DM - kapitola 227

Kapitola 227 – Břečťanová vila

Tady Satou. V mysteriózních dílech se hodně objevují sklepy, ale když jsem byl v Japonsku, nikdy jsem žádný neviděl. Jestlipak je problém vážně v zákonu a daních, že lidé staví místo toho nad zemí?


Neznal jsem přesnou lokaci této Břečťanové vily, ale snadno se to hledalo. Když jsem použil techniku Zřec duchů, jak mi Mia řekla, viděl jsem jednu část Labyrintového města, kde se shlukovali duchové. Poté už to bylo jednoduché, akorát jsem si to označil na mapě a šel jsem tam nejkratší cestou.

Břečťanová vila se nacházela v severní části Labyrintového města. Bylo to na západ od severní brány, na konci čtvrti bohatých těsně před čtvrtí potěšení. Nedaleko hradeb byl svěží zelený park a Břečťanová vila byla tam.

Přesně jak jméno napovídalo, byla pokrytá břečťanem. Tato vila byla o méně než polovinu menší než jiné vily v této čtvrti bohatých, ale velikost pozemku se zdála zhruba stejně velká. Vně živého plotu byl dva metry široký příkop a v něm tekla průhledná voda. Jelikož před příkopem byly také nízké živé ploty, zdálo se, že ten příkop byl také součástí Břečťanové vily. Zdálo se, že ta čistá voda, co tekla příkopem, vtékala malým kanálem do jezírka v parku.

Oblast zde byla v porovnání s okolím mírně zvýšená. Zdálo se, že voda, co přitékala do jezírka, tekla malými vodními kanály do města.

Těsně před Břečťanovou vilou kočár najednou změnil směr.

„Co se děje, Lulu?”

„Omlouvám se, nevím proč, ale mám pocit, že musím za každou cenu změnit směr kočáru.”

Na protokolu se zobrazilo [úspěšně jsi odolal magii Váhání lesa (Návrat domů)]. Zdálo se, že to byl nějaký druh magie na odklizení lidí.

„Zdá se, že tu je aktivní magie, takže teď si s sebou vezmu jenom Miu. Všichni tu chvilku počkejte,” řekl jsem ostatním a šel jsem s Miou do Břečťanové vily.

Mia se chovala normálně, jestlipak ta magie na elfy nepůsobila. Jen pro jistotu jsem ten medailon od Girila předal Miě.

Místo hlavní brány tu bylo klenuté loubí s bílými stromky, co byly vysoké do pasu. Ale hned za bránou byl příkop plný vody, a přesto přes něj nevedl žádný most.

Když jsem to zkontroloval Magickým vnímáním, zdálo se, že ten mělký příkop byl pod vlivem magie na základě prostoru. Podle toho, co řekl Giril, byl majitelem této vily Trazayuya. Jestlipak si chtěl vytvořit pevnost? Nebo možná že pořádek v této oblasti byl tak špatný, že jste se bez takových opatřeních nemohli uvolnit.

[Bráno, otevři se, jsem Misanalia z lesa Borenan. Strážný, pojď sem rychle.]

Mia přečetla frázi na otevření brány, co byla napsaná zezadu na medailonu. I když Mia obvykle mluvila jen zřídka, vážně jí šlo recitování, co?

Z druhé strany hlavní brány sem nakukovala malá dívka a když jsme se střetli pohledem, schovala se za bránu. Byl to domácí skřítek brownie. Zelené vlasy tak tmavé, že byly téměř černé, měla svázané do krátkého ohonu.

[Strážný, rychle sem pojď.]

Mezi branami se objevil most, evidentně se podřídil Miině opakované frázi. Byl to průhledný most, co vypadal jako ze skla.

„Hm.”

Chopil jsem se Miiny ruky, co ke mně natáhla, a překročili jsme most spolu.

„Slečno Misanalio, jsem strážný této Břečťanové vily Leriril, jsem Girilova vnučka.”

„Říkej mi prostě Mio.”

„Něco takového nemůžu udělat. Abych slečnu elfku oslovovala její přezdívkou! Prosím, Leriril stačí.”

„Hm, Leriril.”

Giril byl také jako ona, ale Leriril v porovnání s ním vypadala mnohem víc jako dítě.

Dle lidského standardu vypadala jako 6 až 7-leté dítě. Jen tak mimochodem, byla to 60-letá dívka. Měl jsem pocit, že kdybych řekl „kanreki”, naštvala by se. Level měla celkem vysoký na 20. Zdálo se, že byla expert v provádění průzkumu a podobně.

„Jen tak mimochodem, slečno Misanalio, kdo je ten lidský spratek támhle? Aby se pouhý člověk držel za ruku se ctěnou slečnou elfkou, taková nesmírná drzost. Ukážu mu, kde je jeho místo.”

Najednou na mě začala během našeho prvního setkání nadávat.

Lidé v elfské domovině lidi nijak nediskriminovali, ale jestlipak ona začala lidi nenávidět, když žila v jejich obklopení? Tak nějak jsem měl pocit, že nedokážu lidi ubránit, pročpak asi?

„Drzost. Satou je můj snoubenec.”

„Ech? Eech? To je vtip, že?”

„Mwu, rodiče to oficiálně schválili.”

„Hahaha, to... to nemůže být pravda~”

Leriril mávala rukama pořád dokola, aby tu Miinu poznámku o snoubenci popřela. Zdálo se, že to pro ni byl šok. Když se doslechla o schválení Miiných rodičů, dosáhla svého limitu a omdlela.




Nemohli jsme ji prostě nechat tady v mdlobách, a tak jsme ji vzali s sebou do stínu stromu a položili ji na látku.

Ze zeleně, co tu vyrostla díky tomu příkopu a co obklopovala vilu, čas od času zavál osvěžující chladný vánek. V tom prašném Labyrintovém městě jsem měl jen tady a v okolním parku pocit, jako kdybychom byli na jiném světě.

„Ha, měla jsem špatný sen.”

„Hm, sen?”

„Ano, slečnu elfku svedl lidský spratek.”

Taková drzost říct to mladíkovi, co tě donesl do stínu stromu a ošetřoval tě.

Vrávoravě vstala a překvapeně se podíval po Miě. A pak se zdálo, že vycítila moji přítomnost, otočila se ke mně rozpačitými pohyby, co se podobaly robotovi. Vynechám ten rozruch, co nastal pak, a prostě napíšu, že vypořádat se s malou dívkou bylo celkem obtížné.

„Takže slečno Misanalio a Satou, pojďte, prosím.”

Leriril, co konečně uznala mou existenci, nás vedla do vily.

Arisa a ostatní, co čekaly venku, byly vyňaty z účinku Lesa váhání (návrat domů). A jelikož jsem jim zavolal telefonem, pravděpodobně sem brzy přijdou.

Zdálo se, že Medaile zástupce, co Leriril měla, mohla ovládat vstupní most a izolační magii. Medaile správce, co měla Mia, měla vyšší pravomoc než Leririlina medaile.

„A můžu tedy předpokládat, že novým pánem Břečťanové vily je slečna Misanalia?”

„Ne. Pánem je Satou.”

„Ech? Ten spr— Satou?”

To hodlala říct spratek?

No, pro starou ženu ve věku 60 let nebylo špatné nazývat mě spratkem.

„Jo, Giril mi řekl, že pokud zůstanu v Labyrintovém městě, můžu vilu použít. I tu medaili mi svěřil on.”

„Pche, ten senilní stařík... Ne, od váženého dědečka? Tomu nemůžu uvěřit.”

„Mwu, fakt.”

Ne, ne, Leriril. Opravila ses až příliš pozdě. Přece jenom jsi řekla, že je senilní stařík.

„Ehm, možná že dědeček byl senilní. Ne, že v té době byl ve špatném fyzickém stavu?”

Tohle dítko mělo vážně nevymáchanou pusu.

„Satou je dobrodinec lesa Borenan. Přítel Aze.”

„Tou Aze to možná myslíš vyšší elfku paní Aialize? Aby se vážená vyšší elfka ukázala před člověkem! A navíc ho nazývat jejím přítelem? I když je vážená vyšší elfka nebeskou svatou kněžkou, co se dá dokonce nazývat polobohem.”

Nevadilo by mi, kdyby ji falešně označila za mou milenku. Ale něco takového jako polobůh nebo nebeská svatá kněžka, vážně, to byla označení, co se k Aialize vůbec nehodila.

„Ano, velmi jsme spolu vycházeli. Naučila mě Duchovní magii a techniku Zřec duchů a dokonce mě vzala i do pozorovatelny stromu světa.”

Leriril to velmi otřáslo, padla na zem tváří k zemi a začala prosit o odpuštění za svou nezdvořilost. Navíc řekla: „Pokud jsi přítel vážené vyšší elfky, nemůžu tě oslovovat bez honorifik.” A přidala k mému jménu pane.

Poté i ostatní členy naší družiny oslovovala zdvořile, neboť to také byli přátelé Aialize.




„Slečno Misanalio a všichni ostatní, prosím, vstupte.”

Pod vedením Leriril jsme vstoupili do vily. Uvnitř to byla extrémně normální vila. Na konci úzké chodby, co se nacházela v jednom koutu obývacího pokoje a dala se jen stěží najít, bylo zrcadlo.

Vytáhla svou medaili a na povrchu zrcadla se objevily vlnky světla.

„Prosím, následujte mě.”

A pak skočila do zrcadla. Och, to vypadalo jako zrcadlo, co vás mohlo vzít do jiného světa. Počkat, tohle už byl jiný svět. Podle mapy byla Leriril 10 metrů pod zemí, takže to pravděpodobně byla nějaká teleportační brána. Když jsem si to potvrdil, následoval jsem ji.

I když ten prostor byl pod zemí, bylo tam strašně jasno. Strop byl také více než tři metry nad námi. Tento jas byl úplně jako venku. S největší pravděpodobností tu byly rostliny se světelnými vlákny jako ty, co jsme viděli v labyrintu. Nebo nějaká magie, co sem přenášela světlo z venku.

Jedno místo, co mělo deset metrů v průměru, bylo něco jako dvůr a rostl tam plevel, co vypadal jako rostliny v záhoncích. Když jsem to zkonzultoval s mapou, zdálo se, že Břečťanová vila zabírala stejný prostor jako park nad zemí. Táhlo se to 30 až 50 metrů pod zem. Zdálo se, že tu bylo více než 100 místností. Také tu byly dílny a zařízení, co používal Trazayuya. Později se budu muset zeptat, jestli je můžu použít.

„Tady je hlavní budova Břečťanové vily. Vila nad zemí je falešná vila pro návštěvníky.”

„Byl celkem opatrný.”

„Vážený pan Trazayuya byl kavalír, kterého nazývali elfím mudrcem. Vážený dědeček mi řekl, že vážený pan mudrc měl mnoho magických nástrojů a magických inženýrských vynálezů a když byl vážený pán mudrc v labyrintu, vždycky měli na jeho majetek spadeno zloději.”

Aha, nebylo to kvůli paranoii, ale jako sebeobrana, co?

„Dokonce i teď kdykoli nastoupí nový místokrál, vždycky útočí s ozbrojenými skupinami ve snaze podmanit si tuto vilu.”

A přesto nepadla, nebylo to úžasné?

„Ale průzkumníci ve vysokém levelu by se sem měli být schopní prolomit, ne?”

„Nikdo, kdo žije v tomto městě, na Břečťanovou vilu absolutně nikdy nezaútočí,” prohlásila Leriril sebevědomě na Arisinu otázku.

„Falešné jádro této vily je přece jenom to, co udržuje zdroj vody pro toto město.”

„Jejda, chopit se něčeho tak životně důležitého, Trazayuya je dobrý. Co jiného čekat od pana mudrce.”

Zdálo se, že Leriril neznala podrobnosti, ale o Falešném jádru se pojednávalo v dokumentech, které po sobě Trazayuya zanechal. Podle toho, co se tam psalo, to byl magický nástroj, co předcházelo Jádru bludiště. A bylo vyrobené za pomoci velkého množství Kamene mudrců. Zdálo se, že to byl dobrý systém, co dokázal dělat různé věci jako vstřebávání magické moci ze Zemské žíly nedaleko, používání přednastavených funkcí nebo dodávání magické moci magickým nástrojům, co k němu byly připojené.

V tomto případě to využívalo funkce Falešného jádra vytáhnout vodu z podzemní vodní žíly.

„Ale není v tomto případě špatné, pokud tu budeme žít?”

„Správně, pokud budeme ve vile, bude to v pořádku. Ale obyvatel vily, co se prochází venku, by se mohl stát rukojmím. Mohli bychom se zaplést do různých problémů~”

Arisa také souhlasila. Ale velmi rád bych použil to zdejší zázemí.

„Co kdybychom si koupili dům venku a vstupovali odtamtud? Mohli bychom ke vstupu používat pánovu nebo moji prostorovou magii.”

„Máš pravdu, uděláme to tak.”

Na ten falešný dům se zeptejme markýzy nebo generála, jestli tu je něco, co by se pro nás hodilo.

Po čajovém dýchánku na seznámení jsme si ve vile vybrali svoje pokoje, uložili tu vyřezávanou destičku a pak jsme odjeli k hostinci.

Jen tak mimochodem, castella byla u všech celkem oblíbená.

-----------------------------------------------

~ Satouovy komentáře jsou úžasné... ~

~ Kanreki = šedesátiny či tradice oslavování šedesátin (původem z Číny, rozšířeno do Japonska a Koreje), bere se také jako "znovuzrození", protože člověk si prošel 5 cykly čínského zodiaku (5x12) a je nyní v roce zvířete, kdy se narodil. Znovuzrození proto, že člověk může předat své rodinné povinnosti na mladší generaci a věnovat se vlastním zájmům. ~


Hlavní stránka novely
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>