní zbraň.'

„To je pravda, ale... tím by se můj dluh ještě zvýšil.”

Ačkoli věděl, že si pro peníze Lapis sama nepřijde, nechat svůj dluh narůstat nebyl příjemný pocit.

I jenom na obyčejnou zbraň bude potřebovat pěknou sumu stříbrňáků.

„Pokud si nebudu dávat pozor, možná budu nucen si koupit něco divného... asi si nějak připravím dýku.”

Alespoň na něco takového by měl stačit ten poplatek za riziko. A i kdyby to nestačilo, mohl si koupit železný šrot a použít tu malou výheň, co Lapis přinesla z Hanzy, a nějakou dýku si udělat.

Ale v tom případě by to musel udělat potají nebo by Lapis možná zklamalo, že se nespolehl na ni. A tak Loren protočil sklenicí levného alkoholu a přemýšlel, jak to bylo otravné.

-----------------------------------------------

Hlavní stránka novely

<Předchozí>...<Následující>