překlady od Tadomi: KY

Kapitola 52 – Setkání po příjezdu

Ačkoli jejich vůz zastavili u vjezdu do města, poslali ho dál bez nějakého velkého prohledávání.

Ostatní cestovatele prohledávali pořádně a když Loren cestoval jako žoldnéř do jiných měst, prohledávali je a zkoumali velmi přísně a dlouho, než mohli vstoupit dovnitř. Ale tady je pustili tak snadno, až to bylo celkem antiklimaktické.

Podle toho, co řekla Lapis, ten vůz připravila gilda dobrodruhů a i kočí byl zaměstnanec gildy, takže to více méně znamenalo, že se za ně gilda zaručila. A tak mohli vstoupit bez přísných kontrol.

Člověk by si mohl pomyslet, že kdyby svůj vůz přestrojil za gildovní nebo nějaký ukradl, mohl by se do města a z města dostat, jak chtěl. Ale Lapis vysvětlila, že existovala hesla a klíče, co provázala vůz s kočím. Takže kdyby jedno z toho bylo špatně, vůz by se nepovažoval za gildovní.

A také existovalo přísné nařízení, že kdokoli byl chycen, jak svůj vůz maskuje jako gildovní nebo ilegálně používá gildovní, obdrží maximální pokutu. A nezáleželo na tom, o koho se jednalo.

Každopádně poté, co v bezpečí vjeli do města a ještě nějakou chvíli jeli, se dostali do gildy dobrodruhů v tomto městě.

Když kočímu poděkovali a vystoupili z vozu, uvědomili si, že zapomněli vzbudit Klause a dívky, ale řekli si, že se sami vzbudí nebo že je vzbudí kočí. A šli se starat o vlastní práci.

Jejich skutečná práce bude ve škole, takže teď akorát museli nahlásit na gildě, že dorazili, a předat jim certifikát, co obdrželi, když tu zakázku v Kauffě přijali. Takže to brzy vyřídili.

„Zeptejme se někoho v gildě na ubytování a pak si přes noc dobře odpočiňme.”

Venku už byla tma a škola už byla zavřená, takže pokud tam půjdou další den, museli si akorát zajistit ubytování a odpočinout si.

Lapis nebyla ten typ, co rád chodil na hlučná místa, a ačkoli Lorena jeho kolegové žoldnéři vzali do zábavní čtvrti, když navštívili takováto města, momentálně neměl nikoho, kdo by ho pozval. A stejně město moc dobře neznal a pokud se chtěl napít, mohl se stejně dobře napít v gildě, a tak neměl důvod chodit ven.

„Co se zítřka týče, bude v pořádku zajít do školy po snídani, setkat se s naším klientem, tedy ředitelem, a požádat ho o instrukce?”

„Mě to nevadí, ale je v pořádku chovat se tak uvolněně?”

„Slyšela jsem, že týmy, co mají vstoupit do kobky, vybírají, až dorazí doprovod, takže do kobky nevstupují všichni najednou.”

„To... by nám to mohlo zkomplikovat.”

Když Lapis zaslechla Lorenův názor, věnovala mu zvědavý pohled a zeptala se ho: „Co se zkomplikuje?”

„Do kobky půjde několik týmů, že? Pokud by všichni šli naráz, sice nevím, jak velká ta kobka je, ale věděli by, že tam s nimi bylo pár spojenců.”

„Ach, takže pokud vstoupí jenom jeden tým, budou tam sami a bez pomoci, takže se obtížnost zvýší.”

„Přesně. No, co se tvých cílů týče, bude praktičtější, když do kobky vstoupí jenom pár lidí?”

I když zakázka zněla, že měli doprovázet zkoušenou skupinu, co vejde do kobky, museli také pátrat po části Lapisina těla. A budou se muset po kobce přesouvat, aniž by si jich někdo všiml.

Loren si myslel, že kdyby nedaleko nich byly další skupiny, znamenalo to vyšší šanci, že Lapis někdo spatří, když bude jednat sama za sebe. A že by to tedy pro ni nebylo příhodné.

„No, v tom případě existují i jiné způsoby, jak to udělat.”

„Dej mi případ, jen pro jistotu,” požádal ji Loren a věděl, že mu dá nějakou nanicovatou odpověď.

A Lapis mu věcně odpověděla: „Všechny je znehybnit...”

„Správně, jasné. Že jich tam půjde jenom pár, bude mnohem lepší pro mě než pro tebe.”

Jen při pomyšlení na to, že by měl studenty znehybnit, i kdyby to bylo kvůli Lapis, Lorena bolelo u srdce.

Pokud by se pokoušela to utajit, Loren byl ochotný jí pomoct. Ale když mu na mysl vytanula ta myšlenka „znehybnit studenty”, uvědomil si, že předpokládal, že by ho nějak přiměla to udělat. A tak potřásl hlavou, aby tu myšlenku vyhnal z hlavy.

„Nemusíš se bát. Snadno se o to postarám potají, aniž by si to vůbec uvědomili.”

„Nech toho. Jsou to studenti, co dělají zkoušku, víš? Jak přijmeš zodpovědnost, pokud selžou?”

„Vždycky mají šanci na přesrok.”

„Víš, že ti s tím nepomůžu, že?”

„To se vsadím, že ne,” prohlásila Lapis bez jakéhokoli zklamání.

Jak si Loren pomyslel, že kdyby se o to pokoušela, musel by ji zastavit, Lapis mu věnovala nonšalantní úsměv a zamávala si rukama před hrudí.

„Jenom žertuju, dobře? Až na to přijde, najdu nějaký jiný způsob.”

„Kvůli tvým žertům mi tuhne krev v žilách, to víš, ne...?”

„Tak se pojďme zahřát nějakým tím pitím a jídlem, co ty na to?”

Lapis pozvala Lorena do gildovního baru a řekla, že byl dobrý čas na večeři.

Na rozdíl od gildy v Kauffě lidé v této gildě neměli jak vědět, v jaké situaci se Loren nacházel.

V Gildě v Kauffě číšnice přijaly jeho objednávku, i když neměl žádné peníze. To proto, že věděly, že poté přijde Lapis a zaplatí za to. Ale na jiných místech to tak nefungovalo, takže Lorenovými jedinými možnostmi bylo najít si nějaký způsob, jak za jídlo zaplatit penězi, co měl, anebo se najíst s ní.

„Nehodláš říct, že se chceš najíst o samotě, že ne?”

„Samozřejmě že ne.”

Jídlo o samotě nebylo tak dobré.

Loren měl dostatečně rozvinuté city, aby to věděl.

„Tak se pojďme najíst spolu. Zdá se, že se nemusíme trápit ani ubytováním.”

„Co tím myslíš?”

„Tato gilda provozuje v podlažích nahoře hostinec. Už jsem rezervovala dva pokoje, takže se nemusíme bát, že bychom spali venku.”

Loren věděl, že některé bary provozovaly ve stejné budově i hostinec, ale nečekal, že gilda bude provozovat bar i hostinec.

Člověk by si pomyslel, kolika věcmi se gilda zabývala, ale jak bary, tak hostince byla zařízení, co dobrodruhové potřebovali. A když se přihlédlo k tomu, jak některé gildy vedly obchody se zbraněmi a vybavením, to nebylo tak překvapivé.

„Nevíme, jak dlouho budeme v kobce, dokud si zítra nevyslechneme podrobnosti. Nějakou dobu možná budeme muset vyžít ze zásob, takže si dejme nějaké dobré jídlo.”

Dokonce ani Lapis se nedokázala dostat k podrobnostem, jako jak dlouho ta zkouška bude trvat. Ale když šli dobrodruhové zkoumat kobky, byli tam dny a někdy i týdny.

V kobkách bylo nemožné najít jídlo nebo vodu a jídlo a vodu, co si vezmou s sebou, muselo být co nejkompaktnější. A tak celou dobu nakonec budou jíst příděly.

Tentokrát šli do kobky se studenty, takže Lapis hádala, že to nebude tak dlouho. Ale také odhadovala, že škola možná omezí jídlo na příděly, aby si na to studenti zvykli.

„No, nemyslím si, že by bylo třeba, abychom dělali to samé co oni. Ale ani mi nepřijde pěkné jíst dobré jídlo hned vedle studentů na přídělech.”

„V tom s tebou souhlasím.”

Loren se posadil v baru do kouta, ale menu přistrčil k Lapis, aniž by se na něj podíval.

Lapis se probírala menu a snažila se rozhodnout, co si objednat. Když spatřila menu, co k ní Loren přisunul, zmateně se po něm podívala.

„Objednej i pro mě. Stejně platíš.”

„Můžeš si objednat, co chceš, víš?” řekla Lapis, aniž by popřela, že platila.

Ale Loren pokrčil rameny. „Když jsem byl žoldnéř, často jsme jedli v barech a při objednávání jsme vždycky řekli akorát 'dejte nám maso a alkohol' a dostali jsme jídlo. Nevím, co bych si měl objednat.”

„To je zajímavé... Co jsi říkal v Kauffě?”

„Číšnice mi něco doporučila.”

Jelikož Loren byl velmi často v gildovním baru, znal číšnice, co tam pracovaly.

Loren je nejdřív žádal, aby mu daly jídlo a pití, ale když se navzájem spřátelili, začaly mu dávat doporučení a řekly mu, která jídla byla dobrá a aby je aspoň jednou vyzkoušel.

Loren byl za ty informace vděčný, neboť ho jídlo vážně moc nezajímalo. Ale teď to bylo poprvé, co byl v tomto gildovním baru a neznal tu žádné číšnice.

Hádal, že si asi prostě bude muset objednat jídlo a alkohol, ale jelikož byl s Lapis, rozhodl se, že to všechno nechá na ní.

„I v takových věcech bys měl projevit trochu zájmu, víš?”

„Pokud máš na bojišti jídlo, je to víc, než co bys mohla žádat. Pokud to je dobré, máš štěstí, ale i když to není dobré, hlavně že ti to zaplní břicho, ne?”

Nebylo takovou vzácností nemít žádné jídlo, takže platilo, že kvantita byla lepší než kvalita.

Nebylo to jenom jednou nebo dvakrát, když jídlo nebylo něco, co by si užíval. Ale místo toho to byl počin, co člověku bránil hladovět.

Když si člověk opakovaně prošel takovými zkušenostmi, přestal se zajímat, co dal do pusy.

„To je celkem nudné, ale na druhou stranu to bylo tehdy, když jsi byl žoldnéř.”

Zatímco si Lapis pro sebe mumlala, že ho jen potřebovala pomalu přeměnit, začala přemýšlet, co objedná Lorenovi.

Loren to nechal na ní a rozhlédl se po baru.

Atmosféra se moc nelišila od baru v Kauffě.

Zábavná atmosféra, co byla někdy hlučná, někdy divoká a trochu špinavá.

Jak si Loren pomyslel, že by atmosféra neměla být příliš odlišná, když se to používalo stejně, při pohledu na skupinu, co byla jasně mimo, přimhouřil oči.

Byla to velmi mladá skupina.

Ta skupina se zdála nevyvážená, neboť sestávala ze tří mužů a jedné ženy, ale zdálo se, že se vůči sobě chovali celkem přátelsky. Také spolu mluvili tlumenými hlasy a zvědavě pokukovali po baru. Před nimi bylo prosté jídlo a hrnky, nevypadalo to, že by v nich byl alkohol.

Začal je pozorovat, přemýšlel, že bylo vzácností, aby dobrodruhové přišli do baru a nepili alkohol. Ale výhled mu okamžitě zakryla skupina drsně vypadajících dobrodruhů.

Jeden z nich začal obtěžovat tu čilou dívku s krátkými černými vlasy.

Její společníci, ti tři mladí muži, vstali, aby ho zastavili, ale zbytek jeho družiny jim zatarasil cestu, takže jí nemohli pomoct.

Když si Loren potvrdil, že ta dívka vypadala, že je jí nepříjemně, a že ostatní dobrodruhové bránili jejím společníkům se přiblížit, vstal ze svého místa, aniž by Lapis, co si stále prohlížela menu, něco řekl.

I mezi žoldnéři bylo běžné, že obtěžovali číšnice a zaměstnance a pokud to nezašlo příliš daleko, přešlo se to smíchem. Ale pokud by žoldnéř provedl něco takového zákazníkovi, nemohl si nijak stěžovat, pokud by ho zbytek skupiny zmlátil.

Jeho dřívější společníci ho toto naučili, a tak Loren nemohl ignorovat, co se dělo jemu přímo na očích.

„Lorene?”

Lapis zastavila Lorena, co se užuž vydal k té rozmíšce, aniž by odhlédla od menu. A řekla mu: „Nevadí mi, když to uděláš, ale nezabij je, dobře? Nechceš se dostat do vězení, než vůbec začneme se zakázkou, že?”

„Neboj se, to vím. Půjdu na ně zlehka.”

„Ruší to ostatní zákazníky, tak je jdi rychle umlčet.”

Lapis Lorenovi řekla, že mezitím objedná jídlo. Vůbec se o něj nebála. A Loren řekl, aby to nechala na něm, a pokračoval v chůzi k hádce, co stále probíhala.

-----------------------------------------------

~ A nebyl by to Loren, kdyby i on sám nevyhledával problémy, že? V příští kapitole dá někomu pěkně do zubů! ~

Hlavní stránka novely