ICDS - kapitola 100

Kapitola 100 – Udělení svobody (7)

Jako první jsem si pomyslel: „Jů, už jsem dřív tuňáka jedl, ale tohle je poprvé, co nějaký snědl mě.”

„Počkat, teď není čas na hloupé vtipy...!”

Bylo to slizké, klaustrofobické a otravné. Tlak tuňákových vnitřností nebyla žádná sranda. Co bylo tohle? To se mi oblečení rozpouštělo? Kyselina!

„Bože!”

Zdálo se, že se rozplývající se tuňák ponořil zpět pod vodu, jen co mě spolkl, neboť kolem mě začala proudit voda. Ačkoli to bylo chaotické, nejdřív jsem se chopil horních a spodních stěn. Ale jelikož to bylo až příliš kluzké, nepodařilo se mi udržet. Jako kdyby mě chtěl rychle poslat do žaludku, okolní stěny se kolem mě svíjely a zmítaly.

„Ruyue!”

[Jasně!]

Moji elementálové mě tak moc milovali, že se ukázali, jen co jsem na ně zavolal. Byl jsem vděčný, ale bylo to mírně zdrcující. Obzvláště Ruyue.

„Obklop mě Ledovou stěnou! Udělej ji obzvláště tvrdou!”

[Dobře!]

Jakmile Ruyue začala používat Ledovou stěnu, aktivoval jsem svůj náramek a oblékl jsem si brnění. Když jsem si nasadil brnění, uvědomil jsem si, že jsem skoro neměl manu. Jak jsem zápolil s tím, abych udržel rovnováhu, vytáhl jsem z inventáře Manový lektvar a vypil ho. Tohle místo bylo na nic!

Každopádně jsem teď měl možnost si trochu vydechnout. Ačkoli Ruyueina Ledová stěna začala tát, jakmile ji vytvořila, prostor kolem mě se zvětšoval. Ale tělo rozplývajícího se tuňáka sebou najednou silně zacukalo. To se dalo čekat. Pokud se mu někdo snažil rozevřít tlamu, musel být podrážděný!

Ze strany najednou přišel proud vody. Zdálo se, že rozplývající se tuňák otevřel tlamu a nechal dovnitř proudit vodu. Myslel si, že jsem mu uvízl v krku, a tak se mě snažil spláchnout vodou! Bylo to celkem chytré, ačkoli jsem se kvůli tomu mohl utopit.

Zvážil jsem, že bych použil Návrat a vrátil se zpět do Koreje, ale rozhodl jsem se to vydržet. Byl důvod, proč jsem to tady nemohl vzdát.

„Ruyue, dokážeš to vykrýt, že?”

[Je to těžké, Shine, nemám moc many.]

Sakra, i když jsem vypil ten nejdražší Manový lektvar, stejně jsem měl málo many? V tom případě budu muset požádat Peiku... Hm?

„...Peiko, Peiko?”

[Pane, jsi v pořádku?!]

[Peika je venku. Tady jsme jenom my dva.]

„Ach...”

Správně, deaktivoval jsem Duchovní auru! Rozplývající se tuňák mě spolkl, skoro jako kdyby to věděl. Rychle jsem Peiku odvolal a znovu povolal. Jak jsem se zoufalstvím sledoval to širé množství vody, co se hrnulo dovnitř, vytáhl jsem Karmínové kopí hamižnosti. Ruyueina Ledová stěna praskala a začala se hroutit. Prosím, vydrž ještě chvilku!

„Peiko, pojď do mého kopí.”

[Dobře, pane!]

Kopí, co v sobě původně neslo ohnivou energii, začalo problýskávat i bleskem. Ačkoli jsem chtěl dál sledovat ten mystický a fascinující pohled, neměl jsem čas. Voda se řinula dovnitř!

„Huu... Haaap!”

[Kuooooooo!]

Silně jsem bodl kopím dolů. Ignoroval jsem bolestný křik rozplývajícího se tuňáka a zaryl jsem kopím hlouběji.

Pak jsem jednou rukou odtlačil strop nahoru a druhou rukou jsem kopí vertikálně postavil. Pak jsem oddálil ruku, kterou jsem držel strop, a nechal jsem, aby strop přitlačil na vršek kopí.

[Kiaaaaaak!]

Rozplývající se tuňák ze sebe vydal další jekot, u kterého tuhla krev v žilách, a na brnění mi vyšplíchla krev. Ačkoli horko z mého brnění tu krev okamžitě vypařilo, problém byl v tom, že pohyby tuňáka začaly být násilnější. Skoro jako kdyby ve vodě tančil salsu, strop se několikrát převrátil a zachvěl. Držel jsem se kopí, co jsem mu zaklínil v hrdle, a zoufale jsem na něm visel.

[Shine, už to nevydržím!]

„To nic, Ruyue! Už se můžeš vrátit, zavolám tě zpět později.”

[Později mě musíš hodně milovat!]

„Jo.”

Během dne jsem povolal jenom Peiku, takže se zdálo, že se Ruyue cítila opomíjená. Když jsem viděl, že obvykle poslušná Ruyue si před odchodem otevřela pusu, nemohl jsem si pomoct a usmál jsem se. Ne, teď na to nebyl čas!

„Huu... Temná hřmící exploze!”

Ačkoli to byla velmi vděčná technika, co mě při mnoha příležitostech zachránila, děsil jsem se a červenal jsem rozpaky vždycky, když jsem ji použil. Nicméně ten násilný třes kvůli počátečnímu paralyzujícímu šoku Temné hřmící exploze ustal. Když začal následující útok černého blesku, zavřel jsem oči a soustředil jsem se na to, abych pevně držel své kopí. Věděl jsem, že se mu tělo bude násilně třást.

[Kuaaaaaa!]

Vydal ze sebe strašlivý skřek, skoro jako člověk, a třásl se v záchvatu zuřivosti. Strop se pořád dokola převracel. Voda se přes mě nakonec přelila, ale já zavřel pusu a držel jsem se.

[Shine, Shine! Jsi naživu? Jsi v pořádku? Ach, prosím!]

Promiň, jsem pod vodou, takže nemůžu odpovědět! Ale zdálo se, že Hwaya si mé ticho špatně vyložila, neboť zvedla hlas.

[Shine! Prosím, Shine! Řekl jsi, že máš způsob, jak přežít jakoukoli situaci! Neodpustím ti, pokud takhle zemřeš!]

Temná hřmící exploze skončila. Ačkoli jsem si přál, aby tuňáka zabila, zdálo se, že se boss nedal tak snadno zabít. Vnitřnosti měl spálené do černa, ale pořád se hýbal. Huu, jak zbytečná odolnost! Kdyby to bylo ještě před měsícem, neměl bych na výběr a musel bych použít Božskou manifestaci, abych se s tou trochou many, co mi zbývala, nechal zachránit Perutou. Nebo použít Návrat a vrátit se zpět do Koreje.

Ale zrovna teď jsem měl další techniku, co jsem mohl použít. Vlastně jsem Temnou hřmící explozi použil jen proto, abych věděl, jestli tahle technika zabere. Byla to technika, co přišla s mým milovaným brněním, Karmínový řev! Ačkoli bude otrava řvát pod vodou, teď nebyl čas si stěžovat.

„Uwaaaaak!”

| Použil jsi Karmínový řev. Všechno vzplane plameny. |

Řval jsem, zatímco jsem polykal plnou pusu vody. Najednou jsem si pomyslel: jakýže měl Karmínový řev popis? Neměnilo to veškerý vzduch, kam se můj hlas donesl, na plameny? Jelikož jsem pod vodou, není tu skoro žádný vzduch?! Budu muset přece jenom použít Návrat a jít zpět? Ačkoli jsem se takhle velmi trápil...

[Kuaaaaa!]

Brzy se prokázalo, že má starost byla neopodstatněná. Všechno v dosahu mého hlasu včetně vody se proměnilo na karmínové plameny a hořelo. Byl v tom jeden problém. Jelikož se i vzduch, co jsem potřeboval k dýchání, proměnil na plameny, nemohl jsem dýchat. I tak plameny impozantně a s velkolepostí plály, jako kdyby měly spálit celé jezero.

[Kuoooo—!]

Do uší mě uhodil jekot, co třásl zemí. Instinktivně jsem věděl, že to byla smrtelná muka tuňáka. Jeho třes začínal být méně divoký a i tlak jeho masa slábl.

Vytáhl jsem své kopí. Seškrábal jsem hořící stěny a vykročil jsem. Najednou jsem měl pocit, jako kdyby mé tělo stoupalo. Ne, to tělo tuňáka stoupalo k hladině.

Konečně zemřel.

| Pokořil jsi Plošnou kobku Hřbitov nad jezerem! Porazil jsi přes 80% netvorů uvnitř, dva bossy Plošné kobky a jednoho bosse Plošné kobky jsi přinutil ustoupit. Bude rozdělena odměna. |

| Hwaya Eleni Mastifordová má největší zásluhy. |

| Úspěšně jsi pokořil Hřbitov nad jezerem. Dalších šest měsíců se na Hřbitově nad jezerem neobjeví nový netvor boss. Míra rozmnožování normálních netvorů během tohoto období výrazně klesne. |

„Tsk.”

Jak jsem si myslel, nedokázal jsem Hwayu předhonit v zásluhách jen proto, že jsem zabil tady tohle. Přece jenom tu netvory lovila o týdny déle než já. Ale i tak jsem tohoto tuňáka zabil sám a také jsem odehnal tu zpívající ženu. Možná že tuňák byl slabší boss než piloun. Musí to být tím.

[Shine, Shine! Nejsi mrtvý!]

„Samozřejmě že ne. Už jsi někdy viděla, aby šéfkuchaře sežraly jeho suroviny?”

[Díky bohu, Shine! Nevíš, jak jsem byla při pomyšlení, že jsi mrtvý, vyděšená. Kvůli tomu jsem si uvědomila, že víc než jsem si myslela... Ach!]

„Hm?”

[Huu... Nic, zapomeň na to. Příliš mě vzrušila ta náhlá změna situace.]

„Dobrá, no, za chvilku budu venku, takže si honem vyber svou odměnu. Taky si chci vybrat.”

[...He, jo. Něco takového ti nepřijde ani jako nebezpečí, co?]

„Samozřejmě že ne. Kdybych takhle zemřel, můj otec by začal s další sérií fáze mlácení,” odpověděl jsem Hwaye nenuceně. Sundal jsem si brnění a uložil jsem kopí zpět do inventáře. Zatímco jsem se tuňákovi škrábal z krku, vyskočilo přede mnou okno s odměnou. Jelikož Hwaya a já jsme tu byli jediní průzkumníci kobky, byl jsem poslední, co si měl po Hwaye vybrat odměnu.

| 2. Meč z velkého zubu |

„Jů... Tohle vypadá naprosto na nic...!”

Se zamračením jsem si vybral odměnu a zkontroloval popis předmětu. Byl to lamač mečů s ostnatou čepelí jako pila podobná pilové tlamě pilounů. Byl ještě větší než většina velkých mečů a v možnostech měl funkci silných vibrací. Pokud by se ty vibrace daly ovládat, mohla to být mocná zbraň. Bylo by pěkné, kdybych byl válečník, co bojuje mečem, ale... Jo, zdálo se, že tím budu muset nakrmit své Nenasytné kopí. Ačkoli jsem se těšil na to, jak moc moje Nenasytné kopí povyroste, také jsem věděl, že to pravděpodobně nebude o moc.

Prozatím jsem Meč z velkého zubu uložil do inventáře. Pak mě v nose polechtala vůně čerstvého vzduchu. Vnější svět jsem měl přímo pod nosem!

Rozevřel jsem obrovskou tlamu tuňáka a vystrčil jsem hlavu ven. Hwaya a ostatní nakormidlovali loď k tuňákovi, když vyplaval na hladinu.

Prvně jsem nehledal nikoho jiného než Brightmana. Podle výrazu na jeho tváři se zdálo, že ho překvapilo, že jsem stále naživu. Prostě jsem se na něj podíval a usmál jsem se. Jelikož nečekal, že bych se usmál, ten bezostyšný Brightman se zamračil, jako kdyby tomu nemohl uvěřit. Pak se ušklíbl. Přemýšlel jsem, co ten úšklebek znamenal. To na mě shlížel? Cítil jsem, jak byl nonšalantní, jako kdyby chtěl říct, že jsem se mu nemohl nijak postavit. Jestli to byla pravda nebo ne, na tom nezáleželo. Záleželo na tom, jak jsem mu teď rozuměl.

Ačkoli to bylo trochu trapné to takhle sám říkat, měl jsem sklon být měkký na lidi, co jsem považoval za své spojence. Do toho se evidentně počítala moje rodina. A také jsem se hluboce staral o lidi, co jsem považoval za přátele.

Nemohl jsem nemít rád lidi, co jsem považoval za přátele. Tak to bylo s Palludií. Ačkoli naše první setkání na 5. podlaží nemohlo být horší, zatímco jsem driloval na 5. podlaží, zkontaktovala mě, aby mě povzbudila. Takže se můj dojem z ní změnil z „cizí dívky” na „kamarádku”. I YeEun byla taková. Když jsem se s ní poprvé setkal, byla otravná. Ale neustále o mě projevovala zájem a opakovaně se chtěla spřátelit.

A možná to bylo ze stejného důvodu, že těm, co jsem považoval za své nepřátele, patřilo moje plné nepřátelství. Walker byl tím největším příkladem: když se proplížil do Hwayina domu, skoro jsem ho umlátil k smrti. Ačkoli teď byl Walker na mojí straně, zdálo se, že tu byl nový nepřítel, co jej nahradil.

Brightman. Zrovna teď se musel smát. Proč mě udeřil? Probral ho Peičin blesk? Překvapilo ho, že jako prvního spatřil mě, když otevřel oči? Nelíbilo se mu, že ke mně Hwaya měla tak blízko? Byl celou dobu vzhůru, ale předstíral, že je v bezvědomí, jen aby mě mohl dostat do nebezpečí? Byla to pomsta za to, že přišel o svého podřízeného?

To mě nezajímalo. Stejně později nebudu poslouchat jeho výmluvy. Ale jednou věcí jsem si byl jistý. A to, že Brightmanova rána pěstí byla nesmírně bolestivá a že jsem se kvůli němu skoro stal žrádlo pro ryby. To stačilo.

Jsi můj nepřítel. Jednoho dne zařídím, že tohoto okamžiku budeš hořce litovat. Těš se na to. Nebude to trvat dlouho. Ve výškách, co si přeju dosáhnout, jsi jen kámen v cestě.

Odvrátil jsem pohled od Brightmana a úplně jsem se vytáhl. Pak jsem tuňákovi se zaduněním vyskočil na hlavu. Zdálo se, že ten zvuk všechny vrátil do reality.

Mike vykřikl: „Můj bože, TK! Jsi naživu!”

„Huu... Miku, není možné, abych zemřel bez toho, abych tohohle tuňáka snědl.”

„Vážně máš tyhle tuňáky rád...”

„Samozřejmě. Od teď mi na počest toho, že jsem zabil tohoto obrovského tuňáka, můžete říkat Král tuňáků.”

Ale vážně, pokud mi tak řekneš, budu tě nenávidět!
-----------------------------------------------

Autorova poznámka:

A přesně takhle se zrodil Král tuňáků. (jen žertuju)

-----------------------------------------------

~ Neskonale se těším, až Brightman dostane přes tlamu. Sice to chviličku potrvá, ale pěkně uležená pomsta je ještě lepší než čerstvá... ~

~ A to byla krásná kulaťoučká kapitolka. V příští kapitolce se Shin vypořádá i s tím dalším bossem, co zahnal na ústup. ~

<Předchozí>...<Následující>