ICDS - kapitola 117

Kapitola 117 – Hrabivost pohltí vše (4)

Mezi členy expedice měla Ludia nejnižší level a všichni ostatní včetně mě byli průzkumníci, co byli aspoň v levelu 50. Kromě mágů, co měli nízkou hodnotu konstituce, jsme neměli problém pár dní vynechat spánek. A tak i když jsme se zastavili na odpočinek a jídlo, nevyhradili jsme si čas na spánek.

Postarali jsme se o chiméry, co démoni nechali za sebou, proháněli je, odpočívali a zase je proháněli... Po dvou dnech Ludia nevypadala tak dobře.

„Ludio, jsi v pořádku?”

Momentálně jsme si dávali 2 hodinovou přestávku. Bylo nám řečeno, že za den doženeme démonickou armádu, a tak si Dimenzionální žoldnéři svým vlastním způsobem pomáhali od únavy a připravovali se na bitvu. Jelikož jsem nebyl v nejmenším unavený, místo toho jsem se bál o Ludii, co vypadala, že je ve vážném stavu.

„Jsem v pohodě. Není to nic, co by se dalo srovnávat s tím, čím si zrovna teď prochází Shina,” odpověděla Ludia se zamračením a napila se Léčivého lektvaru. „Kdo ví, čím si Shina teď prochází... Kvůli něčemu takovému si nemůžu stěžovat.”

„Ukaž mi to.”

„Ach!”

Uzmul jsem lektvar, co Ludia držela, a jí poskočilo obočí. Vážně byla litá, když byla naštvaná. Ale Ludia se brzy zatvářila zvědavě kvůli tomu, co jsem dělal.

„Co to děláš?”

„Lektvarovou tříšť.”

„Tříšť...?”

Zmrazil jsem lektvar Ruyueinou mrazivou energií a pak jím zatřásl! S tímhle jsem za pár sekund udělal lektvarovou tříšť. Když jsem ji dal Ludii, naklonila hlavu ke straně. Když ochutnala, překvapeně vykřikla: „Je to studené a křupavé. Dobré to je!”

„Že jo?”

„Jo!”

Zatímco jsem byl při pohledu na Ludii, jejíž výraz se rozzářil, šťastný, zaslechl jsem hlas, na který jsem si za posledních pár dní zvykl: „Zabiju tě...”

„Tahle šmíračka...”

Žena s fialovými vlasy na svém vznášedle na mě zahlížela, jako kdybych jí zabil rodiče.

S povzdechem jsem promluvil: „Řekl jsem ti, aby ses k Ludii nepřibližovala.”

„Ach, to je jedna ze žoldnéřů...”

Ludia si jí taky všimla, mírně sklonila hlavu na pozdrav. Jen kvůli tomu té ženě zhrubl dech. Bylo to vážně nechutné.

„T-ta neupravená kněžská róba je... kuk, nesnesitelná.”

„Pokud to je nesnesitelné, vrať se na svou planetu a přestaň mi nahánět husí kůži.”

„Taky ji musím pozdravit.”

„Prostě jdi!”

Zatímco jsem se s ní dohadoval, z nějakého důvodu Ludia ztlumila hlas: „Ty ji znáš? Jste si blízcí? ...Jste ve vztahu muže a ženy?”

„Než jsem sem přišel, nikdy jsem ji neviděl. Neříkej něco tak příšerného.”

„Ne! Proč bych já, s mužem...!” vykřikla ta žena nahlas. Pak se na vznášedle vzpřímeně posadila a zabušila si do hrudi. „Jsem Syrmia Bamirtuno. Jsem prvotřídní válečník říše Xenon.”

„A je homosexuálka,” dodal jsem k jejímu představení a Ludia okamžitě couvla. Syrmia Bamirtuno mi věnovala smrtící pohled.

„Chtěla jsem jí o tom říct zvolna!”

„Promiň, ale nemám v plánu ti dát svoji kamarádku.”

„J-jsem normální. A t-taky mám snoubence!”

„Snoubence?! Kdo to je? Zabiju ho!”

Po jejích slovech Ludii zrudly tváře, jak ukázala na mě. Používáš mě jako štít? Ty zbabělče! Předstírat, že se stydíš, nezabere!

A pak Syrmia Bamirtuno v tichosti vytáhla ocelový bič. Chvilkově jsem sebou trhl a také jsem vytáhl Kopí nenasytnosti.

„S-shine? Vážně budete bojovat?”

„Ludio, sehni se.”

„Seh...?!”

V další chvíli jsem ji objal a koulel jsem se po zemi. Bum! Bamirtunin bič se nad námi s něčím srazil.

„Přepadení! Všichni se připravte na bitvu!”

„Ho, vykryl jsi to? Nejsi špatný!”

Spolu s Bellodeho znělým hlasem se ozval nepříjemný drásavý hlas. Jednou paží jsem držel Ludii, ustoupil jsem k ostatním a zvedl jsem hlavu. Všimli jsme si jejich přítomnosti příliš pozdě! Démoni nás už obklíčili. Ani nemluvě o tom, že ti démoni... byli nesmírně silní!

„Teplo... Tohle není fér.”

„Ludio, říkala jsi něco?”

„Ne, nic. Jsem v pohodě, takže mě teď můžeš pustit.”

„Ještě ne. I když je ti to proti srsti, ještě chvilku počkej.”

„Hlupáku, není mi to proti srsti, takže...!”

„Chraň ji, nováčku! Pokud bude mít jenom škrábnutí, zabiju tě!”

„Nedívej se sem a bojuj, Bamirtuno!”

Bylo tu 16 démonů, ale čtyřikrát tolik chimér. Zatímco jsem s Ludií ustupoval, pár mágům už sťali hlavu. Pár žoldnéřů už také použilo Návrat nebo uteklo do kobky. Zatraceně, vážně se ze všeho nejvíc starali o vlastní bezpečí!

„Wyverne, spal je!”

[Guaaaaaa!]

„Bojujte! Mágové, uklidněte se a zaříkávejte! Ačkoli to jsou démoni, dokážeme je zabít!”

„Chcete před námi použít magii? Jak rozkošné!”

Boj začal být rychle chaotický. Chiméry, co na nás útočily, jsem Bouří poslal vzduchem pryč a snažil jsem se zajistit Ludiino bezpečí. Mezitím Bamirtuno bojovala s démonem, co na nás zaútočil. Ten démon měl lidské vzezření, tmavě modrou pokožku a z čela mu vyrůstal jediný roh. Kvůli jeho naprosto černým očím jsem k němu cítil přirozený odpor. Ale tento démon byl silný, silnější než kterýkoli jiný, co na nás kdy zaútočil.

„Ty, máš spadeno na princeznu!”

„Ano? Ona je princezna?”

„Kuk!”

Používal bič jako Bamirtuno, ale jeho dlouhý a tenký bič byl jasně silnější než Bamirtunin ocelový bič.

Bamirtuno zakřičela s úponky, co se jí ukázaly na hlavě: „Železný déšť!”

Její bič se rozpojil a kusy oceli vystřelily k démonovi. Démon pozvedl svůj bič, rychle ty kusy srazil na zem a zasmál se.

„Hahaha, to nebylo špatné! Nenaučila ses techniku biče, ale narodila ses s mocí manipulovat ocelí!”

To sis měl uvědomit dřív při pohledu na její vznášedlo!

Už jsem déle nedokázal sledovat jejich bitvu. Ačkoli jsem ustupoval hlouběji do našeho tábora, blížilo se k nám víc a víc chimér.

„Cíl je tam.”

„Není to ten muž, ale žena, co drží!”

„Vezměte ji! Nebo ji zabijte!”

Kuk! Ti zatracení mizerové! S Ludií v náručí jsem nemohl volně bojovat.

„Ludio, na chvilku uteč do kobky! Mají na tebe spadeno!”

„Nemůžu sama utéct, zatímco všichni bojují!”

„Zavolám tě, až bitva skončí, tak jdi do kobky! Překážíš tu!”

„Cíl se snaží utéct do kobky!”

„Zastavte ji! Usekněte jí údy!”

Ugh, ti zatracení zatrolení mizerové! Chcete jí useknout údy, aby nemohla utéct do kobky?! I já údy jenom lámu!

„Ruyue!”

[Kuaaaaaang!]

V mžiku všechno v dohledu zbělalo. Ruyue vytvořila ledovou stěnu, co naprosto chránila Ludii a mě.

„Nevydrží to dlouho. Honem jdi do kobky!”

„Uuuut!”

„Řekl jsem ti, že tě zavolám, až bitva skončí, tak prosím.”

„Ty...!”

„A taky, Ludio. Až budeš zpět, věř jenom mému slovu.”

„Cože?”

Jak jsem slyšel praskání z toho, jak se chiméry snažily prolámat, pustil jsem Ludii. Pak jsem pevně sevřel své kopí a řekl jsem jí: „Myslel jsem si, že to je divné, že si k útoku vybírají obzvláště chvíle odpočinku. Něco mi na tom nesedí. Až moc dobře o nás ví. S největší pravděpodobností tu je špeh.”

„D-dobře... Nenech mě čekat příliš dlouho... Neumři. Pokud si myslíš, že umřeš, musíš utéct.”

Ludia zvedla paže a otevřela dveře do kobky. S úsměvem jsem přikývl a sledoval, jak odešla.

Okamžitě poté se ledová stěna roztříštila.

„Cíl unikl!”

„Berte rukojmí! Ten muž je ve vztahu s cílem!”

Hej, něco máte špatně! Potvrdil jsem si to čiré množství chimér, co se ke mně řítily, honem jsem zmaterializoval Ruyue a vyskočil jí na hřbet. Pak jsem si do úst dal Manový lektvar nejvyššího řádu (30 tisíc zlatých za kus).

„Pojďte na mě!”

| Použil jsi Provokaci! Nepřátelé na tebe ze všech stran zaútočí s nepřátelstvím! |

„Kde jsou všichni žoldnéři?! Musíte se víc snažit!”

„Nemáme čas se vypořádat s nevýznamným odpadem jako chiméry, nováčku!”

„Ti zatracení démoni! Jsou tak silní!”

Uvědomil jsem si, že žoldnéři bojovali s démony. Rytíři se konečně uspořádali do formace. Co se týkalo mágů, půlka jich už umřela. Sakra, vážně by si měli dát pár bodů do konstituce...!

„Stopa vichřice!”

[Uhněte!]

[Ať vás to nezasáhne, utíkejte!]

„Jako že vás nechám! Pojďte sem!”

Když teď byli pod vlivem techniky Provokace, čekal na ně jenom hrot mého kopí! Bez váhání jsem chiméry bodal a sekal. Když jsem konečným úderem poslal několik chimér vzduchem pryč, konečně jsem si vyčistil zorné pole.

| Stopa vichřice nízkého řádu se dostala do levelu 7! Dosah techniky se zvýšil, takže můžeš poranit nepřátele, co ti nestojí v cestě! |

„Tohle je...”

Mnoho démonů bylo mrtvých, stejně jako většina chimér. Zůstala jenom půlka rytířů. Pokud byli ti, co nás přepadli, elita mezi démonickou armádou, pak po vítězství v této bitvě by nebylo nemožné tu misi úspěšně dokončit.

Ale většina Dimenzionálních žoldnéřů už utekla. Jinými slovy usoudili, že ta mise neskončí úspěchem. Samozřejmě si museli uvědomit, že byl mezi námi špeh. Pokud byli v našem středu nepřátele, obtížnost prudce stoupne.

Ale i tak by to možná vyšlo, kdyby spolu Dimenzionální žoldnéři spolupracovali, ale když si pomyslím, že se tak snadno vzdali... Ačkoli s démony stále bojovalo zhruba šest žoldnéřů, při pohledu na jejich špatný výraz se zdálo, že se brzy vzdají.

Pak se mi něco přikutálelo k nohám. Když jsem se na to podíval, oči se mi doširoka rozevřely.

Byla to hlava Syrmie Bamirtuno.

„To byl zábavný boj. Takže dovolíš mi se ještě víc pobavit, Hrdino Země?”

Když jsem zvedl hlavu, zahlédl jsem démona, co bojoval s Bamirtuno. Krev na jeho biči byla nesmírně jasná a čerstvá.

„Pravděpodobně ne. Jsem silný, víš... Haat!”

Hrdinný úder společně s Božskou rychlostí. Hrdinný úder, co jsem použil poprvé od doby, co jsem sem přišel, ten démon vykryl. Ačkoli mu to rozdrtilo ruku, okamžitě se to zahojilo. Co to bylo za regeneraci? Neříkejte mi, že by se mohl regenerovat donekonečna?

„Hrdino, tohle je poprvé, co jsi viděl rapidní regeneraci? Co to je s tou překvapenou tváří?”

V tichosti jsem po něm bodl svým kopím. Ačkoli jsem znovu použil Božskou rychlost, vykryl to. Tentokrát mu to rozdrtilo celou paži, ale snadno to zregeneroval.

Ale když jsem ho viděl chránit si srdce, znamenalo to, že by jeho schopnost regenerace nefungovala tak snadno, pokud by mu to rozdrtilo srdce. Takhle řečeno to nic neznamenalo, pokud jsem mu dokonce ani Božskou rychlostí nedokázal probodnout srdce!

„Vidím tvoji trajektorii. Pokud jen bodáš v přímé linii, dokážu tvůj útok vykrýt, jakmile pochopím trajektorii bez ohledu na rychlost. Hrdino, jsi celkem slabý, co? Dokonce slabší než ta ocelová mrcha.”

Hodil po mě Bamirtunino tělo. Polekalo mě to, chytil jsem ho a ustoupil, opatrně jsem ho položil na zem. Pak jsem se zeptal: „Poté, co jsem sem přišel, jsem neukázal žádný náznak, že bych byl hrdina. Jak jsi to věděl?”

„Vážně? Copak to všichni rytíři nevěděli?”

„Takže to je, jak jsem si myslel.”

Ačkoli jsem to už věděl, teď jsem si byl jistý. Kdo to byl? Kdo byl ten špeh? To jsem nevěděl. Důležité teď bylo přežít.

„Kdo jsi?”

„Jak pěkné, že se ptáš. Jsem pravá ruka jeho veličenstva Démonického lorda, velitel démonické armády Shatuno.”

„Takže tím myslíš, že jsi momentálně nejsilnější v démonické armádě?”

„Vskutku.”

Ačkoli jsem mu nemohl věřit, pravděpodobně to byla pravda. Neměl důvod lhát a pokud nám chtěli zabránit dojít k Démonickému lordu, dávalo smysl, aby na nás zaútočili nejsilnější démoni. Také dávalo smysl, proč silní Dimenzionální žoldnéři nedokázali ty démony tak snadno porazit.

V tom případě...

„Chtěl jsem si to schovat... ale nemám na výběr.”

„Hm?”

„Božská manifestace!”

Pokud jsem nebyl dost silný, nechám na mistrovi, aby mě poučil!

-----------------------------------------------

~ Tady je jedna extra víkendová kapitolka... není k tomu žádný důvod, prostě proto :D ~

~ Tak už je to oficiální, mají mezi sebou špeha! Jak rychle se Syrmia Bamirtuno objevila, stejně rychle také zemřela. Nebylo třeba ji ani představovat. V příští kapitole bude Peruta a pořádný boj! ~

<Předchozí>...<Následující>