překlady od Tadomi: ICDS

Kapitola 107 – Ti, co stoupají kobkou (6)

Jak jsme se procházeli Rezidenční oblastí, Loretta byla cílem nespočtu cizích pohledů. Já jsem samozřejmě věděl proč. Na první pohled je překvapilo Lorettino vzezření; na druhý pohled je udivila její nadpozemská krása; a při třetím pohledu vypadala ještě pěkněji, než když se podívali poprvé. Totiž, dokud neotevřela pusu. Loretta své božské vzezření kazila mluvením jako hlupák. Ačkoli to bylo také její kouzlo.

„Byl v První kobce takový elf?”

„Myslel jsem si, že nejkrásnější průzkumnicí byla korunní princezna ze světa Luka.”

„Ne, na vyšší podlažích je další slavná kráska. Z toho... zničeného světa.”

„Ale už to je desítky let, co se ukázala.”

„Hej, ta elfka není průzkumnice.”

„Já vím, kdo to je. To je gildmistr jedné z administrativních gild. Byla tak pěkná, že jsem si ji zapamatoval.”

„Nemyslel jsem si, že chodí se začátečníkem...”

„Žárlím, k čertu.”

Pár lidí si z Lorettina vzezření uvědomili, kdo byla. Většina z nich vypadala silně.

Loretta mi to s hořkým úsměvem vysvětlila: „Jsou chvíle, kdy se musím objevit jako gildmistr.”

„Takže vlastně děláš svou práci gildmistra. Au!”

Loretta se naštvala a praštila mě do paže.

„Jsem řádný gildmistr! Ačkoli teď to je Linova práce.”

„Ale Lin řekl, že je zástupce.”

„No, takhle se všichni stávají gildmistrem. Huhu, Lin se vlastně velmi hodí na pozici vůdce. Linova zvláštní schopnost byla jediným důvodem, proč člověk jako on, mohl vstoupit do Elfí zahrady.”

„Lin není člověk, ale drakonián... No, to je jedno. Jen tak mimochodem, Loretto, co budeš dělat, když už nebudeš gildmistrem?”

„Víš, mým snem bylo vždycky stát se ženou v domácnosti! Takže budu tvým zaměstnancem, Shine.”

„Já bych byl rád, aby moje partnerka byla schopná.”

„M-mám... být dál gildmistrem...?”

„Měla bys dělat, co sama chceš, Loretto, ale já se chci oženit s ženou, co svůj život aktivně zlepšuje.”

„P-p-práce... musím pracovat... Kuk, ale já se chci bavit...!”

To, jak se Lorettě chvěly uši, jako kdyby zakoušela hlubokou agónii, bylo až příliš roztomilé. Ale zatímco jsem se zaobíral tím, jak jsem si z Loretty utahoval, omylem jsem ramenem do někoho vrazil. Ačkoli mě rameno bolelo, omluvil jsem se, jelikož to byla moje chyba, že jsem nekoukal, kam jdu.

„Promiň, jsi v pořádku?”

„Samozřejmě. Víc mě překvapuje, že ty jsi v pořádku po tom, co jsi do mě strčil. Ještě jsem tě neviděla, takže musíš být nováček.”

Byl to nízký, stříbrný hlas ženy. Zvedl jsem hlavu. Přede mnou byla mladá kráska mé výšky, většinu její postavy skrývalo černé brnění. Dívala se na mě pohledem se zájmem.

V těch nádherných jantarových očích měla nezvykle ostré a dlouhé, svislé zorničky, takže to na mě udělalo hluboký dojem. Nebyly to oči člověka, ale zvířete. Jako kdyby chtěly setřít jakýkoli náznak pochyb, na hlavě měla dvě trojúhelníkové uši.

„Zvířecí člověk...”

„Ach, takže to víš. Správně, jsem zvířecí člověk.”

„Leb, pojďme! Saure nám už objednal pití.”

„Shine, jdeš se mnou, ale díváš se na jiné ženy?”

Na tu ženu zavolal někdo, co vypadal jako její společník, zatímco mě Loretta zatahala za paži, do které byla zavěšená. Ta žena svému společníkovi odpověděla, že tam za chvilku bude.

„Dokonce máš elfskou přítelkyni? Vedeš si celkem dobře, nováčku. Řekni mi své jméno, budu si ho pamatovat.”

„Jsem Kang Shin, průzkumník ze Země.”

„Já jsem Lebuik z gildy Démonická děvčata. Hodně štěstí při stoupání na vyšší podlaží. Až se příště setkáme, pozvu tě na skleničku.”

S tím mi mávla a otočila se. Řinčení jejího okázalého, černé brnění dokazovalo, že byla zkušený válečník z vyššího podlaží než já. A navíc na zádech měla hloupě velký a široký černý dvousečný meč. Dokonce i já bych možná měl problém ho nést.

Jak jsem se na to díval, byl jsem si jistý. Teď nebyla chvíle, aby mě šokovalo, že byla žena.

„Takže nejsi mrtvá.”

„...Kdo řekl, že jsem mrtvá? Přiveď mi toho chlápka, co má odvahu to říct.”

„Shine...?”

Správně, musel mít na mysli tu možnost, když mě o to požádal. Možná to bylo víc než jen možnost a možná si už dokonce byl jistý. Přece jenom to nebyl naprostý hlupák. Kdybych mu to řekl, co by...

Promluvil jsem: „Na 35. podlaží je průzkumník, co se proslavil. Říkají mu Zlatý lev.”

„Zlatý lev? Co to je? Pche, to dneska každému můžou říkat Zlatý lev? Existuje jenom jeden skutečný Zlatý lev, ze světa Panan... Huu, to je jedno. Nováčku, co tím chceš říct?”

„Ten Zlatý lev, o kterém mluvíš, pádí První kobkou o své vlastní síle.”

„...pan Ren?”

Překvapilo mě, že o něm mluvila takhle. Zatímco jsem si představoval, jaké postavení Ren měl, ta žena na mě skočila. Ne, skočila na mě, ale okamžitě ji to odstrčilo. Viděl jsem, jak Loretta naštvaně nakročila kupředu.

„Chceš, abych tě zmlátila, zákazníku? Chceš? Nemůžeš se dotknout ostatních zákazníků, co ti nepatří. Rozumíš? Chceš vědět, jak chutná Poslední střela? Chceš to zkusit?”

„Kuhuk... Jaký elf...!”

Lebuik vstala, v bolestech si držela břicho. V brnění měla trhlinu. Když jsem viděl, jak měla schlíplé uši, vypadala obzvláště uboze.

„Ty, kdo jsi?”

„Já jsem Loretta z Obchodu. Nicméně pokud se chceš Shina na něco zeptat, mohla bys tak udělat, aniž by ses ho dotýkala?”

„Z Obchodu? Administrativní gilda...! Ku, to bolí.”

Vidět tohoto silného průzkumníka v bolestech mi nepřišlo jako problém někoho jiného, a tak jsem se jí s ustaraným pohledem zeptal: „Jsi v pořádku?”

„Ach, jo, jsem. Každopádně pokud víš o panu Renovi, mohl bys mi o něm říct víc? Předpokládám, že je pořád vznešený a nádherný.”

Zrovna jsem zaslechl dvě slova, co se k Renovi nehodila ze všeho nejvíc.

Nakonec jsem s Lebuik, co mířila do baru, zůstal trochu déle. Lebuik měla dva společníky. Jedním byla lidská žena, co na ni zavolala, Zevina (válečník se štítem). Druhým byla trpasličí žena, co už v baru objednala pití, Saure (válečník se sekyrou). Přemýšlel jsem, jestli všichni členové její gildy byli válečníci, ale bylo mi řečeno, že jeden člen z pěti byla kněžka. Zbývajícím členem gildy byl válečník s drápy. Jelikož všechny měly tak macho povolání, překvapilo mě, že byly ženy.

„Takže, o-ohledně pana Rena...?”

Jakmile jsem přijal sklenici, Lebuik se mě netrpělivě zeptala. Tváře měla jasně rudé. Jelikož ještě nic nevypila, bezpochyby to bylo uzardění.

Jak jsem cítil, jak ve mně vře vražedný úmysl vůči Renovi, odpověděl jsem: „Prvně jsem se s ním setkal na 20. podlaží. Tehdy nedokázal ovládat svou prudkou povahu a skoro zemřel.”

„Huhu, má tuhle roztomilou stránku.”

„...Poté se mnou chvíli zůstal a já jeho zlozvyky napravil. Nakonec se mu povedlo sólově porazit Ještěřího rytíře.”

„S-sólo? Ještěřího rytíře? Kuk, měla jsem to vidět... Ach, musel vypadat tak skvěle.”

„Poté pokračoval ve stoupání kobkou sólo a podařilo se mu všechny Pány podlaží porazit sólo. Během toho nabyl trochu slávy, jak pomáhal ostatním průzkumníkům porazit Pány podlaží. Pořád by měl být na 35. podlaží a rýžovat zesilující elixíry z Pánů podlaží.”

„Zesilující elixíry? Ty věci, co se objevují jen občas? Jů, nemůžu uvěřit, že tak moc vyrostl... Musí teď vypadat neuvěřitelně pohledně... Jako skutečný muž...”

Lebuičiny kočičí uši se zkroutily a odhalily tak její zmatené emoce. Mezitím se Loretta šeptem ujišťovala o informacích o Renovi.

„Shine, ten Ren, o kterém mluvíš, je ten neučesaný zákazník, na kterého se stačí jenom podívat a lidem je z něho horko, že? Jsi si jistý, že tato zákaznice nemluví o někom jiném?”

„Loretto, abych řekl pravdu, mate mě to samé.”

„Překvapilo mě to. Nemyslela jsem si, že byl tento muž jménem Ren skutečný. Leb o něm vždycky mluví, když se opije.”

„Přesně. Jakmile začne mluvit o Renovi, celý den o ničem jiném nemluví, takže dnešek už skončil.”

Přede mnou byla roztomilá trpasličí dívka Saure. Ať jsem se na ni díval, jak chtěl, vypadala jako dítě na základce. Jak jsem ji viděl držet korbel piva a ťuknout si s ním o Zevinin, přemohlo mě to, ale podařilo se mi to pominout, neboť jsem si už na trpaslíky zvykl díky Lotangovi z Elfí zahrady.

Mezitím Lebuičino šílenství dál pokračovalo.

„Od mala byl roztomilý... Když jsem s ním bojovala s dřevěnými meči, spadl a odřel si kolena. Pak ke mně běžel s uslzenýma očima... haak, haak.”

Znechutilo mě to. Jak ta uplakaná Renova tvář, co jsem si představil, tak i ta žena, co ze sebe vydávala podivné dýchavičné zvuky, jak si představovala tu samou tvář.

„K-když jsem mu olízla zranění, snažil se statečně usmívat se slzami pořád v očích, a říkal 'už jsem v pořádku, sire Lebuik'... haa, haa.”

„Leb, teče ti krev z nosu.”

Po chvilce, co se vyžívala v přemýšlení o Renově mladším já, jí najednou smutně klesly uši i ocas.

„Ale já... nechala jsem pana Rena samotného na světě Panan... Uk, uuk...”

„Kolik toho vypila?”

„Jednu sklenici. Jenom jeden korbel piva.”

„J-já... měla bych být s ním. N-neměla jsem to odhodit... ale stejně, chtěla jsem žít...”

„Ren si myslí, že jsi mrtvá.”

„To je lež. Rytíři, co se mnou byli na bojišti, museli lhát... Přece jenom jsem utekla přímo před nimi. Před očima všech jsem otevřela dveře do kobky, abych sama přežila... Nechala jsem za sebou čest a hrdost zvířecího lidu...”

„...”

Ta lehká atmosféra najednou zkysla. Saure a Zevina, co si v dobré náladě přiťukávaly, najednou vyhlížely pochmurně. Měl jsem podezření, že měly podobné zkušenosti. Jako průzkumníci První kobky musely opustit svou zemi a svět, z kterého pocházely, a odejít do kobky.

Otevřel jsem pusu, abych něco řekl, ale uvědomil jsem si, že jsem měl na jazyku jenom neoprávněnou kritiku. Zůstal jsem zticha. To by bylo jenom bručení nedospělého dítěte, co nikdy nezakusil nespravedlnost kruté reality. V tomto bezpečném prostoru by je moje slova prostá sebeuvědomění ranila.

A tak jsem řekl to nejlepší, co jsem v této situaci mohl říct.

„Ren tě chtěl vidět. Hledal tě... Pokud jsi naživu, jen z toho bude mít radost.”

„A-ale... nemám právo ho vidět. Na beznadějném světě Pananu je jediným zbývajícím průzkumníkem. Má vskutku skvělou a vznešenou duši. Jen se s ním setkám a jeho duši to zraní. Děsí mě to. To, že ho můžu stále ovlivnit... Ne, nemůžu se s ním setkat... nemám právo vedle něj stát, o to méně s ním mluvit. Jen o něm budu o samotě myslet, přesně takhle... škyt.”

„Začala brečet.”

„Teď už nemáme jinou možnost. Přestaň Leb obtěžovat. My... taky chceme, aby to přestalo. Promiň, i když jsme tě pozvaly my.”

Zevina a Saure se v naší přítomnosti také cítily nepříjemně. Vyměnili jsme si s Lorettou hořké úsměvy a vstali. Nemyslel jsem si, že naše konverzace skončí tím nejhorším možným způsobem. Kdyby Ren přišel do Rezidenční oblasti a doslechl se o Lebuik nebo se s ní dokonce setkal...

„Sire Lebuik.”

„...Neříkej mi tak. Už nejsem rytíř.”

„Pokud se Ren změní jen tím, že se s tebou setká, nepřežil by sám až do teď. Takže se neboj a zkus se s ním setkat... Tvoje zranění se jednoho dne bude muset rozříznout.”

Totiž než se to zanítí a zvětší, protože ho nechala být. Zdálo se, že pochopila, co jsem tím myslel, protože jí mírně zacukalo v uších.

Pak zamumlala stěží slyšitelným hlasem: „...Můžu si tě přidat na seznam přátel?”

„Samozřejmě.”

Přesně takhle jsem se setkal s Renovým mistrem, Lebuik, a rozloučil se. Ačkoli Lebuik opustila svůj svět, pořád stoupala kobkou jako průzkumnice. V co jen nakonec doufala? Možná... dokud měla touhu pokračovat ve výzvách, dokud se její svět naprosto nezhroutil, bude mít stále šanci vrátit se zpět?

Ačkoli se Lebuik bála, že Rena změní, já si myslel něco jiného.

Ren byl válečník. Takový, co kráčel kupředu a nikdy se neohlížel. Pokud to bude on, možná znovu podnítí ten oheň v srdci uprchlého rytíře. Pokud to bude on, možná ji změní.

Doufal jsem a bál se, aby to tak bylo, a překvapivě jsem si uvědomil, že o Renovi hodně přemýšlím.

Jen tak na okraj, z aukčního domu jsem si nedokázal koupit žádnou techniku výpadu. Zatraceně, na tomto světě nebylo nic snadné!
-----------------------------------------------

Autorova poznámka:

Po zjevení důležitých průzkumníků První kobky se tato kapitola nachýlila k závěru. Chtěl jsem vám mnohem živěji ukázat, jací to byli průzkumníci, ale kvůli nedostatku mých schopností to možná bylo trochu mlhavé. Co si o tom myslíte? ^^

-----------------------------------------------

~ Haha, všichni hádali, že to bude nová členka harému, a ono nakonec ne. Ovšem Lebuik se v příběhu samozřejmě ještě mihne, dokonce by si zasloužila titul "vedlejší postava". A ne, nebude členkou harému. Tedy přinejmenším ne toho Shinova. ~

~ Příště začne nový blok kapitol s názvem Podmínky k Dimenzionálnímu žoldnéři... nový termín! ~