DM - kapitola 226

Kapitola 226 – Zdvořilostní návštěvy (2)

Tady Satou. Pokud lidé nemají žádný cíl, nebo spíš účel, nemůžou na něm tak nějak pilně dřít. Ale příliš velký cíl vám zlomí srdce, takže by možná bylo lepší, kdybyste začali s krátkodobými a dlouhodobými cíli.



„Ale, ale, přinést tak úžasné dary jako tyto, baronství Muno je celkem bohaté, co?”

Paní markýza Ashinen se s velkou blažeností dívala na dary, co jsem jí přinesl a co měla před sebou: Hedvábná látka, Safírový náhrdelník a Korálové dílo. Původně jsem jí chtěl dát jenom náhrdelník, ale jelikož navrhla, že by bylo lepší, kdyby těch darů bylo hodně, mírně jsem něco přidal. Obzvláště to korálové dílo, tajemník vikomta Shimena mi potají poradil, že mají širokou škálu a že je to ve vnitrozemí vzácnost. A tak bude pro paní snadné dát je služebnictvu.

Zlatou sochu nahé ženy, co jsem přinesl pro markýze Ashinena, jsem zabalil a předal komorníkovi. Kdybych ji dal jeho ženě, přece jenom by ji akorát prodala nějakému kupci.

Manželka markýze Ashinena byla obézní žena, co se blížila ke čtyřicítce. Zdálo se, že spolu měli čtyři dcery a dva syny, ačkoli nebyli přítomni. Děti byly ve věku v rozmezí 10 až 18 let, dvě dcery se provdaly do vévodského hlavního města a nejstarší syn pracuje na královském hradě. Díky kulometovému brebentění markýzy jsem o rodu markýzů a šlechtě a bohatých lidech, co žili v Labyrintovém městě, získal různé informace. V roli posluchače jsem se necítil nijak znaveně, neboť jsem si na to zvykl během čajových dýchánků ve vévodském hlavním městě.

„Matko, volala jsi mě?”

„Ale ne, proč jdeš tak pozdě. Co Její výsost?”

„Ach madam! Kvůli čemu jste mě zavolala?”

„Představím vám tohoto člověka. To je—”

Ti dva noví lidé, co vstoupili do místnosti, byl druhý nejstarší baculatý syn, kterému bylo 15 let, a princezna z cizí země, kterou jsem viděl, když jsem vstoupil do Labyrintového města. Na rozdíl od tehdy měla tentokrát vlasy v řádném stylu dvou nalokněných copů. Ta stříbrná ozdoba se velmi hodila k jejím hnědým vlasům.

Vzadu ji následovala slečna služebná s prostou tváří, zdálo se, že to byla služka princezny. Hádal jsem, že to byla snoubenka markýzova druhého syna.

Po představení od madam si druhý syn odfrkl, jako kdyby na mě shlížel, když se doslechl o mém šlechtickém titulu.

„Pche, co, je to jen čestný rytíř, co? Přimět mě obzvláště pozdravit podvodného šlechtice, co matce podlézá kvůli její laskavosti, jak směšné. Teď se můžu vrátit do své komnaty?”

Tento druhý syn byl zhruba stejný jako markýz, s kterým jsem se tehdy přímo setkal v Obchodním městě. Byl příliš přímý, s nadávkami by měl být víc nepřímější, i když druhá strana měla nižší šlechtický titul.

„Pane Geritzi, nejsi k tomu člověku hrubý? V našem království se chováme trochu víc zdvořile, i když má druhá strana nižší šlechtický řád nanoja.”

Co se týkalo této princezny, i když mluvila divně, byla nečekaně řádná.

Druhý syn princeznu na odchodu z místnosti poté, co k tomu madam svolila, tiše proklínal: „Chovat se nestoudně, i když jsi holka.”

Místo něj se za tu poznámku omluvila madam. To byla přehnaně ochranitelská?

Do místnosti pak vstoupily třetí a čtvrtá dcera markýzského páru.

Třetí dcera Gona byla mírně obézní, zatímco čtvrtá dcera Shina byla tenká a podvyživená, vůbec se nepodobala své sestře a matce. I její tvář vypadala tak nějak jinak než tváře těch dvou.

Starší sestře bylo stále jen 12 let, ale už se rozhodlo, že se provdá do rodu vikomta, co byl jejich důvěryhodným vazalem. Shině bylo 10 let a kvůli její nemoci se o jejím sňatku stále nerozhodlo.

„S dovolením.”

S těmito slovy přišla služebná z markýzova domu. Tlačila před sebou vozík s castellou a modrým čajem, co jsem přinesl jako dar.

„Ale, to je vážně nezvyklý zákusek, že?”

„Je to měkké.”

„Ale, rozplývá se mi to na jazyku... To je ale elegantní chuť.”

„Je to zákusek, co jí královna vzdáleného elfského království, nazývá se to castella.”

Nelhal jsem. Vážená vyšší elfka se tím vážně s chutí nacpávala. Hm, později ji pojďme navštívit se zákusky.

„Co jiného čekat od zákusků z velkého království Shiga ja. Ačkoli ta palačinka od minule byla lahodná, ještě nikdy jsem nejedla tak lahodný zákusek. Také chci zařídit, aby v mém království byly dostupné takové zákusky ja.”

Byl jsem rád, že i princeznu to potěšilo.

Mírně obézní třetí dcera to snědla jedním vrzem a měla spadeno na talíř své mladší sestry, ale vypadalo to, že si myslela, že to je před hostem nevhodné. Nezdálo se, že se do toho vrhne. Když se madam na okamžik odvrátila, dal jsem jí ten, co jsem měl na talíři já a kterého jsem se ještě nedotkl.

„Taky si dej, Shino. Je to sladké a výborné.”

„Ano, matko.”

Čtvrtá dcera, kterou takhle její matka pobídla, si odkrojila malý kousek žluté části a dala si ji do úst. Chvíli žvýkala a po chvilce ze sebe vydala obdivné „lahoda”. Znělo to jako pláč. Její výraz se nezměnil, ale bledá tvář jí mírně zrudla, takže pravděpodobně byla šťastná.

Madam se zeptala, proč jsem přišel do Labyrintového města, a tak jsem jí odpověděl: „Průzkumník.”

Nezdálo se, že by to třetí a čtvrtou dceru nějak zvlášť zaujalo, ale princezna se toho chytila.

„Ach! Přišel jsi sem, aby ses stal průzkumníkem! To je dobře! Také jsem sem přišla, abych se stala průzkumnicí noja. Rozhodně nastřádám velké skutky jako slečna Ringrande z vaší země a stanu se společníkem hrdiny noja.”

Jak jsem čekal, myslím, že je nemožné, aby se princezna stala průzkumnicí.

Byla jenom v levelu 2 a neměla žádné bojové schopnosti. Měla akorát techniku Etiketa.

I když bych jí rád něco řekl, prozatím buďme zdvořilí a řekněme jí: „To je ale úžasný sen.”




„Jsem zpět.”

„Vítej zpět, pane. Pečené sladkosti jsem předala panu komorníkovi.”

Vrátil jsem se do hostince s Lulu, co čekala ve voze. Požádal jsem Lulu, aby služebným rozdala pečené sladkosti s hodně medu. Z vévodského hlavního města jsem se dozvěděl, že jsem nemohl podceňovat informační síť služebnictva, takže jsem jim jako počáteční investici dal extravagantní pečené sladkosti. Nedal jsem jim castellu, neboť mi Arisa poradila, abych jim dal něco jiného než jejich paní.

Kočár projel ulicí v bohaté čtvrti a mířil k východní Průzkumnické gildě.

Arisa a ostatní se účastnily krátké přednášky, co sponzorovala gilda. Zdálo se, že účast byla zdarma. Měl jsem v úmyslu Arisu později přimět, aby mě naučila, co v té přednášce bylo. Zdálo se, že na této přednášce přednášeli průzkumníci veteráni a učili začátečníky různé věci jako jak se chovat v labyrintu a důležité charakteristiky netvorů. A pořádaly se pravidelně.

Ta krátká přednáška se pořádala na otevřeném prostranství za gildou. Zdálo se, že to byla celkem poctivá přednáška, neboť při ní ukazovali obrázky netvorů. Ačkoli jsem nevěděl, jestli to prováděli světelnou nebo přírodní magií.

Nepřišla jenom Arisa a ostatní, ale také Jenna a těch pět dalších dobrodruhů a také 40 dětí. Mezi dětmi byla zastoupená obě pohlaví, ale zdálo se, že mezi nimi nebyl žádný chlapec starší 10 let.

Jelikož to vypadalo, že přednáška skončila, zaměstnanci rozdali dřevěné štítky za účast. Jestlipak to bylo něco jako certifikát o dokončení?

Když jsem se na to tak nějak díval, zavolala na mě slečna recepční ze včerejška.

„Ale, pane rytíři. Vaši vazalové se přednášky účastnili pozorně.”

Zdálo se, že z budovy gildy vynášela velký hrnec. Zdálo se, že obsah byl horký, neboť k držení používala utěrky. Položila hrnec na dlouhý stůl, co předem připravili, a zavolala na lidi, co se účastnili přednášky.

„Rozdáváme jídlo. Dneska je dušené po selbirsku. Seřaďte se se svým dřevěným štítkem.”

Aha, bylo to jako obědový program ve škole. Děti, co se shromáždily k obědu, nakonec získaly nějaké znalosti o labyrintu. A v důsledku čehož v labyrintu pravděpodobně přežijí lépe. Gilda musela čekat, že se výměnou za jídlo a výdaje sníží ztráty průzkumníků. Tím se zvýší počet nasbíraných magických jader, nebylo o tom pochyb. Ale jelikož se tato přednáška pořádala jednou za pět dní a počet účastníků byl omezený, zdálo se, že bylo omezeno, které děti můžou přijít.

Děti obdržely dušené v dřevěných miskách, posadily se na vhodném místě a začaly jíst.

„Pane, dobrá práce.”

„Vítej~?”

„To je pán a Lulu nanodesu!”

I tři zvířecí dívky si nesly dřevěné misky s dušeným.

Jelikož mi Pochi předložila svou lžičku se slovy „aan, nanodesu”, snědl jsem to. Bylo to intenzivně slané, ale zdálo se, že to dušené vařili z odřezků zeleniny a z nějakého masa. Nikdy dřív jsem to neochutnal, ale pravděpodobně to bylo netvoří maso. Upřímně řečeno to nebylo dobré.

Ačkoli se zdálo, že tento dojem jsem měl jenom já, děti to dušené jedly nadšeně. Zvířecí dívky se tvářily komplikovaně, ale jedly bez stížností.

Arisa, Nana a Mia byly stále kolem průzkumnice, co přednášela, a ptaly se jí na spoustu otázek. Rád jsem viděl, že pilně studovaly.

„Sire Pendragone. Dlouho jsme se neviděli.”

„Ráda tě poznávám, sire Pendragone. Jsem Ginina kamarádka, dcera barona Ketera, Heliona. Patřím ke družině Měsíční Světlo.”

Slečna Heliona byla vysoká, černovlasá žena. Vlasy měla sestříhnuté na mikádo, ale měla v nich ozdobu poskládanou z peří, takže to vypadalo, jako kdyby měla ve vlasech páva. Měla na sobě oděv jako pro rytíře a kalhoty. Prsa měla na rozdíl od Jenny malá, ale byla to sexy dívka s pěknou linií pasu. „Kamarádka ze stejného města”, o které se Gina zmínila, když jsme se s ní setkali, byla pravděpodobně tato žena.

„Sire Pendragone. Omlouvám se za svou drzost, ale když jdeš do labyrintu, měl bys mít brnění. Dokonce i mágové nosí do labyrintu kožené brnění. Bez ohledu na to, jak jsi mrštný, nikdy nevíš, jestli z okolí přijdou nějaké překvapivé útoky. Nebuď ledabylý, dobře?”

Jelikož mě slečna Heliona pokárala jako kolegu průzkumníka, řekl jsem jí své díky a omluvil jsem se. Běda, proslavili jsme se ve východní gildě tou zkazkou, že nás unesl roj mravenců. Zdálo se, že bylo obzvláště známo, že to byl šlechtic bez brnění, co vstoupil do labyrintu se služebnými. Pravděpodobně se snažila mě oslovovat jako šlechtice a ne jako hlupáka. Příště bychom si raději měli vzít nějaké brnění jen tak na oko.

„Jen tak mimochodem, sire Pendragone, slyšela jsem, že máš mitrilový meč. Mohl bys mi ho ukázat?”

Zatímco mě zmátla naprostá změna slečny Heliony, co se ošívala, jako kdyby mi chtěla vyznat lásku, předal jsem jí elfí meč, co jsem měl u pasu.

„Můžu ho vytasit?”

„Jen do toho.”

„To je ale nádherný meč. Ale je překvapivě lehký. Nebylo by to v boji proti velkým netvorům obtížné? Myslím, že v labyrintu je lepší mít jako hlavní zbraň kopí nebo halapartnu a jako vedlejší zbraň dýku. Smutné je, že většina lidí nosí v Labyrintovém městě brnění z netvorů, ale nemyslíš si, že šlechta by měla nosit ta nádherná pancířová brnění ze stříbra? To nádherné stříbro! A s tím ta moc rozdrtit zlo—”

Vypadalo to, že když šla do labyrintu, měla kovové brnění a sekyru na prodloužené násadě. Zdálo se, že v úzkých chodbách bojovala se svou vedlejší zbraní, dýkou. Zdálo se, že měla ráda kovové brnění, a bez rozmyslu mi doporučila pancířové brnění. Ale jelikož mluvila tak dlouho, v půlce jsem ji začal ignorovat. Ale zdálo se, že slečna Jenna si na to zvykla, neboť se hořce usmívala.

Zdálo se, že její vášnivá řeč o brnění stále pokračovala, ale když se vrátila Arisa a ostatní, využil jsem příležitosti a omluvil jsem se.

Odpoledne jsem zašel do firmy, o které mi řekl Sunifun, kupec z města Seryuu, a poslal jsem do města Seryuu pár dopisů. Posílal jsem dopis dělnické gildě a Zeně. Pochi a Tama posílaly dopis Yuni do hostince. Bylo to drahé, za jeden dopis jeden stříbrňák, ale v porovnání s tím, jak je to daleko, to pravděpodobně bylo levné.

Když jsme poslali dopisy, šel jsem k Břečťanové vile, jak bylo naplánováno.

-----------------------------------------------

~ Bez mučení se přiznávám, že kolikrát konzultuju se seznamem postav, o kterém člověku Satou zrovna mluví. Ty zástupy lidí (dívek) už se mi naprosto vypařily z hlavy... Stále žádná akce... A ještě nějakou dobu nic vzrušujícího nebude... Ale život není jenom o vzrušení, že? ~


Hlavní stránka novely
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>