ZW - kapitola 1

Kapitola 1 – Ohledně Jinnaie Shinobua

Část 1

Ta velká rezidence s doškovou střechou vypadala víc jako kulisa k historickému filmu než jako něčí skutečné obydlí. Jak jsem otevřel dveře, střetl jsem se s očima zloděje dost mladého na to, aby mu prošlo označení „freeter”.

„Ech? Počkat... ty?!”

Jak mi srdce skočilo až do krku, natáhl jsem se k stojanu na deštníky a popadl dřevěný meč, co jsem si koupil jako suvenýr v Kyotu.

„Co se kruci stalo s naší domácí bezpečností?!”

Zakřičel jsem hlasitěji, než bylo třeba, abych ovládl své panikařící srdce. Když jsem tím mečem máchl s relativní vážností, zlodějovi se podařilo rozhýbat vlastní tělo a pohnout se. Připravil se k útěku. Za hlasitého dusotu vystřelil na otevřenou verandu a pak na zbytečně velký dvůr.

Zloděj zakopl o kámen na dvoře a padl přímo na tvář. Z ruksaku, co měl s sebou, se vysypaly peněženky a ozdobný medvěd. Váhal, jestli by to měl sebrat, ale nakonec se rozhodl dát prioritu útěku.

Moje celkem malá babička si toho zmatku musela konečně všimnout, protože vyšla na verandu. Voněla po vonných tyčinkách, takže musela čistit buddhistický oltář.

„Copak, Shinobu? Zaběhla se k nám kočka?”

„Byl to zloděj. No vážně, co se stalo s našimi domácími senzory?”

„Promiň. Mám ráda příjemný vánek, takže jsem otevřela okna. To celý systém vypnulo.”

„Ne, neobviňuju tě. A když říkám senzory, vážně nemluvím ani o bezpečnostní společnosti.”

„Všechny zemědělské produkty v těhle Intelektuálních vesnicích jsou značkové, takže tu je spoustu zlodějů. Když jsem se doslechla, že trs hroznů stojí 30 tisíc yenů, neměla jsem slov.”

„Jo, ale junmai daiginjo, co táta a ostatní dělají v zařízení vzadu, je přinejmenším 50 tisíc yenů za šálek, ne?”

Lupič rozsypal svůj lup po dvoře, ale babička zkontrolovala interiér, jestli nevzal ještě něco dalšího. Zloději začali krást dokonce i solární panely na střeše, takže to mohla být vážně otrava.

Mezitím jsem suvenýr z Kyota strčil zpět do stojanu na deštníky a rozhodl jsem se, že jsem to smartphonem mohl stejně dobře nahlásit policii. S největší pravděpodobností to nic dobrého nepřinese. Policejní stanice ve vesnici měla neuvěřitelný nedostatek lidí a jen málokdy odpovídali na linku 110, protože buď ve dne poslouchali hudbu se sluchátky na hlavě, nebo v noci spali na svém místě. A taky se jen stěží mohli postavit skutečně ozbrojené skupině zlodějů. Kdyby lidé doopravdy věřili, že policie něco zmůže, neplatili by přece bezpečnostním firmám z vlastních kapes, ne?

Když jsem dokončil ten proces, o kterém jsem se rozhodl, že ho „stejně tak můžu provést”, kráčel jsem po dřevěné podlaze na chodbě dál do domu.

Dům s doškovou střechou neměl žádnou hodnotu kromě svého stáří, ale měl pár světlých stránek.

Jednou z nich bylo to, že tu žila skutečná Zashiki Warashi.

„No vážně, copak nemá Zashiki Warashi chránit dům a takovým věcem zabránit?” zamumlal jsem, jak jsem dorazil ke dveřím.

Aniž bych zaklepal na posuvné dveře (dalo se na ně vůbec klepat?), silou jsem je otevřel a z plných plic zakřičel: „Ty, Zashiki Warashi!! Přestaň se flákat a dělej svoji práci!!”

Ale dotyčná Zashiki Warashi tam nebyla.

Sekundu jsem zíral do prázdné místnosti a pak jsem zamířil jinam. Pokud nebyla tady, věděl jsem, kde pravděpodobně byla. Bylo možné, že byla venku (i když byla Zashiki Warashi), ale to bylo uprostřed letního dne tak horkého jako dneska velmi nepravděpodobné. Jít na procházku by se obtěžovala jen brzy ráno nebo navečer.

Možná to tak bylo u všech Zashiki Warashi, ale ta v našem domě měla rozhodně jeden charakteristický rys. Kvůli tomuto rysu jsem věděl o místě, na kterém se vyskytovala s nejvyšší nebo druhou nejvyšší pravděpodobností.

To místo byl můj pokoj.

„...Ta zatracená domácká youkai.”

Tentokrát nebyl důvod klepat nebo cokoli říkat. Popadl jsem kliku posuvných dveří do mého pokoje a silou je odsunul.

„Začínáš být nedbalá, Zashiki Warashi. Jak se ti kruci povedlo přehlédnout zloděje?!”

Zashiki Warashi, co bez dovolení vešla do mého pokoje, se po mě podívala. Byla to černovlasá kráska, co v rudé yukatě vypadala dokonale. Její tělesné proporce byly až příliš přitažlivé, aby se dala nazývat dítětem.

Měla nasazené speciální brýle pro 3D film.

Držela bezdrátový ovladač a naváděla postavu zobrazenou na velké obrazovce.

Na okamžik...

Jenom na okamžik...

Na okamžik jsem ztuhl, i když jsem věděl, že youkai byli prostě takové. Mysl mi ovládlo jediné slovo. Z popudu jsem otevřel pusu a zakřičel: „Vzezření!! Musíš si zachovat vzezření youkai!! Kultura youkai je součástí tradičního umění této země! To o to chceš přijít?!”

„Jo, ale není ta představa youkai akorát převzatá z mang a anime? Youkai mají splynout se zázemím každé éry. Idea staré dobré youkai, co se hodí do starých dobrých dnů není nic víc než nedávný trend. Nemáme žádný důvod zůstávat naprosto stejní.”

„Ano, ale Zashiki Warashi má domu, ve kterém bydlí, přinášet štěstí a také odhánět zloděje a podobně.”

„To nechci dělat!!”

Přitažlivá Zashiki Warashi si sundala brýle, stopla video hru a pak se otočila na mě, zatímco stále seděla v tureckém sedu.

Lem yukaty měla vyhrnutý a běloba jejích stehen mě bodala do očí, ale nezdálo se, že by to jí nějak vadilo.

„Byla bych radši, kdybys všechno to bojování nestrkal na nás Zashiki Warashi! Naprosto věřím, že bych s jiným youkai naprosto prohrála. A to i s člověkem, kdyby to byl onmyouji!!”

„Tohle je 21. století, takže pochybuju, že to povolání ještě existuje. A kdyby ten lupič byl mistr onmyou nebo něco takového jako vystřiženého z novely, myslím, že by kradl mnohem fantastičtějším způsobem, ty zatracená youkai.”

„A navíc kdybych se chovala víc jako Zashiki Warashi, nebyl bys na mě naštvaný?”

„Tím myslíš přikrást se mi uprostřed noci do futonu a bez varování mě uškrtit?”

To byla evidentně charakteristika všech Zashiki Warashi a bylo by to v pořádku, kdyby vypadala jako typická Zashiki Warashi. Ale kdyby to udělala Zashiki Warashi, co měla víc než 90 cm, bylo to větší sousto, než co adolescentní chlapec dokázal spolknout. Než abych se cítil šťastný, cítil bych, jak mi tělem korzoval šok z toho, jak mi poskočilo srdce a zlomilo mi žebra.

Zashiki Warashi s tím parádním tělem si toho vůbec nebyla vědoma, takže nenuceně změnila téma.

„Ale důležitější je, že jsi šel do Sanatoria, ne? Cukrárna je po cestě. Předpokládám, že jsi cestou zpět koupil aspoň nanuk. Můžu počítat aspoň s touhle troškou?”

„Ticho. Ha? Jsou pryč... Ach, když jsem popadl ten dřevěný meč...”

Zamířil jsem zpět do chodby, ale ne abych vyhověl Zashiki Warashi. Prostě jsem nechtěl, aby ty nanuky roztály, než je někdo sní. Na podlaze opravdu ležela krabice s 10 nanuky. Upustil jsem ji, když jsem se natáhl pro dřevěný meč, abych se vypořádal s tím zlodějem.

Vrátil jsem se do místnosti k Zashiki Warashi a ona si z krabice okamžitě vytáhla nanuk s příchutí sodovky. Nedostalo se mi vůbec žádného díku. Ale...

„Nnnn!! Klimatizace není špatná, ale nic neporazí chlazení zevnitř.”

„Ten tvůj úsměv v těhle chvílích se vážně hodí k tomu 'dítěti'.”

Můj komentář ignorovala. Jako youkai, co byla stejně stará jako tenhle dům, jí to možná přišlo jako nesmyslné tlachání lidského dítěte.

„Když už jsme u Sanatoria, řekla Madoka něco nepříjemného?”

„...Spíš je více méně skrz naskrz nepříjemná, ale dneska byla obzvláště komplikovaná.”

„Pokud je to tak zlé, myslím, že si hned zacpu uši.”

„Ne, tohle si vyslechneš. I kdybych tě musel přinutit, zatáhnu tě do toho.”

-----------------------------------------------

~ Freeter = japonský výraz pro mladého člověka placeného od hodiny, s negativním nádechem. ~

~ Junmai daiginjo = nejvytříbenější druh saké, co existuje. Vyrobené z rýže, co byla vyleštěná (čti obroušená) na polovinu své původní velikosti (někdy se obrušuje ještě víc). Zbaví se tak tvrdého obalu a zůstane jen škrobovina uprostřed. Čím se zrno víc obrousí, tím je saké jemnější. ~ 

<Předchozí>...<Následující>