ICDS - kapitola 102

Kapitola 102 – Ti, co stoupají kobkou (1)

„Co je tohle...?”

Už jsem o krocení dřív slyšel. V hrách to znamenalo ochočení nepřátelských netvorů jídlem nebo jejich vytrénováním, aby se stali spojenci. Ale nemyslel jsem si, že se takhle objeví vedlejší profese Krotitele! Stačilo jen pojmenovat netvora a mohl se stát mým spojencem? Ne, to pravděpodobně nebylo ono.

Zakroutil jsem hlavou nad slovy, co se mě ptaly, jestli chci změnit svou vedlejší profesi. Sběratel technik byla obrovskou částí mé síly. Bez ohledu na to, jak silná Plene byla, nemohla to nahradit. Ani nemluvě o tom, že se zdálo, že vždycky můžu změnit své rozhodnutí. Ačkoli jsem si nemyslel, že bych kdy přešel k vedlejší profesi Krotitele...

Když jsem si pročetl zprávy, podíval jsem se na Plene, co se mi s úsměvem otírala hlavou o rameno.

[Díky za pěkné jméno! Dal jsi mi jablečný koláč a jméno! Mám tě ráda!]

Byla naprosto submisivní. Na zkoušku jsem ji pohladil po vlasech a ona projevila radost a oči se jí proměnily na hvězdičky. Snadné, byla až příliš snadná...! Kdyby se tvým pánem stal někdo špatný, došlo by ke špatným věcem!

„Plene.”

[Jo!]

„Vypadá to, že jsem se stal tvým pánem.”

[Co to je pán? Mám tě ráda!]

„...”

S tím mě přímo objala. Jak jsem cítil tu chladnou, měkkou a rozbředlou senzaci (led pode mnou začal se skřípáním praskat), prázdně jsem tam seděl a pak jsem si vzpomněl, že ještě musím něco udělat. Vlastně jsem se Plene musel na něco zeptat.

„Plene, řekla jsi, že jsi nechtěla lidi zabít, že?”

[Jo! Netvory nesnáším víc než lidi! Netvoři chtějí jenom jíst a dokonce se pokusili sníst mě! Ale... taky chci zpívat.]

„Takže... chceš jít se mnou a zjistit, jak to budeš moct dělat?”

[Dobře! Mám tě ráda, takže tě budu následovat!]

„J-jo.”

Zatraceně... Nemyslel jsem si, že se objeví někdo silnější než Ruyue! A navíc i když Plene měla nerealistické vzezření, pořád vypadala lidsky. Nemohl jsem si pomoct a zareagoval jsem jako muž. Prober se z toho, Kang Shine! Bez ohledu na to, jak je roztomilá nebo pěkná, je to, je to netvor! Nezapomínej na to!

Křup. Led se roztrhl vejpůl přímo uprostřed mých natažených nohou. Led pak začal odplouvat od sebe, takže mi to roztahovalo i nohy.

„R-ruyue?!”

[Shine... Ošklivo...]

„Teď ne! Později si s tebou budu hrát, jak jen budeš chtít!”

Od té chvíle trvalo značnou dobu, než jsem se dostal do Rezidenční oblasti v kobce.

„Takže jsi zkrotil sirénu, Shine. Tohle je poprvé, co jsem slyšela, že by někdo zkrotil sirénu. Kuk, jak jsem si myslela, muž, co přijde okouzlující mě, bude takový i pro jiné ženy...!”

Loretta se zatvářila nespokojeně, jak zírala na Plene, co se ke mně lepila jako lepidlo. Kdybych o tom, proč se Loretta cítila nešťastně, přemýšlel víc, měl jsem pocit, že bych byl ve vážném maléru, a tak jsem rychle změnil téma.

„Plene řekla, že chce zpívat, aniž by zabíjela lidi. Existuje v Rezidenční oblasti v kobce takové místo?”

„Samozřejmě. Je tu rekreační oblast. Už bys měl mít právo do ní vstoupit, Shine.”

„Ach, ano. Také jsem za první dosažení dostal doživotní vstupenku na místo zvané Místo odpočinku andělů, uhuk?!”

Jakmile jsem nadnesl Místo odpočinku andělů, Lorettě zajiskřilo v očích, odstrčila Plene stranou a popadla mě za ruce. Když Plene takhle hodila na zem, zamrkala svýma velkýma, jasnýma očima. Nebyla si jistá, co se zrovna stalo, a začala slzet.

„Shine, pojď tam se mnou! Hned!”

„Můžeš mě nejdřív pustit, Loretto? Chci Plene zvednout, než se rozbrečí.”

„Pokud tam zajdeš, pravděpodobně najdeš, co tahle povrchní a arogantní siréna chce.”

[Nejsem povrchní nebo arogantní! Ani nevím, co to znamená!]

Podle toho, co jsem slyšel, bylo Místo odpočinku andělů rezort. Ta takzvaná rekreační oblast byla podobná rezidencím v Rezidenční oblasti. Ale na rozdíl od rezidenční oblasti to bylo místo čistě pro účel zotavení z únavy, co se nastřádala během průzkumu kobky, a také průzkumníkům umožňovalo si volně odpočinout. Vážně to byl jako rezort ve skutečném životě. Evidentně tam mohl vstoupit každý gildmistr a kromě nich ještě další člověk, co doprovázel mistra.

Průzkumníci tam mohli zajít, když získali dosažení nebo když dokončili zvláštní mise. Jako u vil a domů se oblast, kam mohli jít, měnila v závislosti na rozsahu dosažení a obtížnosti mise. A byla v tom ještě záludnější podmínka. Do rezortů mohli vstoupit jenom ti, co měli rezidenci, pokoj v nájemním domě nebo byli členem nějaké gildy.

Místo odpočinku andělů bylo navíc jedním ze zvláštních rezortů. Na rozdíl od jiných, o které se průzkumníci museli dělit, bylo vázané na jednoho konkrétního průzkumníka. Pokud zvláštní rezort vlastnil gildmistr, členové gildy mohli se svolením gildmistra do zvláštního rezortu vstoupit. Protože se to nazývalo doživotní vstupenka, myslel jsem si, že to je něco jako vodní park, ale zdálo se, že to bylo ještě něco štědřejšího.

„Takže se mnou můžeš jít, Loretto?”

„Člověk, co tě bude doprovázet, může být dokonce nezasvěcenec.”

„A co Plene?”

[Půjdu, půjdu!]

„Ta siréna je tvůj služebník, takže samozřejmě může jít s tebou.”

Aniž bychom museli chodit za Meladelem, Loretta vyměnila vstupenku do Místa odpočinku andělů za klíč. Pomyslel jsem si „takže to je další klíč” a s hořkým úsměvem jsem ho přijal. A pak jsem ten klíč obeznámeně použil, přesně jako když jsem otevřel cestu do své vily. Když jsem použil klíč od Místa odpočinku andělů s Lorettou a Plene stojící vedle mě, okolní scenérie se rozplynula a objevila se nová. Vysoké, modré nebe, teplé slunce, písečná pláž, křišťálově čistý oceán a celkem velcí ptáci létající nad ním. Za sebou jsem viděl stromy s různými druhy ovoce a velkou přímořskou vilu.

„...Tohle je ostrov, že? Je to pitoreskní neobydlený ostrov.”

„Ano, je to opravdu ostrov!”

[Neobydlený ostrov!]

Když Loretta doširoka rozpažila a vzrušeně zakřičela, Plene ji také napodobila a zakřičela. Pochyboval jsem, že věděla, co to znamená neobydlený ostrov. A vůbec, co bylo to slunce? Věděl jsem, že kobka byla plná záhadných věcí, ale tohle bylo...

„Když si pomyslím, že jsem na Místě odpočinku andělů... Víš, proč se tomu místu říká takhle?”

„Řekni mi to.”

„Protože lidé, co tu zůstávají, mohou relaxovat bez jediné starosti. Jako andělé! Oceán, písečná pláž, ovocné stromy s různými druhy ovoce a tahle vila!”

„Nemůžu si pomoct a myslím, že tu je všechno, co by mělo být v rezortu.”

„Hlouběji na ostrově je dokonce horký pramen. A to není všechno! Také tu jsou hluboké lesy, údolí a prameny!”

[Horký pramen! Chci jít k horkému prameni! Mám ráda horké prameny!]

Nevěděl jsem, jak mohl mít tento ostrov tolik různých oblastí, ale pochopil jsem, že toto Místo odpočinku andělů bylo úžasné místo. Také jsem nevěděl, jak Plene mohla mít ráda horké lázně.

„Takže? Proč jsem sem měl přivést Plene?”

„Když bude tady, nejsou tu žádní lidé, na které by měl vliv zpěv sirény. Taky bude mít publikum.”

„Publikum?”

[Lalala~]

Plene najednou začala zpívat. Její hlas byl vskutku nádherný a jelikož jsem ji zkrotil, nezdálo se, že by na mě měl nějaký účinek. Podíval jsem se po Lorettě. Měla zavřené oči a užívala si Plenin hlas.

Brzy se začalo objevovat publikum, o kterém Loretta mluvila. Velcí ptáci z nebe, delfíni a ryby z oceánu a zvířata z vnitřní části ostrova. Všichni se sem pomalu trousili.

„To není možné...”

[Lalala~ Lalala~]

Jak Plene zpívala, zvířata se pomalu přibližovala a reagovala na její zpěv tichými zvuky. Oči měli jasné a nevypadalo to, že by měli mysl ovlivněnou Pleniným zpěvem. Loretta otevřela oči a když spatřila můj překvapený výraz, mírně se usmála.

„Je to dobře. Nikdo tu dlouho nebyl, takže se všichni cítili osaměle. Shine, naštěstí jsi našel sirénu, co je extrémně dobrá ve zpívání. Její zpěv pro ně bude výtečný dárek.”

„Kdo jsou oni...?”

Z Lorettiných slov jsem cítil náznak smutku a pohladil jsem malého a roztomilého vlka, co ke mně přišel.

Loretta se pak sladce usmála a odpověděla: „Samozřejmě to je nouzová zásoba jídla pro případ hladu. Všichni vypadají lahodně, že?”

„...”

Chtěl jsem, aby můj sen nechala snem...! Jak ošklivé!

Pleně se Místo odpočinku andělů vážně líbilo a rozhodla se, že pokud ji nebudu potřebovat, zůstane tady. Tady si bude moct zpívat a hrát, co srdce ráčí. Nebyli tu žádní netvoři, co nenáviděla. Bylo to ideální místo, v které doufala.

Ale zdálo se, že jedna věc se jí nelíbila. A to že tu nebudu já.

[Musíš mě chodit často navštěvovat! Jinak tě půjdu najít!]

„Budu chodit často, tak se neboj.”

[Dobře! Budu čekat s novými přáteli, co jsem si udělala!]

Poté, co jsem to Pleně několikrát slíbil, přikývla hlavou, jako kdyby mi konečně uvěřila. Pak přišla ke mně a políbila mě na tvář. Polekalo mě to, ale vzpomněl jsem si na pusu, co mi dávala Yua, a snažil jsem se uklidnit. Samozřejmě to nebylo snadné.

Loretta vedle mě se třásla s pěstmi zaťatými.

„Odstraňující Třetí...”

„Loretto?!”

Každopádně s tímhle jsem se postaral o tu záležitost s Plene. Když jsem se s ní rozloučil, Loretta a já jsme se vrátili do Elfí zahrady. Loretta otevřela dveře od svého srubu a udělala mi nabídku: „Shine, zůstaň na šálek čaje.”

„Jasně. Taky se tě musím na něco zeptat.”

„Huhu, pojď dál!”

Čaj, co Loretta uvařila, vypadal normálně, ale byl neuvěřitelně chutný a voňavý. Ale dneska jsem se nemohl opíjet chutí čaje. To, proč jsem se postaral o Plene, bylo kvůli tomuto okamžiku. Dneska jsem si nemohl jen užívat svou chvilku s Lorettou.

Usrkl jsem čaje, pak jsem pomalu položil šálek a zeptal se jí.

„Loretto.”

„Ano, Shine.”

S malým povzdechem jsem se jí přímo zeptal: „Co to je Hrdina?”

„...”

Lorettě ztuhl úsměv. Ale to trvalo jenom chviličku, neboť pokračovala s vřelým úsměvem: „To už víš, ne, Shine? Na světě existuje jenom jedno takové stvoření! Jsou úžasní a všichni je uctívají!”

„Loretto.”

Tichým hlasem jsem na ni zavolal. Trhla sebou a pak ztuhla, ale já pokračoval, aniž bych tomu věnoval pozornost: „Když jsem se s Plene poprvé setkal, řekla, že jí rozkázali, aby zabili Hrdinu... Jsem člověk, co musí zemřít?”

„T-to... naopak! Jsi člověk, kterému není dovoleno zemřít! Nikdy! O něčem takovém se ani nezmiňuj! Ne! P-pokud zemřeš, pak já! Já!”

„Díky, že se o mě staráš, ale o tom mluvit nechci. Pro netvory, co pronikají na Zemi, jsem někdo, kdo 'musí zemřít'?”

„...”

Padlo na nás chladné ticho a Loretta se mému pohledu vyhnula s pusou zavřenou. To mi jako odpověď stačilo. ...Ozval se prázdný smích.

Co to bylo? Musel jsem zemřít, protože jsem byl Hrdina? Netvoři, co se objevili na Zemi, nebo spíš netvoři vysokého řádu se mě snažili zabít. Byl jsem jejich prioritou. To akorát, že to nikdo nevěděl, protože to nebylo dlouho, co se na Zemi objevili netvoři. Pokud uplyne víc času, možná se objeví netvoři, co mě budou aktivně vyhledávat. Ale jak jsem se až do teď choval, když jsem slyšel, že jsem Hrdina?

Začal jsem být namyšlený, myslel jsem si, že mě všichni akorát vyzvedávají. I když jsem jim řekl, aby mi neříkali Hrdina, v duchu jsem si to užíval. Dokonce jsem tak pojmenoval i techniku, co jsem měl nejradši. I když jsem se na průzkumníky, co moji sílu připisovali tomu, že jsem Hrdina, koukal zpatra, ulevilo se mi, že jsem Hrdina. Možná jsem si dokonce pomyslel, že jsem rád, že jsem se narodil jako Hrdina. Ale co? Hrdinové jsou první terč, na které se netvoři zaměřují? Musí mě zabít? Takováhle komedie neexistovala. Jak moc se mi ostatní průzkumníci pošklebovali? Navenek mě chválili, zatímco si mysleli, jak jsem neměl ani ponětí.

Abych zklidnil své tlukoucí srdce, začal jsem cirkulovat Perutův okruh. Snažil jsem se zůstat klidný a znovu jsem se zeptal Loretty: „Loretto, co přesně jsem? Co přesně je Hrdina?”

Loretta nic neřekla. Snažil jsem zadržet svou netrpělivost a zeptal jsem se znovu: „Prosím, Loretto, chci to vědět. Měl bych to vědět. Nebo máš taky v plánu mě nechat takhle bezradného? Prokázala jsi mi úctu a snažila ses kvůli mně ze všech sil. Aspoň já jsem si myslel, že s tebou mám zvláštní vztah. Mýlil jsem se? Prostě jsem jen...”

„Přestaň.”

Promluvila chvějícím se hlasem. Zvedla svůj šálek a vypila horký čaj na ex. Jelikož měla vlhké oči, z kterých jí zdánlivě mohly kdykoli vytrysknout slzy, poplašilo mě to.

„Shine, musíš si to vyslechnout teď?”

„Loretto?”

„Jak už možná víš, zrovna teď ti to vážně nechci říct. Jakmile tu odpověď uslyšíš, bezpochyby se změníš a pokud se změníš ty, změním se i já. To se mi nelíbí. Chci, abychom zůstali tak, jak jsme. I jen o chvilku déle si chci užít tento bezstarostný každodenní život. Jsem příliš hamižná? Shine, můžeš mi dát trochu víc času? Pořád máš čas nazbyt. Ta chvíle ještě nenadešla. Tak prosím, do té doby...!”

„Loretto...”

Ta slova jsem nevyslovil. Měl jsem pocit, že jsem dostal pěstí do místa, kde jsem to čekal nejméně. Ačkoli jsem měl otevřenou pusu, nedokázal jsem nic říct. A pak jsem jen stěží a mírně nakřáplým hlasem odpověděl: „Já... počkám. Takže... až přijde čas, musíš... mi to říct.”

„Díky, Shine.”

Loretta si otřela slzy kolem očí a věnovala mi nešikovný úsměv. Téměř jsem se ztratil v jejím ženském a nesmírně nádherném vzezření, ale vydržel jsem to. Přemýšlel jsem o tom, co zrovna řekla.

A pak jsem se zeptal jako hlupák: „Když se změním... Loretto, ty se taky změníš?”

„Huhu, není to tak, že to nechápeš, ne?”

„Já, ne, no, totiž...”

Nemyslel jsem si, že řeknu něco tak hloupého. Když mě Loretta viděla koktat, aniž bych věděl, co říct, trochu se usmála a řekla hlasem, co se ke mně jen stěží donesl: „Zbabělče.”

„Uk.”

Zmlkl jsem, nedokázal jsem se vymlouvat. Točila se mi hlava. Jelikož se to zdálo tak absurdní, myslel jsem si, že sním, ale když jsem se potají štípl do stehna, ta bolest byla živá. Ne, dokonce zjistila, že jsem se štípl. Chtěl jsem umřít. Vážně jsem chtěl umřít.

Loretta znovu šeptem promluvila: „Také ti dám čas.”

„...Díky.”

„Musíš mi dát řádnou odpověď, dobrá? Samozřejmě uznám jenom jednu odpověď.”

S tím se znovu usmála. I když jsem byl omámený její vůní a krásou, jasně jsem měl do paměti vyrytý její úsměv. Musel jsem to přijmout. Do jisté míry mi už ukradla srdce.
-----------------------------------------------

Autorova poznámka:

8.000 znaků. Přemýšlel jsem, že bych napsal 2.000 znaků a rozdělil kapitolu na dvě, ale prostě se zastavit u 8.000 se zdálo jako nejlepší možnost.

Odhalilo se trochu z tajemství kolem Hrdiny. Někteří lidé to už uhádli, ale slíbíme si, že nic dalšího nebudeme říkat!

A vztah mezi Lorettou a Shinem o krok pokročil. Co Shin udělá? Zapomene na YeEun a vybere si Lorettu? Dokonce ani autor (já) to neví. Těšte se na budoucí vývoj ^^

-----------------------------------------------

~ Autor se pořád dušuje, že nebude psát tak dlouhé kapitoly, ale skutek jaksi utek... Některé budou ještě mnohem delší. V příští se konečně vrátíme do Koreje! ~

<Předchozí>...<Následující>