ZW - kapitola 21

Část 7

Jakmile minulo poledne, konečně jsem si mohl dát přestávku ve svém šetření.

Wajima z forenzního byl rád, že měl něco na práci, ale já jsem nemohl prostě jen tak nic nedělat jen proto, že jsem mu předal štafetu. Když jsem teď měl informace, co jsem potřeboval, neměl jsem na výběr a musel jsem je použít.

Bylo na čase vyslechnout lidi.

Chodit sem a tam za každým jednotlivcem v prudké bouři byla jen stěží sranda, ale byla to moje práce. Nemohlo to být všechno jen o zábavě a hraní.

Hodlal jsem se ptát tucty lidí na přesně ty samé otázky, ale myslel jsem si, že by bylo nejlepší hned z kraje zajít za tím nejnamyšlenějším člověkem.

Budu se snažit ze všech sil, aby na to nedošlo, ale u lidí, s kterými budu mluvit jako poslední, bylo největší riziko, že mi řeknou předem připravenou historku. Bylo nejlepší nejprve zamířit za těmi nejpodezřelejšími.

„Předseda rybářské společnosti s největší pravděpodobností bude mít něco takového. Zvláště v pokladnici luxusního zboží jako Intelektuální vesnice.”

A tak jsem prvně zamířil do domu předsedy rybářské společnosti.

Jmenoval se Kurokawa Kai.

Domy v Intelektuálních vesnicích se prodávaly s motem „jako za starých časů”, ale domy v rybářské vesnici byly celkem nenápadné. Ten dům měl dřevěné stěny a taškovou střechu. Navzdory tomu, co by možná řekl můj synovec, připomnělo mi to jeden z těch zbořených domů z pohádky o Třech prasátkách.

Ale vliv Intelektuální vesnice se dal stejně zahlédnout v solárních panelech na střeše. Poslední dobou byla ekologie celkem módní, ale tento rozkvět způsobil, že cena polovodičů zbytečně vyskočila. Takže mi vážně nepřišlo vhodné se šťastně křenit jako v těch reklamách.

Doufal jsem, že to všechno vyřídím před domem, ale tajfun vháněl déšť pod okapy domu. Po pozvání pana Kurokawy jsem byl nucen vkročit do jeho domu.

„Ale no tak. Kdybych měl něco takového, žil bych v mnohem pěknějším domě.”

Vypadal jako příjemný muž, co se zrovna dostal do staršího věku.

Měl trochu nahrbená záda, ale vznášela se kolem něj atmosféra, kvůli které jsem si myslel, že by snadno unesl břímě, u kterých by detektiv jako já vykřikl bolestí. Zkrátka vypadal, že by rána pěstí od něj bolela.

Vyptal jsem se ho na libovolné otázky ohledně toho, co lidé dělali, když se ten sud objevil, a co dělal až do chvíle, kdy na to upozornili policii. Zrovna když si uvědomil, že jsem se jen vyptával na standardní otázky a začal se uvolňovat, najednou jsem bodl přímo do černého.

„Pane Kurokawo. Slyšel jsem, že hlavním zdejším průmyslem je chov ústřic a perel.”

„Ano, říká se tomu marikultura. Když jde o přirozené zdroje, zdá se, že tam je ta pomyslná hranice v kvalitě, kterou prostě nedokážeme překročit. Pokud chcete vyšší kvalitu, je mnohem rychlejší, když do procesu zasáhnou lidé. Na začátku je samozřejmě třeba výtečné přirozené prostředí.”

„Ale není to jen o tom, že?” zeptal jsem se pohotově. „Jen stěží jste vně hranic ostrova Ogasawara. Ale co žije v oceánu tady se nijak moc neliší od toho, co žije na těch ostrovech. Jinými slovy se tu dají volně lovit chráněné druhy, co jsou často kořistí pytláků. ...Je u lidí více oblíbené je kupovat jako vzácné mazlíčky než jako jídlo?”

Ostrov Zashou obdržel investice od mnoha korporací, co měly v plánu využít jeho přírodní zdroje, co byly na stejné úrovni jako Oblast světového dědictví. Ale většina těchto investic byla ve jménu zkoumání teritorií mořského života, a proto se to zakládalo na politice chyť a zase pusť. Pokud tu lidé odjinud potřebovali rybařit, mohli tak učinit jen v oprávněných oblastech, co byly přísně střežené. Nemohli si prostě naplnit rybářské lodě, jak jen se jim zachtělo.

„Detektive, tohle jste sem se mnou přišel prodiskutovat? Pokud ano, marníte čas. I kdyby se něco takového dělo, šlo by jen o zbabělé skupiny pytláků. S takovýmhle podnikáním nemá rybářská společnost nic do činění.”

Vyřkl to plynně, ale to bylo vlastně mnohem děsivější.

Lidé, na které policie najednou vrhla absurdní podezření, byli normálně mnohem rozrušenější.

„I kdyby to byla pravda, tento ostrov byl původně ústředím takových špatných lidí.”

„A má to s námi co do činění?”

„Ano. Připluly sem ty sudy s mrtvolami. A ta těla na sobě měla semínka značkové rýže.”

„Na ostrově Zashou se nepěstuje rýže.”

„Pravda. Nemířilo to odtud někam jinam. Tato oblast se také na pěstování rýže nehodí, takže ji nepřinesli odněkud jinud sem.”

„Tak co se snažíte říct?”

„Toto je místo předání.”

Bez váhání jsem pokračoval v řeči, zatímco jsem si byl dobře vědom, že tato metoda na něj zatlačí nejvíce. Bylo důležité udržovat iluzi, že jsem všechno prohlédl.

„Místo předání mezi bodem A a bodem B. A značková rýže není to jediné, co by tudy prošlo. S největší pravděpodobností tudy putuje velká škála věcí. A to třeba zboží, co by bylo nebezpečné poslat přímo. Možná je do toho zapletená 'velká zločinecká organizace'. V procesu distribuce došlo k nějakým problémům a někdo za to musel být 'potrestán'. Řekl bych, že to je to, co se tady děje.”

„Kdyby to byla pravda, neměl byste se hlavně zaměřit na oblast vně ostrova?”

„To záleží na tom, na koho to 'potrestání' bylo zaměřeno.”

Možná jsem neměl říct to „největší pravděpodobností”.

Možná to v té iluzi, že jsem všechno prohlédl, vytvořilo mezeru.

„Byla by jedna věc, kdyby to bylo zaměřeno na někoho jiného a jen náhodou je to vyplavilo na tento ostrov. Ale pokud ty sudy byly myšleny jako varování obyvatelům tohoto ostrova, mohu jen stěží říct, že do toho nejste zapletený.”

„Předpokládám, že chápu, jak jste na to přišel. Z toho by byl dobrý film.”

„Nacpat lidi do sudů a vypustit je na moře mi očividně přijde jako zpráva, ale to samé se dá říct o semínkách značkové rýže. Takové vodítko by našli po prostém prošacování, takže pochybuju, že by si někdo dal tu práci, aby jim odťal údy a zastavil krvácení, a přehlédl by ta semínka. To celou věc zjednodušuje. Ta semínka byla informace, kterou záměrně nastražili tak, aby si toho někdo všiml.”

„A přesto se mýlíte,” řekl pan Kurokawa hladce.

Přišel mi jako ten typ, co na schůzi něco řekne pro dobro své firmy, i kdyby si tím vysloužil nepřátelství svých kolegů.

„Viděli jsme podezřelé lodě, co se plavily v mořích kolem ostrova, ale žádná k samotnému ostrovu nikdy nepřiplula. Přinejmenším s námi nikdy žádná nenavázala kontakt.”

„Můžete to dokázat?”

„Nemůžete dokázat opak, ne?”

„Co kdybych řekl, že můžu?” Když jsem to řekl stejně hladce jako pan Kurokawa, viděl jsem, jak mu tvář trochu ztuhla. „Po celém ostrově jsou poházené krabičky od cigaret. Ani nemluvě o plechovkách chuhai a lahvích od brandy. 'A všechno to jsou značky, co se na tomto ostrově neprodávají.' A nesnažte se říct, že to sem přineslo moře. Hodně jsem toho našel uprostřed ostrova.”

„Absurdní... To je váš důkaz? Detektive, určitě víte, jak to v Intelektuálních vesnicích chodí.” Po krátké odmlce byl Kurokawa zase ve formě. „Krajina se upravuje tak, aby naschvál vypadala zpustle, aby to vytvářelo tu správnou atmosféru. Velká většina každodenních předmětů a luxusních surovin se přiváží prostřednictvím komunikačních sítí a internetového nakupování. Vesnice je plná zboží, co sem přivezli zvenčí. To nestačí ani na falešné obvinění.”

„Jste si jistý, že to chcete použít jako své vysvětlení?”

„Cože?”

„Pokud chcete, dám vám chvilku, abyste si vymyslel lepší protiargument, takže se prostě ptám, jestli to je vaše konečná odpověď.”

Nechtěl jsem se zaplést do nějakého otravného intelektuálního argumentu, takže jsem si hodlal pospíšit a stejně mu uštědřit závěrečný úder.

„Pane Kurokawo. I v rámci výrobků, co se vyrábějí ve velkém, jsou nepatrné rozdíly v závislosti na továrně a době, kde a kdy je vyrobili. Sběratelé známek jsou celí vzrušení kvůli rozdílům v koncentraci inkoustu. Když se na něco takového zaměříte, můžete snadno zkontrolovat, jestli se takové věci koupily online.”

„...”

„A když si člověk něco koupí online, zůstávají o tom záznamy. Každý má svou historii nákupů. A ta se neukládá na vašem soukromém počítači. Ukládá se to na firemních serverech. I kdyby to byly stejné výrobky stejné značky, co si lidé na tomto ostrově koupili, můžeme se podívat, jestli to je přesně to, co jste si koupil. A přesně tohle jsme začali kontrolovat. Takže se ptám znovu: je to vaše konečná odpověď?”

V oblasti, kam neustále chodí spoustu cizích turistů, by to byl beznadějný plán. Ale u osamělého ostrova, kam chodilo a odkud odcházelo jen pár lidí, nebylo tolik dat ke kontrole. A člověk nesměl podceňovat moc organizace jako policie. Kontrola nákupní historie všech na ostrově za poslední rok bude hotová jen za pár dní.

Tohle byl další důvod, proč jsem nenáviděl Intelektuální vesnice.

O všem se říkalo, jak to bylo pěkně „chytré” či co, ale nikdy jste nevěděli, jaké informace vám v zákulisí kradli.

„Detektive, pokud prošetřujete tohle, pak na naši nevinu musíte nahlížet jako na jasnou možnost. Takže se vás také na něco zeptám: je tohle 'vaše' konečná odpověď? Pokud se ukáže, že tohle celé bylo falešné obvinění, možná velmi dobře udělám rozruch z toho, jak tady lidi falešně obviňujete.”

„Pravda, nemám žádný definitivní důkaz. Ale mám svá podezření.”

'Možná se mě snažíš zastrašit, ale to nezabere, Kurokawo.'

'Bohužel pro tebe také pocházím z Intelektuální vesnice. Vím, jak to tady chodí lépe, než většina lidí z města.'

„Důležitější je, že se na prostředí a kvalitu svých výrobků zaměřujete víc než kdokoli jiný. Prostě byste na zem jen tak neodhodili krabičky od cigaret, ne? A vlastně nijak konkrétně nezáleží na tom, jestli by to mělo vliv na vaše suroviny. Značky z Intelektuálních vesnic přece jenom nabývají na síle tím, jak si udržují řádnou atmosféru.”

Zdálo se, že na to Kurokawa nedokázal namítnout.

To se dalo čekat. Kdyby řekl, že se o znečištění nezajímal, mohlo by to přímo ovlivnit jeho příjem.

„Pane Kurokawo, mou prací není nic jiného než odhalit pravdu ohledně těchto vrahů. O mrtvé se nezajímám. Mou jedinou touhou je pomoci rodinám zesnulých a zabránit tomu, aby došlo k dalšímu zločinu.”

A pak jsem ten nátlak navýšil, aby se podřekl.

„A pokud musím kvůli tomu začít kopat na větším poli, pak budu kopat až na samotné dno. Jsem profesionál. Možná vykopu ještě něco grotesknějšího, ale na to jsem připravený.”

Pocítil jsem malý závan vzduchu.

Kurokawa si trošičku povzdechl.

„No, jsem si dobře vědom toho, že nemám žádnou pravomoc vás zastavit,” řekl. „Jen tak mimochodem, máte vůbec v plánu brzy odejít?”

„Vážně byste neměl vyhrožovat členu organizace, co udržuje pořádek. A i kdybyste to neměl v úmyslu, stejně můžeme začít jednat, pokud si to tak vyložíme.”

„Ale no tak. Nejsme tak hloupí. Tohle říkám navzdory rizikům. Pokud toho není třeba, necítím potřebu se do toho jakkoli více zaplétat.” Kurokawa zněl spíš jako kdyby četl dítěti pohádku na dobrou noc než že by někomu vyhrožoval. „Detektive, zdá se, že si něco špatně vykládáte. Nemáme žádný problém s vnějšími lidmi. Kdybychom měli, nikdy bychom na ostrově nepostavili hostinec. Intelektuální vesnice jsou přece jenom vystavěné tak, aby mohly plně fungovat bez vnější podpory.”

Vnější lidé.

To prostě mluvil o mě? Nebo mluvil o 'velké zločinecké organizaci'?

To, jak změnil způsob mluvy, jako kdyby přeřadil rychlost v autě, mi přišlo, jako kdyby mě žádal, abych si dával pozor, jak odpovím.

„...Ať už je to jakkoli, nemůžeme úplně dobře odejít, dokud se ten tajfun nepřežene, že?”

„Předpokládám, že ne.”

Jen co to řekl, Kurokawův výraz se jasně změnil.

Bylo to, jako kdyby splaskl balón.

Tohle nebyla ani nenávist, ani znechucení, ani nepřátelství.

Jeho výraz byl čistá lítost.

„'Tím to asi končí',” řekl.

„?”

Pak jsem se na ty samé otázky vyptal každé vlivné osoby na ostrově. A pak všech, co měli nějaké spojení s těmi vlivnými lidmi.

Všichni reagovali podobně.

Nevěděl jsem, co se na ostrově Zashou skrývalo, ale blížil se den, kdy na to přijdu.

A jakmile ten neviditelný systém ovládnu, určitě spatřím, jak do toho všeho zapadali ti vrahové.

Jednoduše řečeno jsem měl pocit, že vyhrávám.

Našel jsem způsob, jak ten případ vyřešit, a myslel jsem si, že mám všechno pod kontrolou.

Byl jsem naivní.

Stále jsem plně nechápal, co to byla Intelektuální vesnice.

-----------------------------------------------

~ Podle posledních třech vět je jasné, že se mu to v nejbližší době vymkne z rukou. A hodně. ~

~ Chuhai - alkoholický nápoj z Japonska, zkrácenina "shoCHU HIghball" (highball = destilát se sodou a ledem). Tradiční chuhai je ze shochu a sodovkou s citrónem. Moderní verze můžou místo shouchu použít vodku a/nebo jiné ovocné (případně krémové) příchutě. ~ 

<Předchozí>...<Následující>