ZW - kapitola 12

Část 12

Z něčeho jsem měl vážně špatný pocit.

Ten pocit neměl žádný konkrétní základ a jen stěží jsem mohl začít s nějakým opatřením jen z prosté předtuchy, takže toto prohlášení bylo relativně zbytečné. Ale bylo to něco jako se nechat unášet k spalovně na pomalu jedoucím pohyblivém pásu. To, že vás to nezabije okamžitě, z té celé věci dělalo ještě nepříjemnější pocit.

Když jsme odešli z prázdného pokoje poté, co jsme zkontrolovali pořadač, Madoka se zamračila a vyslovila důvod mé nervozity.

„...Zprostředkovatelé dědictví jsou pryč.”

„Vážně?”

Situace pokročila.

Přesně jako u rakoviny, bylo příliš pozdě, když bolest vyšla na povrch.

Chodbou k nám běžela mladá pracovnice.

„Slečno Kotemitsu, slečno Kotemitsu.”

„Hej. Co je?”

Kotemitsu Madoka se podívala k pracovnici, když ji zavolala příjmením.

„Mám zprávy, co by možná mohly zajímat vaši návštěvu.”

„Stalo se něco?”

„Autobus, co míří odtud na úpatí hory měl defekt, takže s největší pravděpodobností pojede pozdě.”

Ech.

Takže takhle to dělají?

„Vzhledem k vzdálenosti to k úpatí hory s největší pravděpodobností pěšky zvládnete před západem slunce, ale pokud máte nějaké plány, někdo ze zaměstnanců vás může vzít autem.”

„Počkat, počkat. Mohla byste mi dát chvilku, abych o tom popřemýšlel?”

Zdvořile jsem pracovnici přerušil, popadl jsem Madoku za ruku a odtáhl ji kousek stranou. Tam jsme začali mluvit v soukromí.

„To museli být ti zprostředkovatelé dědictví. Mají v plánu mě po cestě zpět 'omylem' zastřelit loveckou puškou. Proto sejmuli autobus, aby eliminovali tu díru v jejich plánu.”

„Co takhle kdybys přijal nabídku té pracovnice?”

„Tak akorát zastřelí i toho zaměstnance. Rozhodli se, že budou ve svých metodách trochu odvážnější. Madoko, kolik zprostředkovatelů dědictví se tu pohybovalo?”

„Hm? Nepamatuju si to přesně, ale myslím, že jich bylo 10 až 20.”

„Takže musíme předpokládat, že mě možná všichni obklíčí ozbrojení loveckými puškami. Ta horská cesta je jediná cesta zpět. Můžou na silnici nasypat roztříštěné sklo, aby auto zastavili, a pak do něj střílet, dokud z něj nezbyde akorát vrak.”

„...Co kdyby sis zavolal helikoptéru?”

To byl bohatý investor. Přemýšlela o věcech v naprosto jiném měřítku.

Ale já jsem zakroutil hlavou.

„Pokud jedna z těch jejich pušek bude místo lovecké pušky něco silnějšího, nepůjde to. Mohli by pak  prostřelit sklo nebo plát civilní helikoptéry.”

Intelektuální vesnice měly hodně výhod, ale také měly své nevýhody.

Například počet policejních důstojníků tu byl neobyčejně nízký.

Nebyla tu žádná velká okresní policejní stanice nebo tak něco. Ve vesnici byla jen malá stanice. A kdokoli, kdo tam byl, během dne neodpovídal na hovory, protože poslouchal hudbu ve sluchátkách, a po západu slunce spal. Trs hroznů za 30 tisíc yenů stačilo na to, aby se každému zlodějovi rozzářily oči potěšením, takže policejní stanice byla patetická. A tak se Intelektuální vesnice při udržování míru spoléhaly spíš na najaté ozbrojené bezpečnostní strážné než na policii na venkově. (Ačkoli ti ozbrojení bezpečnostní strážní občas sami páchali zločiny.)

Madoka si toho byla vědoma, a tak řekla: „Nebylo by nejbezpečnější zůstat tady v Sanatoriu? Zprostředkovatelé dědictví v horách nastražili past. Není to proto, že nemají dostatek sil, aby se utkali s ozbrojenými strážemi chránící Santorium?”

Vážil jsem si jejího návrhu.

Vážně jsem si toho vážil, ale...

„Pokud by se s nimi nic neudělalo, možná bych nakonec také dopadla tak, že se na mě zaměří Paket Yuki Onny. Sanatorium je plné bohatých lidí. Všichni tady mají najaté ozbrojené stráže, aby je chránili. Pokud se všichni ti strážní shromáždí, zprostředkovatelé dědictví na tebe nebudou moct.”

„Jo... ale pochybuju, že k tomu dojde.” Jak jsem přemýšlel, naklonil jsem hlavu ke straně. „Tvoje skupina by možná pomohla, Madoko, ale pochybuju, že by se k tomu přidali ozbrojení strážní najatí ostatními. Když tu zůstanu, je tu riziko, že tu zaútočí zločinecká skupina s loveckými puškami, takže by mě pravděpodobně prostě vyhodili ze Sanatoria.”

Chránit svého klienta byla jejich práce, takže by v tom neváhali.

A taky byl rozdíl mezi počtem stráží najatých Madokou a celkovým počtem stráží najatých ostatními. Kdyby došlo ke konfliktu, ostatní by vyhráli. Bylo možné, že mými jedinými možnostmi by nakonec bylo z vlastní vůle odejít ze Santoria nebo dovolit, aby se proti mně spikli všichni strážní a vyhodili mě.

„Tak co kdybych s tebou poslala pár mých stráží?”

„Vážně by ti podnikatelé souhlasili s něčím mimo jejich smlouvu jako tohle? A i kdyby souhlasili, stáli by proti 10-20 lidem. Pokud jsou všichni ozbrojení loveckými puškami, nevypadalo by to pro nás dobře. I kdybych se díky nim dostal z hory, byl bych radši, aby to nebylo za cenu pár lidí utopených v krvi.”

Tohle nebyl jen problém prosté spravedlnosti nebo morálky.

Jakmile by jejich kolega zemřel kvůli absurdnímu požadavku jejich klienta, dokonce i Madočiny stráže by se proti mně mohli spiknout. Nebyli to státní důstojníci nebo spojenci obyvatel venkova. Kdyby je to vrhlo do absurdní situace, bylo možné, že by se uchýlili k absurdním prostředkům.

„Tak co budeš dělat? Když na tebe zaútočili posledně, jen stěží se ti podařilo utéct.”

„...Ano. Nakonec jsem jenom smolař. Zmítal jsem se v panickém úprku kvůli jedinému muži ozbrojenému loveckou puškou. Tohle je beznadějné. Tohle není nějaká novela. Nemůžu čekat na příležitost k protiútoku. To prostě nevyjde. Jen pouhé přežití bude hodno zápisu do Guinnessovy knihy rekordů.”

„Neměj v očích ten vzdálený pohled. Tentokrát na tebe zaútočí 10-20 najednou, ne? Tohle není situace, kdy můžeš prostě utíkat mezi stromy a uniknout.”

Nemohl jsem zůstat v Sanatoriu.

Kdybych zamířil ven do hor, zaútočila by na mě skupina 10-20 podvodníků ozbrojených loveckými puškami.

Nějak jsem se musel v bezpečí dostat z hory, ale tohle bylo tak beznadějné jako sám hrát fotbal proti týmu o 11 členech. Nakonec by mě prostě obklíčili. Tohle nebyla situace, z které jsem se mohl dostat chytrým plánem nebo technikou.

A i kdybych se dostal v bezpečí z hory, mohl jsem se vrátit k bezpečným letním prázdninám?

Vím, že tohle neustále opakuju, ale byli ozbrojení loveckými puškami.

Nechtěl jsem zbytek svého života strávit skrýváním se ze strachu z útoku a bylo naprosto možné, že by zjistili, kde žiju, a zaútočili na můj dům. Bylo jasné jako den, jaký osud by mě čekal, kdyby vrazili do mého domu s těmi svými trekovými botami a těmi nebezpečnými zbraněmi.

Chtěl jsem přežít.

Chtěl jsem se vrátit do svého bezpečného každodenního života.

Abych to udělal, potřeboval jsem udělat víc než jen sejít z hory, aniž by mě zprostředkovatelé dědictví našli.

„...Hádám, že to musím dotáhnout až do konce.”

„Shinobu?”

„Madoko, řekla jsi, že můžeš o laskavost požádat místní pracovníky, ale ne ostatní rezidenty, že?”

„A-ano. Jsme na stejné úrovni. Tohle je jako hotel, takže tu není žádný pocit 'sousedství'. Nikdo nezareaguje ani na klepání na dveře.”

„To je v pořádku.” Vzal jsem si od Madoky pořadač, v kterém byla zjednodušená úmluva rezidenta. „Mohla bys o laskavost požádat pracovníky? Nemůžu jim zaplatit, ale zeptej se jich, jestli bych mohl zůstat v prázdném pokoji, ve kterém byl tento pořadač.”

„To by mohlo být těžké.”

„Řekni jim, že pokud mi to nedovolí, zaútočí skupina zlodějů s loveckými puškami.”

„Budu se snažit ze všech sil,” řekla Madoka. „Ale naprosto prázdný pokoj bude možná příliš. Bylo by trochu snadnější je přimět, aby dovolili, aby v mém pokoji zůstal další člověk.”

„Ne, tvůj pokoj mi nepomůže. Abych se dostal z této situace, musím se ponořit přímo do jejího středu.”

„Cože?”

„A při veškerém tom investování, co děláš, máš určitě spoustu různých podnikatelských nástrojů, ne? Určitě to neděláš všechno na počítači. Rád bych si půjčil jeden z těch analogových nástrojů.”

„Co přesně?”

„Pečeť.”




Nebylo pozdě v noci.

Ani v oblasti nevymřela veškerá příroda.

Léto bylo dusivě horké. Ze stromů a podrostu vycházel hutný, zelený pach. Sluneční paprsky, co procházely mezerami mezi stromy zakrývajícími oblohu, byly dost jasné na to, aby se tomu říkalo zdravé. Pronikavé cvrkání cikád bylo tak hlasité, že překrývalo šustění větru ve větvích.

Ta scéna byla dokonalá na vzpomínku z dětského obrázkového deníku.

Toto byl venkovský vzhled, co Intelektuální vesnice používaly jako lákadlo.

Ale situace, ve které jsem se nacházel, změnila svět na krutou verzi. Takto se možná svět jevil člověku, co mířil na útes, aby spáchal sebevraždu. Neměl jsem klidu nazbyt, aby mě dojala scenérie, co se přede mnou rozprostírala. Ten pohled jsem mohl brát jen jako vizuální informace.

Snažil jsem se soustředit a dávat velký pozor.

Ale nakonec jsem pojal méně informací než obvykle.

Každý krok, co jsem udělal, byl těžký.

Cítil jsem, jak to ničilo ten neviditelný předmět jménem má duše.

I kdybych měl přesnou mapu, pravděpodobně bych se v tomto duševním rozpoložení ztratil. A neměl jsem ponětí, jestli ta mapa, co jsem měl, byla přesná nebo ne. Měl jsem následovat ten pocit nebezpečí ve svém nitru? Mám ho ignorovat, protože mě pošle na vlastní zkázu? Přehlédnu nějaké nebezpečí, protože jsem se příliš bál mířit ke své vlastní zkáze? Ty možnosti mi v hlavě kolovaly v nekonečné smyčce. Než jsem se nadál, byl jsem kvůli té smyčce nejistý ohledně faktorů, na kterých mám založit své rozhodnutí. Bylo to, jako kdybych se proměnil na robotického člověka, co nedokázal provést žádné složité počiny.

Neměl jsem ponětí, co jsem si myslel.

Nedokázal jsem si uspořádat myšlenky.

Nedokázal jsem říct, jestli mé myšlenky vycházely z mých skutečných pocitů nebo jestli jsem je měl kvůli tomu, že jsem se nechal svést strachem.

V horách ve skrytu číhalo deset až dvacet mužů ozbrojených loveckými puškami.

Kdybych narazil byť jen na jednoho, ohrozilo by to můj život. Bojovat proti nim byl sen ve snu. I kdybych se okamžitě otočil a utíkal, má šance na přežití pravděpodobně byla menší než 10%. Ve skutečnosti by mě s největší pravděpodobností prostě střelili, zatímco bych ztuhl nerozhodností, jestli mám bojovat nebo utéct.

A i kdybych přežil, zprostředkovatel dědictví by zkontaktoval ostatní a v mžiku by mě obklíčili. Pokud by k tomu došlo, nebylo mi pomoci. I když byly hory rozlehlou oblastí, byl tu jen omezený počet oblastí a tras, kterými lidé mohli snadno projít. S 10-20 lidmi mohli všechny ty trasy pokrýt a ještě by jim zbylo.

Kdy přijdou?

Odkud přijdou?

I když jsem neměl žádnou jinou možnost, intenzivně jsem litoval, že jsem ze Sanatoria odešel. Už mě to nezajímalo. Nevadilo mi, že by se proti mně ti ozbrojení strážní spikli. Jen jsem se chtěl skrýt v bezpečné budově.

Zrovna když jsem se užuž chtěl otočit zpět cestou, kterou jsem přišel, útok loveckými puškami začal.

Ozval se hlasitý jekot, co narušil poklid přírody.




V té chvíli zprostředkovatel dědictví jménem Hanazono pociťoval v žaludku obrovský nátlak. Skrýval se v podrostu, stál na hlídce podél klikatící se horské silnice. V rukách držel loveckou pušku se dvěma hlavněmi. Horko vrcholného léta mu promočilo vnitřek obleku potem a jeho tvář vypadala, jako kdyby mu ji někdo oblil vodou. V uších se mu nahlas ozývalo jeho vlastní těžké dýchání. Každý jednotlivý lístek podrostu, co se mu otřel o tváře, rozrýval jeho soustředění. Měl v sobě tolik strachu a lítosti, že mu bylo mdlo.

Viděl toho středoškoláka, co byl jeho cílem.

Opřel si pažbu pušky o rameno, aby se mu přestala třást. Ale třáslo se celé jeho tělo.

Nebál se toho chlapce.

Bál se, že bude muset střelit další lidskou bytost.

Zprostředkovatelé dědictví se shromáždili, aby vydělali snadné peníze.

Ale než se nadáli, ocitli se v této situaci.

Vražda byla až příliš daleko z cesty.

Jasně už minuli riziko, které byli ochotní podstoupit. Kdykoli ve zprávách viděl příběhy o zlodějích, co nakonec svou oběť zabili, přemýšlel, proč ti lidé nepoužívali hlavu. Kdyby věděl, že to skončí s mrtvým člověkem, nikdy by se tohoto zločineckého plánu neúčastnil. Měl se držet podvodu, co mohl zvládnout po telefonu.

Cítil se jako pěšák, co se pohyboval proti své vůli.

Ale pokud nestřelí, přijde o všechno.

Hanazono předpokládal, že jejich vůdce Shironaka připravil pušky, aby zajistil, že budou jednat. S nožem nebo kovovou pálkou by váhali. To, že museli akorát pohnout ukazovákem, pomohlo vzdálit jejich mysl od skutečnosti, že se probodávali nebo prosekávali lidským masem.

Kdyby se do toho to děcko nezapletlo, mohli to všechno tak pěkně zakončit.

Připravit ho o život bylo možná příliš.

Ale jen stěží ho mohli nechat jít, aby si užíval života.

Jenom jeden prst.

Musel jen pohnout ukazovákem.

To děcko udělalo něco, co toho bylo hodno.

Kulka zasáhne sama o sobě. Co se stane poté, co zmáčkne spoušť, nebyla jeho věc.

Pokud ten kluk zemře, byla to jeho vlastní chyba.

Hanazono se zhluboka nadechl.

Přesunul ukazovák ke spoušti pušky a podíval se skrz hledí, jak to viděl ve filmech.

Jen potřeboval trochu postrčit.

A pak se nechá tou hybnou silou vézt a zmáčkne prst.

Ale výstřel se neozval.

Pažba ho neudeřila do ramene ve zpětném rázu a ocelovou kulku to nevystřelilo.

„?”

To tím prstem nepohnul? To mu svaly ztuhly nervozitou?

S touto otázkou na mysli Hanazono odvrátil zrak od toho pohledu a podíval se na svůj ukazovák. A tam spatřil něco vskutku zvláštního.

Jeho ukazovák nabyl mnohem temnější barvu.

Ta část prstu od druhého kloubu ke špičce se rozdrobila jako suché bláto a spadla na zem.

„Gya.”

Člověk, co zakusil neštěstí při pochodu horami v zimě, se možná stal svědkem něčeho podobného.

Byly to závažné omrzliny.

„Gya gya gya gya?! Gya gya gya gya gya gya gya!!”

Ale Hanazono v životě neměl tak rozličné zkušenosti.

Jako kdyby jeho smysly konečně pobraly tento zvláštní fenomén, máchal svou pravou paží v intenzivní bolesti. Byly slyšet opakované zvuky, jak praskalo něco suchého. Půl jeho dlaně a tři z jeho prstů čistě odpadly a letěly vzduchem.

(Cože?!)

(Co se to děje?!)

Slyšel šustění, jak se něco pohybovalo podrostem. Byl nedaleko skrytý jeden z jeho kolegů a zaměřoval se na středoškoláka místo něj? Nebo ho ten někdo přišel zachránit? To si Hanazono myslel, ale mýlil se. Když se vynořila známá tvář Murokawy, svíjel se intenzivní bolestí a hrůzou. Levá půlka jeho tváře změnila barvu. Byla narudle fialová a chybělo mu jedno ucho.

Nakonec se ozval výstřel.

Ale nebylo to namířené na toho středoškoláka. Byl to náhodný výstřel. Někdo omylem vystřelil ze své pušky. Hayashida vyšel z houští a na cestu. Pravou paži měl zlomenou na několik kousků a ty se přidaly ke zničenému šrotu na silnici. Bylo to tou explozivní silou vystřelené kulky? Nebo to byly čistě účinky omrzlin? Bylo nejasné, kvůli čemu přišel o paži.

Nebyl to jenom Hanazono.

To samé se dělo po celé hoře.

Hanazono upadl do stavu naprosté paniky, ale konečně si všiml, že ten středoškolák držel jediný pořadač.

Hanazono viděl staré policejní drama, kde místo neprůstřelné vesty použili tlusté vydání mangy, ale bylo jasné, že chlapec si ten pořadač nepřinesl k tomuto účelu.

Zprostředkovatelé dědictví ten pořadač poznali.

Obsahoval upravenou verzi úmluvy rezidenta, co byla v pokoji terče jejich Paketového podvodu, co využíval charakteristiky a podmínky Yuki Onny.

„Pokud se snažíte ovládat youkai, pravděpodobně byste jádro kontroly neměli nechávat někde, kde se k tomu může kdokoli dostat.”

Chlapec pořadač otevřel.

Otevřel to na stránce, kde měly být jejich upravené podmínky.

Ale nedbalým rukopisem tam bylo připsáno pár vět, které Hanazono a ostatní nepoznávali.

--Strana C zajistí bezpečí Jinnaie Shinobua. Za účelem splnění předchozího článku je Strana C nucena použít veškerou svou moc.

--Strana C může s pomocí své moci předběžně zaútočit. Při potvrzení kohokoli či čehokoli s úmyslem zaútočit takovým způsobem, co by měl negativní vliv na bezpečí Jinnaie Shinobua, Strana C tuto existenci eliminuje. Není vyžadován žádný souhlas k vykonání vynucení tohoto článku.

A vedle každého odstavce přidaného textu byla malá rudá značka, co dávala barvu jinak černobílé stránce textu.

Pečeť otisknutá v rudém inkoustu.

Přesněji řečeno to byla opravná pečeť.

Tato značka se používala k naznačení, že u smlouvy došlo ke změnám, které uznala jedna ze stran souhlasících se smlouvou.

„Ga...”

Sejmuli je, protože se snažili vystřelit.

Zlikvidovalo to všechny, co se snažili vystřelit.

Ty dodatečné články byly skoro až moc snadné na pochopení. A jejich význam byl prostě zdrcující. I kdyby shromáždili desítky nebo dokonce stovky lidí, celou jejich sílu by to neutralizovalo jen tím, že by se zaměřili na toho středoškoláka.

(Převzal kontrolu nad Paketem, co jsme sestavili?!)

A pak nastala zima.

V zeleni přírody se objevila youkai, co symbolizovala krutost přírody a odmítnutí intenzivního chladu.

Otevřely se brány pekla.

Středoškolák si hřbetem pořadače poklepal vlastní rameno a promluvil k mužům v oblasti: „Tohle je smrtící bytost, co jste připravili. Jsem si jistý, že velmi dobře víte, jak je nebezpečná. Byl bych radši, aby nikdo nebyl zraněn víc, než je nutné.”

„Co děláte, vy hlupáci! Hanazono, Hayashido!! Kvůli tomu jsme si připravili pojistku!!” Z mobilu, co Hanazono upustil, se ozval hlas jejich vůdce Shironaky. „Cikády!! Vytáhnu klícku s cikádami! Pokud odtud toho netvora vyženeme, můžeme toho kluka umlčet!!”

Shironaka vyrazil z houští.

V jedné ruce držel ten druh malé klícky, co používaly děti. Když by se tohle použilo jako zbraň, normálně by se to zdálo jako špatný vtip. Ale v situaci, v které se nacházeli Hanazono a ostatní, to bylo ochranné kouzlo s téměř absolutními účinky.

A přesto...

„Gh?”

Zmrzlo to.

Hmyzí klícka se ojínila bělobou a křupla. Pak to ojínilo cikády uvnitř a Shironakovu ruku, v které klícku držel.

Kvůli závažným omrzlinám se mu změnila barva kůže, hustota jeho masa se pomalu zkroutila a pak se umístění jeho nehtů jasně přesunulo.

Shironaka se v té intenzivní bolesti pokusil sevřít prsty, ale v další chvíli se mu prsty odlomily.

„Bya bya?! U-ulomily se mi!! Cože?! Ulomily se mi! Jsou pryč?!”

Zdálo se, že Shironaku mnohem víc vyděsila absurdita situace, ke které nikdy nemělo dojít, než aby ho trápila ta bolest. Středoškolák pak otevřel pořadač na jiné stránce.

Na té stránce bylo psáno:

--Strana C nesnáší léto, takže nenávidí cikády, co jsou symbolem výše zmíněného ročního období.

Bylo to vyškrtnuté.

Jediná pojistka, kterou si Hanazono a ostatní připravili, byla pryč.

Teď neměli Yuki Onnu jak zastavit.

Nikdo ji nemohl zastavit!!

„Samozřejmě jsem změnil, co jste tu napsali. Kdybych použil tu upravenou verzi, co jste udělali, tak, jak byla, přišel bych o veškerý majetek. Než jsem to předělal, jak jsem chtěl, zbavil jsem se všech článků, co jsem nepotřeboval. A proč by ne?”

Středoškolák zavřel pořadač, znovu si jím poklepal na rameno a usmál se.

„Takže. Bude se muset vypořádat s vámi všemi nebo to vzdáte sami? To rozhodnutí nechám na vás.”

-----------------------------------------------

~ Balíček byl změněn na Paket. ~

~ A jelikož do konce této kapitoly s Yuki Onnou a Shinobuem zbývají už jen 2 kratičké části, můžete je očekávat během dneška nebo zítřka. A příští týden se vrhneme na další kapitolu! ~

<Předchozí>...<Následující>