ZW - kapitola 6

Část 6

Když jsem zaslechl ten výstřel z pušky, prvně jsem si pomyslel, že se někdo snaží vypořádat s nějakým nebezpečným zvířetem. Z toho zvuku mě zabolely uši, což znamenalo, že to bylo blízko, ale byl jsem v horách. Nebylo nic moc překvapivého, že nedaleko pracoval lovec.

Bylo to něco jiného než ten výstřel, co bylo divné.

Ze všeho nejdřív vzhůru po horské cestě jelo elektrické auto. Intelektuální vesnice bylo ztělesnění ekologického a zdravého vzestupu, takže to samo o sobě nebylo tak divné. Ale 'bylo' nezvyklé, aby byl deaktivovaný zvukový efekt motoru, který měl varovat lidi, co auto neviděli. To znamenalo, že se to auto blížilo tiše.

Zadruhé, zadní okno elektrického auta bylo otevřené a vykláněl se z něj muž v obleku a s loveckou puškou v ruce. Nikdy jsem neslyšel o lovci, co střílel z auta. A člověk, co pronásledoval nebezpečné zvíře, by neměl oblek. Lovci vždycky procházeli horami a měli na sobě jasně oranžové vesty. To proto, aby se snížilo nebezpečí, že si je kolega lovec splete s medvědem a zastřelí je.

Za třetí, spolu s tím výstřelem se část lavičky na autobusové zastávce vedle mě roztříštila.

Nebylo to tak, že by ten výstřel jen omylem šel mým směrem.

Ten muž jasně mířil na mě!

„...?!”

'Kdo?'

'Proč?'

Samozřejmě byl důvod, proč jsem byl schopen se začít pohybovat, než jsem si odpověděl na ty otázky, co mi vytanuly na mysli.

To bylo proto, že jsem si nedokázal pořádně představit, jakou škodu lovecká puška může způsobit. I když se lavička přímo přede mnou roztříštila, nedokázal jsem si představit, kolik bolesti bych cítil, kdyby to zasáhlo mé vlastní maso.

Kdyby to byl nůž nebo kovová tyč, byl bych schopen si jasně představit tu bolest, a prostě bych strachem ztuhl.

Moc lovecké pušky byla prostě tak velká, že mi to tiše se přibližující elektrické auto přišlo víc zastrašující. Jelikož jsem měl pocit, že silnice byla nebezpečná, podíval jsem se za zábradlí na ostrou zákrutu horské cesty a cítil jsem, jak se mi srdce sevřelo strachem nad tím pětimetrovým spádem.

To, že to nebezpečí bylo tak velké, mi vlastně poskytlo cestu ven.

Ani jsem nepomyslel, jestli bych dokázal vlastně uniknout té lovecké pušce tím, že bych skočil z toho malého útesu.

Místo toho jsem se přehnul přes zábradlí prostě proto, abych se vyhnul autu, co mířilo mým směrem.

Ne že bych přesně skočil.

Ztratil jsem rovnováhu a než jsem se stačil mentálně připravit, skutálel jsem se z toho 70° srázu.

„Gaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa!”

Zorné pole se mi točilo dokola a dokola a dokola.

Celým tělem se mi ozývala tupá bolest.

Zastavil se mi dech.

Po každém centimetru kůže se mi rozšířila štiplavá bolest.

Jak jsem se kutálel dolů, lámal jsem větve nízkého podrostu a vůně trávy, co jsem drtil, nabyla temně rudé železité vůně. Neměl jsem pocit, že bych si něco zlomil, ale neměl jsem žádnou sílu. Dýchal jsem nepravidelně. Připomnělo mi to ten fyzický úder, co mi jednou uštědřili při hře na fanty. Přehnal jsem to. Ta bolest a utrpení bylo tak velké, že jsem naprosto zapomněl na tu pušku a elektrické auto.

Realita se mi znovu vetřela na mysl po tom třaskavém zvuku nade mnou.

Znovu to byl zvuk výstřelu z dvouhlavňové pušky.

'Nenecháte mě být ani po tom, co jsem spadl z útesu?! Jsem jenom středoškolák. Nenapadá mě nic, co jsem udělal a co by mi vysloužilo tohle!!'

„Zatraceně...!!”

'Každopádně mám jedinou možnost a to najít si nějaký úkryt a utéct!!'

Vlekl jsem své bolavé tělo a horečnatě jsem začal běžet podrostem a proplétat se mezi stromy. Tehdy jsem si to uvědomil. Kdyby si ten muž dal na čas a zamířil na mě, strefil by se. Ztratil mě z dohledu a ten předchozí výstřel byl jen proto, aby viděl, jestli zareaguju.

Spolkl jsem to i s navijákem.

Ten hluk, co jsem udělal při pohybu, určitě prozradil moji pozici.

Cítil jsem, že blednu, ale co se stalo, stalo se.

'Hádám, že nemám na výběr a musím utéct do bezpečí!!'

Ten útočník v obleku bude váhat, jestli má skočit z takové výšky. Ale nakonec se dopracuje k odhodlání. Musel jsem během té chvíle získat co možná největší náskok.

Když bych o tom normálně přemýšlel, nedokázal bych po svých utéct před někým, co měl pušku. Ale bylo příliš brzy se vzdát. Typ .32 ze zbrojovky Yasuda, co útočník používal, byla lovecká puška. Byla to ta samá puška, co používal soused od vedle. V porovnání se standardní puškou měla kratší dostřel. Kromě toho tato oblast byla plná prvotřídních japonských cypřišů. Čím větší vzdálenost získám, tím bude porost mezi námi hustší. Od 40 do 50 metrů bude nejsmrtelnější vzdálenost. Jakmile se dostanu na 100 metrů, pravděpodobně přežiju, i kdybych to dostal.

Možná jsem se v tom naprosto mýlil.

Možná to byl jen mylný výpočet amatérského středoškoláka.

Ale ať už jsem se mýlil nebo ne, ta nadějná vyhlídka mi zabraňovala ztuhnout.

Běžel jsem mezi stromy a šlapal jsem po podrostu, zatímco jsem vytáhl mobil. Mohl jsem doufat jen v holé minimum funkčnosti, neboť dokonce i čočka fotoaparátu byla rozbitá. (Měl jsem i smartphone, ale Zashiki Warashi mi ho obvykle štípla, aby ho využila jako přehrávač hudby.) Na intelektuální vesnici bylo pěkné to, že jste měli tři čárky signálu dokonce i v horách. Na okamžik jsem se bál, že mě právě kvůli tomu vystopují, ale rozhodl jsem se, že to za ty starosti nestálo. Přece jenom ten útočník byl dost blízko na to, aby mě vlastně viděl.

Ale nezavolal jsem na 112. Záchrana by to nikdy nestihla včas. Kdybych to nahlásil, jako první by vyrazilo do akce malé policejní oddělení ve vesnici. V té době by tam byl jenom jeden starý muž. Kdyby ten starý muž byl dost elitním vojákem, aby tuhle situaci zvládl, lidé, co pěstovali prvotřídní ovoce, by neplatili takové peníze, aby si najímali ozbrojenou ochranku.

Bez zaváhání jsem zavolal.

Moje spolužačka odpověděla s tak živým hlasem, že by zahanbila školní sportovní týmy.

„Copak? Zapomněl jsi něco?”

„Madoko. Rád bych se tě na něco zeptal!”

„Pokud se chceš zeptat na letní domácí úkoly, neudělala jsem je.”

Nedaleko zazněl hromový řev výstřelu. Poté to pokračovalo tlumeným zvukem, jak to servalo kůru ze stromů. Běžel jsem s vírou, že můj neopodstatněný, nadějný náhled byl přesný. Neměl jsem na výběr a musel jsem tomu věřit, i když jsem pro něj neměl žádné opodstatnění. Kdybych dovolil, aby mě strach dohnal, celý bych ztuhl. A tak jsem přemýšlel jen o příhodných věcech, co mi umožní přežít. Utíkal jsem. A přitom jsem napůl zoufale křičel do telefonu.

„Řekla jsi, že to setkání s Yuki Onnou bylo nebezpečné!!”

„Správně, správně.”

„No, nevěděla jsi nic o tom, že ti zprostředkovatelé dědictví jsou ještě nebezpečnější, co?!”

„Jů, Shinobu. Takže jsi na to už přišel.”

„Já tě vážně přetrhnu!! Proč jsi mi to neřekla hned od začátku?!”

Zaslechl jsem zvuk tekoucí vody a zašklebil se. Pokud tu byla řeka, stromy, které jsem používal jako úkryt, prořídnou. Zvýší se nebezpečí, že mě střelí. Ale nohy se mi nezastavily. Věděl jsem, že to je nebezpečné, ale neměl jsem na výběr a musel jsem pokračovat.

Ať už Madoka věděla o mojí situaci nebo ne, její hlas byl naprosto lhostejný, když řekla: „Ech? Ale já doufala v dobrou historku. Byla by to naprostá škoda, kdybych ti to řekla předem.”

„...!!”

'Díky za odvahu dál žít ☆'

'Tohle za každou cenu přežiju, abych ti mohl jednu vrazit!!'

„Zprostředkovatelé dědictví propagují své služby jako 'úspěšný převod klientova dědictví na klientem vybranou osobu bez ohledu na zákonný řád'. Hádám, že bys je mohl brát za skupinu právníků, co jsou trochu aktivnější než většina. To jsem ti tady v Sanatoriu vysvětlila.”

„Kdyby to bylo řádné podnikání, nenosili by sebou loveckou pušku! Hádám, že v tom je nějaká temnější stránka!”

„Problém tkví v jejich metodě převádění dědictví. Převést dědictví a ignorovat přitom zákonný řád by normálně bylo nemožné. To znamená, že klient nemůže dát všechno přímo svému vnukovi a přeskočit syna. Ví, že by to soud zarazil.”

Stromy skončily.

Já se bez přemýšlení zastavil a našel jsem říčku a kamenitý břeh. Oboje dohromady to bylo zhruba 30 metrů na šířku. Ale přes ty tvrdé kameny a ve vodě si nebudu moct udržet své obvyklé tempo. Ale pokud bych tady zůstal, útočník by mě dostihl a zastřelil mě.

„Klienti nejprve převedou svůj majetek na zprostředkovatele dědictví. Tohle je spíš než dědictví darování majetku. V tomhle bodě se převod na třetí osobu nijak neliší od společnosti, co to dá konkrétnímu jedinci, takže se to dá dát vnukovi nebo milence nebo komukoli jinému. Darovaná částka je menší, neboť se dárcovská daň musí zaplatit dvakrát. Ale zprostředkovatel dědictví může tu ztracenou částku znovu získat investicemi.”

„To myslíš jako tím obchodováním, co tak miluješ?”

„Když jde o Intelektuální vesnici, můžou se také zapojit do budoucnosti prvotřídního zemědělství.”

Postupně se přiblížily zvuky, jak se někdo pohyboval podrostem a mezi větvemi.

Neměl jsem čas váhat.

Věděl jsem, že to je nebezpečné, ale vyrazil jsem na kamenitý říční břeh.

„Kdyby se jim to povedlo, netoulali by se tu s puškou. Takže jejich investice neuspěly a teď přišli o majetek, co měli předat?”

„Ne, nikdy neměli v úmyslu ten majetek předat určené osobě. Když ten majetek zákonně nabudou, prostě si ho nechají pro sebe.”

„Takže to je jenom banda podvodníků!”

„Přesně. Ale na jedné zakázce vydělávají stovky milionů, ne-li miliard. Když je v sázce tolik peněz, budou ochotní se zbavit člověka, co jim není příhodný.”

Běžel jsem po břehu řeky pokrytém oblými oblázky a pak jsem vyrazil do vody. Proud byl silnější, než jsem čekal. Pokračoval jsem vpřed, zatímco jsem si dával pozor, aby mi proud nepodrtrhl nohy.

Nechoď.

Nechoď.

Nechoď.

Pokud ten muž s puškou ze zkorumpované právnické skupiny vyjde z lesa, bylo téměř jisté, že mě střelí do zad.

„Dobrá, chápu, že mají důvod někoho zabít. Ale proč mě?! Nemám žádný důkaz jejich nepoctivosti a nikdy jsem nenatrefil na nic obviňujícího!!”

V Sanatoriu jsem viděl, jak ti zprostředkovatelé dědictví chodili sem a tam, takže jsem viděl něco nebezpečného tam? Nic mě nenapadalo. Nenapadla mě jediná věc, co jsem mohl vidět, co by ospravedlňovala střelit mě puškou a pak se někde zbavit mého těla.

„Počkat. Počkat!!”

„Co?” odpověděla Madoka.

„Jaká je tady spojitost?”

To, jak mi voda plnila boty, byl celkem nepříjemný pocit. Nemohl jsem uvěřit, že lidé ve městě dali na litr téhle věci cenovku s 300 yeny. Ale i tak jsem pokračoval dál. Dostal jsem se přes malou říčku a začal jsem znovu utíkat přes hladké kameny.

„Řekla jsi, že ta Yuki Onna je nebezpečná, že? Je nějaká spojitost mezi ní a zprostředkovateli dědictví?!”

„To je přesně to, co jsem říkala.”

„?!”

Z podrostu na druhé straně průzračné říčky se ozvalo zašustění.

Zhruba ve stejné chvíli jsem se dostal přes kamenný břeh a vtrhl mezi stromy lesa.

Ten výstřel jsem spíš cítil zvučet v žaludku, než abych ho slyšel. Všude kolem mě vzlétli divocí ptáci.

Jen stěží jsem to zvládl.

Ale nebylo zaručeno, že to zvládnu i příště.

Přebrodění řeky mi až příliš zpomalilo tempo. Nějak se mi podařilo skrýt v podrostu, ale byl jsem příliš blízko. Stromy kolem mě nebyly tak husté, aby mi mohly posloužit za řádný úkryt.

Ocelová kulka se ke mně dostane.

Ale měl jsem prostředky k vítězství.

Za starých časů se řeky často používaly jako hranice mezi zeměmi. Nejjednodušším příkladem je pravděpodobně hranice prefektur nebo města.

Výjimkou nebyly ani soukromé pozemky.

A v Intelektuální vesnici, kde bylo zemědělství tak vysoké kvality, že tu trs hroznů stál 30 tisíc yenů, si lidé zajistili bezpečnostní síť, co jejich úrodu ochránila.

Jen jsem musel zvednout ruku.

Jakmile ji zachytil infračervený senzor, něco se stalo.

Něco se v přímé linii zvedlo, aby mi to zatarasilo cestu.

Byla to drátěná bezpečnostní síť, kterou proudil elektrický proud vysokého napětí.

Pravděpodobně to bylo míněno, aby to chránilo jak před nebezpečnými zvířaty, tak zloději. Zvířata půjdou dál a usmaží je to, ale člověk si toho nebezpečí všimne a ustoupí.

Aby se zajistilo, že lidé neuniknou, podobná síť s proudem vysokého napětí se zvedla i za mnou na kamenném říčním břehu. Byl jsem obklopen stěnou ze sítí.

Slyšel jsem tichý statický šum, jak se nainstalované reproduktory v oblasti zapnuly.

S největší pravděpodobností to bylo nastavené tak, aby přehrály nahrávku, když systém dojde k závěru, že je vetřelcem člověk, neboť se nic „neopeklo”.

„Za touto linií je mandarinkový sad ve vlastnictví Tanakových farem. Vstup všem nepovolaným osobám je zakázán. Byli vysláni členové bezpečnosti, ale Tanakovy farmy nejsou odpovědné za žádnou újmu způsobenou proudem vysokého napětí před vámi. Opakuji...”

Slyšel jsem zvuk, jak někdo procházel podrostem.

Objevil se muž v obleku s puškou.

Ale také slyšel to oznámení. Musel vědět, že zanedlouho dorazí bezpečnostní stráž, co s tím neměla co dělat. I kdyby mě tady zabil, neměl čas vyzvednout tělo a zbavit se všech stop zločinu.

Pár sekund jsme na sebe zahlíželi.

Nakonec muž v obleku pomalu ustoupil vzad, zatímco na mě stále mířil puškou. Pak nespokojeně mlaskl a odběhl.

Možná to bylo kvůli tomu, že jsem byl v obklopení těch sítí s vysokým napětím, ale telefonní spojení se ukončilo.

Zatímco jsem na té hoře čekal, až mě přijdou zachránit, tiše jsem si pro sebe zamumlal: „...Balíček, co?”

-----------------------------------------------

~ V příští aktualizaci se konečně dozvíme, co to je ten záhadný Balíček! ~

<Předchozí>...<Následující>