ZW - kapitola 2

Část 2

Důvod, proč jsem šel o letních prázdninách ven v tomhle vedru, bylo zamířit do zařízení známé jako Sanatorium, abych mohl navštívit svou známou jménem Madoka.

Ale Madoka neměla nějakou strašlivou nemoc.

Byla to prostě moje spolužačka.

Jak to staromódní slovo „sanatorium” napovídalo, nazvali to tak prostě kvůli tomu, aby Intelektuální vesnici dodali na atmosféře, přesně jako došková střecha mého domu. To zařízení nemělo co dělat s tuberkulózou, duševními chorobami nebo něčím dalším lékařským. Intelektuální vesnice vytvářela značkový vzhled „starých dobrých časů” a Sanatorium bylo něco jako atrakce.

Neměl jsem ponětí, proč by bohatí platili tolik peněz za to, aby je tam hospitalizovali, i když jim vůbec nic nebylo. Ale na druhou stranu, zkušební cesta JSDF se stala populárním prostředkem hubnutí, takže podnikání se vytvářelo kolem poskytování podivných způsobů, jak zůstat zdravý.

Jelikož se Sanatorium zaměřovalo na bohaté lidi s podivným vkusem, cena byla samozřejmě absurdně vysoká.

Moje spolužačka Madoka měla dostatečně bohatou rodinu, ale ona sama byla super středoškolačka, co sama podnikala.

Určitě se v Sanatoriu museli zaměřovat na poskytování očekáváného vzezření, neboť v čekárně byly nainstalované přehnaně přísné prostředky k zabránění úniku.

„Ahoj, jak to vypadá venku?” zeptala se dívka v tenké nemocniční róbě s úsměvem tak živým, že jsem pochyboval, že by někdo mohl být zdravější než ona.

„Pokojně... kromě té mimosezónní Yuki Onny, co jsem potkal na autobusové zastávce. Víš, ne že by se mi pokaždé dělo něco zajímavého.”

„Ale studenti mají prázdniny.”

„Naprosto zdravá dívka, co se rozhodla zakutat do tohoto léčebného zařízení, nemá právo něco takového říkat.”

„To mi nezabrání to říct,” řekla Madoka.

Byl jsem tam jen proto, že jsem byl předseda třídy. Upřímně řečeno, Madoka byla problémové dítě. S rodiči moc nevycházela a škola ji nebavila. Nedošlo k žádnému týrání nebo šikanování, ale rozhodně se ostatních stranila.

Naše třídní učitelka byla radši, když se mohla všem konfliktům vyhnout, takže na mě hodila práci ji pravidelně kontrolovat, i když byly letní prázdniny.

„Děláš si domácí úkoly?”

„Od člověka, co s nimi ještě nezačal, to zní vážně nepřesvědčivě.”

„To nepopřu, ale jen jsem se snažil navázat konverzaci. Pokud nenajdu něco, o čem bychom si mohli povídat, konverzace moc dlouho nevydrží. Starám se o tebe od dubna a ještě pořád nevím, ani jaké jídlo máš ráda.”

„Pokud si nemáme co říct, můžu tě naučit, jak vydělat peníze.”

„To je tvoje. Sama dokážeš vydělat všechny peníze, co potřebuješ, takže se nikdy na nikoho nespoléháš. A tak máš pocit, že nepotřebuješ ostatním vycházet vstříc. Proto se ostatních straníš, i když k tomu nemáš žádný skutečný důvod?”

„Sice říkáš tohle, ale co po mě chceš? Mám do koše na nádraží vyhodit 30 bilionů yenů jen proto, abych s každým vycházela? Nebo mám ostatním vnucovat otravné úkoly pro dobro komunikace, i když nepotřebuju nic udělat? Víš, něco jako: 'Hej, ty tam. Dám ti 5 bilionů yenů, tak to použij a vydělej dvojnásobek.' Vlastně si myslím, že by to stačilo na to, aby to normálního středoškoláka dohnalo do blázince.”

„Jo, pravděpodobně,” odpověděl jsem bezděky.

Mojí úlohou bylo s Madokou bohužel jen mluvit a ne vyřešit její problémy. Proč bych měl zacházet tak daleko? Nebylo to tak, že by mi za tu práci třídního předsedy platili.

„Jen tak mimochodem, obcházejí to tu nějací chlápci v oblecích. Co jsou zač? Zase sis najala nějakou službu?”

„Ti tu nejsou kvůli mně. Tak dlouho jsem ještě nežila.”

„?”

„To jsou zprostředkovatelé dědictví.” Madoka zlehka zakroužila svým útlým ukazovákem. „Jak víš, Sanatorium se víc zaměřuje na to, aby vytvořili správnou náladu než na nějakou funkcionalitu. Lidé tady jsou buď nadšenci do zdraví jako já, nebo staří lidé, které omrzelo vydělávat peníze ve špinavém městě, a tak prostě chtějí své poslední dny dožít pokojně a v obklopení nádherné přírody.”

„A kvůli čemu jsou tu ti co já vím co zprostředkovatelé?”

„To vážně nevím. Důvody se člověk od člověka liší. Někteří nechtějí dát dědictví své rodině. Někteří chtějí dát dědictví své milence a ne manželce. Někteří chtějí dát všechno svému vnukovi a synovi nezanechat ani halíř.”

Nedokázal jsem říct, jak jsem se v tu chvíli tvářil, ale jak Madoka zírala přímo na mě, měla v očích uličnický pohled.

Když přišlo na debaty o penězích, vždycky ožila.

„Všichni mají své důvody, proč opustili svou rodinu a přišli do Sanatoria, takže není takovým překvapením, že jsou tu ti zprostředkovatelé dědictví tak běžní.”

„Být bohatý musí být těžké...” zamumlal jsem bez přemýšlení.

Jen tím, že jsem žil v Intelektuální vesnici, jsem se mohl považovat za bohatého, ale moje kapesné nebylo větší než kapesné normálního děcka, takže mi to tak nikdy nepřišlo.

„Mohlo by to být mnohem horší.” Madoka se zašklebila. „Před nějakou dobou tu poletovala zkazka, že když člověk vejde do jedné místnosti, zemře tam. Rodina jednoho bohatého staříka ho dokonce zkusila nadšeně hodit do toho pokoje.”

„...Vážně?”

„Vážně. Myslela jsem si, že to možná má co dělat s youkai a Balíčkem, ale evidentně to tak není, protože z toho nic nevzešlo. Nebo ho možná ještě pořádně nedokončili.”

Nelíbil se mi zvuk těch termínů, co použila.

Celý ostražitý jsem odpověděl: „Pokud hodláš mluvit o nebezpečných věcech, alespoň se snaž, aby to bylo v rozsahu věcí, co se vztahují k mému postavení třídního předsedy...”

„O čem to mluvíš? Kdybys mi nenosil žádné zajímavé historky, mohla bych se akorát vysmívat tvé tragédii. Takže využiju téhle šance a něco ti řeknu.”

„Myaaa myaaa!! Neposlouchám!!”

„Zmínil ses, že ses po cestě potkal s mimosezónní Yuki Onna, ne? Díky tomu jsi pravděpodobně ve velkém maléru. Jak to, že když přijedou reportéři z duchovního televizního programu, že se youkai vždycky schovají. Ale u tebe se vždycky ukážou v tom nejhorším možném okamžiku?”

„Mě se neptej!”

„Máš na sobě nějaký pach, co cítí jenom youkai? Možná to má co dělat se sakém, co vyrábí tvoje rodina.”

„Můj táta se k té naší Zashiki Warashi chová jako nějaký velký král strachu, před kterým je třeba se třást. A o mém strýci je známo, že ho Zashiki Warashi akorát škádlila.”

„Ale faktem zůstává, že měli vysokou pravděpodobnost, že se s ní setkají, ne? Přesně jako s tou Yuki Onnou, vždycky se zdá, že narazíš zrovna na ty, kterým by ses mohl snadno vyhnout a které jsou při setkání dost nebezpečné.”

Zdálo se, že ji to vážně bavilo.

Jako by v protikladu k mé vyčerpanosti se Madočina tvář rozzářila, když dodala: „To, o čem jsem předtím mluvila, se jen stěží počítá za něco nebezpečného. Zvlášť když to porovnám s tebou a tou Yuki Onnou. Ale když jsi teď na ni narazil, pravděpodobně už do toho jsi zapletený a nic, co řeknu, to už nezmění.”

-----------------------------------------------

~ Yuki Onna = sněžná žena, co ve sněhem zavátých horách číhá na ztracené poutníky. Je nadpozemsky krásná a na dotyk ledová. Jelikož to autor bude ještě rozebírat, není třeba psát víc ^_^ ~

<Předchozí>...<Následující>