ICDS - kapitola 116

Kapitola 116 – Hrabivost pohltí vše (3)

Dohromady tu bylo 50 vojáků sestávajících ze 40 rytířů a 10 mágů. Všichni to byli průzkumníci kobky a odborníci, co byli alespoň v levelu 70. Mezi nimi bylo dokonce 20 průzkumníků z První kobky. Po pravdě řečeno mě překvapilo, že jich pořád bylo tolik naživu, zvlášť když přihlédnu k tomu, jak plamennou bitvu museli vést s démonickou armádou. Kdyby těch 50 bojovalo s pozemskými uživateli, bezpochyby by vyhráli. Byla Země slabá? Nebo byl svět Luka silný...? Pokud prohráli i s tak silnými lidmi, jak jen silná byla démonická armáda?

Kromě 50 vojáků tu bylo 14 Dimenzionálních žoldnéřů. Zdálo se, že všichni kromě mě byli přinejmenším v levelu 60 a jelikož byli průzkumníci z První kobky a splnili ty ošemetné podmínky, aby se mohli stát Dimenzionálním žoldnéřem, všichni byli svým vlastním způsobem působiví.

Pak tu byla Ludia a Bellode, takže počet lidí, co šel na tuto expedici byl 66. Bellode měl na starosti vedení expedice a také ochranu Ludie. Jelikož Ludia byla kněžka, byla cenná, i když byla v relativně nízkém levelu.

„Jen tak mimochodem, v Druhé kobce nejsou žádní Dimenzionální žoldnéři?”

„Jsou. Slyšela jsem, že ve Třetí a Čtvrté kobce nejsou žádní, ale vím, že z Druhé kobky můžou žoldnéři vzejít. Akorát to vypadá, že tentokrát tu misi nikdo nepřijal,” odpověděla Ludia na mou otázku.

A Bellode pak k jejímu vysvětlení dodal: „Průzkumníci z Druhé kobky, obzvláště pak ti dost silní na to, aby se stali Dimenzionálními žoldnéři, mají nesmírně obezřetnou povahu. Povídá se, že nikdy nepřijímají mise ze světů, co přišly o svého Hrdinu.”

„Aha...”

Ačkoli jsem si myslel, že to byli zbabělci, nevyjádřil jsem to nahlas.

„Budeme se přesouvat pomocí speciálně vytrénovaných koní. Dobře poslouchají, takže se nemusíš bát a můžeš na nich jet.”

Třicet rytířů jelo na koních samo, zatímco deset jelo s mágy za sebou. Zdálo se, že i Dimenzionální žoldnéři, co je sledovali, vysedli na koně, ale dva z nich tak neudělali.

„Moje vedlejší povolání je Povolavatel, takže koně nepotřebuju. Přijď, wyverne.”

Pán ve středním věku, co vypadal tak na 40, natáhl ruku a povolal draka velikosti domu. Ačkoli jsem to nechtěl přiznat, bylo to zatraceně skvělé. Sakra, jak se mu podařilo získat vedlejší povolání Povolavatele? Závidím! Vážně!

Zatímco jsem ho prázdně sledoval, další Dimenzionální žoldnéřka sáhla do svého inventáře a něco vytáhla. Byla to široká, kovová deska, co byla dost velká, aby si na ní člověk lehl. Bylo to vznášedlo? To bylo vznášedlo!

„Já pojedu na tomhle, takže se netrapte.”

„Hm, jak se rychlost toho vyrovná válečným koním?”

„Samozřejmě že to je rychlejší! To já musím zpomalovat, takže se rychlostí netrapte!”

Byla to volba ženy! Byla to kráska s fialovými vlasy, co vypadala tak na dvacet, ale jelikož měla vlasy sčesané na jednu stranu, měla zakrytou půlku tváře. Ale z té viditelné půlky jsem viděl, že to byla kráska. A tehdy se její zelené oči střetly s mými. Strašlivě na mě zahlížela. Tehdy jsem si vzpomněl, že to byla žena, co na mě zahlížela i předtím!

Dál jsem na ni zíral, nevěděl jsem, proč na mě zahlížela. Pak ke mně přišel jeden z rytířů, co nejel na expedici, s otěžemi krásného bílého koně v ruce. Z nějakého důvodu jsem měl pocit, že ten bílý kůň byl lepší než koně, co dostali ostatní. Ani nemluvě o tom, že vypadal neuvěřitelně podobně tomu bílému koni, na kterém byla Ludia. A navíc ten rytíř se choval přehnaně uctivě.

„Kang Shine, toto je kůň, co jsme vám přidělili.”

„Ach, já jsem taky v pohodě. Promiň, že jsem to řekl tak pozdě.”

Jasně ho připravili pro mě, takže mi bylo trochu líto to odmítnout, ale už jsem měl výtečné zvíře. Před tím rytířem, co vyhlížel zmateně, jsem zmaterializoval Ruyue, co už jsem povolal předem. Když se objevil obrovský stříbrný vlk, pár lidí sebou trhlo, ale ignoroval jsem jejich pohledy a podrbal ji na krku.

S dechem smíseným s mrazivou energií se mě zeptala: [Mám je všechny zabít?]

„Ne, Ruyue. Budeme chvíli běžet.”

[Dobře!]

„Elementál.”

„Materializovaný elementál. To už je dlouho.”

„Tohle je poprvé, co vidím Elementalistu. Pořád se to předává?”

„Možná se narodil jako Elementalista. I ten elementál se zdá celkem slabý.”

„Jo, slabý.”

„Pořád začátečník, aha.”

Samozřejmě, Ruyue se jim možná zdála slabá, ale to bylo proto, že jsem nedokázal vytáhnout veškerou její sílu. Až se moje schopnosti zlepší, Ruyue a Peika také zesílí.

„Vyrazíme! Ať nás provází štěstí bohyně Mitarus!”

Když všichni nasedli na svá zvířata, rytíř, co měl na starosti nás vést, vyrazil. Ostatní rytíři ho na svých koních následovali a Dimenzionální žoldnéři následovali je.

Muž ve středním věku na wyvernovi letěl trochu výš než všichni ostatní a žena na vznášedle se vznášela ve stejné výšce jako já, pohodlně si na něm ležela. Co se mě týče, požádal jsem Ruyue, aby běžela stejně rychle jako váleční koně.

„Pane Bellode, než doženeme ustupující démonickou armádu, nenarazíme na jiné netvory nebo démony?”

„Ne. Bereme to tou nejrychlejší trasou s nejmenším počtem nepřátel a budeme ji dále upravovat dle výzvědů magických služebníků.”

Na okamžik jsem pomyslel na pozemský systém GPS.

„Pft. Co to je s tou šokovanou tváří? Tohle je standard.”

„Možná na tvém světě. Ačkoli na mém je také něco podobného... No, to je jedno.”

Možná to bylo tím, že Ludia na koni jezdila často, ale jela na svém bílém koni zručně a udržovala krok s Bellodem. Vesele se smála, jak si ze mě dělala legraci. Když jsme byli v paláci, celou dobu vypadala sklesle, ale když jsme teď byli na cestě, zdála se veselejší. S úlevou jsem se usmál.

„Když se usmíváš, jsi pěknější. Nedokázal jsem snést pohled na to, jaká jsi byla předtím.”

„Pche! Teprve teď sis uvědomil, že jsem pěkná? Hlupáku!”

Zatímco jsme spolu žertovali, Bellode se mírně usmál a řekl: „Hodíte se k sobě.”

„Bellode, už jsem ti to řekla! Jsme pořád jenom kamarádi!”

„Huhu, pořád, aha.”

„Ne! To jsem řekla špatně, jsme jenom kamarádi!”

Zdálo se, že i Bellode měl zkušenosti se škádlením Ludie. Zatímco jsme si my tři povídali, někdo se ke mně přiblížil. Když jsem otočil hlavu, letělo vedle mě vznášedlo! Žena s fialovými vlasy, co na tom vznášedle ležela, na mě zahlížela a promluvila: „Ty, zabiju tě.”

„Proč?!”

„Udělala jsem si na ni nárok... Pokud mi ji ukradneš, neodpustím ti!”

„...Ty, nepřibližuj se k Ludii!”

Utíkej, Ludio! Má na tebe spadeno nečekaná osoba!

Ačkoli jsem si nemyslel, že by záchranná mise byla procházka růžovým parkem, jeli jsme celý den a když jsme se zastavili k odpočinku a jídlu, přepadli nás.

[Guooooooooo!]

„Jednotka netvorů pod velením démonů! Kuk, nedokázal jsem je vycítit ani se služebníky!”

„Mágové, vzdalte se a připravte si magii!”

„Rytíři, chraňte mágy! Četa jedna, vpřed! Rozestupte se a pokryjte oblast!”

Zatímco se rytíři pilně přesouvali, všichni žoldnéři si vytáhli zbraně a potvrdili si, co to je za netvory. Podivné bylo, že nikdo nestál druhému na blízku. No tak, nikdo nikomu nevěří?! Jak jste až do teď stoupali kobkou?!

[Guaaaaaaa!]

„Kuk, někdo pomozte z nebe! Ty zatracené chiméry!”

Všichni netvoři byli podivní. Měli černá těla a vypadali jako několik netvorů smísených dohromady. Netvor, co mi byl nejblíž, měl aspoň 3 metry na výšku, měl šupinatou kůži a čtyři paže různé tloušťky. Ty paže vypadaly, že každá pocházela z jiného stvoření.

A navíc měl dvě hlavy, jedna vypadala jako varan komodský a druhá jako člověk.

„To je rys démonické armády. Vytvářejí chiméry tím, že smísí několik životů dohromady. Samozřejmě bez souhlasu. Jsou zlí a krutí,” vysvětlil mi Bellode, zatímco skřípal zuby.

Než jsem se vrhl na netvory, podíval jsem se, jak s chimérami bojovali ostatní. Rytíři a mágové spolupracovali, aby chiméry odrazili. A Dimenzionální žoldnéři si každý vzali chiméru a střídavě bojovali a odpočívali.

Nejnápadnější mezi nimi byla ta na vznášedle a ten s wyvernem. Oba dva bojovali s létajícími netvory. Wyvern chrlil silné plameny a žena na vznášedle máchla podivnou zbraní, co byla plná její aury. Zdálo se, že ta zbraň byla vyrobená z navzájem propojených shluků oceli.

Ačkoli byli silní, nemyslel jsem si, že by byli o moc silnější než já. Myslel jsem si, že kdokoli, kdo mohl být Dimenzionální žoldnéřem, driloval s elixíry jako já, ale mýlil jsem se?

„Ach, aha. Pokud by byli jako já, jakmile by pokořili 50. podlaží...”

Stali by se Dimenzionálními žoldnéři, jen co by se stali průzkumníky zlatého řádu. Ale oni se stali Dimenzionálními žoldnéři až po levelu 60 nebo 70. Vzali to jinou cestou než já. Až do teď jsem měl pocit, že jsem byl v porovnání s nimi slabší, ale rozhodl jsem se tu myšlenku vypustit.

Chopil jsem se svého kopí a zamířil jsem na chiméry, co se objevily ve skupinách. Nevěděl jsem, odkud se braly, ale vyskakovaly ze všech směrů z lesa, kterým jsme projížděli. Každý byl momentálně zaneprázdněný bojem s nimi, ale žoldnéři se jasně nesnažili ze všech sil. Neměli by si pospíšit a postarat se o ně, abychom si mohli odpočinout?!

„Dobrá, Ruyue... Pojďme! Stopa vichřice!”

[Hauuuuuuu!]

Ruyue dala najevo svou přítomnost zavytím plným mrazivé energie. Zároveň s tím jsem do Peiky vlil hojné množství many. S Diovou mocí se moje pouto s Peikou prohloubilo. Stačilo jenom aktivovat Duchovní auru a Kopí nenasytnosti ztratilo svou původní barvu a proměnilo se na zlatý blesk.

Hned poté Ruyue vyběhla kupředu!

„Haaaaap! Bojujte se mnou!”

| Použil jsi Provokaci! Nepřátelé ze všech stran na tebe útočí s nepřátelstvím! |

[Kiaaak!]

[Elementál blesku!]

[Elementalista!]

[Nová oběť...!]

Vrhly se ke mně chiméry všech velikostí a tvarů. Každá jednotlivá z nich byla silná! Některé měly jedovaté drápy, některé měly oči se schopností okouzlit a některé plivaly kyselinové sliny.

[Hauuuuuu!]

Ale nemohly se rovnat Ruyueině Ledovému dechu. Okamžitě poté je to odhodilo do vzduchu, Ruyue svým tělem a já svým bleskovým kopím.

Ruyue měla na starosti obranu a Peika útok! Stopa vichřice! V jejích stopách se Peičin a Ruyuein účinek sjednotil a ukázal největší součinný účinek. Nezáleželo na tom, jak byly ty chiméry silné. Během technik typu výpadu se moje ničivá síla zvýšila o 110%! Věřil jsem si, že dokonce ani Pánové podlaží by nedokázali vystát můj výpad.

| Kritický úder! |

| Kritický úder! |

Chiméry byly vytvořené z jiných stvoření. Jelikož to nebyly bezobratlovci, měly kosti. Jakmile jsem s účinkem titulu Drtič lebek uštědřil kritický úder, odhazovalo to části chimér bez ohledu na to, jak byly velké. Bez zastavení jsem pokračoval ve svém výpadu. Pokud na tom bylo něco, co se mi nelíbilo, pak to bylo to, že tu bylo příliš málo nepřátel!

V mžiku jsem se dostal k chiméře nejvíce vzadu, co měla na výšku přes 3 metry a co jela na velké ještěrce. Bylo snadné říct, že to byla chiméra. Měla čtyři paže a v každé si nesla velkou zbraň! Podle aury, co z ní sálala, se zdálo, že to byl kapitán jednotky chimér.

[Kugagagaga! Jsi vážně rychlý a silný! Vezmu si tvoje nohy a přivlastním si je!]

„Jako kdyby mě to zajímalo!”

Stopa vichřice mě kromě výpadu nechala uštědřit závěrečný úder prosycený větrem! Vytáhl jsem kopí před hruď. Nad bleskovým kopím se objevil závan větru, rotoval udivující rychlostí. Původně by to skončilo prostým přidáním větru, ale díky Hermovi a dokonalému zvládnutí Božské rychlosti moje spřízněnost s elementem větru dosáhla vrcholu, takže ten vítr byl ještě působivější. Vůbec se to nezdálo jako technika nízkého řádu.

[Kugaga, sežer tohle! Obrova...!]

Opovažuješ se přerušit mou techniku?! Jakmile chiméra pohnula svými čtyřmi pažemi, aby použila techniku, aktivoval jsem Božskou rychlost. Její pohyby se okamžitě zpomalily, skoro jako kdyby se naprosto zastavila. Naopak já jsem byl neuvěřitelně rychlý, jako kdyby mi narostla křídla. Ačkoli samotná Božská rychlost do určité míry ochraňovala tělo, pořád bylo těžké zvládnout 1.000% mé rychlosti.

Ale s jedním konkrétním pohybem to nebyl žádný problém. Byl to pohyb, co jsem od narození vykonával ze všech nejvíc. A také to byl pohyb, kvůli kterému mě poprvé nazývali Hrdinou.

„Chcípni!”

Kopí s větrem a bleskem vystřelilo, mířilo na jediný bod na obrově hrudi. Ten útok, co obsahoval koncentrovanou energii mého těla, se snadno zabořil do obrovy hrudi. A ta moc, kterým bylo kopí prosycené, vybuchla.

| Kritický úder! |

| Stopa vichřice nízkého řádu se dostala do levelu 3. Zvýší se tvé zrychlení během výpadu a moc obsažená v konečném úderu zesílí. |

Skončila i doba trvání Božské rychlosti. Pociťoval jsem, jak mi tělo mírně vrzalo, a vytáhl jsem své kopí z obrovy hrudi. V té chvíli mým směrem vystříkla zelená krev, které jsem se s poděsem vyhnul. Když krev dopadla na zem, rozpustila ji. Takže to byla vážně kyselina!

Ruyueinou schopností jsem zmrazil krev, co dál stříkala, a pak jsem zkontroloval stav chiméry. Hruď měla zborcenou, jako kdyby jí do ní narazila bomba. Vnitřní orgány, kosti a svaly měla zničené a byla v jasně nevyléčitelném stavu. Pokud by se po tomhle dokázala pohybovat, nebyla by to chiméra, ale Gamera.

Jak jsem čekal, chiméra přestala dýchat, aniž by ze sebe vydala smrtelná muka. Potvrdil jsem si, že nejevila žádné známky života, a uložil si mrtvolu do inventáře. Pak jsem se otočil a zkontroloval jsem stav bojiště. Většina rytířů se na mě překvapeně dívala a pár Dimenzionálních žoldnéřů přikyvovalo.

„Je celkem dobrý.”

„Ha, nemůžeme zůstat pozadu. Nováček nás předběhl! Radši byste se měli víc snažit!”

Hu, zdálo se, že se mi podařilo zvýšit obecného bojového ducha. Spokojeně jsem kývl a hledal jsem dalšího protivníka.

Ačkoli jsem si to neuvědomil, toto byl okamžik, když jsem jméno Kang Shin vyryl do celé kobky.

-----------------------------------------------

~ Tak to opovrhování netrvalo tak dlouho, stačilo, jen aby se Kang Shin trochu předvedl. Bohužel to nebude pokračovat tak hladce... ~

<Předchozí>...<Následující>