ZW - kapitola 15

Kapitola 2 – Ohledně Uchimakua Hayabusy
Část 1

Budu přímý.

Zase tolik nemám rád venkovské oblasti. Proto jsem se chopil šance začít žít sám ve městě, zatímco jsem chodil na střední školu. Také to mělo hodně co dělat s tím, proč jsem se přidal k Tokijském metropolitnímu policejnímu oddělení. Bohužel jsem měl jenom nízkou hodnost, byla to pozice ve slepé uličce. Zašel jsem tak daleko, že jsem použil starý systém rodinných odnoží, abych si změnil rodný list, i když jsem byl svobodný, abych unikl omezení Intelektuálních vesnic. Bez ohledu na to, jak moc to mělo škodit zdraví, chtěl jsem žít ve městě a taky v něm zemřít.

Totiž... nenáviděl jsem youkai.

Nevím, jak to bylo ve starém Edu, ale youkai se neobjevovali mezi asfaltem a betonem města. Jedinou výjimkou byla místa, co důkladně připravila scenérii jako Nara nebo Kyoto. Proto jsem vždycky toužil bydlet v Tokiu.

Ale směšné na tom je, že i Tokio mělo své venkovské oblasti.

A když se objeví jisté incidenty, co jsou jak osiny v zadku, musím tam jít.

„...Takže tohle je třetí oběť.”

Ostrov Zashou byl osamocený ostrov blízko ostrovů Ogasawara, ale byl dost daleko na to, aby se nepovažoval za součást světového dědictví. A přesně proto chtělo hodně podniků použít své hojné zdroje k podnikatelským účelům, aby zafinancovali vytvoření jedné z vůdčích Intelektuálních vesnic v zemi, i když ten ostrov technicky spadal pod tokijskou metropolitní oblast.

Na první pohled to modré moře vypadalo jako něco z dokumentu, ale při bližším pohledu se ukázalo něco jako bójky, co plavalo v pevně daných intervalech. Využívaly sluneční světlo a nadnášivost, aby generovaly dostatečnou sílu na neustálé monitorování plynutí proudů a množství kyslíku a planktonu v mořské vodě.

Rybáři v dnešní době při práci evidentně hladce pohybovali prsty po svých vodě a soli odolných tabletech.

Stál jsem na malém rybářském molu, co bylo omšelé (udělali to tak, aby tak vyhlíželo). Na tom molu, co na místě držel beton, stál kovový sud, který jste jen stěží mohli obejmout pažemi.

Vnější část sudu byla mokrá, takže se s největší pravděpodobností vznášel v oceánu.

Policejní důstojník v promočené námořní modré uniformě mi omráčeným tónem podal hlášení. Ten důstojník s největší pravděpodobností vytáhl ten sud z moře s pomocí místního rybáře.

„Nejdřív jsme se s tím snažili vypořádat sami, ale tohle je třetí za týden. Upřímně řečeno je to víc, než co dokážeme zvládnout. Vím, že to je otrava, ale jsme nuceni to nechat na starost vašemu oddělení.”

„Tím se netrapte. Tohle je moje práce. Ale... tohle je celkem nepříjemná mrtvola.”

„Existuje něco jako příjemná mrtvola?”

„No, ne. Ale tahle je na stupnici nepříjemnosti úplně mimo. Jenom ho nezabili. Neskončili tím. Víc to promysleli. Tohle u oběti vyvolalo strach větší než jen z prosté smrti a ten samý strach to vyvolává u každého, kdo to spatří.”

Předpokládám, že bych jim měl poděkovat, že mi ušetřili námahu a nemusím přes tělo přetahovat modrou celtu, pomyslel jsem si, jak jsem se podíval dolů do sudu.

Uvnitř byl jediný dospělý muž, mrtvý.

S největší pravděpodobností zemřel před dvěma nebo třemi dny. Kvůli tomu, že se vznášel v moři, na sobě neměl žádné červy nebo mouchy, takže byl v lepším stavu než normální mrtvola po takové době.

Ale rozhodně nevypadal jako slušný občan Tokia.

Krk měl mnohem robustnější než normálně a měl velmi agresivně vyhlížející tvář. A pod límcem jeho košile jsem zahlédl tetování. Západní tetování začala být celkem běžná, ale tahle vypadalo jako to „skutečné”.

Muž měl useknuté paže a nohy a vnitřek sudu pokrývala krev.

„Ti druzí dva na tom byli stejně,” řekl uniformovaný policejní důstojník. „Zdá se, že jim údy silou uťali tupou čepelí jako mačeta. A blízko bodu amputace byly uvázané dráty, zdánlivě proto, aby co možná nejvíce zabránili ztrátě krve.”

„Takže příčina smrti je...?”

„Na podrobnosti se budete muset zeptat lékaře, ale nezdá se, že to bylo kvůli ztrátě krve. Bylo to selhání několika orgánů kvůli dehydrataci. ...Jinými slovy je velmi pravděpodobné, že zemřel hlady.”

Pche.

Tohle byla přesně ta metoda používaná pirátskou mafií blízko Okinawy. Věřím, že to označovali termínem „vyhnanství”. Oběti usekli paže a nohy, dali ji do barelu nebo sudu a pak ji pustili na moře. Ubohá oběť se buď převrátila a utopila nebo se po dnech na přímém slunečním světle vysušila. Povídalo se, že třetí možností bylo být zaživa uklován racky, ale každopádně neexistovala záchrana.

„Taková otrava.”

„Já vím.”

Neměl jsem ponětí, jestli tohle vážně byla práce pro Oddělení 1. Pokud do toho byla zapletená pirátská mafie, přišlo mi to víc jako něco pro oddělení proti organizovanému zločinu nebo PSIA. Moc často jste neslýchali o tom, že by člověka povýšili poté, co se zapletl do územních válek, takže se zdálo, že mi znovu přistála strašná práce.

„Jen pro ujištění, je to Japonec, že? Není to nějaký cizinec, co se zapletl s nějakými piráty, že ne?”

„S největší pravděpodobností to je Japonec. Jeho národnost je možná těžké určit dle jeho vzezření, ale implantát, co má v předních zubech, mi přijde dělaný v japonském stylu. A bez ohledu na to, jak rychlý mohl proud být, kdyby sem plul až z otevřeného moře, zmumifikoval by.”

„A zdá se, že má tetování. Možná je do toho zapletená 'velká zločinecká organizace'.”

„Mohli mu ho udělat proti jeho vůli, než zemřel nebo dokonce po smrti.”

„Pravda. Ale tetování je v podstatě druh zranění. Koroner to dokáže určit.”

Možná jsem zněl trochu chladně a bezcitně, ale to byl můj přístup, takže se s tím nedalo nic dělat. Upřímně řečeno jsem o samotné mrtvoly neměl zájem. Když došlo k vraždě, samozřejmě jsem chtěl chytit zločince, ale to bylo jen pro dobro rodiny oběti a abych zabránil dalšímu zločinu. Jinými slovy, má touha pracovat byla pro dobro živých lidí.

Takhle řečeno...

U tohoto se zdálo, že tu byla možnost budoucích zločinů, takže jsem měl nějakou motivaci. Trochu.

„Takže...”

Byla tu ještě jedna otravnost, s kterou jsem se musel vypořádat.

Obrátil jsem pohled od strašného sudu k molu.

„Hej, záhadofanatičko.”

„Cože?” zareagovala dívka.

Ale ten hlas přišel z nižší výšky, než byste normálně čekali. Přišlo to zhruba z výšky, kterou byste čekali u člověka v plavkách, co ležel na molu na plážovém lehátku.

Ach, to nebylo žádné přirovnání.

Středoškolačka s více méně plochou hrudí se vážně slunila ve žlutých dvoudílných plavkách.

„Co tady děláš?”

„Jak drzé. Byla jsem tu dřív než ty, detektive. Prostě se snažím co možná nejlépe využít letní prázdniny.”

„To jsem nemyslel!! Hele! Vidíš tuhle pásku?! Jsi za ní!! Máš být před ní!!”

„Tohle nech být a prostě se nech okouzlit mým rozkošným tělem.”

„Přestaň se tu hrůzně svíjet jako had, co svléká kůži, a vypadni odsud. Jdi, jdi.”

Zvedl jsem celé plážové lehátko a nesl jsem to děcko jménem Enbi vně žluté pásky.

Proč už ji nevyhodil někdo jiný?

„Ach, to kvůli mé neohrožené přítomnosti.”

„Možná máš auru Dosojina, ale jsi jenom středoškolačka. Nic víc než středoškolačka.”

Na rozdíl ode mě měla zájem o mrtvoly. Dokud nedošlo k vraždě, neměla žádný zájem o druhé. A tak neměla žádný takt. Ale tohle s sebou vlastně přinášelo nadměrné výhody, takže předpokládám, že společnost byla celkem dobře vyvážená.

Ale zdálo se, že naprosto nesnášela policejní důstojníky vyšší hodnosti, co se vždycky soustředili na vymezování vlastního území.

Když jsem přesunul plážové lehátko, užuž jsem chtěl zamířit zpět na místo činu, ale Enbi mě svými útlými prsty popadla za límeček obleku.

Pak mi zašeptala do ucha: „...Vážně si nemyslíš, že je tohle práce pirátské mafie, že ne?”

„Cože?”

„Jakmile tady skončíš, řeknu ti to.”

To, jak to připravila, bylo neuvěřitelně tolerantní.

Ten nadšenec do záhad pak vytáhl kožený zápisník, co měla zavěšený na spodním dílu plavek. Ne, ve skutečnosti to byl obal na smartphone, co vypadal jako kožený zápisník. Zatímco stále ležela na plážovém lehátku, hladce přejela ukazovákem po obrazovce. Zdálo se, že o mě naprosto ztratila zájem.

Vesele se slunila vedle těla z podivné vraždy. Ta středoškolačka naprosto udržela kontrolu nad konverzací s policejním detektivem z Oddělení 1. Z nějakého důvodu měla způsob, jak takhle zničit hranice, jak věci normálně fungovaly. S její myslí bylo rozhodně něco špatně, ale trochu jsem záviděl, jak to zvládla. Takhle řečeno jsem neměl zájem kráčet stejnou cestou jako Enbi.

Moje práce možná byla naprosto slepá ulička, ale měl jsem k ní dostatečné pouto, že jsem nebyl ochotný se jí naprosto zříct.

Neměl jsem odvahu podat výpověď a otevřít si obchod s ramenem nebo tak něco.

Samozřejmě bylo možné, že nedostatek kuráže byl přesně ten důvod, proč jsem skončil v této slepé uličce.

Znovu jsem vstoupil do zapáskované oblasti a uniformovaný policista se mě zeptal: „Co teď budeme dělat?”

„Dobrá otázka.”

Kdyby toho muže zabili a nacpali do sudu tady na ostrově, akorát bychom potřebovali pořádně prohledat celý ostrov. Bohužel sem doplul.

Tohle nebylo to místo činu, kdy soudní lékaři budou pátrat po vlasech nebo otiscích prstů.

Pokud oběť pocházela z místa mimo ostrov, i kdybychom to tu převrátili vzhůru nohama, nezjistili bychom ani jeho totožnost.

Ostrov se samozřejmě prošetří, ale nebylo moc zaručeno, že se něco najde. Věci, co jste museli udělat, ale nedaly se u nich očekávat výsledky, vám vážně ujídaly motivaci.

Tento případ poslali na větší vyšetřovací velitelství, jelikož to byl případ sériové vraždy, ale detektivové včetně mě, lékařský tým a ostatní, co přišli, bylo dohromady jen asi 20 lidí. Takhle nepravděpodobné bylo, že na ostrově něco najdeme. Museli se prošetřit i okolní ostrovy, zkontrolovat záznamy lodí, co tudy propluly, a prošetřit společnosti na pevnině, co měly spojitost s Intelektuální vesnicí jménem Ostrov Zashou. Jelikož nebylo známo, kde došlo k samotnému zločinu, oblast vyšetřování se musela roztáhnout. Tohle snížilo počet lidí, co pracovali na každém konkrétním místě.

„Prozatím se můžeme držet standardního postupu. Zavolejte člověka, co jako první objevil ten sud, a také toho, co vám ho pomohl vytáhnout z vody, abych je mohl vyslechnout.”

„Něco takového zvládnu. Vy jste detektiv z Oddělení 1 z pevniny, takže není tu něco trochu... víte... okázalejšího, co byste mohl udělat?”

Uniformovaný policista při tom slově „okázalejší” udělal nějaké gesto, ale nejsem si moc jistý, co se tím snažil vyjádřit. Byl to překvapivě absurdní člověk. Bylo možné, že kvůli sledování příliš mnoha detektivek získal vůči lidem v mém postavení chybný obdiv. Ve skutečnosti kdyby detektiv z Oddělení 1 jednal na vlastní pěst stejně „okázale” jako v televizi, akorát by ho zastřelil vrah, kterého se snažil chytit.

Síla policie tkvěla v síle organizace. Vydat se někam sám bylo to samé jako odvrhnout stranou sílu této organizace, takže to bylo celkem nebezpečné.

Pokud jste chtěli něco takového, bylo by lepší, kdybyste šli za tím nadšencem do záhad.

Nebo možná za Enbinou starší sestrou.

Každopádně byla pravda, že jsem jako detektiv z Oddělení 1 musel něco udělat.

„Hádám, že nám půjdu zamluvit pokoje v hotelu.”

„He?”

„Musím zařídit, že dneska v noci máme kde zůstat. Jsme skupina, takže to může být překvapivě složité.”

-----------------------------------------------

~ PSIA = japonské tajné služby ~

~ Dosojin = šintoistické božstvo, co chrání poutníky na cestách. Pokud jste viděli Cestu do fantazie, tak je to přesně ten kamenný rozšklebený bůžek, co stál uprostřed cesty, kde Chihiru s rodiči zastavili auto. ~

<Předchozí>...<Následující>